ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nepoddajní Himbové

nepoddajnihimboveSlyšeli jsme dobře? Do hospody? Co tím myslí tady, uprostřed prázdného buše? Právě jsme se sem dopotáceli vyschlou polopouští severní Namibie, kterou jako vojáci hlídají vysoká a početná termitiště rozesetá všude, kam jsme dohlédli, a jeho pozvání zní skutečně absurdně. Snažíme se rozluštit anglické slovíčko, pod kterým se může skrývat možná všelicos, a s příjemným pocitem nedočkavosti vyrážíme vyšlapanou cestičkou do bodlinatého lesa.

Ze tmy začínají prostupovat lidské hlasy a lehce problikávat světélka ohňů. Z dálky vidíme titěrnou, sotva stojící dřevěnou boudu. I do ní se vejde alespoň malá výstavka alkoholu. Okolo posedávají už podnapilí černoši. Přicházíme blíž a kromě alkoholu začínáme cítit i nepříjemný pach potu a zvířecího sádla.

Ano, jsou to oni! Příslušníci národa, který si dodnes dokázal zachovat své tradice.

Do očí nám svítí několik velkých bílých mušlí, od kterých se odrážejí plameny plápolajícího ohně. Skutečně! Konečně rozeznáváme několik nahých ovahimbských dívek. Jejich blýskající se těla se potácejí rádobytanečním krokem kolem ohně a dívky žádají o další alkohol.

Himbky jsou celé potřeny červenou směsí a na sobě mají kromě ozdob pouze bederní kůži, také pomazanou červení. Himbové žijí ve velmi suché a nevlídné krajině bez vody, nedostatek mýdla řeší směsí červené hlíny a másla, která na těle vytvoří rudě se lesknoucí vrstvu. Ta je chrání i proti slunci a dotěrnému hmyzu.

Dívky mají vlasy spletené do copánků také pomazaných silnou vrstvou červené hlíny, takže ty působí dojmem jakýchsi červených hadic s roztřepenými konci. Hlavu jim ještě zdobí dva kožené rohy z kravských uší. Na hrudi má každá zavěšenou bílou homolici, čili jedovatou mušli, někdy ještě dozdobenou dalším páskem kůže. Kde je tady tak najednou vzaly?

lll

Procházíme krajem Himbů s různě osídlenými vesnicemi. V městě Opuwe žije kmenů hned několik. Hlavními správci jsou lidé Herero, ke kterým etnicky Himbové patří. Jde o místní křesťany, kteří jako jediní používají látky na svůj bohatý oděv. Jejich ženy nosí překrásné široké šaty stažené v pase ozdobným pásem, který dělí vrchní díl od velmi široké vrstvené sukně. Všemu dominuje stejně barevný látkový klobouček ve tvaru zvířecích rohů. Je to zvláštní kontrast, když si s takto oděnou černoškou třeba ve slunečně zářivých šatech povídá na tržišti nahá himbská dívka: původní, nahá a věřící Afrika.

Společně s Herero a Ovahimbo tu žijí i Muhakaonové, na první pohled ne příliš odlišní od červeného kmene, a další kmeny. Všichni v poklidu, přátelství. Celý den se věnují převážně pastevectví nebo odpočinku.

Krajina je na rozdíl od té na jihu mírně kopcovitá, ale stále velice suchá. Většina lidí z kmenů rozesetých po okolí přichází do města jen jednou týdně na trh. Vyměňují nebo prodávají kůži, zvířata, vypěstované plodiny či nepříliš voňavé domácí pivo, kterého je vždy všude dostatek.

I nás hlad přivedl na velký písečný plácek, kde všichni polehávají a veškerý obchod, stejně jako všude v Africe, probíhá na zemi. Náš příchod jako obvykle na chvíli vzbudil překvapení, ale pak už nám pozornost věnovaly jen děti. Vesele kolem nás poskakovaly a chtěly něco dobrého. „Čoko, bombo!“ Netuší, že sladkost jsme ani my neviděli měsíce.

lll

Slunce pálí. Už několik měsíců jsme neviděli ani mráček a z nebe nespadla jediná kapička. Přemýšlíme, jaké to asi je, vést celoživotní boj o vodu, která je tu tak vzácná. Nikde ani živáčka. Když někoho zahlédneme, rychle zmizí.

„Bude těžké najít tady příjemnou vesnici, kde bychom mohli pár dní zůstat.“ Abychom zahnali nepříjemné myšlenky, vytahujeme svůj velký dřevěný buben. Stromky se začínají rozestupovat a za nepatrného šustotu větví přicházejí první zvědavci.

Zanedlouho vyšli ze svých skrýší snad všichni lidé z buše a za šíleného smíchu a řevu začínají tančit a předhánět se, kdo umí na neznámou muziku lépe dovádět. Nakonec vtáhnou do všeho i nás. Nikdo se nepřestává nesmírně bavit a místem prostupuje velmi příjemná a vtipná zábava. V jejich přítomnosti se cítíme velice dobře a přijímáme i pozvání do vesnice.

Vcházíme do vesnice tvořené několika malými hliněnými domečky rozestavěnými do všemocného kruhu. Málem bychom přehlédli náčelníka: vychrtlý, velmi starý muž sedí nenápadně na zápraží skromného hliněného domku a tiše pokuřuje cosi voňavého. Dívky se ho jdou zeptat, jestli nás mohou pozvat dál do vesnice. Stařec dlouho nepřemýšlí a hned s úsměvem kývá hlavou. Jásot a radostný křik dívek potěšil i nás.

lll

Maláé rodinná osada se může pyšnit deseti kruhovými domečky, několika ohništi s dřevěnými nádobami a malým hubeným stromkem uprostřed. Velkým bohatstvím rodiny je velmi početné stádo koz, které je od chýší odděleno bambusovým plotem a ponecháno pastvě suché písečné krajiny.

Vcházíme do malého kruhového obydlí s prostorem sotva na přespání jednoho člověka a čekáme, co se bude dít. Mladá dívka si sedá na kozí kůži, která pokrývá písečnou podlahu, a vytahuje malou dřevěnou krabičku. Pomalu ji otevře a prstem promíchá obsah. Poté se napřímí a začíná se pomazávat nepříjemně vonící směsí červené hlinky a másla. Pozorně sledujeme, s jakou ladností si rovnoměrně potírá vlasy umotané do copánků a pomalu přechází na krk, prsa a přes břicho na stehna a celé nohy. Celý rituál trvá jen pár minut. Stejně jako ona zřejmě obnovily svou ozdobu i další dívky. Shlukují se za neustálého chichotání venku před hlavním ohništěm. Bereme to jako čest, že se takhle ozdobily jen kvůli nám.

Nastává večer, který zahaluje suchou krajinu. Dívky rozdělávají oheň a neustále poskakují, tančí a zpívají rytmické písně. Jsme vyzváni, abychom si přisedli blíže k náčelníkovi, který drží v ruce zvláštní kulaté předměty, jimiž nás začíná očišťovat a představovat svým zesnulým předkům. Dívky zpívají, šílí, ječí a stařešina sebou podivně škube s rukama napřaženýma k nám. Teprve pak můžeme skutečně přisednout k posvátnému ohni. Nikdy se na něm nevaří. Je rozděláván pouze pro slavnostní účely, má přilákat pozornost duchů předků. Himbové ho většinou přenášejí z tábořiště do tábořiště. My pak vytahujeme náš buben a dáváme se do hry a do tance společně s dívkami. Popíjíme oblíbené himbské pivo a všichni si užíváme krásný, dlouhý, do červena zabarvený večer.

lll

Himbské tance mají svou zvláštnost. Ženy stojí v řadě nebo v kruhu a zpívají za neustálého rytmického tleskání. Jedna se potom vrhne do středu a rozhazujíc rukama sebou metá do všech stran. Hlavou při tom škube zepředu dozadu a vydává až hrůzné zvuky. Tančí se stále rychleji a rychleji. Snažíme se s nimi držet krok.

V pozdních nočních hodinách, kdy už děti i většina žen spí, pak začne náčelník se svým magickým zaříkáváním. Posilněni silným domácím pivem ho vnímáme o to víc. Kromě něj je slyšet jen praskání ohně. Ze slabik mi běhá mráz po zádech a propadáme se do monotónního hlasu náčelníka vedeni jako ovečky. Máme pocit, že nás ovládl, hraje si s celým okolím, přetváří energii ve svůj prospěch, ovládá tok času, jak ví, jak může, jak umí... Také ale cítíme, že nás bere na výlet, a nechytá nás do sítě, i když by lehce mohl. Je to výlet do světa neznáma, do jiné dimenze, do dimenze pochopení Afriky takové, jaká skutečně je.

 

Himbové

l Kmen Ovahimbů, což je vlastně množné číslo od označení Himba, patří do skupiny národů Bantů. Do jižní Angoly a severní Namibie, kde našli své nynější působiště, přišli původně ze střední Afriky.

l Ovahimbové patří etnicky k národu Herero, který je v severní Namibii nejrozšířenější.

l Rudý kmen je proslulý svým zvláštním zdobením. Ženy se potírají směsí másla, bylinek a okrového prachu z rozdrceného červeného kamene a nikdy nezapomenou na svou oblíbenou homolici. Muži se zdobí také rohy z býků a kůzlat nebo ušima z jalovice.

l Copánky, které si pletou z vlasů, se během dospívání mění.

l Velkou zvláštností jsou kožené popruhy na zádech na nošení dětí, samozřejmě také natřené na červeno.

l Některé Himbky, zvláště ty mladší, chodí zcela nahé, jinak si na kožený pásek zavěšují kratičké pruhy kůže před choulostivá místa. Děti běhají po vesničkách nahé s výjimkou ochranných náramků a přívěsků voodoo.

l Himbové jsou animisté a součástí jejich života je silné voodoo. Misionáři se je snaží obléknout a naučit chodit do kostela, Himbům se zatím daří těmto snahám odolávat.

l Himbové žili dlouho poměrně izolovaně, díky tomu se jim podařilo udržet si své tradice. Jsou ovšem ve stále větším tlaku misionářů, ale také turistů.

l V minulosti žili nomádským způsobem a kočují dodnes. Zabývají se hlavně chovem dobytka. Živí se mlékem, tvarohem, kukuřicí a někdy také kozím nebo hovězím masem.

 

O autorech

V letech 2004–2005 uskutečnili dva mladí lidé, Michaela Lorencová (24) a Ondřej Havelka (25), velice zajímavou cestu po africkém kontinentě. Jejich leckdy velice nebezpečná a náročná cesta, kterou absolvovali stopem a pěšky, trvala plné dva roky a vedla přes 27 států Afriky. Pohybovali se po územích zmítaných válkou, stejně jako po dech beroucích plážích. Noci trávili ve stanu či pod širým nebem, v poušti nebo džungli, která jim připravovala nečekaná překvapení. Prožili nádherná setkání s domorodými kmeny, stejně tak napadení vedoucí téměř ke smrti, několik okradení, množství potyček a zajímavá setkání nejen s divokými zvířaty. Hodiny a dny strávené stopováním v oblastech, kde téměř neexistuje doprava a cesty, nahradila chůze, kterou vystřídaly okamžiky setkání s toužebně očekávanými kmeny černé Afriky. Nevyhnuli se ani voodoo, které prožili na vlastní kůži, a protrpěli tropické nemoci. Jako profesionální potápěči poznali i hluboká místa korálového světa. Potápěli se na řadě míst okolo celého kontinentu, z čehož se jim nejvíce líbil Mosambik a Zanzibar. Afriku prošli a prostopovali křížem krážem ze severu na jih a znovu na sever. Při svém dlouhém putování se zúčastnili i podvodního archeologického výzkumu v
Rudém moři.
říjen 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group