ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZLÝ SYN ALOISE SCHICKLGRUBERA

 

Předjaří na řece Innu probudilo toho roku rakousko-bavorské pohraničí k životu. Bylo odpoledne, když Klára, manželka c. k. celního oficiála Aloise Schicklgrubera, ucítila první kontrakce. Tvoreček v jejím lůně se dožadoval na svět. „Všechno dobře dopadne,“ chlácholila se ustaraná rodička. Za čtyři roky manželství porodila tři děti. Všechny před rokem zemřely. Čtvrtý porod ale proběhl hladce. Byl večer 20. dubna roku 1889, Bílá sobota a v městečku Braunau usínal její čerstvě narozený syn. Ani ona, ani nikdo jiný ještě netušil, že se svět navždy změnil.

 

BOD ZLOMU
„Nevím, zda bude Hitler mužem, který svět zavalí novou válkou, v níž civilizace utrpí nenapravitelné škody, nebo zda do dějin vejde jako ten, který velkému německému národu vrátil čest, duševní klid a vřadil jej jako mírumilovného, nápomocného a silného partnera opět do rodiny evropských národů.“
Winston Churchill

 

Adolf Hitler, muž, jenž 20. století vtiskl krvavou pečeť. Od konce nejstrašnější války novodobých dějin, kterou rozpoutal, hledají desítky historiků, psychologů a psychiatrů odpověď na otázku: Kdo byl Adolf Hitler? Šílenec? Psychopat? Démon? Antikrist?
Většina vědců přitom Hitlera rozpitvává od jeho nástupu k moci. Hitlerovo dětství a dospívání, které v kontextu rodinných a společenských vazeb, v kontextu dané historické doby zformovalo jeho osobnost, shrnují životopisci jen do několika málo obecných odstavců. Přitom již tam někde se zrodila zlověstná mračna jeho duše - touha po moci, nenávist k Židům, vize nadčlověka... Udělaly z něj pomatenou kreaturu, vůdce pochybné říše. Ignorovat Hitlera by však bylo fatální. Mohlo by se nám totiž stát, že možná už dnes nebo zítra přehlédneme zvrácené rysy dalšího perverzního politika a uvěříme jeho vizím o přeměně světa. Stejně snadno, jako tomu bylo v roce 1933, kdy lidé - samozřejmě hlavně Němci - viděli v Hitlerovi spasitele, který Německo vyvede z hospodářské krize...

 

„HEIL, ALE KDO...?“
„...Schicklgruber se mu zdálo být tak obhroublé, tak křupanské a kromě toho i nemotorné a nepraktické.“
August Kubizek, Hitlerův chlapecký přítel

 

Než se stalo součástí nacistického pozdravu, bylo „Heil“ (Nazdar) používáno zcela běžně bez jakéhokoliv zlověstného významu. Hitlerův přítel Ernst Hanfstängl, kterého rodiče poslali studovat na Harvard, tvrdí, že se stal spolutvůrcem hesla Sieg Heil (Zdar vítězství) a Heil Hitler. Hanfstängl byl dobrý pianista a často hrál při večerních posezeních Wagnerovy melodie, které Hitlera uklidňovaly a inspirovaly. Jednou, někdy ve dvacátých letech, se ale Hanfstängl odchýlil od Wagnera a zahrál Hitlerovi pochody, které se hrály v přestávkách při zápasech amerického fotbalu. Hanfstängl přitom vyprávěl Hitlerovi, jak pochody dostávají do varu tisíce diváků, kteří pak hecují svůj tým: „Harvard, Harvard, rach, rach, rach!“ Hitlera to údajně nadchlo. „To je ono, Hanfstängle, to je to, co potřebujeme pro naše hnutí, nádhera.“ A začal poskakovat po místnosti a namísto „rach, rach, rach!“ vykřikoval „Sieg Heil, Sieg Heil!“ - uzavírá Hanfstängl popis epizody. Nechybělo mnoho a řízní nacisté mohli mít při zdravení svého führera velké potíže, protože původní jméno Hitlerova otce bylo Schicklgruber. Jakpak by asi zněla zdravice: „Heil Schicklgruber!“

 

HITLERŮV PŮVOD
„Otce jsem ctil, matku miloval.“
Adolf Hitler, Mein Kampf, 1924

 

Hitlerův otec Alois se narodil 7. července 1837 v rakouské vesničce Strones u Döllersheimu jako nemanželské dítě. Takřka do svých čtyřiceti let nosil příjmení své matky, selské dcerky a místní rodačky Marie Anny Schicklgruberové. Právě to, že Aloisův otec nebyl a není přesně znám, vyvolávalo spekulace, že führer je po dědečkovi čtvrtinový Žid. Angličané totiž v době Hitlerovy vlády na jednom bukurešťském hřbitově našli náhrobek, pod kterým od roku 1892 odpočíval Žid Adolf Hitler. V Německu podle Hitlerova nařízení každý občan, který si přál „dokázat, že není kontaminovaný“ neněmeckou (zejména židovskou) krví, musel vysledovat svůj rod přinejmenším k prarodičům, samotnému Hitlerovi však tyto důkazy chyběly. Ve své autobiografii Mein Kampf se snažil nejasný původ zpochybnit a tvrdil, že jeho otec byl syn chudého chalupníka. Tím byl myšlen Johann Georg Hiedler, mládek z vesnice Spital u Weitry, za kterého se Marie Anna pět let po porodu provdala.
Malý Alois byl ale tehdy dán z domu a dětství strávil u Hiedlerova bratra ve Spitalu - sedláka Johanna Nepomuka Hüttlera (lidé byli tehdy negramotní, takže transkripce - přepis výslovnosti - jmen v místní matrice závisela jenom na faráři; ten, jak vidno, si se jmény Hiedler - Hüttler u sourozenců nedělal velké starosti). Alois, Hitlerův otec, se vyučil ševcem a jako tovaryš odešel do Vídně, kde brzy vstoupil do celní služby hlavního města. Talentem a horlivostí se během několika desetiletí ve službě vypracoval na vyššího celního úředníka a nepotřeboval už zvyšovat vážnost svého postavení změnou jména. Přesto koncem roku 1876 dorazil na farní úřad v Döllersheimu, kde byl Alois pokřtěn, jeho strýc a pěstoun Hüttler a požádal místního faráře Zahnschirma, aby Aloise vykázal jako manželského syna jeho bratra Johanna Georga Hiedlera. Pro takovou legalizaci byla nezbytná přítomnost otce, nebo jeho právoplatný doklad. Hiedler byl ale mrtev, Aloisova matka také a průkazný dokument neexistoval. Pro podložení svých slov proto Hüttler přivedl dva svědky, Johanna Breitnedera a Engelberta Paukha, kteří pravdivost tvrzení potvrdili místo podpisu každý třemi křížky. Duchovní v matrice skutečně změnil poznámku „nemanželský“ na „manželský“ a Aloisovi přidělil příjmení Hitler - možná tak jménu v Hüttlerově výslovnosti porozuměl. Alois měl od této chvíle nové příjmení, které jeho syn Adolf tak neblaze proslavil.
Otázkou zůstává, proč nechal Hüttler připsat Aloise bratrovi Hiedlerovi, který jej za syna nikdy neuznal. On sám naopak Aloise vychoval, dmul se pýchou nad kariérou svého chovance, který se dostal výše než kdokoliv předtím z rodu, a odkázal mu i svou nemalou peněžní hotovost. Byl snad Johann Nepomuk Hüttler Aloisovým skutečným otcem? Proč by to ale koncem roku 1876, kdy už byl vdovcem a nebyl důvod tento poklesek z mládí skrývat, Aloisovi a úřadům nepřiznal?
Hitlerův otec Alois nebyl příliš sympatický člověk. Byl sice cílevědomý při budování své kariéry, ale zároveň se projevoval autoritářsky a egoisticky. Měl jen pramálo pochopení pro pocity druhých. Proto i jeho tři manželství nebyla právě šťastná. Za první ženu si vzal v roce 1864 o 14 let starší dceru celního úředníka Annu Glassl-Hörerovou. Jejich téměř dvacetileté manželství bylo bezdětné a v roce její smrti (1883) se Alois oženil s Franziskou Matzelsbergerovou, se kterou měl již za života své první ženy poměr. Devatenáctiletá Franziska nastoupila do domácnosti Aloise Hitlera jako služebná v roce 1880 a ještě za života Anny porodila svému zaměstnavateli syna Aloise (13. ledna 1882). Když Anna umírala, čekala už Franziska Aloisovo druhé dítě, dceru Angelu Hitlerovou. Druhé manželství trvalo pouze rok. Franziska zemřela v srpnu roku 1884 na tuberkulózu. Měsíc po její smrti přivedl Alois Hitler do jiného stavu o 23 let mladší vnučku Johanna Nepomuka Hüttlera (svého pěstouna a možná otce) Kláru Pölzlovou, což rozhodlo o jeho třetím sňatku. Před ním ale Alois musel, vzhledem k blízkému příbuzenskému vztahu, požádat o církevní dispenz, kterým by sňatek legalizoval. Linecký biskup jeho žádost sice odmítl, postoupil ji ale do Říma, kde ji po určitém váhání schválili. Svatba se konala 7. ledna 1885. Věkový rozdíl novomanželů byl značný a mladičká Klára ještě dlouho oslovovala svého muže „strýčku Aloisi“.
Ke svým ženám nenašel Alois Hitler kromě sexu nikdy bližší vztah. Nerozuměl ani svým dětem, které za sebemenší nekázeň trestal tvrdými výprasky a rázně jim určoval jejich budoucí životní dráhu. Víc než cokoliv jiného mu učarovaly včely. Snil o dni, kdy nashromáždí majetek, nechá se penzionovat a bude se věnovat pouze včelařství.
Hitlerova matka Klára byla pravý opak autoritářského otce. Byla ženou hezkého zevnějšku, jemných rysů a ustrašených očí. Snažila se být pokornou a oddanou manželkou. Přestože na ni doléhala sklíčenost nad nepříliš podařeným manželstvím, byla hrdá na udržovaný domov a na to, že ji milují nejen vlastní děti (po pěti letech se Hitlerovi narodil mladší bratr Edmund, který ale v šesti letech zemřel na spalničky, a za další dva roky se narodila sestra Paula), ale i obě děti nevlastní.

 

POD LAVICÍ KAREL MAY
„Hitlerova první bitva byla s němčinou
a tuto bitvu přinejmenším nevyhrál.“
Dorothy Thompsonová, americká novinářka 1939

 

Na rozdíl od obecných představ bylo Hitlerovo dětství šťastné. Rodina měla zajištěný příjem i postavení, matka „Dolfiho“ milovala a nezměnilo to ani narození jeho mladšího bratra Edmunda. Naopak, následující rok, který rodina prožila v Pasově, považoval Hitler za nejšťastnější rok svého života. Hitlerovi se několikrát stěhovali v závislosti na služebním přeložení otce, a tak Hitler, který byl do školy zapsán 1. května 1895, postupně vystřídal tři základní školy - ve Fischlhamu u Lambachu, v Lambachu a v Leondingu u Lince. Ze všech nosil jedničky. „Směšně lehké učení ve škole mi poskytovalo takové množství volného času, že jsem byl víc venku než pod střechou,“ napsal později Hitler. Ve volných chvílích unikal do světa her a fantazie. Louky a lesy v okolí se proměňovaly v prérie plné indiánů a kovbojů, o kterých četl v oblíbených knihách Karla Maye. Jindy se zase louka nad domem stala bitevním polem, na kterém malý vojevůdce přemisťoval imaginární pluky a divize, podobně jako to bude činit v posledních dnech války při obraně Berlína. Svět fantazie a realita pro malého chlapce, který neměl mnoho přátel, prorůstaly do sebe a budoucnost i dospívání na tom neměly mnoho změnit.
V roce 1901 se Hitler stává studentem reálného gymnázia v Linci, kde však dosavadní úspěchy vystřídala absolutní studijní katastrofa. Hitler, zvyklý na to, že mu šlo učení samo, nezvládá předměty, ke kterým nemá vztah a jež vyžadují systematické učení a přípravu, jako jsou přírodní vědy, matematika, francouzština a další. Opět utíká do světa knih Karla Maye, k vášni, jež ho neopustila, ani když se stal říšským kancléřem. Jediná dostatečná na jeho vysvědčení z prvního ročníku tedy byla z kreslení. Z ostatních předmětů propadá a je nucen ročník opakovat. Vinu za své selhání svaluje na profesory, o kterých později v knize Mein Kampf prohlašuje: „Neměli s mládeží žádný soucit; jediným jejich cílem bylo napěchovat naše mozky a změnit nás v nabiflované opice. Pokud kterýkoliv ze žáků projevil i jen nepatrný náznak originality, neúprosně ho pronásledovali.“ Hitler jako student pohořel, je ovšem nutné objektivně dodat, že o úrovni středoškolského systému rakousko-uherské monarchie není radno dělat si iluze a v jistém úhlu pohledu je Hitlerova poznámka poměrně trefná.
Přes odpor k lineckému reálnému gymnáziu a pohrdání jeho učitelským sborem existoval jeden profesor, učitel dějepisu Dr. Leopold Pötsch, kterého Hitler v pozdější době vyzdvihl jako člověka, jenž měl hluboký vliv na utváření jeho osobnosti. Tento horlivý německý nacionalista nejenže odhalil v Hitlerovi vášnivý zájem o evropskou historii, ale svým nacionalistickým pojetím dějin implantoval už v této době do mysli mladého studenta utkvělou představu o jeho vyšším poslání. Odvozoval ji od vnímání role jedince při utváření dějin. Hitler na svého „nejoblíbenějšího učitele“, jak jej sám nazval, vzpomněl ve své autobiografii: „Ještě dnes vzpomínám v tichém pohnutí na šedovlasého muže, který nám někdy v ohni svého líčení dával zapomenout na přítomnost a přičaroval nám minulé doby. Seděli jsme tam a planuli nadšením, někdy dokonce pohnuti k slzám... Nejednou apeloval na náš pocit národní hrdosti a už jen tím si zjednal u nás výrostků pořádek... Ovšemže jsem se stal už tehdy revolucionářem, čehož on snad dosáhnout ani nechtěl...“
VYSVĚDČENÍ: trauma ze steyru
Selhání ve škole prohloubilo u malého Hitlera konflikt s otcem, který v čím dál větší míře uplatňuje princip fyzických trestů. Když 7. ledna 1903 Aloise Hitlera ve Weisingerově hostinci v Leondingu skolil nad skleničkou červeného vína infarkt a ve věku nedožitých 66 let zemřel, pocítila rodina uvolnění. Čtrnáctiletý Hitler ukončil pro neuspokojivý prospěch reálné gymnázium v Linci a Klára Hitlerová poslala syna na internátní školu do Steyru. Na jeho vztahu k výuce to ale nic nezměnilo, opět je hodnocen jako líný, umíněný a neuctivý. V roce 1905 se tercián Hitler, údajně kvůli plicnímu onemocnění, se školou definitivně loučí.
Steyr byl pro Hitlera ovšem spojen ještě s jednou trýznivou vzpomínkou, která ho zřejmě do budoucna nadobro vyléčila z nezřízeného pití. Ve čtvrtém ročníku oslavoval se svými spolužáky pololetní vysvědčení a asi poprvé a naposledy v životě se pořádně opil. Usnul v polích a druhý den ráno zjistil, že pololetní vysvědčení ztratil, stejně jako většinu vzpomínek na to, jak předešlý večer skončil. Když se pokorně dostavil do školy pro opis, byl konfrontován s hlubokým opovržením. Originál vysvědčení byl totiž nalezen na poli roztrhán na čtvrtky se stopami čehosi, co zaručeně ani zdaleka nepřipomínalo školní inkoust. Opilý Hitler si vysvědčením nahradil toaletní papír. Ponížení z této události v něm utkvělo na celý život a skoro o čtyřicet let později o tomto dni řekl: „Bylo to zdrcující. To, co rektor vyslovil, ani nemohu vyprávět. Svatě jsem přísahal, že už nikdy nebudu pít, a svůj slib jsem dodržel.“ Toto prohlášení, ostatně jako většinu Hitlerovy sebechvály, je ovšem nutné brát s rezervou. Hitler se příležitostně napil vína a pivo s obsahem alkoholu menším než dvě procenta si nechal vařit na zakázku.

 

ZAHÁLKA A SNY
„Lidé nemusejí vědět, kdo jsem. Nemusejí vědět, odkud pocházím nebo o mém rodinném zázemí.“
Adolf Hitler

 

Po deseti letech docházky na pěti školách se Hitler, vyléčený z plicní choroby, po náročné studijní anabázi rozhodl pro dvouletý oddych. Majetkové poměry rodiny to Hitlerovi v Linci, kde společně s matkou a sestrou Paulou bydlel v domě na Humboldtstrasse 31, umožňovaly.
Většinu volného času trávil se svým přítelem Augustem Kubizekem, synem chudého čalouníka, kterého denně přesvědčoval o své vůli povyšovat přání na skutečnost. Oba přátelé v těchto blažených časech nevynechali jedinou příležitost navštívit místní operu, kde Hitler objevil Richarda Wagnera. Epičnost a teatrálnost Wagnerových hudebních dramat ho fascinovaly, stejně jako Wagnerovo chápání umělce jako génia. Hitler, který se do konce svých dnů cítil umělcem, neskromně prohlašoval, že „Wagner byl jeho jediným předchůdcem“. Wagnerova opera Rienzi údajně Hitlera unesla natolik, že po představení vyvlekl přítele Kubizeka na místní vrch Freiburg a ohromil ho svou vizí, jak jednoho dne osvobodí Němce tak, jak Rienzi osvobodil Římany. Kubizek si tuto vzpomínku vybavil v roce 1939, když byl těsně před vypuknutím války pozván k Hitlerovi do Bayreuthu. Hitlera připomínka evidentně potěšila a komentoval ji slovy: „V té hodině to začalo.“

 

RÁNY OSUDU
„Během své téměř čtyřicetileté praxe jsem neviděl žádného mladého člověka tak zlomeného a zarmouceného...“
Dr. Bloch, lékař Kláry Hitlerové

 

Přes veškerou benevolenci, kterou Hitlerova matka měla k jeho zahálce, se Klára mnohokrát různým způsobem snažila svého syna přimět, aby se zamyslel nad svou budoucností. Zaplatila mu čtyřtýdenní pobyt ve Vídni a nakonec souhlasila s tím, že může svobodně nakládat s dědictvím po otci i s penzí, na kterou měl jako syn státního úředníka právo, může se přestěhovat do Vídně a studovat malbu na tamější Akademii výtvarných umění. Hitler tou dobou netušil, že matka trpí rakovinou prsu a přeje si vidět syna usazeného a zajištěného.
V srpnu roku 1907 vyráží osmnáctiletý Adolf Hitler vyzbrojen velkým balíkem kreseb do Vídně stát se umělcem. Jenže akademie měla při přijímacím řízení vysoké požadavky. Dva dny muselo sto třináct kandidátů ve tříhodinových klauzurních pracích zvládnout výtvarné práce ze stanoveného seznamu témat. Při tomto prvním kole ztroskotalo 33 uchazečů. Hitler uspěl a mohl předložit k posouzení své přinesené práce. Přes optimistické očekávání uslyšel zamítavý verdikt. „Ukázkové kresby nedostatečné, málo hlav,“ znělo dochované rozhodnutí. Čeho by byl svět ušetřen, kdyby byl Hitler zařadil do svého výběru o pár „hlav“ více!
Záhy po neúspěchu obdržel zprávu o nemoci své milované matky. Okamžitě se vrátil z Vídně do Lince a spolu s Dr. Blochem ji opatroval a ošetřoval do posledních chvil. Klára Hitlerová zemřela tři dny před Štědrým dnem roku 1907. Matčina smrt mu způsobila hluboký šok. Víme s jistotou, že bezcitný a chladný vůdce Velkoněmecké říše měl tedy minimálně jeden silný citový vztah. Potvrzuje to i osud židovského lékaře Dr. Blocha. Po smrti své matky mu Hitler se slzami v očích stiskl ruku a vyjádřil doživotní vděčnost za vše, co pro ni udělal. Svůj slib dodržel. V době, kdy byli všichni Židé vystaveni jeho rasové zvůli, zajistil Dr. Blochovi řadu zvláštních výhod včetně emigrace do USA.

 

NA DNĚ
Šok ze smrti matky ale nezměnil nic na Hitlerových plánech. Vyřídil dědictví a sirotčí penzi po matce a vrátil se do Vídně, a to i s přítelem Kubizekem, jehož rodiče přesvědčil, že by měl odjet studovat s ním. Po Novém roce byli natěsnáni v jednom pronajatém pokoji ve Stumpergasse 31 - s klavírem a společnými sny stát se studenty uměleckých oborů.
Pro Kubizeka nebyl problém složit zkoušky na Akademii múzických umění, ale Hitlerovi se ani druhý pokus o přijetí na Akademii výtvarných umění nezdařil. Nelze říct, že by se nepřipravoval, naopak mnohdy byl vzhůru do dvou i do tří hodin do rána a přes den pilně navštěvoval hodiny u jednoho z vídeňských sochařů. Přesto se tentokrát nedostal ani k ukázce svých pracích.
Po tomto neúspěchu je jeho sebevědomí na nule. Hitler se uzavírá sám do sebe a straní se i jediného přítele, který mu svým studiem denně připomíná vlastní selhání. Všichni ho zradili, svět jím opovrhl a místo něj přijal tvora bez fantazie „Gustla“ Kubizeka, kterého by ani nenapadlo přijet do Vídně, kdyby ho nepřesvědčil. Odkázán sám na sebe, neschopen najít si přátele, se zatrpklý samotář Hitler obklopil zdí neotřesitelných principů, ve kterých nacházel vnitřní svobodu: malíře nedělá vzdělání, ale obrazy, architekta nedělá diplom, ale stavby, když ho svět odmítl, vystaví si vlastní. Každý den trávil Hitler dlouhé hodiny ve dvorské knihovně studiem severské a germánské mytologie a folkloru, německých dějin, literatury a filozofie. Hlavní úsilí soustřeďoval na architekturu; načrtával plány mnoha ambiciózních staveb, mezi nimi i přestavbu vídeňského Hofburgu a mohutné triumfální oblouky přes Ring. A byl tu ještě Wagner. V prvním vídeňském roce chodil do opery téměř denně, za vstupenky vydal spoustu peněz a většinu představení viděl několikrát. Ale čas dostatku se kvapem krátil a mladého Rakušana vytrhl ze samostudia další strašák - odvodní komise.

 

DEZERTÉR
„Ten muž je blázen.“
Mussolini po svém prvním setkání s Hitlerem

 

V létě 1909 si Hitler s notným úlekem uvědomil, že peníze z dědických podílů po rodičích kvapem docházejí a že se bude muset omezit. Návštěvy v opeře ustaly, většina elegantní garderoby putovala do vetešnictví a vizáž nonšalantního měšťanského synka se pomalu měnila do podoby vyzáblého, ošuntělého pobudy s neholeným strništěm pod nosem. Kubizek, který se vrátil po prázdninách z Lince, už svého spolubydlícího nenašel. Hitler zmizel bez jediného slova rozloučení.
Dvacátého srpna se zabydlel v levném pronájmu na Sechshauser Strasse 58 v 15. okresu, čistě dělnické čtvrti, v domě, který dodnes slouží jako hromadná ubytovna zahraničních dělníků. Již nemaluje ani netvoří projekty, manuální práci jako zdroji výdělku se vyhýbá a jeho jediným světem jsou knihy a „rasovědný“ magazín Ostara, který v nákladu 100 000(!) výtisků vydával odpadlý mnich s přisvojeným šlechtickým jménem Jörg Lanz von Liebenfelds. Lanz v tomto plátku rozvíjel potrhlé rasové a antisemitské teorie, na jejichž základě chtěl třídní boj nahradit rasovým. Není jisté, nakolik publikované statě ovlivnily mladého Hitlera, při koncipování symbolů nacismu si na svastiku na titulní straně časopisu ale určitě vzpomněl.
V Sechshauser Strasse Hitler bydlel jen do konce září; když nedorazil pravidelný sirotčí důchod, musel ubytovnu opustit. Odvodní dezertér, jehož jméno bylo na seznamu hledaných osob, se od toho okamžiku potloukal po různých „halířových noclehárnách“ a o Vánocích 1909 stanul v dlouhé frontě před azylem pro bezdomovce v Meidlingu poblíž vídeňského nádraží. Pobyt v azylovém domě byl omezen na pět dní. Hitler se zde velmi rychle spřátelil s vyučeným grafikem Reinholdem Hanischem ze Sudet, který byl ostřílený bezdomovec a dokázal oběma prodloužit azylový pobyt tím, že za pár haléřů skupoval azylové průkazky. Navíc přišel s nápadem, jak oběma zajistit živobytí. Přesvědčil Hitlera, aby si od tety Johanny nechal poslat nějaké peníze na barvy a štětce. Ubytovali se v „mužském domově“ v Meldemannstrasse v okrese Brigittenau, kde nájemné činilo 3 koruny týdně, a Hitler maloval akvarely vídeňských staveb, které Hanisch prodával po zakouřených vídeňských kavárnách. Obchod, který oběma skýtal relativní pohodlí, skončil v srpnu 1910 soudním sporem o padesát korun, z jejichž zpronevěry Hitler Hanische obvinil.
Hitler napsal matčině sestře, tetě Johanně a vylíčil jí svou situaci. Vyzvedla úspory a část z nich připravila Adolfovi jako dědický podíl, který by dostal po její smrti. Hitler si pro ně v prosinci 1910 rychle přispěchal. Zpátky do Vídně si odvážel 2000 korun a cítil se jako milionář. Při troše šetření měl vystaráno na další dva roky. Začal opět malovat. Teď již si ovšem obchod zajišťoval sám. Pořídil si nový oblek a hladce oholen čile navštěvoval své zákazníky, vesměs židovského původu. Až do chvíle, než ho roku 1913 opět dostihlo policejní předvolání k odvodu. Měnit adresy již nestačilo, bylo nutné změnit město. Hitler se tedy řádně policejně odhlásil a 24. května 1913 nastoupil do vlaku.
Po šesti letech opouštěl Vídeň, která mu vzala sen být akademickým umělcem, ale naučila ho reálnému životu. Poskytla mu prostor pro studium historie, mytologie a zformovala jeho vnímání politiky, státního aparátu a sociálních otázek včetně jeho nacionalistického vnímání Evropy. Odhalila mu jeho schopnosti manipulovat s lidmi. Dostal se zde rovněž do kontaktu s okultismem a zažil tu zřejmě i zkušenost s psychotropními látkami, které mu dle jeho přesvědčení odkryly nové dimenze a přesvědčily ho o předurčení pro rozsáhlé poslání. To vše Vídeň Hitlerovi dala, ale spoustu z toho si uvědomí až mnohem později. Zatím přemýšlí pouze o svém dalším útočišti, o Mnichově.

 

MNICHOV
„Budoucí nejvyšší velitel wehrmachtu přemýšlel o nějakém triku, pomocí něhož by unikl vojenské službě...“
Werner Maser, historik

 

Ve své knize Mein Kampf napsal Hitler, že Vídeň opustil v prvé řadě „z politických důvodů“. Skutečnost, že z Vídně odešel před brannou povinností, se mu jevila poněkud trapně. Nicméně když se po příjezdu do Mnichova dozvěděl, že se tou dobou ve Vídni zastřelil šéf generálního štábu 8. armádního sboru plukovník Alfred Redl, homosexuál vydíraný ruskými tajnými službami, byl přesvědčen, že rozhodnutí vyhnout se rakouské armádě bylo jediné správné. V Mnichově si u krejčovského mistra Poppa pronajal zařízený pokoj se zvláštním vchodem z ulice Schleissheimer Strasse a pokračoval ve svém životě samotářského mladíka milujícího umění, naprosto nedotčeného moderními proudy, kterých byl právě Mnichov kolébkou.
Mezitím ho doma v Rakousku už hledali. V srpnu 1913 zapsal v Linci strážník Zauner zprávu, ve které bezradně konstatoval, že Hitler není policejně hlášen ani tam, ani v Urfahru a není znám jeho pobyt. Policie po něm pátrala u jeho bývalého poručníka a dvou sester Angely a Pauly a až ve Vídni zjistila, že „malíř Adolf Hitler“ přesídlil do Mnichova. Požádala proto své německé kolegy od Isary o pomoc, a past sklapla. Hitler byl velmi tvrdě vyzván, aby se dostavil k vojenské komisi v Linci, jinak bude ve spolupráci s německou stranou vyhoštěn a budou proti němu použita trestní ustanovení branného zákona. Hitler byl ovšem nad věcí. Na magistrát v Linci poslal dlouhý, srdceryvný dopis, ve kterém obsáhle vykreslil strašné obrazy utrpení a hrůz, jež prožil, aby hodnověrně vysvětlil, proč se roku 1909 neohlásil u vojska, a vysvětloval, že ani teď nemá na cestu potřebné finanční prostředky. Dopis dojal linecké úředníky natolik, že mu prominuli „dodatečný odvod v Linci“ a vyhověli jeho prosbě přijet k odvodu do bližšího Salcburku. Jakou komedii tam bledý pětadvacátník sehrál, dnes už nezjistíme, ale stačila na to, aby odvodní komise vyřkla rozhodnutí: „Neschopen služby se zbraní ani strážní - příliš slabý.“
Zbaven služby v rakouské armádě se dobrovolník Hitler při první příležitosti přihlásil ke službě v armádě německé. Když se 1. srpna 1914 na mnichovském náměstí Odeonplatz dozvěděl o vypuknutí války, přivítal tuto zprávu s nadšením. Evropa se mění a Německo jde do boje. Teď konečně může za německou věc přejít od slov k činům. Ještě téhož dne poslal Rakušan s „modrou knížkou“ žádost, aby směl jako cizinec vstoupit do bavorského vojska.

 

HITLEROVA PRVNÍ VÁLKA
Dne 16. srpna 1914 narukoval v mnichovské Alžbětině škole k 16. rezervnímu pěšímu pluku nesoucímu jméno List. Ten byl v poslední říjnové dekádě transportován do Flander a nasazen do bojů na německo-francouzské frontě. Hitler se stal a byl až do konce války plukovní spojkou. Osobně doručoval depeše ve chvílích, kdy ostatní spojení selhala, k čemuž docházelo poměrně často. Zatímco většina mužů na frontě byla na pokraji šílenství, Hitler zažívá v zákopech u Ypres zvrácenou euforii z války. Vyhovuje mu, že jsou vojáci vytrženi ze společenských vazeb normálního života. Před nepřátelskými kulomety nehraje roli povolání, stav, třídní příslušnost, příjmy ani vzdělání. Existuje jen armádní hierarchie a jediná vyšší spravedlnost - smrt. To vše se mladému svobodníkovi honí hlavou, když se pouští do nových a nových misí s plukovními depešemi. On, jenž v občanském životě musel být vždy stranou, tu poprvé v životě cítil, že je uznáván. Za své hrdinství je ještě do konce roku 1914 odměněn Železným křížem II. třídy. Představení si jej cenili jako absolutně spolehlivého, chladnokrevného a obětavého. Štáb jej pověřoval nejobtížnějšími úkoly a mnozí jej považovali za téměř neprůstřelného. I přes svou vojenskou pověst ale Hitler za celá 4 léta nepostoupil z hodnosti svobodníka. Velení totiž v Hitlerovi nenašlo žádné velitelské schopnosti a vypadá to, že ani on sám netoužil po povýšení a byl se svou pozicí spokojen. Hitler nebyl oblíben ani mezi svými spolubojovníky, kteří jej sice považovali za neocenitelného v boji, ale mimo něj je iritovala jeho uzavřenost, nadšení pro válku a nezájem o ženy, alkohol a další radosti života mimo zákopy. Když se Hitler vůbec pustil do rozhovoru se svými zákopovými druhy, dřív nebo později je rozčílil svým nekonečným politikařením.
Führerprinzip - poslušnost nižší hodnosti k vyšší, muž na vrcholu jako nejvyšší zdroj autority, to byla jedna z věcí, kterou si Hitler osvojil a která jej fascinovala. Ale Hitler ve válečné vřavě získal něco mnohem bizarnějšího - přesvědčení, že prozřetelnost ho ochraňuje. Byl zraněn střepinou od granátu, kulka mu urvala rukáv, při jídle se odsunul od skupinky vojáků a tu vzápětí roztrhal granát. Hitler byl sice notorický lhář a je téměř jisté, že si řadu historek vymyslel. Faktem ale zůstává, že za čtyři roky na frontě se zúčastnil více než padesáti bitev, dostal se do nebezpečných situací a jako jeden z mála přežil.
V závěrečných fázích války se Hitlerův pluk dokonce účastnil všech fází čtyřměsíční německé ofenzivy na Sommě, Aisně a na Marně. Hitlerův bojovný duch nikdy nebyl vyšší, v srpnu 1918 mu přinesl i nejvyšší německé vojenské vyznamenání Železný kříž I. třídy, který byl nedůstojníkům udělován jen zřídka. Dlouho se spekulovalo o tom, jak jej svobodník Hitler za války vůbec získal. Ačkoli byl jediným vyznamenáním, které pyšně nosil celý život, o tom, jak k němu přišel, Hitler téměř nemluvil. Podezřívali ho, že si vyznamenání koupil. Později se zjistilo, že na něj byl navržen židovským plukovním pobočníkem Hugo Gutmannem. Zveřejnit to se Hitlerovi příliš nehodilo.
Pouhé čtyři dny po vyznamenání svobodníka Hitlera jsou německé linie u Amiens prolomeny a německá armáda začala ustupovat. Vývoj na frontě v září a říjnu 1918 donutil vrchní velení německé armády požádat o mírové podmínky, ale vojákům a lidu to bylo utajeno. Zpráva, oznámená 10. listopadu 1918, že císař abdikoval, byla vyhlášena republika a nová vláda příjme následujícího dne podmínky příměří, je proto pro všechny šok - příliš náhlý, než aby pochopili, co se přihodilo. Pro Hitlera, kterého zpráva zastihla v rezervním lazaretu v Pasewalku, kde se právě zotavoval ze zásahu plynem, to platilo dvojnásob.

 

ZROZENÍ VŮDCE
„Nevím, co vlastně cítil k Německu. Miloval tuhle zemi aspoň trochu, nebo byla jen nástrojem jeho plánů?“
Albert Speer, Hitlerův ministr zbrojní výroby

 

„Všechno, v co jsem věřil, s čím jsem se ztotožňoval, bylo poraženo a smeteno,“ popisuje Hitler své pocity z polní nemocnice v Pasewalku v knize Mein Kampf. Hitler chtěl, aby lidé věřili jeho slzám. Pravdou byl ale pravý opak. Ve vítězném Německu by totiž pro vůdce Hitlera nebylo místo. Je rok 1918, Hitlerovi je 29 let, vývoj jeho osobnosti skončil. Už v únoru 1920 na shromáždění NSDAP (Národně socialistické německé dělnické strany) požaduje semknutí všech Němců na základě práva na sebeurčení národů, zrušení Versailleské smlouvy, získání kolonií, zvláštní zákonodárství o cizincích pro Židy, případně jejich vyhoštění... Malíř s hodností svobodníka nakročil na cestu masového vraha.

 

 


MÝTY O HITLEROVI
Byl prcek...
Obecně se soudí, že Hitler byl malý. Ve skutečnosti měřil 179 centimetrů. Odhaduje se, že vážil 75 kg. Přesně to ale nikdo neví. Hitler při lékařských vyšetřeních nespolupracoval, například se odmítal svlékat.
Měl pouze jedno varle...
Hitler měl skutečně pouze jedno varle. Tradovalo se, že druhé mu bylo ustřeleno za I. světové války, dnes ale víme, že mu chybělo od narození a jednalo se o vrozenou vadu.
Měl hypnotický pohled...
Pohledu jeho modrých až modrošedých očí byl často přisuzován hypnotický výraz. Ve skutečnosti si Hitler pouze dával záležet na tom, aby každému vždy hleděl zpříma uhrančivě do očí, a dokonale využíval tohoto dramatického efektu.
Byl homosexuál...
Vše spíše nasvědčuje tomu, že nebyl. Přesto jeho sexuální praktiky byly přinejmenším podivné. Údajně nebyl schopen klasického styku, sexuálního uspokojení prý dosahoval, jen když do něj žena kopala, případně na něj močila, nebo se na něj vykálela.
Byl vegetarián...
Když se stal Hitler říšským kancléřem, oznámil titulek jednoho z časopisů o zdravé výživě toto: „První velké vítězství německých vegetariánů: Hitler se stal kancléřem“... Po sebevraždě oblíbené neteře Geli Raubalové se Hitler rozhodl zúčastnit její pitvy. Tento zážitek pro něj znamenal konec pojídání masa, i když učinil několik výjimek.
Kouřil...
Hitler byl militantní nekuřák. Kouření v jeho přítomnosti bylo zakázáno a nikdo se neodvážil tento příkaz porušit. Na jeho rozkaz byly dokonce z vánočních balíčků pro německé vojáky na frontě vyndány cigarety a nahrazeny cukrovím. Hitler šel ve svém boji proti kouření tak daleko, že uvažoval o výrobě cigaret bez nikotinu.
Navrhl populární Volkswagen „brouk“...
Hitler přišel s myšlenkou „lidového vozidla“, které by si mohl dovolit každý, v květnu 1934 na schůzce s Ferdinandem Porschem, když si prohlédl jeho návrhy. Nařídil mu přípravu čtyřsedadlového automobilu se vzduchem chlazeným motorem. Naskicoval rovněž charakteristický tvar vozu a mimoděk vytvořil i jméno, když Porschemu řekl, že v zájmu aerodynamického tvaru by auto „mělo vypadat jako brouk“.
Hitlerova třetí říše...
Hitlerův režim je často označován jako třetí říše. Jaké byly ty předcházející? První říše byla Svatá říše římská, druhá byla ta, kterou založil Bismarck a jež skončila německou porážkou v roce 1918. Hitler sám pojem třetí říše nepoužíval. Mluvil jednoduše o říši, jako kdyby nikdy nebyla jiná.
Žije...
Ne. Jeho sebevražda, kterou spáchal 30. dubna 1945 krátce po půl čtvrté odpoledne, se nedá zpochybnit. Dokládají to údaje z ruské pitvy zuhelnatělého Hitlerova těla, především srovnání chrupu se záznamy Hitlerova zubaře.
duben 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group