ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VÝLET DO KRÁLOVSTVÍ NEJMENŠÍCH LIDÍ

 

Když jsme s Dongem, mým černošským průvodcem, narazili na první lidi od našeho časného ranního odchodu z vesnice Ndélé, měli jsme za sebou pět hodin pochodu po stezkách ve vysokém, povětšinou překvapivě tichém deštném pralese. Nejprve jsme se střetli s maličkou polonahou ženou s dítětem na hrudi a s košíkem dříví na zádech, a vzápětí nato se k nám přidala skupinka tří mrňavých nahatých kluků, kteří mi očividně věnovali větší pozornost než Dongovi. Na rozdíl od něj se přitom se mnou nemohli dorozumět. Běloch byl v těchto končinách bezpochyby ještě hodně vzácným živočichem.
Pak se prales otevřel do mýtiny a v té chvíli byl najednou oživený lidmi a jejich obydlími. Muži a ženy, sedící před chýšemi nebo pohybující se na prostranství mezi nimi, byli velcí jako desetileté děti. Byli jsme u cíle své cesty - v táboře Pygmejů.

V TÁBOŘE PYGMEJŮ
Cestu do izolovaného Ndélé jsem vykonal částečně pro radost z průzkumu a částečně jako příležitostný sčítací komisař. Místo v povodí řeky Bodingué, kam jsme dorazili po strastiplné cestě džípem, zpestřené brody a převozy, bylo tak odlehlé a nepřístupné, že nestálo za to nasazovat tam v probíhajícím sčítání lidu rezidenta. Kvůli dorozumění jsme si vypůjčili z vodohospodářského projektu bantuského černocha Yamindiho, který z vesnice Ndélé pocházel. Zatímco já jsem se vypravil s místním mladíkem Dongem, který díky dětství na misii uměl trochu francouzsky, na dva dny do okolního pralesa, Yamindi společně se šoférem Patricem vyplňovali formuláře s lidmi z vesnice.
Byli jsme v srdci tropů - v pralesní rovině na hranici Středoafrické republiky a Konga, severně od rovníku. Slunce a déšť se tu střídají se samozřejmostí dne a noci, i když ne se stejnou pravidelností. Prší tu i v období od prosince do dubna, které je díky tomu, že dešťů poněkud ubude, považováno za „suché“. V každém případě tu spadne za rok dvakrát až třikrát víc vody než kdekoliv v Evropě. Její přítomnost ve vzduchu je tak dominantní, že člověk tu má po celé dny pocit lázně.
Vlhko svědčí nepříjemným malým živočichům, ale zatím nás mravenci, pavouci, mušky, komáři, pijavice a jiná havěť příliš netrápili a nijak nenarušovali můj pocit štěstí z povedeného tropického dopoledne, umocněný objevem tábora a hlavně lidí v něm.
Oděv většiny z nich se skládal z úzkého pásku přes bedra, z něhož volně visel všem mužům a některým ženám hadřík přes ohanbí. Mladé ženy a dívky hadřík postrádaly; měly na sobě něco, co by se dalo přirovnat k hodně odvážným plavkám monokinám. Na krku některých žen jsem zahlédl náhrdelníky z jakýchsi semen, ale jinak se ozdoby žen i mužů omezily na přímé úpravy těla: jizvy, otvory nad horním rtem a zašpičatělé zuby. Všechny děti byly nahé. Pleť Pygmejů byla tmavá, ale ne tolik jako pleť černochů. Celkový počet přítomných jsem odhadl na dvacet pět až třicet.
Chýše připomínaly polokulovitým tvarem eskymácké iglú, ale byly konstruovány z prutů, vějířovitých palmových větví a listů. Na střeše některých ležely otepi z klacků, na jiných kovové nádoby. Dveře u žádné z chýší neexistovaly, pouze malé otvory, jimiž mohlo projít zpříma pouze dítě. Při pohledu dovnitř nebyl vidět žádný nábytek: nikde žádné sesle ani lůžka, nanejvýš rohože a volně položené kládovité pně, na nichž spát by pro bělocha bylo nemožné.
Přestože příchod bělocha vzbudil evidentně pozornost celého tábora, uvítání bylo nepatetické. Zastavili jsme se na prostranství mezi chýšemi a za chvíli jsme byli obklopeni skoro všemi přítomnými. Překvapilo mě, že jsou mezi nimi i muži a ženy mladšího a středního věku. Dalo se spíše očekávat, že ti produktivnější ze skupiny budou už všichni rozptýleni v okolním lese - muži na lovu a ženy na sběru potravin a dřeva.
Dongo se poctivě snažil vysvětlit starému muži, který zřejmě požíval mezi ostatními jisté autority, proč jsme navštívili jeho tábor. Stařec se odlišoval od ostatních i tím, že měl na sobě normální konfekční košili, evidentně nikdy nepranou. Vysvětlování by bylo sysifovskou prací i pro toho, kdo by perfektně vládl pygmejským jazykem, a to se o Dongovi nedalo říct. Tak jak tak bylo obtížné poučovat Pygmeje, že je velký běloch přišel spočítat, že chce vědět, jakého je kdo z nich věku, a dokonce i to, jaká činnost je pro koho typická.

CVIČENÍ Z PYGMEJŠTINY
„Dej mi sůl,“ řekl jsem Dongovi. Svůj balíček jsem si ještě šetřil. Vzal jsem ten Dongův, kupodivu ještě nezkamenělý vlhkem, roztrhl jsem ho tam, kde byl zalepený, a ukázal jsem bílou látku starci. Mezi Pygmeji to zašumělo. Odevzdat jim sůl bylo důležitou částí seznamovacího rituálu, který už jsem znal z přístupnějších částí pralesa. (Z hlediska co nejmenšího zatížení při pochodu se vyplatilo nosit cigarety, za něž byli snad ještě vděčnější. Kouřili vášnivě - muži, ženy i výrostci. Balíčky cigaret sice nevážily tolik jako sůl, ale představa přírodních lidí s marlborkou nebo gauloiskou v ústech byla pro mě dost příšerná.)
Pokud šlo o dorozumívací prostředek, úplně nevědomý jsem do pralesa za Ndélé nešel. Na to, abych se učil jazyk zdejších Pygmejů, mi scházel čas i učebnice, ale měl jsem například v zápisníku foneticky napsané číslice, které mi v Bangui poskytl student etnologie na francouzské Sorbonně, Středoafričan Abel Koulaninga. Po jeho instruktáži jsem byl dokonce schopen se zeptat, jak se kdo jmenuje. Překvapil jsem tím nejen Pygmeje, ale i Donga. Pygmejové z pralesa u Ndélé naštěstí nepatřili k těm etnikům, pro něž prozrazení jména cizincovi nepřipadá v úvahu: odpovídali bez zábran.
Stařešinovo jméno Mukoko si pamatuji dodnes pro jeho znělost. Ostatně jsem si je poznamenal, stejně jako řadu dalších: Musi, Mboloko, Vuli, Meka, Jaja... Kdo by dobře zvládl jazyk, mohl by se ze jmen leccos dovědět. Malý Pygmej dostane jméno například podle stromu, jehož pně se držela matka, když rodila. Anebo podle ptáka, který zrovna zakřičel. Jméno však nemusí být definitivní, Pygmej může umřít pod jiným jménem, než mu bylo dáno při narození.
Chtěl-li jsem znát přesný počet obyvatel tábora, musel jsem jít od chýše k chýši a za pomoci Donga se vyptávat, kolik kde přespává lidí. Mukoko mě důstojně provázel, kývaje po každé informaci svou šedou hlavou, na niž jsem shlížel někam do úrovně svých prsou.
Prohlášení o tom, že jsem v rámci možností používal pygmejského jazyka, musím vzápětí korigovat konstatováním, že žádný originální pygmejský jazyk neexistuje. Existují jenom Pygmeji upravené jazyky sousedů. Svědčí to o tom, že styky Pygmejů s etniky „velkých černochů“, jejichž sídliště obklopují konžský prales, jsou prastarého data. Pygmejové přejímali výrazivo svých sousedů, s nimiž si od nepaměti vyměňovali své úlovky a med za zemědělské produkty a nástroje. Dělo se to tak dlouho a do té míry, že slovní zásoba a gramatická struktura jazyka jejich sousedů převážila. Různé modifikace, logické vzhledem k rozdílnému způsobu života, a možná i dědictví jakéhosi zasutého prapygmejského jazyka však způsobují, že Pygmejové nemluví stejně jako černošské populace, které jsou jim geograficky nablízku.

OSTROV LIDÍ BAYAKA
Dongo byl schopen dorozumět se s Pygmeji z pralesa na Bodingué, protože jazyk jeho etnika Pande si byl s jejich řečí blízký. Oba jejich dorozumívací prostředky patří do velké rodiny bantuských jazyků, nejsou však totožné. (Velmi hrubý návod k rozpoznání bantuského kořene jazyka je hojnost slabiky „ba“ na začátku slov. Vyjadřuje se jí množné číslo podstatných jmen. Samotný výraz bantu znamená ve většině bantuských jazyků „lidé“, zatímco ntu je „člověk“.)
Téměř v každé zemi černé Afriky žijí desítky etnik, z nichž některá jsou si způsobem života, fyziologicky i jazykově vzájemně příbuzná třeba jako Češi a Slováci, jiná jsou si méně blízká, řekněme jako Češi a Romové, a jiná jsou od sebe ještě vzdálenější. Pygmejové, žijící dnes v sedmi zemích střední Afriky, jsou od svých sousedů fyziologicky i způsobem života vzdáleni na míle, o jazyku to však neplatí. Vlastně by se mělo napsat „o jazycích“, neboť Pygmejové žijí v oněch sedmi zemích v jakýchsi ostrovech, které spolu nesouvisí a jež jsou od sebe vzdáleny až dva tisíce kilometrů. Každý „ostrov“ si vyvinul svou řeč, takže kdyby se setkal Pygmej z Kamerunu s Pygmejem z východní části Demokratické republiky Kongo, nerozuměli by si. Pro blaho etnolingvistů však existují společná slova pro některé typicky pralesní záležitosti, jež sousední „velcí černoši“ neznají. Ta sdílená slova svědčí jasně o tom, že Pygmejové byli kdysi jedním velkým společenstvím.
Zatímco příslušníci všech zhruba sedmdesáti etnik ve Středoafrické republice jsou oficiálně výhradně Středoafričané, Pygmej je tu vždycky jenom „Pygmée“. Anebo také Babinga.
Žádné z těchto slov nepochází od Pygmejů. To první je řeckého původu, jenž se často připomíná společně s tím, že o trpaslících z jihu psal už Homér dva tisíce let před naším letopočtem. Pygmaios znamenalo prý ve starořečtině „velký jako loket“.
Babinga je bantuského původu a podle informace, již jsem získal od Yamindiho, by to mělo znamenat „ti, co pracují“. Je-li tomu tak, souvisí to s občasným polootrockým zaměstnáváním Pygmejů „velkými černochy“.
Vlastní pojmenování bantusky hovořících Pygmejů Středoafrické republiky a přilehlé části Konga-Brazzaville je Aka, znamenající „člověk“. Toto označení se dnes běžně používá i ve vědeckých a populárních pracích. Někdy se vyskytne i v množném čísle jako Bayaka, tedy „lidé“. Na západ a jihozápad od Pygmejů Aka žijí v Kamerunu a ve Středoafrické republice Pygmejové Baka, jejichž řeč je jakékoli bantuštině vzdálená, neboť patří do rodiny tzv. ubangijských jazyků.

ČERNOŠI, PYGMEJOVÉ, MÍŠENCI
„Velký jako loket“, lépe řečeno takhle malý, pochopitelně nikdo z mých dočasných hostitelů nebyl. Nepřišel jsem za antropologickým výzkumem, ale přesto jsem si nenápadně udělal na paži čárku propisovačkou, kam až mi sahají nejdelší muži. Zpátky ve Ndélé jsme s Patricem naměřili k té čáře od země 152 centimetrů. Průměrná výška žen mohla být asi o pět centimetrů menší.
Evidentně tu ještě nedošlo k tomu, co je dnes typické pro většinu pygmejských populací - k intenzivní interakci mezi Pygmeji a černochy, hraničící s promíšením. Dějiny interakce sahají daleko před příchod bělochů do Afriky, ale v té vzdálené době šlo pouze o klasickou výměnu Pygmeji získaných produktů pralesa za předměty a produkty vyráběné černochy.
Dnes je tomu tak, že v období, kdy je pro ně obtížné shánět potravu v pralese, tedy především v periodách relativního sucha, odcházejí Pygmejové do černošských vesnic a za stravu tam pracují pro místní zemědělce. Někde to dospělo tak daleko, že Pygmejové, původně zvyklí několikrát za rok stěhovat svůj tábor, se usadili ve vesnicích a přeškolili se z lovců a sběračů na zemědělce.
Běžné je to, že určití Pygmejové v podstatě patří určitým černochům. Vzhledem k tomu, že jejich práce není regulována žádnou smlouvou a kromě jídla za ni nic nezískávají, budí dnes tento systém pozornost humanitárních organizací. Nejde snad o skrytou formu otroctví? Jestli ano, pak je to jakési otroctví de luxe, neboť každý Pygmej se může kdykoli sebrat a zmizet v pralese, nikdo mu v tom nebrání a nikdo ho nepronásleduje.
Komplikovanější je to s ženami. Pygmejské ženy jsou totiž proslulé svou plodností. Vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti to vypadá jako jakási pojistka proti vymření celého plemene. Do hry se však jako cizorodý živel dostávají i „velcí černoši“. V zemi, kde polygamie je zcela normální, a to i mezi formálními křesťany, si rádi přibírají malé ženušky z pralesa. Často bývá důvodem právě to, že žena z vlastního etnika nemůže dát muži potomka. U Pygmejky tento defekt takřka nepřipadá v úvahu.
Staletími prověřený model pygmejského života však s podobným exportem žen vůbec nepočítá. Pygmejové, kteří jsou převážně monogamní, žijí v příbuzenských klanech tvořených několika rodinami. Mladí muži a vdovci si ženy zásadně nehledají ve vlastní skupině, nýbrž u pralesních sousedů - tedy u jiného klanu. Sousední klan se odchodu dívky nebo mladé ženy do jiné skupiny nebrání, požaduje však reciprocitu. Filozofii pygmejského klanu lze soustředit do věty: Rádi vám dáme ženu, ale jenom tenkrát, dodáte-li nám za ni jinou.
„Velcí černoši“ však berou, ale nevracejí. Zatímco pygmejská družka velkého černocha není ve vesnicích na okraji pralesa vzácností, ke spojení Pygmeje mužského pohlaví s černoškou nedochází prakticky nikdy.
Míšení černochů s Pygmeji je tak starého data, že v některých oblastech střední Afriky, dříve evidentně pygmejských, už „čistí“ Pygmejové zcela zmizeli. Prales na rozhraní Středoafrické republiky, Konga a Kamerunu s pygmejskými populacemi Aka a Baka k těmto oblastem sice nepatří, ale ani zde nejsou míšenci vzácností.

KOMFORT PO PYGMEJSKU
Když jsem nahlížel do všech chýší a snažil jsem se dovědět, kolik v nich spí lidí, musel jsem si klást otázky související s hygienou a s pohodlím.
Přísun vody do pygmejského tábora není problémem, nad kterým je nutné přemýšlet. Potok je vždycky nedaleko. S hygienou si však Pygmejové nedělají starost - odbude se zcela nasucho ranním protřením očí. Pokud se snad někdy namáčejí v potoce, je to vždy spíše pro osvěžení než kvůli umytí. (K hygieně nasucho ovšem patří i odstraňování cizopasníků, z nichž nejhorší jsou písečné blechy chiques, kladoucí vajíčka pod nehty.) Velcí černoši celkem oprávněně považují své malé sousedy za špindíry. Na druhé straně je nutné uznat, že návštěvník pygmejského tábora není vystaven o nic většímu náporu na svůj čichový orgán než třeba v proslulé pražské tramvaji. Bezpochyby je to tím, že skoro nahá těla Pygmejů jsou celý den na čistém vzduchu, často i na dešti.
Při onom nahlédnutí, kvůli němuž jsem musel zaujmout polohu na kolenou, jsem viděl zpravidla jenom podlahu o ploše pěti nebo šesti čtverečních metrů. Byla pokrytá velkými listy a v několika případech rohoží a útlými pni, zbavenými větví. Uprostřed bylo ohniště a po straně u vchodu ležel kotlík; pokud rodina vlastnila velký škopek, byl umístěn před vchodem nebo na střeše chýše. Kdo lezl dovnitř, musel zavadit o jeden nebo dva košíky zavěšené na stropě.
„Kolik tady spí lidí?“ ptal jsem se Dongovým prostřednictvím vždycky Mukoka a dalších, kdo nás provázeli. Ukazovali jsme si to na prstech a potvrzovali slovy, neboť všechny číslice až do jednadvaceti (dál pralesní Akové nepočítají) mi napsal Abel.
Bénéi, bétano, samano, neboli čtyři, pět, šest. To byly nejčastější počty. Dovedl jsem si představit ty malé muže a ženy, matky navíc ještě s nejmenšími dětmi schoulenými v náručí, naskládané v chýši okolo ohniště. Ale byla to představa takového nepohodlí, až jsem se při ní otřásl. Ohýnek totiž hoří celou noc a ve vlhkém prostředí určitě čoudí tak, že vnitřek nevětrané chýše je zakrátko zahalen do neprostupné smradlavé mlhoviny.
Kouř je dobrý prostředek proti komárům a muškám, ale nejsou těžce zkoušené plíce příliš velkou cenou za odpuzení hmyzu? Mravence, jejichž invazi musí v pralese občas čelit každý živý tvor, ostatně kouř nezastaví. Napadne-li je pustit se napříč táborem, musí Pygmejové ze svých primitivních nebo neexistujících lůžek vystřelit a prchat z chýší.
Kdybych hledal bonmoty, snadno bych došel k paradoxu: snad si Pygmej, šampion nočního nepohodlí, odpočine aspoň při svých denních aktivitách. Z pygmejského nocování běhá bělochovi mráz po zádech, i když je zrovna vystaven žáru tropů.

ŽENA VÍC UNESE
Odhadoval jsem věk každého z přítomných. U dospělých to bylo obtížné. I tady v pralese sice existovaly roční doby, reprezentované sušší a vlhčí půlkou roku, ale spolehlivějším měřením času mohly být podle mého mínění housenky. Ty velké a chutné se líhnou v africkém pralese v srpnu a v září. Nicméně nikdo z dospělých si pochopitelně nedělal čárky na dřevo, kolik sezon sběru housenek prožil. Zbyl jen odhad.
Misionáři, pokoušející se o sedentarizaci (usazení) jedné skupiny Pygmejů, stanovili jako průměrnou délku jejich života 41 roků. To by vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti svědčilo o tom, že přežije-li Pygmej choulostivé dětství, má naději dožít se věku takřka metuzalémského.
Moc tomuhle údaji nevěřím. Osobně jsem se za čtyři roky ve Středoafrické republice setkal s několika stovkami Pygmejů, a žádnému z nich bych se neodvážil přisoudit vyšší věk než šedesátku. Tady na Bodingué jsem toto číslo připsal s otazníkem ke jménům Mukoko a Boma. Druhé z těchto jmen patřilo jedné na pohled velice sešlé stařeně, která nicméně chovala malinké dítě.
Sešlost, jakkoli je tento atribut při povrchním odhadu subjektivní, je u pygmejských žen někdy dost nápadná a rozhodně častější než u mužů. Ženy na ni mají „právo“, protože pygmejský systém prakticky všechny těžké práce přisoudil subtilnějšímu pohlaví. Při stěhování tábora jdou muži obtíženi pouze svými zbraněmi a sítěmi, zatímco všechno ostatní - malé děti, košíky s nádobím a rohože - cestuje na zádech a hrudích žen. Žena nese zhruba půlku své vlastní váhy, kdežto muž necelou pětinu.
Nespravedlivost tohoto systému je ještě o něco zjevnější, přičteme-li k tomu, že ženy rodí jedno dítě za druhým a svým sběrem lesních produktů a drobných zvířat (stejně jako chytáním ryb na zahrazeném potoce, na něž má slabší pohlaví monopol) vlastně dodávají 70 procent vší potravy. Muži pouze loví a sbírají med lesních včel, starajíce se tak o zbylých 30 procent potravin, které, pravda, nabízejí vyšší kalorické i chuťové hodnoty.
Očekávalo by se, že se muži realizují jako stavitelé, ale opak je pravdou: při budování nového tábora nehnou prstem. Sehnat pruty, zohýbat je do oblouků a proplést do „hrubé stavby“, pokrýt konstrukci listím a každý velký list „přišít“ k druhému listu i ke konstrukci jeho vlastním stonkem - to je přece typická práce žen, do níž se žádný chlap nemůže míchat. Tak nějak by vám to řekl každý Pygmej, kdybyste byli schopni se s ním dorozumět.

VELKý MALÝ LOVEC
Doménou mužů je lov a sběr medu. Obou těchto aktivit se však mohou a někdy dokonce musí účastnit i ženy a větší děti. Čistě mužskou záležitostí, byť jenom pro ty vyvolené mezi mužskou polovinou klanu, je šamanství.
Věděl jsem, jaký je pro Pygmeje Aka nejčastější způsob lovu, proto mě nepřekvapilo, že v některých chýších se válely neforemné hromady sítí, upletených z pralesních lián. Muži, kteří byli nepřítomni, s sebou však sítě neměli: byli lovit pouze za pomoci kopí a obcházeli pasti. Do pygmejské výchovy patří výuka celé škály zvuků používaných jako vábničky pro jednotlivé druhy zvířat. Stejně tak je nutné umět stopovat anebo hledat nory, z nichž je možné jejich zvířecí obyvatele vykouřit. Jakkoli těžko je to uvěřitelné, pozná prý pygmejský stopař podle stop větších zvířat i pohlaví slona, antilopy, gorily či prasete, a dobu, před jakou zvíře místem prošlo.
Po lekcích, které mi dal Abel, jsem věděl, že život Pygmejů je skrz naskrz prostoupený nejrůznějšími zákazy a tabu. Pygmejové Aka nesmějí mít například v noci před velkým lovem do sítí pohlavní styk. Nahánění se nesmí zúčastnit menstruující žena, a dokonce jí nepatří po úspěšném lovu ani sousto z úlovku, protože by to negativně ovlivnilo příští lov.
Klanový specialista na vrcholný lovecký počin, jímž je zabití pralesního slona, je vázán neuvěřitelným tabu: v celém dospělém životě nesmí ochutnat sloní maso. Týmž zákazem, k němuž se ještě přidává maso prasete, krajty, želvy a potočních ryb, je vázán šaman a léčitel v jedné osobě.
Pygmejovi nestačí trefit se do kořisti kopím nebo šípem samostřílu. (Tento vynález se pravděpodobně dostal k Pygmejům Aka od „velkých černochů“, k nimž ho přinesli první portugalští obchodníci na atlantském pobřeží. Pygmejové Bambuti z povodí středního Konga samostříl neznají.) Aby byly hroty pygmejských zbraní zaručeně smrtelné, namáčí je lovci nad ohněm v rostlinném jedu, vylisovaném z jistého druhu liány.
Jiná liána dává zase Pygmejům krém, jímž se chrání proti žihadlům ti, kteří šplhají na strom pro med lesních včel. Tato aktivita předčí rizikem cokoliv kromě lovu slonů. Přes svůj talent ke šplhání, daný i tělesnou konstrukcí, může nepozorný Pygmej sletět, přičemž včelí hnízda jsou většinou ve třiceti metrech a výše.
Nezdar při lovu do sítě, kopím nebo samostřílem může znamenat hlad, ale smůla může mít ještě jiné jméno. Při lovu slona smůla znamená, že nešťastný lovec se už nemusí vrátit do tábora. Přiblížit se ke slonovi, zranit ho kopím pod kolenem zadní nohy, včas se zachránit před odvetným útokem a totéž udělat pod druhým kolenem tak, aby slon nebyl schopen pohybu, to je vrcholné číslo loveckého umění drobných pralesních lidí. Málokdo kromě Pygmejů tento lov viděl a pravděpodobně nikdo ho dosud nenafilmoval. Svědectvím o úspěšnosti lovu je až mrtvá hromada masa.

CIVILIZACE NA POSTUPU
Na Bodingué jsem se mohl oddávat docela dráždivému pocitu, že jsem se dostal k jedné z pygmejských populací nejméně ovlivněných civilizovaným světem a misionáři. Skupina neměla pravidelné styky s „velkými černochy“ a zřejmě - ačkoliv to nemuselo být pravidlem - dokázala žít po celý rok ve svém pralese. Nevyháněl-li ji hlad do černošských vesnic, znamenalo to, že se dovedla uživit dary svého lesa i během suchých období. Pygmejové na Bodingué měli blízko k čistým lovcům a sběračům.
Kladl jsem si otázku, proč se etnografové, o něž okolo Pygmejů Aka vůbec není nouze, dosud nevěnovali speciálně skupinám na Bodingué a nechávali je v jejich „splendid isolation“. Snad to byl důsledek absence cest. Dlouhodobé studium by bylo pro etnografy neúnosně obtížné, neboť během dešťů by zůstali zcela odříznuti od zázemí hlavního města.
Přitom není pochyb o tom, že tito pralesní lidé jsou pro současné lidstvo jedním z posledních vzorků toho, jak asi žili naši předkové. Lidé existují na planetě přibližně tři miliony let, z nichž však pouze asi deset tisíc let získávají potravu zemědělstvím a chovem. Po více než devadesát devět procent času, vymezujícího existenci člověka jako živočišného druhu, žili naši předci jako Mukoko a jeho druzi.
Cestovat za Pygmeji je dnes díky politické nestabilitě středoafrických zemí mnohem těžší než v době cest klasika pygmejských výzkumů Pavla Šebesty před sedmdesáti lety. Jako pozorný Šebestův čtenář, který měl příležitost srovnat si jeho pozorování se současnou realitou, jsem zaznamenal v jeho pionýrském díle jediný omyl. Byla jím Šebestova skepse týkající se přežití Pygmejů jako svérázného samostatného etnika. Míšení a sedentarizace Pygmejů, stejně jako ničení jejich přirozeného prostředí - rovníkového deštného pralesa - sice pokračují, ale „čistí“ Pygmejové ještě žijí. A mají se docela čile k světu.
únor 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group