ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

O „evropské“ duši Turků

duseO „evropské“ duši Turků
 
Text Jiří Sladký
 

Kodrcat se mezi Istanbulem a Teheránem je sice poněkud únavné, zato nepochybně objevné dobrodružství, zvlášť když si těch dva a půl tisíce kilometrů odsedíte v íránském autobusu. Takovou zkušenost doporučuji každému, kdo by se chtěl zapojit do „diskuse“ o turecké minulosti, současnosti a hlavně budoucnosti. Třeba v Evropské unii…

 

Cesta z Istanbulu do íránského Teheránu obnáší dva dny a dvě noci jízdy. Kodrcal jsem se po ní několikrát. Nejprve se přiblíží první divoké hory tureckého východu. Před deseti lety tu zuřila kurdská partyzánská válka, dnes vládne zdánlivý a především dočasný klid, i když dřívější palebné postavení turecké armády s transportéry, tanky a kulometnými hnízdy už v sedle nepřipomíná skoro nic. Jediná budova, která zde od té doby vyrostla, patří silničářům karayoları (doslova „černé cesty“ – černá je pro Turka zřejmě oblíbená symbolická barva a tahle záliba nabývá až kultovního rázu). Vojska a vojenské posty se jen posunuly – dál na východ a na jih. Mezi kurdskými vesnicemi čerstvě natahují plynovod, další známka, že je „dobyté“ území plně pod kontrolou.
 
Zmijovky a ženy v pytlích
 
Východní Anatolie, snad jediná krajina, která při cestě napříč Tureckem může zprvu dojmout, vězí všude kolem. Topolové háje, vraní hnízda, stáda – nezaměnitelný trojzvuk. Do Erzurumu je to ještě padesát kilometrů. Staříci vroubení bílými vousy, stejná tmavá saka a kulichy (a zeleně vzorované čepice zmijovky), jako mají jejich vrstevníci tisíc pět set kilometrů odtud při Bosporu, odpočívají opřeni o stěnu mešity. Jako by jim chlad ani trochu nevadil. Touha po pospolitosti a čaj zimu přebijí. Rozmach turecké kultury je na kilometry velkorysý (zrovna tak si počínají slovanští dědečci v muslimských končinách Balkánu).
 
Erzurum. Nehostinné město, kde ženy uvízly v pytlích nebo dlouhých pláštích. Skoro jako by tu ožily časy Tálibánu. Kultovní pomníky, Atatürkovy hlavy z bronzu, vrány, spousta koňských povozů a znovu brlohy se střechami z kusů vlnitého plechu. Symboly turecké státnosti před branou univerzity. Obrovská kasárna zaplnila celou kotlinu – prostorem Turci nešetří, zvlášť když jsou to kraje kurdské (před nimi nadto uloupené Arménům).
  
Ať žije piknik
 

Erzurum je konečně za námi a šoféři se už těší na snídani. Zastavujeme na obvyklém místě kolem shluku budov restaurantu se supermarketem, před záchytným bodem řidičů a útulkem nudících se cestovatelů. Je sobota a lidé vyrazili ve volný den do přírody, tedy na piknik.

Kdejaká strouha, v níž proudí alespoň trocha vody, hostí zaparkované auto a rodinku na dece. Díky Otci Turků se nám známý víkendový rytmus udržuje ještě i tady, uprostřed Malé Asie. Tři tisíce kilometrů od domova. To o pár hodin dál už se systém volných a pracovních dní zcela změní. V religiozním Íránu oficiálně pojem víkend neznají. Perioda zasvěcená práci končí pátkem, nikoliv zahálkou, ­nýbrž dnem hlavních modliteb. Ve skutečnosti si Íránci volný den vyložili po svém, takže si svůj víkend vybírají tak jako my – jen poněkud posunutý v čase.
 
Přestože to vypadá teprve na předjaří, Turci z města přijeli v hojném počtu a místo pro piknik praská ve švech. Na kopcích kolem přitom ještě leží plno sněhu a na topolech jsou stěží vidět výhonky. V korunách visí vraní hnízda a jejich osazenstvo spokojeně kráká. Ženy na betonových stolech připravují zeleninový salát, hlavy rodin obsluhují samovar nebo rozdmýchávají uhlíky pod opékaným kebabem. Plné ruce práce mají i v polních restauracích, tady připravují kebaby pro ty, kteří se dostatečně nevybavili. Celý ten topolový háj s betonovým mobiliářem místo podrostu je zvláštní samoobslužnou – rozhodující úlohu v ní mají plechové krabice s rošty. Vládne povznesená, lehce slavnostní atmosféra, hlučná hudba z rádií tomu dodává orientální kulisu. Netušil jsem, že taky mně přinesou číšníci porci kebabu.
 
Dva světy
 
Muž, co mě pozval, pracuje v tureckém Telecomu. Je s ním zábava, krom jiného mně při čaji vysvětluje, co je to čaršaf – tak tu říkají pověstnému ženskému pytli. Tento způsob hidžábu, ženského zahalení, při němž nositelkám zpod hrubého rezavého závoje sahajícího až na zem nejsou z tváře vidět než oči a z tělesných tvarů zhola nic, praktikují v Turecku pouze v Erzurumu, Bayburtu, Erzindžanu a okolí – v oblasti takzvaného „pytlového trojúhelníku“. Podobnost s afghánskou burkou bije do očí. Úkaz, by v zemi, kde hidžáb dokonce podléhá zákazu – třeba na vysokých školách (s šátkem na hlavě ve škole hrozí studentce až roční vězení) či vládních úřadech – mohl působit jako pozoruhodný relikt. Pokud by ovšem mnohem spíše nevystihoval pravou podstatu toho, co zakrývá nálepka domnělého „tureckého sekularismu“ (co si třeba myslet o nedávných snahách vlády kriminalizovat nevěru a pohlavní styk mladých mezi patnácti a osmnácti – vítězná strana přece zná své voliče).
 
Mezi halasící Turky se mísí Íránci z několika dalších teheránských autobusů. Nakoupili v supermarketu (moc toho vzhledem k jejich kupní síle nebylo) a teď závidí Turkům piknikovou pohodu před plnými stoly. Jejich skromnost a nenápadnost je oproti hlučným Turkům očividná. Jako když se Češi kdysi při cestách na Západ krčili na parkovištích s namazanými chleby u zdi bohatých restaurantů. Turecko je pro Íránce Západ v takové relaci cen a platů, jakým byl pro nás ještě v roce 1989.
 
Jedna vlast, jeden národ
 
Divná krajina převládla na tisíc kilometrů od Istanbulu. Snad i proto si úbočí podél silnice Turci vyzdobili podle svého gusta. Své obsese a frustrace zvěstují světu prostřednictvím zpráv z vyskládaných kamenů. Vatan, nejčastěji se opakující slovo, znamená obvykle vlast, země, volně myšleno i národ. „Jedna vlast, jeden národ,“ stojí na kopci nad vesnicí na východ od města Ilidža. K nápisu patří ještě půlměsíc v červeném poli. Atatürkův profil k tomu svítí jako bojová standarta. Všechno svedli neznámí tvůrci z kamenů a kaménků. Celé plochy, barevné výjevy trčí vprostřed kopců jako dětské malůvky.
 
Cestou přes Turecko se člověk setká pouze s dvěma formami výtvarného umění – v obou případech jde o sochy nebo zjednodušeně předměty v prostoru, obojí má ráz neumělý. Jeden pól, to jsou „odpočinkové“ skulptury zvířat v místech, kde se Turci chystají oddychovat, hodovat na pikniku. Asi jim mají připomenout další, dodnes nijak neumrtvělé atavismy – třeba loveckou vášeň, s níž každý mužský příslušník střílí po všem, co se hýbe vzduchem i po zemi. Protilehlý, skoro sakrální pól zahrnuje umění ideologické – nápisy v krajině a oslavné sochy vůdce, zvěstující rozpoložení Turkovy duše a udatnost jeho srdce. Mezi oběma polohami zeje prázdnota. Je zajímavé, že pokud jde o kulty vůdců, v Turecku jsou to sochy oproti romantickým malbám oslavujícím ajatolláhy v Íránu.
 
Turecký nacionalismus není daní, „cenou za novou identitu, která by se nezakládala na islámu“ (jak poznamenal jeden český komentátor na téma, zda chceme Turky v Evropě). Z jednoho prostého důvodu – vášeň pro svůj národ, jeho symboly, představitele, nositele tradic a ochránce mají Turci vrozené. Jedna turecká generace za druhou vyrůstá v atmosféře vypjatého nacionalismu. Přál bych všem podobným komentátorům udělat si výlet po tureckých krajích – mluvili by docela jinak. Stačí navštívit istanbulskou nadaci Východního Turkestánu (Doğu Türkistan Vakfı). Nijak nezakrývané nitky vedou až do srdce turecké pravlasti, dnešní čínské provincie Sin-ťiang.
 
Co budí úsměv
 
Vraťme se ale ke krajině, která svou nudnost „zastírá“ ideologií. Co kopec, to bílý vzkaz. „Pocházíme z jedné matky a z jednoho otce.“ Že by tím mysleli Turky a Kurdy? Takový byl dlouhá léta jediný správný výklad – Kurdové vlastně vůbec nejsou Kurdy, nýbrž „horskými Turky“. Patří Turci do Evropy? Proč ne, ale se svým „angažovaným uměním“ to budou mít věru těžké. Přímo sem by se měli přijet z Bruselu podívat, ale ve vší opatrnosti, z takových kamenných „koblih“ by mohlo komisařům zaskočit.
 
Některé nápisy vyloženě zastrašují. Snad proto právě ony svítí na úbočí co nejblíž kasárnám. Pozor, začíná zlověstný vzkaz všem narušitelům a končí podpisem komutan (vojenský velitel). Slogany jsou stále průraznější, zároveň připomenou květy orientálních metafor: „Naše vlast (vatan – opět to klíčové slovo svérázného, nacionálního landartu) je jako z ráje.“
 
Turecké vášně působí animálně: značkování krajiny, jako když šelma označuje svůj revír. Není kopce, jehož strmost by bránila zbudovat kamenný záznam. Z nejprudších svahů září bílý půlměsíc s hvězdou nejpůsobivěji.
 
Raději nediskutovat
 
Otevírám diskusi s ázerbájdžánskými spolucestovateli o významu nápisů, které v turecké (kurdské) krajině nepřehlédneme, ani kdybychom chtěli. Muži si nechají přečíst nápis na svahu, který pak ostatním s vážnou tváří překládají. Jsou to Atatürkova slova národu: Přeji si, aby se turecký národ měl lépe, byl šťastný a odpočíval! (Nu, proč ne, když za něj makají Kurdové, Turkmeni, Východoevropané a taky Íránci!) To bylo městečko Pasinler, kde se to kolem turecké posádky kamennými skvosty jen bělá. Všechny jsou neméně sugestivní. Nikdo v busu se ale ani trochu neusměje.
 
Jen Peršan, vzdělaný podnikatel a student, který se učil ázerbájdžánsky (s latinkou psanou turečtinou mají Peršané problémy, i když třeba znají ázarí, nápisy v téměř shodné turečtině nepřečtou), chápe, co chci slyšet, ale do přesnějšího výkladu se mezi tolika Ázerbájdžánci raději nepouští. Smysl je ovšem nadmíru srozumitelný. Všechno patří Turkovi a ten se s nikým nedělí. Bohužel podtext, jaký je cítit z mnoha kroků turecké vnitřní politiky i diplomacie.
 
Kolonizovaná země
 
Městem Ağrı (málokdo ví, že zrovna tak se v turečtině jmenuje „původně“ arménská hora Ararat; slovo ağrı ovšem znamená též bolest) teče kalný Eufrat (Furat Nehrı, delší z dvou toků, které vytvářejí mýtickou řeku). Roztápěné sněhy přinášejí spousty hlíny, které po stovkách kilometrů níž zanášejí turecké veledílo století – přehradu velkého Atatürka. Stavbu, pro niž přívlastek pragmatická je pouhým eufemismem. Dál po proudu kvůli ní Syřané nemají naplavenou ornici ani dřívější množství vody.
 

Třeba říct, že stavba se jménem tureckého vůdce nehonosí nadarmo, právě Mustafa Kemal, považovaný za zakladatele tureckého národovectví, proslul urputnou xenofobií vůči svým sousedům.

Předměstí, která Ağrı lemují, obývají výhradně Kurdové. Takové je vlastně skoro celé město, samé nízké domy, z jednoho na druhý rozvěšené prádlo a před každým pyramidky sušeného trusu. Do toho početná kurdská omladina. Nedivím se, že se Turci Kurdů tak bojí a snaží se je pacifikovat všemožnými způsoby. Aby mohli v takovém městě žít, potřebují ho vybavit pořádnými kasárnami.
 
Východní Turecko, Kurdistán, má ráz kolonizované země. Maně to tu připomene Tibet – bezlesou krajinou, která má mnoho shodných rysů, ale hlavně podobné postavení původních obyvatel (míněno posledních osmdesát až sto let – v maloasijských reáliích toto slovo zcela ztrácí smysl, původní tu není zhola nic). I Kurdové se tu pomalu stávají cizinci ve vlastní zemi (tento proces naštěstí nemá tak brutální podobu jako v Číně). Je to vidět i na architektonickém rázu. Cizí země je levná, tedy přibývá velkorysých, spíše rozpínavých staveb. Stavebníky i investory jsou Turci.
 
Nic, o čem by se dalo říct: Je to kurdské. Kurdské tu není ani slovo, jeden jediný nápis. Leda tak kurdské osady, vlastně několik brlohů z kamene překrytých drny (a taky kamenné mužíky, znamení cesty nekonečnými pastvinami). V rámci objektivity – ani to není tak docela pravda. I ty rázovité domky nejsou než pozůstatky po Arménech, kteří si právě takové stavěli ještě začátkem minulého století. Tehdy sídlili Kurdové podstatně jižněji. Byli to Turci, kteří původně arménské oblasti obsadili etnikem, které jim připadalo přijatelnější. Jenomže, stalo se, co Kurdové netušili – najednou to byli oni, kdo se v Turecku dostal do postavení novodobých (ale mnohem chudších) Arménů.
 
Pozor na Kurdy
 
Vše, co Kurdy připomene, se tu očividně snaží vymýtit. Nevím, zda se takto lapidárně vyjádřil tatíček Atatürk před půlkou století. Názvy některých živočichů se tureckým politikům zdají natolik závadné, že vážně uvažují o jejich náhradě za jiné, které tolik nejitří srdce každého Turka-vlastence. Podle ministra životního prostředí lze za latinskými označeními najít „postranní úmysly“. Postiženým savcem má být liška Vulpes vulpes kurdistanica, stejně tak divoká ovce Ovis armeniana. „Liška je naše liška a ovce je naše ovce,“ prozradil ministr před nějakým časem v rozhovoru svým nadšeným patriotickým čtenářům.
 
Turecká chudina je kurdská. Od Atatürkových dob se kurdský venkov prakticky nezměnil – snad až na pláty plechu, případně talíře satelitů, které teprve v posledním desetiletí modernizují jeho jinak archaický ráz. Není divu, že ho lidé houfně opouštějí. Něco přitom ztrácejí – k potěšení Turků svou kurdskou identitu. Na kurdském venkově mnohem déle přetrvávají tradiční životní způsoby, kdežto ve městech přijímají přistěhovalí Kurdové víc zvyky většinové společnosti (třeba kurdské ženy si tam halí hlavu šátkem nebo závojem stejně jako Turkyně). Co Kurdům zůstalo, je vysoká porodnost, a jestli jim vydrží, za deset let jich nebude v Turecku čtvrtina, ale třetina.
 
To, že 9. června 2004 odvysílala turecká televize poprvé v historii pořad v kurdštině, můžeme chápat jako smířlivé gesto, jako snahu ulevit před mezinárodním pohledem svému svědomí, ale rozhodně ne za úlitbu průměrnému Turkovi. Ten musel zůstat jako opařený. Kostlivců ve skříni má ovšem Turecko mnohem víc. Požadavky evropských komisařů na výuku v kurdštině, na návrat vyhnaných vesničanů jsou pro běžného tureckého tatíka natolik nestravitelné, že spíš svým politikům odpustí neúspěch cesty do EU než takovou pohanu. Nic na tom nezměnilo ani půlstoletí trvající členství v NATO? Při bližším pohledu vyjde najevo, že tou pravou érou tureckého nacionalismu nebyl ani tak středověk a období, jež následovala, nýbrž doba docela nedávná: konec 19. a zejména celé 20. století. Tehdy se odehrály nejkrvavější a nejvíc popírané pogromy, za které se turecký režim dodnes nemíní omluvit.
 
Demokratizace samopaly
 
Jak jedeme stále na východ, stoupáme. Horám přibývá sněhu, na plochých hřbetech jsou ještě v srpnu k vidění jeho zbytky. Vysoko položená východní Anatólie zůstává pod sněhem nejméně šest měsíců. Ve stejných zeměpisných šířkách, jaké má Středomoří, se tu ­vytvořil malý pól chladu (se zimními teplotami severu Skandinávie anebo ruských stepí). Do Íránu to máme ještě sto třicet kilometrů. Silnice je posledních dvě stě kilometrů k hranicím doslova strašná.
 
Krajina se definitivně změnila. Přišel čas na kurdské pastorále – senoseč, kosci postupující v jedné lince, topolové řady, chudé příbytky, na nichž zarezlé satelity hrozí volným pádem. To všechno hlídá moderní turecká armáda. Tak absurdní představa, jako by US Army stála v plné polní kolem indiánských rezervací. V nejvyšším sedle překračujeme dva a půl tisíce metrů. Další nápis napovídá vojenskou kontrolu. Stojí tam kulomet s plnými pásy.
 
Brzy se zjeví Ararat. Vítá nás už klasickým petroglyfem: Önçe vatan (Nic než vlast) T. C. komando (čili útočná jednotka Turecké republiky). Na hranice zbývá už jen šedesát pět kilometrů, ale rychlost na děravé silnici ustavičně klesá. Místy nás provázejí oblaky prachu. Kolem mokřin se to bělá solnými výkvěty. Krajina stále víc přiznává svou vulkanickou podstatu. Že je Kurdistán nevyhaslou sopkou, si Turci uvědomují víc než kdo jiný a své obavy nijak neskrývají. Někdy se ovšem zdá, že kurdský problém zneužívají pro nijak opodstatněné požadavky vůči svým sousedům, v posledních letech hlavně Iráku.
 

Kotlinu zalidnili početní kamenní mužíci. V této volné umělecké disciplíně všech honáků od Balkánu až po Tibet se zdají být Kurdové zvlášť zdatní. Na kamenných ohrádkách suší kurdské hospodyně prádlo. K tomu jim vlaje turecká vlajka. Další a další nápis uctívá vlast. Je to divná země, když přinutí padesátimilionový národ k takovým projevům vlastenectví. Aby kdejaký kurdský kopec „zcivilizoval“ půlměsíc a hvězda, musela z něj turecká vojska ponejprv vymýtit kurdskou trávu až na turecký kámen.

Ararat tone v podvečerním slunci, svrchu až k úpatí zabořený ve sněhu. Jak se ty kontrasty v Kurdistánu přebíjejí! Pod Araratem vyrostl bazén (ještě loni tam nestál) a rozlehlé místo na pikniky. Opodál mnohem delší dobu dlí vojenské ležení, na sloupu před ním tabule a na ní nápis – demokrasyon (ani ten tu ještě loni nebyl). Zastavujeme tam a pro pořádek nás rovnou členové tlupy v maskáčích zkontrolují. Tomu se říká demokratizace samopaly. Třeba podotknout, že ani poté, co jim Evropská unie odemkla dveře, Turci nezmoudřeli. Masakr demonstrantů k Mezinárodnímu dni žen v Istanbulu hezky a názorně ukázal těm, kteří by snad mohli důvěřovat tureckým slibům: Podej ruku, přiletí kopanec.
 
Bacil despocie
 
Nemůže být dokonalejšího místa pro hranici. Ani tam člověk nemusí hodiny trčet, aby to pochopil. Odedávna tu taky stávala. Ne pořád, ale nejčastěji právě tady. Přes ni přecházela poselstva šáha k sultánovi (před ním k byzantskému císaři) a obráceně. Pokud jedna z obou říší vybila svou energii a přelila se na opačnou stranu, v tisícileté historii to nebylo na dlouho. Uplynul čas, deset let nebo století – a hranice stála zas tam kde předtím.
 

Málokde má tak symbolický význam jako tady. Už jen ta krajina: dosud jednotvárné, stále táhlejší a stále vyšší stepní kotliny lemované stejně táhlými a stále vyššími horami, které teprve na dohled k Araratu nabudou na ostrosti a dramatičnosti. V ní polozemní osady Kurdů (dříve Arménů) z kamení a drnů.

Za nevýrazným hraničním sedlem se scenerie zázračně mění. Jestli se někde dá říct, krajina se lomí, tak tady bez váhání. Po kličkování v sevření vrásných hor cesta klesá a neochvějně míří k prvním íránským pustinám a polopouštím. Domy z drobných, ale pálených cihel (v nich Kurdové a Ázerbájdžánci). Mešity (džami) s tužkami minaretů ustoupily mešitám (masdžid) – betonovým cibulím a květům tulipánu, pestrým a ladně klenutým, jako by to byly pravoslavné báně. Na turecké straně něco končí.
 
Je-li v krajině duch, tak za tureckou hranicí něčeho pozbyl. To, co cestovatel v prvních chvílích z íránské krajiny přijme, vnímá jako úlevu. Už dost Turecka. A vůbec – Turecko na svém krajním východě docela nudí. Falešným nátěrem, který všude ulpěl a nebývale zavání.
 
Červen 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group