ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Alkohol - spojení s nadpřirozenem

alkohol2Alkohol - spojení s nadpřirozenem

 

Napsala Barbora Mykisková, vyfotografoval Martin Mykiska
 
„Fiesta v mojí vesnici je něco mnohem lepšího než ta velká organizovaná show tady,“ líčí nám v bolivijském městě Oruro policista Flores svátek v zapadlé vsi Huachacalla. Karneval Orurská diablada je přitom v zemi nejvyhlášenější. „Jen tam jeďte, a uvidíte. Moji příbuzní se o vás dobře postarají.“ Ve Floresově vesnici se navíc můžeme znovu setkat s jeho synem Davidem, kterého jsme při cestování po Bolívii náhodně poznali, a on nás pak v Oruru dva dny nezištně hostil. Kdo by tedy takovému pozvání odolal.

 

Indiánky sundaly buřinky a narazily si vlněné kulichy. Po téměř rovné pláni porostlé nízkými keříky, na obzoru lemované horami, fičí ledový vítr. Vše vypadá pustě a nekonečně. Ženám zpod přikrývky hlavy vykukují jen dlouhé černé copy. U tranky (kontrolního stanoviště na kraji vesnice, označeného závorou) kupujeme chleby, což se ukazuje jako prozíravé. Po dvou hodinkách jízdy se totiž náklaďák porouchal. Řidič opravuje a pasažéři mají čas na polední pauzu – ke chlebíkům přikusujeme nanuk koupený od spolucestujícího. Prodavač, mířící do Huachacally, si připisuje první tržbu.
 

Jsme v cíli. Je hodina po poledni a vystupuje tu většina pasažérů, mezi nimi indiánka s plynovou bombou a hromadou ranců. Vypadá jako důstojná první dáma nějakého apačského pohlavára. Pomáháme jí přemístit náklad k domovu a pěkně se při tom zadýcháváme. Na rozdíl od ní.

Zvuky bubnů a píšťal nás neomylně vedou na poměrně velké náměstí. Téměř okamžitě nacházíme krámek pana Vladimira, Davidova švagra. V komůrce za krámkem odkládáme batohy a na náměstí se vracíme v okamžiku, kdy dochází k vyvrcholení „korunovace“ kostela.
  

Koruna pro kostel

Průvod přichází ke kostelu a několikrát ho dokola obejde. Pak se hlavní „principál“ s květinovým věncem kolem krku v kleče chvíli modlí a poté leze na věž. Nejprve po vnitřních schodech, pak lavíruje na úzkém ochozu přímo na věži. Zvony vyzvánějí a on klade věnec z krku na hromadu dalších, které už nahoru vynesly jiné skupiny tanečníků. Dole u kostelní zdi je pekáček se žhavým uhlím. Postupně k němu přicházejí indiánky a na uhlících pálí hrsti koky, sušené okvětní lístky či kapky alkoholu. Indiánský obětní rituál přímo na zápraží kostela!
 
Mezitím vylezl na věž jiný tanečník, aby vykonal další velmi podivný rituál. Nese dvě slepice, které nahoře podřízne. Krev kape na střechu kostela. Hlavy hází dolů, aby je lidé spálili na onom žhavém obětišti. Pak dolů letí i těla čerstvě zabitých kurů, se kterými účastníci rituálu chvíli tancují a nakonec je kamsi odnášejí. Nejspíš do polévky.
 
Lidé na náměstí se na nás tváří mile – tedy pokud nás vůbec vnímají. Většinou jsou mírně přiopilí a zcela zaujatí tancem a zábavou. Muzikanti hrají na starobylé nástroje – masivní dřevěné flétny tacna, doprovázené jedním až dvěma bubny a činely. Hudební produkce nedosahuje zrovna uhlazené koncertní úrovně, ale tady jde přece především o rytmus. Mladí i staří tančí ve skupinách, někdy jsou staří uprostřed a temperamentnější mladí na krajích. Jindy jsou obě skupiny oddělené od sebe.
 
Na Martina se nalepil jeden strejda s píšťalou v ruce a začal nás vítat. Bohužel byl bezzubý a opilý, takže mu nebylo vůbec rozumět. Jemu to samozřejmě nevadilo. Nechal nám nalít kalíšek od procházejícího muže s čajovou konvičkou plnou alkoholu. Pak Martina začal brát za ruku, objal kolem ramen, líbal na ruce i na tváře. Znova a znova…
 

V podvečer se přehnal liják. Lidé se schovali do okolních hospůdek a náměstí zůstalo jen plné papírků a girland. Davida jsme zatím nenašli. Teď, během fiesty, je prý těžké kohokoliv najít. Musíme počkat, až na něj narazíme někde na ulici.

Veselí venku trvá hluboko do noci, ještě po třetí hodině ranní je slyšet zpěv a smích.

Ráno nám muž s kytarou na ulici vysvětluje, že jde na jakousi kytariádu. Když se ptáme, co to je, směje se a říká: „Pojďte se podívat!“
 

Pít je potřebné

Dvorek je plný svátečně oblečených lidiček. Uprostřed jsou upevněné listnaté větve ověnčené barevnými papíry. Kolem obcházejí v kruhu muži s kytarami a píšťalami. V protisměru k nim chodí ženy a zpívají. V horní části dvorku právě zabíjejí dvě lamy. Všude plno lidí, smíchu a vřavy. Téměř okamžitě jsme pohoštěni talířem hustého vývaru s kolínky.
 
Průvod s kytarami se náhle vzdálí od větví a odchází ze dvorku a většina ostatních indiánů se hrne otevřenými vraty za muzikanty a zpěvačkami. Jdeme také a v uličce konečně potkáváme Davida. Hrne se k nám radostně a vřele a že nám půjčí místní oblečení, abychom lépe zapadli. Martin dostává bělostnou košili a tmavé sako a já několik spodniček, širokou svrchní sukni, svetr i buřinku. Jsem naprosto stejná jako ostatní ženy a dívky, jen moje světlé, tenké a krátké „myší ocásky“ se nedají srovnat s tlustými černými copy místních holek.
 
Konečně se od Davida dozvídáme, jak to tu chodí. Každá čtvrť se schází na jednom z dvorků a slaví společně. Každý rok se hostitelské dvorky vyměňují a když se prostřídají, začne nové kolečko. Čtvrti pak mezi sebou soutěží v tanci a zpěvu po hromadném posilňování jak jídlem, tak alkoholem v podvečer na náměstí. Je dopoledne, většina veselících se je už teď před polednem dost silně pod vlivem alkoholu. Všude nabízejí jídlo i pití, polévku si dáváme rádi, ale pálenku se snažím odmítat. Co nemohu odmítnout, jsou srdečné nabídky k tanci. Jejich španělštině moc nerozumím, pálenkou ztěžklé jazyky nejsou zrovna ohebné. Podle Davida místním chybí trénink, během roku se  moc nepije. „Většina vesničanů chápe opilost jako možnost spojení se světem zemřelých,“ vysvětluje David. Jednou do roka tak všichni považují o této slavnosti spojení s nadpřirozenem za potřebné, a dokonce žádoucí. Všude je ruch a hluk, hra na hudební nástroje je přehlušovaná discohudbou z praskajících kazeťáků.
 

Alkohol a nostalgie

Náhle padla na Davida, asi kvůli pití, nostalgie. Začal se nám svěřovat, jak je na tomto světě hrozně sám, proto je trochu jiný než ostatní a proto nás má tak rád. Až mu vyhrkly slzy. Začal mě objímat a plačtivě si stěžoval, že nemá ani žádného bratra. Martin mu navrhuje, že budou jako bratři, což ho dojalo ještě víc. Přibrali mne do kroužku a chvíli se tam tak objímáme a plácáme po ramenech. Přesto si David uchoval tolik střízlivosti, že byl schopen nám sdělovat praktické věci a starat se o nás. Dohodli jsme se, že si půjdeme odpočinout do jeho domu. Jeho maminka ho začala utišovat v jeho depresivní náladě a když se začal zmítat, uklidnila ho ve stylu drsné ajmarské výchovy: zalehla ho svým tělem a nařídila mu spát.

Odpoledne je relativní klid, ale k večeru to na Placa de Armas opět začíná vřít – v jednotlivých rozích tancují čtyři nezávislé skupiny, které se co chvíli střídají na plácku před kostelem. Tanečníkům nad hlavami létají girlandy, práskají kapsle, rachejtle a víří barevné dýmovnice. Z balkonu jednoho domu je povzbuzuje skandování:

„Arriba, abajo, dentro.“

Na arriba vystřelují ruce s kalíškem v přípitku prudce vzhůru, na abajo klesají a na dentro, tedy „dovnitř“, putuje obsah kalíšku dovnitř… Načež ihned někdo rychle dolévá. „Arriba, abajo, dentro.“

Pak dojde opět na tanec. I my se celými těly oddáváme divoké ajmarské kultuře. Tancování, podpořené alkoholem a hlukem, se stává jakousi společnou orgií.
 
Nad horami se nenápadně, ale nekompromisně zatáhlo. Atmosféra je dramatická a ponurá. Dav ale tančí a šílí dál. Jako by lidé ztráceli svou individualitu a stávali se nedílnou součástí jediného celku. Začátek deště nikdo nebere na vědomí. Naštěstí se tentokrát nerozpršelo moc.
 

Malé noční drama

Když s partou Davidových kamarádů skončíme v hospodě na pivu, rozjíveně, ale překvapivě věcně se začneme bavit na téma, proč je v Bolívii tak dobře, přestože je to tak chudá země.

„…a Martine, proč se sem tedy neodstěhuješ, když jsou u vás v Evropě ty domy a pozemky tak drahé? Tady si uplácáš domek z hlíny, trochu pomohou sousedi a máš dům během chvíle a skoro zadarmo. A postavit si ho můžeš, kde chceš, tady je místa všude dost!“ ptají se Martina. Je třeba přiznat, že v tu chvíli nenacházíme žádnou přesvědčivě znějící odpověď.
 

Vracíme se na náměstí, kde se stále tancuje, déšť nedéšť. Opilé indiánky s dětmi na zádech vytrvale hopsají, kolem nich se motají chlapíci s láhvemi v rukou. V jednom rohu náměstí hoří veliká vatra, dlouzí hadi tanečníků se proplétají sem a tam. Bubny duní tmou, píšťaly přidávají táhlé vysoké tóny. Z hospůdek se nese populární hudba.

Značně unaveni končíme znovu v Davidově domě. Do místnosti s dřevěným patrem se leze po žebříku. Na patře si můžeme ustlat.
 
Po půlnoci mě budí srdceryvný pláč. Chvíli ho zkouším ignorovat, ale pak mi to nedá. V dolní místnosti sedí na studené podlaze počurané, promrzlé ani ne roční dítě a brečí na celé kolo. Vedle spí na posteli opilá indiánka a dítě vůbec neslyší. Nacházím suché plínky a kalhotky a převlékám dítě do suchého. Snažím se je chovat a zahřát v dece, kterou jsem našla opodál. Dítě ale křičí a křičí, asi má hlad. Asi po půlhodině se naštěstí vrací opilý David se svou sestrou. Předávám jí dítě. David je opilý a vede s kýmsi další bouřlivé diskuse. Snažím se usnout. Později v noci se mi pak zdá, jak opilé indiánky tančí s děcky na zádech, ta jim vypadávají na zem a ony po nich šlapou. Brrr.
 
Ráno se na nás všichni culí, jako by ani neexistovala kocovina. David i jeho matka se na nás smějí z postele jako sluníčka, není přece hezčího dne než ten dnešní, a navíc tu mají takovou vzácnou návštěvu. Později se dostavila také sousedka se svou malinkou dcerou. I ta se culí na celý svět, jako by ani nebylo nočního hladového a studeného šoku. Při polévce si rodinka navíc rozebírá mou noční „záchrannou akci“. Dítě měla hlídat Davidova máma, ale očividně nebyla při smyslech. Všichni mají ze mě legraci, prý jsem ho měla nechat řvát.
 

K polévce dostáváme kus pravého sušeného masa z lamy. Všichni se do něj zakusují s velkou chutí. My také – do chvíle, kdy zjišťujeme, že je z jedné strany pořádně plesnivé. Drsná rasa, tihle Ajmarové.

 

Ajmarové


Jsou spolu s Kečuy nejrozšířenějším indiánským etnikem v Bolívii, kde se k indiánské krvi hlásí až 80 procent obyvatel. Na bolivijském Altiplanu proslaví ročně jen ve svých domovech asi 15 až 20 dnů. Celkově s návštěvami ostatních vesnic v okolí proslaví každý rok asi 30 dní.


Obyvatelé Altiplana neoddělují modlitbu od práce či jiné činnosti, jak je obvyklé v západním světě. Vše je jedním celkem. Například déšť představuje mužský princip a padající voda oplodňuje zemi (ženský princip). Fiesta je pro ně současně zábavou i duchovní záležitostí a také prostorem ke vzájemnému setkávání a komunikaci.


Fiestou vzdávají hold svým idolům, které si jednoduše zabudovali do svého křesťanského světa. Jejich bohové jsou jako lidé – snadno se mohou rozhněvat, když nedostanou to, co mají rádi, proto jim obětují.


Ajmarové se i dnes drží svého oblíbeného nomádského života – rádi se živí obchodem, řízením náklaďáků či autobusů a cestují po celé zemi. Nemají moc smysl pro cílevědomou práci, pro stálost. Ani nejsou příliš tvořiví. Než by něco na obživu vyráběli, raději se živí kontrabandem přes chilskou hranici. Na druhou stranu pro hmotné zabezpečení života potřebují naprosté minimum, proto tu z jejich pohledu vlastně neexistuje chudoba.

 
Únor 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group