ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sakurové šílenství

Sakurové šílenství
 
 Text a foto František Štaud
 
Kvetou na různých místech světa, i u nás. Jemné barvy a pronikavé aroma zasáhnou každého, kdo se dostane do jejich blízkosti. Ale když provoní domovinu, Japonsko, probudí benigní stromy šílenství celého národa. Něco takového umějí jen sakury.

 

Ruku v ruce se sakurami kvete v Japonsku také tradice známá jako hanami, tedy něco jako obdivování se sakurám, udržovaná na ostrovech už přes tisíc let. Již v období ­Heian (794–1185) kjótský císařský dvůr každoročně pořádal hanami party, které v následujících letech získávaly na pompéznosti a popularitě. V období edo (1600–1867) se rozšířily také mezi prostý lid a staly se neodmyslitelnou součástí každého jara.
 
Knedlík, nebo květina?
  
Kdy, jak a proč to všechno kolem hanami začalo, je předmětem debat. Někteří tvrdí, že tento zvyk přišel do Japonska z Číny někdy v období Nara (710–784), kdy dynastie Tchang ovlivňovala vývoj nedalekého Japonska v mnoha směrech, nejen v prohlížení květin. Nacionalističtěji orientovaní argumentují, že původ je ryze japonský, protože hanami jsou zmiňovány už v japonské kronice Nihon Shoki. Ať tak, nebo onak, nejdříve to byly slívy a vistárie, co všichni zbožňovali; o sakuru nikdo nezavadil ani pohledem. To se ale rychle změnilo poté, co Lady Murasaki ve svém rozsáhlém románu, Příběh prince Gendžiho, věnovala celou kapitolu císařské oslavě „pod květy třešní“. Od té doby je slovo hanami (v doslovném překladu „pohled na květinu“) synonymem pro pohled na sakuru.
 
Všímavý pozorovatel nepřehlédne, že tak jako řada dalších japonských fenoménů i příchod jara nabízí kontrastní podívanou. S postupem času se centrum pozornosti hanami přesunulo ze sakurových květů spíše pod stromy, na piknikové deky plné jídla a pití. Na jedné straně tedy hanami nabízí mono no aware, nostalgické rozjímání o pomíjivosti, které v 18. století definoval učenec Motoori Norigana; na straně druhé nezřízené večírky v parcích, igelitky plné jídla, litry saké dlouho do noci a těžké kocoviny po ránu. Japonská fráze hana yori dango, tedy „knedlík lepší sakury“, hovoří za vše.
 

Když legendární japonský poutník a poeta Macuo Bašó dorazil k hoře Jošino, pokryté rozkvetlými sakurami, byl tak ohromen krásou scenerie, že odmítl napsat svoje pravidelné oslavné trojverší haiku – „člověk nemůže zachytit takovou krásu slovy,“ pravil pouze. Zlé jazyky ironicky poznamenávají, že možná nebyl ani tak ohromen krásou sakur jako spíše unaven bujarými hanami a těžkým saké.

Somei, yoshino, ashimazakura…
 
 
Ať už hanami pochází z Japonska, nebo ne, samotné sakury zcela jistě nemají japonské kořeny. Jejich původ je převážně himálajský, odkud také byly na souostroví importovány. Japonští „Mičurinové“ si je však vzali do intenzivní péče a soustředěným křížením a roubováním vyšlechtili na tři sta kultivarů. A jsou to produkty vskutku nevšední, květy bílé, růžové, červené či zelené, s pěti, ale i padesáti okvětními lístky a se stejně květnatými názvy – somei yoshino, oshimazakura, kikuzakura, shogetsu, kanzan, ukon, fugenzo, yamazakura, shidarezakura.
 
Sakury, provoněné mnoha metaforami, jsou tradičně přirovnávány k ženské kráse, stejně křehké a pomíjivé jako jemné květy. Pro japonské vojáky a samuraje byly sakury symbolem jejich života – krátkého, ale velkolepého. Sebevražední piloti, nechvalně známí kamikadze, si květy sakur malovali na své stroje předtím, než se vydali na poslední misi. Věřili v reinkarnaci života do sakurových květů. A protože sakury obvykle kvetou začátkem dubna, kdy v Japonsku začíná školní a fiskální rok, jsou také znamením začátku, nové kapitoly. Dodnes se tyto květy promítají do nejrůznějších forem japonské kultury, umění i tradic; najdeme je vyšité na hedvábných kimonech, v literatuře dávné i moderní, v hudbě, malířství, ve verších waka či haiku.
 
Roztají i přísní šéfové
 
Sezona sakur je časově omezena na několik pouhých dní, a tak lidé, aby tento zážitek nepropásli, zastaví každodenní práci, zavřou obchody a věnují se pouze sakurám. Dokonce i příslovečně neúprosní šéfové japonských firem dají svým zaměstnancům volno a organizují pro ně party pod rozkvetlými třešněmi. Sakury nevoní celému Japonsku zároveň, ale podle zeměpisné šířky: nejprve se již v polovině ledna květy otevírají na Okinawě, na Honšú sakurová mánie dorazí na přelomu března a dubna a drsný sever Hokkaida zjemní až v květnu. Přesně načasovat oslavy je tedy obtížné; proto postup třešňové fronty, sakura-zensen, sleduje Japonská meteorologická agentura a informuje o něm pravidelně v televizním zpravodajství.
 
Třešní se ale z japonských sakur nedočkáte, ty rostou na zcela jiných stromech. Japonci však sakuru hájí tím, že nemusí dávat ovoce, protože je to rozený aristokrat a jejím jediným posláním je být krásná, ne plnit trhy třešněmi. I tento aristokrat však našel praktické uplatnění v životě Japonců. Sakurové dřevo se využívá k výrobě pečetí, bloků pro dřevotisk, šachovnic, podnosů, stolů. Tmavě hnědá kůra se leští a používá na výrobu dýhy, jíž se zdobí umělecké šperkovnice, kazety nebo pouzdra na doutníky.
 
Jako ve vánici
 

Japonsko je protkáno vyhlášenými místy sakur, kde se každoročně scházejí statisíce obdivovatelů. V celém Japonsku však budete stěží hledat lepší místo než císařské město Kjóto, jehož prastaré dřevěné chrámy a svatyně poskytují hebkým květům kontrastní kulisu.

Ani v době, kdy květy sakur začínají uvadat, neochabují přívaly návštěvníků na proslulých místech. Lidé totiž našli zalíbení v hana fubuki, tedy v „sakurové vánici“, kdy okvětní lístky opadávají a v posvátné tichosti se pozvolna snášejí k zemi jako sněhové vločky.
 
Květy některých druhů sakur však svoji pouť nekončí s jarním vánkem na kamenné dlažbě, nýbrž jsou dál zpracovávány do sakurových čajů nebo rýžových koláčů o-mochi. V této formě potom v Japoncích po celý rok zanechávají vzpomínku na jaro a budí toužebné očekávání období, kdy pokvetou sakury.
 

Doc. PharmDr. František Štaud, Ph. D.

Cestovatel, fotograf, publicista, vysokoškolský pedagog. Dva roky pracoval v Japonsku, tři ve Velké Británii. Žije v Hradci Králové a cestuje do všech koutů světa pro mezinárodní agentury, časopisy a deníky. Jeho fotografie se objevily i v hollywoodském filmu Poslední Samuraj. Další fotografie k sakurám na www.phototravels.net.

 
Květen 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group