ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sekery jako z neolitu

Sekery jako z neolitu
 
Text a foto Petr Jahoda
 

Svalnatí polonazí muži vzrušeně pobíhali pod skálou a cosi pokřikovali. Těla se leskla, svaly byly napjaté. Další stavěli primitivní lešení. Pak na něm rozdělali oheň. Konečně se ozvala silná rána. Vystřídaly ji takřka nelidské skřeky nadšení. Takhle to na Nové Guineji vypadalo vloni na podzim a takhle to asi vypadalo i kdysi v neolitu.

 

Pohled na jezerní planinu z malého misionářského letadla byl úchvatný. Zakázaná řeka. Letěli jsme podél toku Taritatu až na jeho soutok s Tariku, Holanďany pojmenouvaným Rouffaerova řeka. Dál už společně nesou jméno Mamberamo.
 
Z letadla všechno vypadá jednodušší. Na Nové Guineji si ale nevyberete. Tady snazší cesty neexistují. Mírně zvlněné předhůří zvedající se z jezerní planiny směrem ke Carstenszově Pyramidě bylo nakonec stejné, jako hory kdekoli uprostřed Papuy. Naše první cesta za výrobci kamenných seker v roce 2005 (loňská podzimní byla už druhá) rozhodně nebyla jednoduchá.
 
Už sehnat povolení vstupu do oblasti, vyznačené na mapě jako „strictly prohibited area“ (přísně zakázané území), bylo neskutečně složité a podařilo se mi to jen díky tomu, že na Papuu jezdím dlouho a mám v Jakartě mnoho vysoko postavených vlivných známých. Jako vše zakázané nebo neobvyklé musí první a také rozhodující povolení vydat nejvyšší bezpečnostní úřady. Teprve na jeho základě je možné získat další nutná povolení v Jayapuře, hlavním městě indonéské provincie Papua. Máte-li však povolení z Jakarty, ještě stále to neznamená, že dostanete povolení i z Jayapury. Je to vyřizování na několik měsíců, v některých případech i na několik let.
 
 
Nejdivočejší z divokých
 

Brodění řek vystřídaly hory a složitý terén na břehu dravé kaskádovité řeky Kiembe. Proti jejímu proudu jsme postupovali jen velmi pomalu. Kolmé skalní stěny spadající do jejího koryta jsme museli namáhavě obcházet. Převýšení někde dosahovalo i dvě stě metrů. Takřka kolmým terénem jsme se proplétali spletitými kořeny stromů, abychom po pár metrech zase pracně slézali dolů k řece.

Nikdy nezapomenu na nebezpečné strmé svahy vysoko nad zpěněnou řekou. S každým z nás se nejméně jednou utrhla pěšina, po které jsme šli. Zřítit se dolů by s jistotou znamenalo smrt. V těchto peřejích neměl nikdo šanci přežít.
 

Cesta vedla pralesem, který je přesně takový, jako jej popisoval Heinrich Harrer: „Nová Guinea je vyhlášena tím, že ji pokrývá nejdivočejší džungle světa. Ani Afrika, ani oblast Amazonky se s ní nedá srovnávat…

Nemohli jsme se stále držet toku řeky. Místy si prorazila koryto naprosto neschůdnými srázy. Mnohokrát jsme byli nuceni překonávat naprosto svislé stěny vývratů… Nepřetržitě jsme přelézali kluzké kmeny… Nedaly se nikudy obejít… Snažil jsem se postupovat přesně ve stopách Daniů, ale buď se pode mnou zlomila větev, nebo jsem se vklínil do kořenů, které byly často rozprostřeny nad bažinou jako úzká mříž… Nebylo téměř možné učinit normální krok…“
Prodírali jsme se džunglí od rána až do noci. Odpoledne lilo jako z konve. Spali jsme na cestě ve stanech, které jsme stavěli těsně před tím, než padla tma. Byli jsme utahaní, špinaví, promočení.
 
Kámen a oheň
 
I sebenáročnější cesta jednou skončí, a tak jsme i my dosáhli vytouženého Jä-li-me. „Věděl jsem, že máme před sebou příslušníky kmene Vano, o kterých se vyprávělo, že nejprve každého olíznou, aby věděli jak chutná,“ píše ve své knize Harrer. Stejně jako on i my jsme poznali, že to není pravda. Vanové jsou sice izolovaný, ale velmi příjemný národ. Žijí vysoko v údolí nad řekou. Přivítali nás bez obav, dokonce bych řekl, že nadšeně.
 
Nosí tlusté koteky (násadky na penis z tykve – pozn. red.) podobně jako Laniové z Baliemského údolí, ale občas používají i tenké koteky jako Daniové. Na krk si věší žluté náhrdelníky z přírodních materiálů. Černá síťka na hlavě z vláken orchidejí má chránit účes. K rozdělání ohně používají muži bambusová „křesadla“. Ženy nosí sukénky z travin podobných rákosí.
 

Skála, ze které Vanové získávají kámen na sekery, leží u řeky. Určit, kde se bude těžit, může jen náčelník kmene. On má rozhodující slovo a také odpovědnost. Ostatní mají pouze poradní hlas. Tentokrát se náčelník rozhodl pro místo pod malým převisem, asi čtyři až pět metrů vysoko.

Kámen Vanové těží tím nejprimitivnějším způsobem - lámou skálu žárem. Vystaví z klád jakési lešení, pak vytvoří ze dřeva malou plošinu a na ni vyskládají ploché kameny. Na nich rozdělají oheň. Ten po nějaké době ještě částečně přikryjí zeleným listím a drny, aby nasměrovali teplo co nejvíce ke skále. Je to práce na celý den.
 

Vytěžený kámen se zpracovává štípáním a nakonec broušením o jiné kameny. Říká se, že Vanové mají vůbec nejkvalitnější kámen pro kamenné sekery na celé Papue. Pozorovat je při práci je úchvatné. Byli dokonale sehraní, žádný pohyb nedělali zbytečně. Zatímco muži pracovali, děti si dole hrály. Pálily malý oheň a jako by si lámaly svou skálu. Z úlomků pazourku i ony při své hře vyráběly kamenné sekery.

Po úspěšném dni se večer všichni sešli v jedné chýši nahoře v horách, kde leží vesnice. Připravili rudou omáčku z pandanového plodu, buamery. Všichni ji jedli společně, i my jsme jako hosté dostali svůj díl se sladkými bramborami, batáty, nebo ubi, jak se jim tady říká. Po jídle se muži usadili kolem ohně a dlouho do noci zpívali. Vzdávali dík uplynulému dni.

Byli bychom zůstali s Vany déle, kdyby…
 
 
Neštěstí chodí po horách
 
Když jsme se vraceli od skály, kde se lámal kámen, najednou za mnou hlasitě zasakroval můj společník Petr a pak začal nadávat. Uklouzl a o jeden z kmenů si ošklivě poranil holeň. Rána, dlouhá asi pět centimetrů, nevypadala dobře. Kůže byla rozseknutá téměř na kost. Jednoznačně to bylo na šití, ale sešít něco takového v těchto podmínkách je cesta do pekel. Rána by s největší pravděpodobností začala hnisat dovnitř, což je nejhorší, co se tady může stát. Nezbývalo, než ránu vydezinfikovat, namazat bactrobanem a vrátit se domů s tím, že každý den ráno a večer je třeba ránu znovu vydezinfikovat a snažit se ji udržet v čistotě, než se dostaneme do civilizace. V nejhorším případě přijdou na řadu silná antibiotika.
 
Nepodařilo se. Ač jsme dělali, co jsme mohli, po několika dnech začala rána velmi ošklivě hnisat a nezabrala ani antibiotika. Nakonec jsem musel Petrovi zavolat letadlo, které ho urychleně dopravilo do civilizace. Bylo to na poslední chvíli, jak prohlásil lékař v Jayapuře. Tím končila naše první cesta k prameni kamenných sekyr. Ale už tehdy jsem věděl, že se ještě vrátím. První pokus Vanů získat ze skály kámen, u kterého jsme byli, skončil neúspěchem. A my jsme kvůli Petrovu zranění nemohli čekat na druhý. Ale my jsme chtěli být přímo u toho!
 
I Harrer málem přišel o život
 
Urychlený konec naší první cesty není v pralesích Nové Guiney ničím výjimečným. Tady stačí jedno jediné špatné rozhodnutí, jediný chybný krok a rázem je po všem. Na každé cestě džunglí je mnoho míst, kde se může ulomit kořen, utrhnout kus stezky, vylomit kámen nebo třeba jen uklouznout noha. Malá chvilka nepozornosti může znamenat pád do propasti. A chyby dělají i ti nejzkušenější. Na Papue může udělat, a klidně bych řekl, že ji udělá skutečně každý. I Heinrich Harrer zde na své první cestě při fotografování bojoval o holý život.
 
„Viděl jsem stát Phila na místě, které by se pro záběr výborně hodilo, a spěchal jsem dál. Když jsem se zastavil, Phila jsem už neviděl. Pustil se za rajkou, kterou chtěl ulovit. Tu jsem si všiml ještě výhodnějšího stanoviště - byl to suťový kužel. Dlouho jsem se nerozmýšlel a skočil jsem. A to bylo na určitou dobu poslední mé rozhodnutí, které jsem byl schopen učinit... Jakmile jsem se dotkl suťoviska, okamžitě se se mnou daly kameny do bleskurychlého pohybu rovnou k hornímu okraji vodopádu. Phil mi později vyprávěl, že suť ležela na strmé břidlicové plotně. Bylo by asi stačilo prudčeji na ni hodit kámen, aby se dala do pohybu. A já jsem skočil plnou váhou.
 
Ještě jsem však byl stále při vědomí a snažil jsem se někde zachytit rukama, nebo vzepřít nohama, aby mě voda nestrhla dál. Bylo to směšné počínání: voda se hnala proti mému tělu s nepředstavitelnou silou, skály byly ohlazené a kluzké. Neměl jsem žádnou naději... Voda mnou smýkla, strhla mě, letěl jsem hlavou napřed a zíral do propasti. Zavřel jsem oči. V takových situacích nezbývá nic jiného, než odevzdaně čekat. Tady příroda nebere odpor na vědomí.
 
Kde a kdy jsem ztratil kameru, nevím. Od okamžiku, kdy jsem spatřil pod sebou propast, jsem nebyl schopen odhadnout čas. Voda, lapání po dechu, temný úder, voda, pád, lapání po dechu… Už ani nevím, jak to šlo všechno za sebou. Nosiči mi později líčili, že jsem se v polovině cesty zarazil o skalní výčnělek, přes který se voda vzpínala do dalšího kataraktu. Kdybych byl na spodní skálu dopadl naplno, proud by mě vrhl přes další stupeň na hladkou, téměř svislou plotnu, která končila teprve o padesát metrů níže. Nedělám si žádné iluze, jak by pád asi dopadl.
 
Vteřiny, hodiny, věčnost?... Zřetelně si vzpomínám pouze na pocit naprosté bezmocnosti, která mne náhle zachvátila. Pokoušel jsem se držet paže tak, abych si chránil hlavu, schoulil jsem se jako embryo. To jsou zcela instinktivní pohyby.
 
Připadalo mi jako zázrak, když jsem si v polovědomí uvědomil, že můj divoký let do propasti nepokračuje dál. Nic jsem neviděl, protože mi krev z ran na hlavě zalepila oči. Po hmatu jsem se snažil orientovat. Pochopil jsem při tom, že se nesmím vyhrabat z vody na okraj této přírodní vany příliš vysoko, protože dál spadala skála do nové propasti...
 

Nedostávalo se mi vzduchu... Zaslechl jsem vlastní zasténání a zdálo se mi, jako bych slyšel křik nosičů... Vědí tedy, že jsem se zřítil a pravděpodobně mě také vidí. Phil, dobrý Phil, bude zakrátko u mne.

...A potom, nevím za jak dlouho, jsem zaslechl Philův hlas. Měl u sebe naši lékárnu, uložil mě, jak se nejlépe dalo, a ošetřoval jako zkušený lékař. Mnoho stejně dělat nemohl. Vydezinfikoval krvácející rány na hlavě, odstřihl cáry kůže a obvázal mě. Teprve potom vyšetřoval celkový stav. Ten byl teď skutečně žalostný. K tomu přistupoval pomalý plíživý šok. Třásl jsem se na celém těle, zuby mi cvakaly, ne zimou, ale protože jsem dodatečně prožíval strach. Sténal jsem. Mnohokrát jsem pocítil, že mě zalévají temné vlny bezvědomí…“
 
Ano, vím přesně o čem Harrer píše. Papuánská džungle člověku neodpustí sebemenší chybu. A pro ty je spousta důvodů: krásný fotografický záběr, chvilka nepozornosti z únavy, lehkomyslnost, pohodlnost či lenost obejít těžké místo, spěch nebo jen zavrávorání… V roce 2001 jsem se podobně jako Harrer sám zřítil z malého vodopádu. Bylo to na expedici k Yaliům a udělal jsem tu chybu vědomě. Šlápl jsem na strmou břidlicovou mokrou a mechem porostlou desku s tím, že jsem doufal, že by nemusela klouzat. Věděl jsem, že je to nesmysl, ale udělal jsem to. Měl jsem za sebou již tři roky expedic na Papuu, a přesto jsem byl tak lehkomyslný. Byl jsem tehdy hodně unavený a vyčerpaný. Naštěstí to špatné rozhodnutí pro mne nemělo tak fatální následky jako pád do vodopádu pro Heinricha Harrera.
 
Harrer málem přišel o život, ale tím jeho obrovské utrpení teprve začalo. Rozlámaný a celý bolavý zůstal na břehu vodopádu, odkud se po čtyřech s pomocí přítele Phila vyškrábal zpět na cestu. Tam museli nosiči zhotovit provizorní nosítka a náročnou cestou odnést pochroumaného Harrera nepřátelskou džunglí zpět na letiště. Musel to být nadlidský výkon a Harrer musel neskutečně trpět. To je ta horší tvář Papuy.
 
Ztráty jsou povoleny?
 

Druhou výpravu k Jä-li-me, prameni kamenných sekyr, jsme podnikli ve čtyřech. Osvědčená parta a kluci do nepohody, kteří toho mají hodně za sebou. S každým z nich jsem byl nejméně na jedné jiné expedici.

Už druhý den na cestě do Jä-li-me byl kritický a mohl skončit dříve, než začal. Luděk s Přemkem šli vepředu, Petr za mnou. Vždy chodím tak, abych měl pokud možno přehled o celé skupině, nebo chodím poslední, abych měl jistotu, že se nikdo neztratil. Kdo zná džungli, ví, že to je hned…
 
Cesta byla náročná jak fyzicky, tak i na koncentraci. Včera jsme několikrát brodili přes řeky, dnes jsme začali blátivou rovinnou džunglí, která vzápětí přešla ve značně složitý terén. Opět jsem si vzpomněl na Harrerům popis cesty. Svahy a někdy i stěny skal spadaly až do koryta mohutného toku. Museli jsme doslova šplhat blátivou džunglí i několik desítek metrů nahoru, abychom zase vzápětí krkolomně sestupovali zpět k řece. Ušli jsme jen pár metrů a opět měli v cestě další skálu. Znova jsme šplhali nahoru a zase dolů. a tak dokola několik hodin. Bylo to vyčerpávající a deptající. Vyčerpávala i neustálá stoprocentní koncentrace, protože pád by mohl skončit tragicky. Už jsme toho pomalu začínali mít všichni dost.
 

V takových chvílích nemyslím na to, jak je cesta náročná. Přemýšlím o všem možném a snažím se odpoutat se od své vlastní námahy, od bolesti svých potlučených nohou, od hladu, který máme už dávno také všichni, od deště, který nejeví sebemenší ochotu přestat, od odporných pijavic, kterých je zde letos nějak hodně, od dotěrných komárů a ovádů, od… Prostě se snažím přenést někam jinam. Za kamarády k táborovému ohni, do skal, na vodu nebo kamkoli, jen nemyslet na to, co nás tady ještě čeká.

Ten den, ani nevím proč, se mi to nějak nedařilo. Znovu a znovu se mi vybavovala kniha Heinricha Harrera Přicházím z doby kamenné. Ale proč? Vždyť jsem přece tady. Proč nepřemýšlím třeba o svých blízkých? Nevím. Zrovna mi vytanul na mysli Harrerův ošklivý pád do vodopádu…
 
Z přemýšlení mě vytrhl nějaký zvuk, snad výkřik. Jen neochotně jsem se vrátil do reality. Nemýlil jsem se. Zepředu jsem slyšel hluk a Přemkovo volání: „Rychle, pojďte sem!“ A vzrušený křik nosičů, kteří už volali přímo mě. Před Přemkem vidím kus utržené cesty a malý tmavý koridor. „Luděk se zřítil asi pět metrů po hlavě skoro kolmou stěnou,“ potvrdil mi mé obavy vzápětí Přemek. Srdce se mi skoro zastavilo. Luděk má ženu a dvě děti. Je to perfektní chlap a skvělý kamarád…
„Luďku, jak jsi na tom?“ volám dolů, do místa kam pořádně ani nevidím.
„Jo, dobrý, za chvíli budu na cestě,“  odněkud zezdola odpovídá Luděk. „Promiň, utrhla se se mnou pěšina a pak jsem se chytil ztrouchnivělého kmene, no a pak už jsem byl tady dole. Ale je to dobrý, asi se mi nic nestalo, jen jsem se trochu proletěl…“ Nechápu proč a za co se mi omlouvá, jen doufám, že se mu opravdu nic nestalo. Oba víme, že teď už mohl být mrtvý.
 

Za chvíli stojíme vedle sebe. Prohmatává se, je lékař, veterinář. „Jo kosti jsou celý, jen jsem si trošku narazil záda a koleno, ale to bude dobrý, neboj,“ uklidňuje mě. Měl bych uklidňovat já jeho. Vybral jsem si na expedici fakt dobrý parťáky! Klepu se víc než on. Luděk je tvrďák. Za pár minut už zase šlapeme dál.

Asi dvě hodiny potom vzdal náročnou cestu Petr. Téměř zkolaboval. Má nějaké kilo nad ideální váhu, ale naši společnou expedici ke stromovým lidem zvládl celkem dobře. „Jenže tohle není stejné, tam to nebylo tolik do kopce,“ jakoby vyčítavě nadával. Byli jsme dohodnuti, že půjde s námi, a když to nezvládne, vrátí se, takže je v pohodě. Přespí se dvěma nosiči kousek odtud pod převisem a druhý den se s nimi pomalu vrátí do vesnice na Jezerní planině, kam jsme přiletěli.
 
Nejen vidět, ale i zkusit si
 

Nevím, zda Vanové skutečně vyrábějí nejkvalitnější kamenné sekery na Papue. Viděl jsem zde mnoho kamenných sekyr a z mnoha různých materiálů. Faktem však je, že Vanové jsou přinejmenším nejproslulejší výrobci a také jediní, o kterých vím, že se výrobou zabývají.

Když Harrer poprvé stanul u řeky Kiembe v Jä-li-me, popisoval skálu ve všech odstínech mezi modrou a zelenou. Při druhé expedici jsme při brodění řeky Kiembe takové kameny našli i my. Je to jen těžko popsatelný pocit, když po pětačtyřiceti letech stojíte možná na tomtéž místě, na kterém tehdy stál první běloch, který se na ta místa dostal. Ten nejkrásnější modrý kámen jsme objevili pod vodou, přesto jsem se jej pokusil vyfotografovat. Okolní skály měly barvu šedavě zelenou. Poznal jsem i skálu, u které jsme před dvěma lety lámali kámen s Petrem. Dokonce i někteří Vanové poznávali mne. To byl asi nejkrásnější pocit…
 

Druhý den jsme mohli jít s domorodci lámat kámen. Nechtěli jsme nic riskovat, a tak jsme se dohodli, že Vanové budou lámat kámen současně na dvou místech, takže bude větší šance na úspěch.

A bohové nám byli tentokrát nakloněni. Již po několika hodinách se ozvala silná rána, skoro jako z revolveru nebo dělobuchu, a vzápětí se ze skály vysoko nad námi uvolnily první kameny. Jen chvíli na to zazněla další silná rána a několik kamenů se vylouplo i z nižšího místa vedle nás. Byli jsme překvapeni, jak dlouho si pak ještě maličké úlomky dokázaly udržet teplo.
 
Vanové se okamžitě pustili do práce bez ohledu na to, že kameny byly ještě horké. Ihned pod skálou jim dávali alespoň hrubou podobu. Přesnými údery jiného kamene tvarovali obrysy budoucí sekery. Když získá základní tvar, dlouhou dobu a velmi pracně se dál obrušuje jinými kameny do hladka a brousí. Trvá to i několik týdnů.
 
Byli jsme svědky výroby nejprimitivnějších nástrojů lidstva. Na vlastní oči jsme viděli vyrábět sekery z kamene, jedny z nejvzácnějších exponátů antropologických muzeí světa z doby před mnoha a mnoha tisíci let – svědky starých osídlení, nalezené cílenými archeologickými vykopávkami. A nejen, že jsme vše viděli na vlastní oči, ba co víc, zkusili jsme si to!
 
Není na světě krásnější
 

Jak jinak zakončit tento příběh ve stopách Heinricha Harrera než jeho slovy:

„Ze všech mých výprav si expedice za Papuánci vyžádala nejvíc odříkání... Nikdy jsem se nevracel v takovém stavu, nikdy jsem nebyl za tak krátkou dobu tolikrát na pokraji smrti jako na Nové Guineji. Stále se ještě nemohu věnovat žádnému sportu, protože mám rozdrcenou kolenní čéšku, stále mi ještě hnisají poslední rány po klíšťatech divokých krocanů z džungle, stále mám ještě necitlivé části těla, protože jsem si při pádech přerušil nervová vlákna. Mými největšími protivníky nebyly kluzké stezky, strmé skály, nebezpečné mosty, ani hlad nebo hmyz, nýbrž – voda. Tato setkání s nepředstavitelně hlubokými vodopády, s dravými proudy a s Arafurským mořem mě přesvědčila, že na zemi pravděpodobně neexistuje nic, co by se dalo srovnat s elementární silou vody. Tuto zkušenost jsem nemohl získat názorněji, než při svém pádu cestou do Jä-li-me.“
 
Heinrich Harrer strávil na Papue šest měsíců. Na to, že tam byl poprvé, je to neuvěřitelná doba. Já sem jezdím více než deset let. Poprvé jsem po dvou měsících odjížděl s ošklivou ranou po mačetě. Při sekání lián ke svázání provizorního voru jsem se sám silně tnul do zápěstí levé ruky. Přesekl jsem si několik žil a jednu šlachu. Šití jsme neměli, ruku jsme tehdy jen vydezinfikovali, do rány dali framykoinovou mast, zavázali a jako dlahu použili kus klacku. Pro následujících čtrnáct dní to muselo stačit. Pokračovali jsme v expedici ke stromovým lidem, která byla nesmírně úspěšná, protože se nám podařilo dostat až ke Kombajům, nejobávanějším lidem v té oblasti.
 

Na šestiměsíční pobyt jsem si troufnul až po čtyřech letech. Za deset expedičních let v nejdivočejší džungli světa, nádherných deset let, jsem na Nové Guineji zrealizoval bezpočet expedic. Všechny byly nádherné, velmi náročné, mnohé extrémně. Přesto si mne Papua získala. Nebo právě proto? Věřte mi, není na světě krásnější místo.

Citace jsou z knihy Přicházím z doby kamenné, Heinrich Harrer, Olympia 1967

 

Byl zřejmě první

● Jako vůbec první cestovatel dosáhl Jä-li-me v květnu1962 Heinrich Harrer. Tak si to alespoň tento cestovatel zapsal do svých poznámek, které později publikoval v knize Přicházím z doby kamenné.

● K prameni kamenných sekyr podnikl dvě výpravy. Na první z nich málem zahynul. Nešťastně uklouzl při fotografování vodopádu, zřítil se několik metrů, polámal si kde co, a nakonec se téměř utopil v tůni do ruda zbarvené jeho vlastní krví. Po té prožil nesmírně složitý a bolestivý transport na nosítkách několik dní zpět do civilizace, zpátky do Mulie, odkud byl letadlem přepraven do nemocnice.

● Teprve jeho druhé expedici se podařilo několikatýdenní cestou přes hory, opět z Mulie, dosáhnout Jä-li-me.

 

Barvy kamenů pro sekery

● Sekera nazvaná vang-kob-me se prý dělá z modrého kamene. Podle Harrera je modrá zhotovena z glaukofanitu.

● Ze zeleného je andiba a má být z epidotitu nebo chloromelanitu.

● Černá se nazývá kä-lu a podle známého cestovatele je z kvarcitu.

● Autor článku přivezl namodralý kámen, který čeští geologové zatím vyhodnotili jako modrou břidlici z metamorfované horniny.
 
Září 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group