ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zachráněná orchidej

Zachráněná orchidej a rostliny z křížovek
 
Text Lenka Stránská, foto Marek Wágner
 
Zeptáte-li se ředitele teplické botanické zahrady Jiřího Haagera, která rostlina v jejich sbírce je nejvzácnější, moc ho nepotěšíte. Ve xerickém (pro suchomilné rostliny), tropickém a subtropickém skleníku, ale i ve venkovní expozici považuje za hodnotné a nezbytné všechny exponáty, žádný z nich u něho nemá protekci. Samozřejmě, rarity mezi více než pěti tisíci vystavovanými rostlinami najdete – dokonce i některé dosud vědecky nepopsané druhy, které přivezl z expedic do tropů.
 
Možná ale, že je trochu více pyšný na jeden druh orchideje Kalanchoe pinnata, který se zdejším botanikům podařilo získat. Ve volné přírodě již tento druh vyhynul, jeho jedinou známou lokalitou byly vodopády Pon Gour blízko města Dalat. Poslední dva exempláře rostou v národní sbírce ve Vietnamu a ty ostatní právě jen v Teplicích.
„Až pokvetou, tak je samozřejmě opylím, a semenáčky půjdou do celého světa. To je jediná cesta k záchově – unikát v jediné zahradě, to je jasná cesta do pekel,“ říká Jiří Haager.
 
 
Teplická botanická zahrada je v kontaktu s více než stovkou nejvýznamnějších botanických zahrad po celém světě a s celou řadou vědeckých institucí. „Lidé si to příliš neuvědomují, ale hlavním posláním botanické zahrady není veřejně přístupná expozice, ale vědecká práce a shromažďování dobře dokumentovaných kolekcí,“ upozorňuje J. Haager. Nejméně polovinu pěstovaných rostlin tedy návštěvníci nevidí, ty jsou v zásobních sklenících a jejich počet trvale narůstá. Některé z nich ovšem do veřejných expozic půjdou – k tomu je ovšem nezbytný potřebný věk a velikost.
 
Pro většinu lidí je návštěva botanické zahrady sice zajímavým zážitkem, ale laikovi latinské názvy rostlin mnoho neříkají. Ujme-li se však role průvodce přímo ředitel, dozvíte se například, že roztok vylučovaný jednou z rostlinek má zajímavé účinky na lidský organismus. Její jméno však Jiří Haager zveřejnit nechtěl, prý by mu pak na ni lidi chodili. „Trávicí šťávy“ této masožravky totiž do dvaceti minut spolehlivě vyléčí kocovinu...
 
V bezpečné vzdálenosti, asi pět metrů od promenádního chodníčku roste pryšcům příbuzný Cnidoscolus. Je totiž extrémně nebezpečný, o čemž se měl možnost přesvědčit doslova na vlastní kůži i Jiří Haager. V Nikaragui se ho omylem dotkl, okamžitě otekl, naskákaly mu puchýře a jak říká, na noze mu „vyžral“ kus masa. V obličeji prý vypadal jako oběť středověkého moru, prožil oběhový kolaps a z následků se léčil přes týden.
 
 
„Tady vidíte chlebovník, jehož plody jsou jednou ze základních potravin v Polynésii. Je velmi choulostivý. Nesnese ani krátkodobý pokles teploty pod patnáct stupňů. Polynésané říkají, že ten, kdo zasadí tři chlebovníky a jednu kokosovou palmu, udělá pro svoji rodinu víc než vzdělaný Američan, který celý život pracoval. A tento kmen balsy byste unesli v jedné ruce. Je to nejlehčí dřevo na světě. V tropické Americe se z něj dělávaly vory, ale ve světě je hojně využívaný v modelářství.“ ukazuje nám ředitel Haager další zajímavosti.
 
A co Aloe vera, na jejíž léčebné účinky se dnes tolik pěje chvála, její extrakty se pijí pro posílení imunitního systému a přidávají se do kosmetických produktů i některých potravin? Má opravdu tak zázračné účinky? „Nepochybně ano,“ říká Jiří Haager. „Ovšem skutečný, pravý druh aloe vera je velice vzácný, pěstuje se hlavně na Barbadosu a v tropické Americe. To, co se pod tímto jménem pěstuje u nás, a to jak v bytech, tak i botanických zahradách, jsou většinou druhy podobné anebo hybridy. A o jejich obsahových látkách a účincích na lidský organismus nemáme ponětí. Takže aloe ano, ale z drogerie nebo z lékárny – rozhodně však nedoporučuji, aby si lidé podomácku vyráběli různé mastičky a extrakty z rostlin pěstovaných doma a získaných od sousedky.“
 
Procházíme kolem záhonu, který má v botanické zahradě přízvisko křížovkářský. To proto, že tu návštěvník najde rostliny, jejichž názvy zná z luštění křížovek. Konečně tak může na vlastní oči vidět, jak vlastně ta koka, abaka či anona ve skutečnosti vypadá.
 
Také jste si jako já mysleli, že hnědé uhlí na Mostecku vzniklo z přesliček a plavuní? „To jste se spletla o nějakých tři sta milionů let. Z plavuní a přesliček vzniklo uhlí černé. Asi jste ovlivněna ilustracemi Zdeňka Buriana, ale nic si z toho nedělejte, nejste v tom sama. Položil jsem tutéž otázku třicítce vysokoškolsky vzdělaných lidí a odpověděli mi obdobně. Ve skutečnosti hnědé uhlí v severních Čechách vznikalo usazováním dřeva a rostlinných zbytků v rozsáhlých močálech, do kterých je naplavovala Praohře. Asi ty řeky byly dvě, ale o tom se vedou diskuse. Většina hnědého uhlí pochází z tehdy rostoucích druhů jehličnanů rodu Glyptostrobus. Dnes přežívá jediný druh, Glyptostrobus pensilis v jižní Číně a lokálně ve Vietnamu. V Dolech Bílina tvoří asi sedmdesát procent těženého uhlí. Rozšířeným jehličnanem byl v tehdy subtropických severních Čechách i tisovec – Taxodium dubium. Vyskytovaly se zde ale i rody, které v Evropě rostou i dnes, jako třeba dub, olše, vrba či maliník,“ vysvětluje ředitel Haager.
 

Vzpomínám si na Čapkovu povídku o zloději kaktusů, který ukradené exempláře, schovával za ňadry, protože „to tak krásně píchá“. Potýká se s nenechavci i teplická botanická zahrada? „A víte, že ani ne? Krádež jsme tu řešili snad jen jednou. Lidé nám tady dokonce ani neokusují listy koky a nepátrají po rostlinách s omamnými účinky,“ směje se Jiří Haager.

Nad vchodem do skleníku na návštěvníky shlíží kamenná plastika patrona zahrady, mayského boha jménem Yum Kaax, který je ochráncem kukuřice, užitkových a planě rostoucích rostlin a lovné zvěře. Vypadá majestátně. Zatím nad teplickou botanickou zahradou bdí dobře.

 

RADY NA CESTU

● Botanickou zahradu najdete na okraji teplické lázeňské čtvrti Šanov. Při orientaci se řiďte pohledem na hvězdárnu na Písečném vrchu, zahrada se nachází pod kopcem na konci ulice Josefa Suka.

● Většinou je problém u zahrady zaparkovat, protože parkoviště je tu malé. K botanické zahradě se proto vyplatí dojet trolejbusem č.4 nebo o víkendech autobusem č. 121.

● Kromě pondělí je otevřeno každý den, a to od října do konce dubna v době od devíti do sedmnácti hodin, od května do konce září pak od devíti do osmnácti hodin. Vstupné je padesát korun, děti, studenti a senioři platí polovinu.

● Se psem smíte do zahrady v případě, že jej máte na vodítku a máte s sebou sáček na exkrementy. Do skleníku by však psi chodit neměli, už proto, že by jim tamní klima stejně nesvědčilo.

● Ve sklenících můžete fotit bez dalších poplatků, a to i s bleskem. Stativ je však zakázaný.
 
Listopad 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group