ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Modlitba syna Slunce


motlitbaMé slunce! Můj otče!

S velkou radostí tě zdravíme.

Ozař nás svým světlem.

Celému světu dáváš svou sílu,

soucitně nám předáváš své teplo.

Mé slunce! Můj otče!

Mocné slunce! Otče jediný!

Zdroji tepla, prameni radosti.

Radostně tě zdravíme

a oslavujeme v den tvé velké

fiesty. Ó, žhavé slunce,

ty jsi pánem dne!

(chvalozpěv Sapa Inky k poctě slunce)

 

Napsala a vyfotografovala Alena Bímová

 

Zakázána byla v roce 1572, necelých čtyřicet let po dobytí Incké říše Španěly. Obnovena směla být až v roce 1944 a podíl na tom měl dr. Humberto Vidal Unda z institutu amerického umění. – Slavnost slunce – Inti Raymi.

Inkové svou říši nazývali Tahuantinsuyo – země čtyř dílů světa a jejich říše byla snad nejvyspělejší v předkolumbovské Americe. Aby posílili vědomí své výjimečnosti, pořádali celou řadu slavností. Ta zasvěcená bohu slunce, které považovali za tvůrce vesmíru i veškerého lidstva, byla nejdůležitější a konala se v Cuzku. Návodem pro její obnovu byl zápis kronikáře Garcilasa de la Vegy Comentarios Reales de los Incas, který původní slavnost sledoval jako syn incké princezny a španělského conquistadora.

V době Incké říše slavnost trvala měsíc. Teď se zkrátila obvykle na čtyři dny počínaje 21. červnem jako sled fiest – den Cuzka, zimní slunovrat, den univerzit a Inti Raymi, kterou začíná sluneční nový rok. Po tuto dobu se svaté incké město Cuzco, vystavěné do podoby posvátné pumy, symbolu síly a moci, bezstarostně veselí. Dnem i nocí se tančí, zpívá, pořádají se alegorické průvody, pije se pivo cuskeňo, labužníci si dopřávají národní pochoutku pečené morče, jiní se osvěžují čajem z koky či žvýkáním jejích lístků pro zahnání hladu a bolesti hlavy z nedostatku kyslíku v nadmořské výšce 3326 metrů. Mihotavý třpyt Jižního kříže se za noci mísí se září umělých hvězd slavnostního ohňostroje. Odborníci říkají, že je to druhý největší festival Latinské Ameriky po karnevalu v Riu.

Podle astronomů připadá zimní slunovrat na jižní polokouli na 21. června. Avšak Pacha Unachaq, kalendář užívaný Inky, počítá s tím, že slunce stojí v této době po čtyři dny prakticky na stejném místě až do východu 24. června. Proto byl tento den vždy vyhlašován počátkem slunečního roku Inti Raymi a jsou s ním spojeny oslavy.

Na Zlatém dvoře

Na závěr slavnosti 24. června se scházejí zástupci čtyř starobylých provincií země nejprve ve Zlatém dvoře (Korikancha), který je považován za nejposvátnější místo, samotný střed Tahuantinsuya. Právě zde kdysi stával chrám Slunce pobitý sedmi sty zlatými deskami a rozkvétala zahrada zlatých plodin, kde se pásly lamy z ryzího zlata. Na ruinách tohoto dvora dnes stojí klášter Santo Domingo. Jeho perfektně opracovaná granitová zeď je místem, odkud současný Sapa Inka velebí svou písní slunce, hned jak se objeví první vycházející paprsky.

Vládnoucí Inka vystupuje v andské mytologii jako zástupce boha slunce na zemi a jeho milovaný syn. Na znamení této skutečnosti mu stával u nohou zlatý kotouč, jehož původní pozůstatky prý leží na dně bájného jezera Titicaca.

Inkova posvátná cesta

Stejnou cestou jako před pěti sty lety se dnes po úvodním chvalozpěvu ubírá Inka ve slavnostním průvodu k pevnosti Sacsahuaman, která v posvátné geometrii města znázorňuje hlavu pumy. V jeho doprovodu jde nejvyšší kněz, jeho pomocníci, panny slunce, Inkova první žena qoya. Několik silných mužů nese Inku na zlatém trůnu, který je replikou původního slavného osmdesát kilogramů vážícího trůnu, jenž se stal kořistí conquistadora Francisca Pizarra po vítězném boji nad inckým vládcem Atahualpou v roce 1533. Stříbrný trůn je pak vyhrazen pro qoyu. Mladá žena indiánských rysů z něj shlíží plna vědomé vznešenosti. Je následována muzikanty, tanečníky a zpěváky.

Důležitá zastávka se odehrává na hlavním náměstí Plaza de Armas (Haukaypata), považovaném za pupek země Inků i celého světa. Syn slunce tu obřadně vyzývá ochranné duchy hor, aby ho doprovodili k mohutné stavbě, která vyrostla o plných tři sta padesát metrů výše jako obranná pevnost a zároveň jako velká sluneční svatyně. Prostřednictvím lístků koky se dotazuje na jejich pomoc při všech obtížích. Na základě příznivé věštby pak spolu se starostou města slibuje dodržovat požadavky dobré správy země, které formuloval mocný vládce, devátý Inka Pachacutec: spravovat zemi s laskavostí, poctivostí, pravdou a spravedlností. Záznam zapsaný uzlovým písmem na posvátném khipu, zděděném po předcích, který mu následně předá nejvyšší kněz, zase připomíná, že v životě lidu se Inkové vždy řídili hesly Chtít! Znát! Pracovat!

Cizinky mezi pannami

Už několik dní před slavností se scházejí poutníci z celé země, aby si zajistili nejlepší místa ve velkolepém přírodním amfiteátru dotvořeném lidskou rukou. Neopakovatelnou kulisu mu vytvářejí tři řady zdí z kamenných kvádrů, vážících až tři sta tun. Pevnost je hlavou pumy a mohutné zdi představují její čelisti. Dnes tu stojí čestnou stráž mladá peruánské generace v krojích inckých bojovníků s duhovými vlajkami svých předků. Celkem sedm set čtyřicet účastníků plní svou roli ve velkém divadle, které trvá i s iniciací ve Zlatém dvoře sedm hodin.

Trubači zadují do mořských mušlí, aby ohlásili dychtivému davu, že se Inka konečně blíží k pevnosti. Prostranství se zaplní zástupci čtyř provincií Antisuyo, Collasuyo, Chinchasuyo, Cuntisuyo. Nejprve se objeví tanečníci v tradičních krojích, jedni bosí jen s poloobnaženými těly, druzí zahalení s klobouky připomínajícími rákosové střechy, jiní spojení pestrobarevnými pentlemi s pozdviženou májkou, ostatní jsou ozdobení květy. Všichni v obřadním tanci přinášejí na sluneční slavnost dary své země. Potom už více než padesát tisíc lidí vítá potleskem příchod Inky. Atmosféra dlouhého očekávání se naplňuje. Vládce vystupuje na kamenný piedestal, obrací se ke slunci, aby přijal jeho paprsky i sílu, a pak posílá mír a pokoj do všech čtyř dílů země. Děkuje za dary a přízeň posledního roku. Vyjadřuje solidaritu provinciím, v nichž došlo k neúrodě, nemocím či zemětřesením, která jsou v Peru častým přírodním jevem.

Avšak životodárné slunce i síly přírody v lůně And jsou stále hodné oběti. Inka bere do svých rukou zlatý pohár s chichou, kvašeným alkoholickým nápojem z kukuřice, a na znamení synovské lásky odlévá oběť svému slunečnímu otci. Chichu obětuje ulitím také matce zemi Pachamamě a apuům, duchům okolních hor Salkantay, Ausangate, Pachatusan, Huanacauri i Sacsayhuaman. Potom bere do rukou stříbrný pohár se stejným nápojem, aby upil, a podá ho svému doprovodu. Divákům připadá, že slunce v odpověď posílá tomu vznešenému muži svůj jas, matka země se chvěje a bílé hlavy hor se sklánějí v souhlasu.

Nadešla chvíle věnovaná posvátnému ohni. Už před třemi dny byla uhašena loňská pochodeň Inti Raymi s nadějí, že slunce sešle své obnovující žhavé paprsky také pro nadcházející rok. Nejvyšší kněz – willaq uma – zažehne před očima tisíců nový oheň pomocí speciální čočky, předá jeho díl též představitelům čtyř provincií i pannám slunce, jejichž úkolem je uchovat oheň a zajistit tak přízeň slunce jeho dětem po celý jeden rok.

K dovršení posvátného rituálu je třeba obětovat lamu, zvíře neodmyslitelně spojené se zemí i životy lidí peruánských And. Stojí už dlouhou dobu slavnostně vyzdobená v rohu pevnosti. Je klidná, jako by si byla vědoma svého poslání. Až se jí konečně chopí čtyři muži a přinesou na obětní stůl. Kněz – tarpuntay, pověřený úlohou orákula, jí otevře hruď, aby opatrně uvolnil srdce, plíce a další vnitřnosti. Podle nich se předpovídá budoucnost. Zůstanou-li neporušené, bez viditelných změn, čeká zemi čtyř dílů světa příznivý rok. Nejvyšší kněz potom ponoří kousky kukuřičného chleba do krve obětovaného zvířete a nabídne posvátný pokrm i nápoj Inkovi. Ten pak podá přípitek svým věrným.

Poselství muže, který září

Na závěr obřadu Inka pronáší ke svému lidu poselství vzájemnosti, vyjadřované slovem ayni. Na znamení dědictví starobylé kultury Inků mluví jazykem kečua, stejně jako v průběhu celé slavnosti. Mohutný hrdelní hlas letí prostorem: „Kdo přijímá, musí dávat. Tento zákon ať platí mezi jednotlivci, mezi obyvateli všech čtyř dílů země i mezi člověkem a přírodou.“

Patřím k hrstce cizinců, účastníků velkého mysteria. Chtěla bych dosvědčit, že muž, který vyřkl výzvu ayni, zářil. Sluneční světlo přejala jeho zlatá čelenka se zlatými pery, zlaté kotouče v uších i zlatem protkaný šat se znaky inckého kalendáře. Ušlechtilá tvář, důstojné pohyby rukou i bosých nohou vytvářely dojem vyvoleného člověka. Po třech letech, při mé druhé návštěvě, v noci i zrána padal životodárný déšť, ale když Inka vystoupil na ochoz Korikancha, zčistajasna se zachmuřená obloha protrhla a jeho zalily sluneční paprsky. Bylo to jako zázrak, příznivé znamení.

Pro slavnost se muž, který představuje Inku, vybírá podle tradice. Musí být čistě indiánského původu, bez nejmenší stopy španělské krve. Také qoya, Inkova první žena, je indiánka. Ale ve složení jejího doprovodu se mezi pannami slunce stále častěji objevují i cizinky. Patřila k nim i Helga Suárez, dcera diplomata působícího v Limě, Miss Korea jménem Lee, Belgičanka Olga, dětská vychovatelka a studentka antropologie. Mezi kandidátkami se objevila i česká učitelka, dočasně působící v Peru, Olga Vilímková. Snad účast dívek z různých světadílů můžeme považovat za projev novodobé vzájemnosti.

Často se mi vrací proroctví, které jsem v poslední době v Peru nejednou vyslechla. Nadchází doba na přelomu věku, kdy se zrodí Inka, velký duch, který přispěje k vytvoření nového, lepšího světa. Kéž by se tato věštba vyplnila.
květen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group