ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

AINUOVÉ - INDIÁNI JAPONSKÉHO SEVERU

Kde bělostné ledové kry Ochotského moře bombardují zčernalou lávu dosud činných vulkánů, kde mrazivé sibiřské větry ovívají sopečné vrcholky a rozfoukávají štiplavý dým po údolích, kde oheň a led, žár a mráz žijí v podivné symbióze, tam na severu ostrova Hokkaidó žijí na okraji společnosti Ainuové, původní obyvatelé severního Japonska, které potkal podobný osud jako americké indiány. Údajní předchůdci slavných samurajů se dnes v zemi technických zázraků živí na březích řek a ledových jezer vyřezáváním dřevěných ozdob. Nejodstrčenější a nejchudší minorita v Japonsku má už sotva dvacet tisíc členů.

CHLUPATÍ LIDÉ
V porovnání s Japonci mají světlejší pokožku, hluboce posazené šedé nebo modré oči, široké obočí a celkově hustší ochlupení, pro které je Japonci dříve nazývali „chlupatí lidé“.
Slovo ainu znamená v jejich vlastním jazyce „lidská bytost“. Vzhledem i jazykem se zcela liší i od okolních asijských národů a dodnes se vedou dohady, odkud vlastně přišli. Podle japonských kronik jsou Ainuové potomci pradávných obyvatel Emišů, některé antropologické studie je řadí dokonce mezi neasiaty. Z Honšú byli Ainuové postupně vytlačeni na sever a izolováni na Hokkaidu, Sachalinu a Kurilských ostrovech, kde byli prakticky odsouzeni k vymření. Zbytky Ainuů se postupně asimilovaly do japonské společnosti, takřka zapomněly mateřštinu a mnoho svých zvyků. I když se v nedávné době vytvořilo hnutí za znovuzrození kultury Ainuů iniciované především mladými příslušníky této rasy, s diskriminací Ainuů se japonská vláda, podobně jako s utlačováním žen či problémovým lovem velryb, nedokázala důstojně vypořádat dodnes.

JAPONSKÁ KOLONIZACE
Ainuové obývali sever Japonska již před deseti tisíci lety a v závislosti na aktuálních klimatických podmínkách buď nerušeně lovili mamuty, nebo se věnovali hrnčířství. Jejich kultura byla na vrcholu ve 13. a 14. století n. l. Od 15. století sem z jižnějších částí Japonska migrovali wadžinové - tedy Japonci, kteří se v období Meidži (1867-1912) stali na Hokkaidu většinovou populací.
Ainuové žili v jakési prehistorické formě komunismu - nevlastnili nic, ale měli vše. Japonci přinesli do tohoto idylického soužití pojem „osobní vlastnictví“ a v podstatě Ainuům sebrali půdu, přírodní zdroje i ideály. Ainuové svedli s Japonci řadu bojů, všechny však prohráli a po porážce u Kunasiri-Menasi v roce 1789 padli zcela do područí Japonců. V roce 1899 přijala japonská vláda „Zákon na ochranu původních obyvatel Hokkaida“ a dala japonskému guvernérovi veškeré pravomoci ke spravování vlastnictví Ainuů s odůvodněním, že Ainuové sami nejsou schopni se o svůj majetek starat. Tento zákon byl odvolán až v roce 1997 a nahrazen zákonem na podporu kultury Ainuů. Guvernéři tím byli donuceni vrátit majetek Ainuů do původních rukou, ovšem ne vše probíhalo zcela bezproblémově a dodnes se vede řada soudních sporů. Nový zákon z roku 1997 už plně prosazuje a podporuje výzkum Ainuů, dává příležitost studovat jejich zvyky a podporuje ochranu a zachování tradic. V nedávných letech došlo i k částečné obrodě jazyka Ainuů - byly vydány slovníky, připraveny rozhlasové programy, a jazyk je dokonce vyučován na několika místech Hokkaida.

AKAN KOTAN
Ainuové žijí v malých osadách zvaných kotan na březích jezer nebo podél řek. Jednu takovou, Akan kotan, jsme našli na břehu jezera Akan. Každá osada má několik domků, skladiště potravin a klec na medvěda. Ainuové dříve bydleli v doškových chýších s krbem uprostřed a stále otevřeným „božím oknem“ směrovaným na východ tak, aby bohové mohli vstupovat do stavení. Dnes mnoho doškových chýší vystřídaly dřevěné domky, které na mírném kopci tvoří malé náměstí, shora uzavřené obrovskou sochou sovy, boha Ainuů. Před prahy barevných domečků sedí, oblečeni do tradičních kostýmů, bližší či vzdálenější potomci hokkaidských praobyvatel a vyřezávají ze dřeva nejrůznější zvířátka, trpaslíky nebo sošky svých bohů.
Všichni se nám snaží něco prodat. Dcerky řezbáře na nás věší ručně vyrobené čelenky, náušnice, náramky a další ozdoby spojené s kulturou Ainuů, malý hošík ukazuje, jak se hraje na jejich tradiční hudební nástroj - mukkuri. Řezbář ze sousedního domku nás zve na kávu a nalévá ji do nádherných ručně vyřezávaných dřevěných hrnků.
Ainuové věří, že všechny živé bytosti i neživé věci jsou fyzickou formou bohů na zemi; proto se ke všemu a ke všem chovají s pokorou a úctou a nejen zvířata, ale i věci denní potřeby se stávají předmětem náboženských rituálů, při kterých jsou duchové těchto objektů posíláni zpět do nebes. Tímto zajišťují „spirituální recyklaci“ mezi pozemským a duchovním světem. Ainuové vyznávají animistické náboženství, kde nejuctívanějšími bohy jsou duchové zvířat, především sovy, medvěda a mořské želvy. Tato zvířata slouží také jako nejčastější motivy dnešních potomků Ainuů při jejich dřevořezbářské práci.

ŽENY KOJÍ MEDVÍĎATA
Ve vesnici se stáváme svědky tradičních tanců a netradičních pokrmů Ainuů. Zatímco tance divokých jmen - sarorunčikap rimse, čak peeyak nebo sepoupopo - byly japonskou vládou vyhlášeny jako „kulturní majetek“, gurmánské umění Ainuů bylo poněkud zmraženo. V Akan kotan máme sice možnost přivonět k některým z typických jídel, ovšem to nejbizarnější z nich - syrové medvědí maso, tzv. medvědí sašimi - japonská vláda po několika smrtelných případech trichomoniázy zakázala. Ještě v nedávné minulosti během Iomante, nejznámějšího festivalu Ainuů, zasvěceného duchu medvěda, kojily ženy medvědí mládě svým mateřským mlékem přímo z prsu. Medvědi byli při festivalu rituálně zabiti, jejich maso snědeno a vyčištěná a slavnostně nazdobená lebka se stávala předmětem dalších náboženských obřadů.
Ostatně vláda zakázala i tetování. Spirálovité a mřížované vzory, podobné výšivkám na typických suknicích Ainuů z jilmových vláken nebo bavlny, měly na zápěstích a kolem rtů vytetovány dívky, které se takto označovaly jako zralé pro manželství. Dnes, po vládním zákazu, už podobně tetovaných žen žije jen hrstka.
Ženy Ainuů jsou považovány za velmi krásné, s dokonalými proporcemi. Přesto nebyly vyhledávanými partnerkami japonských kolonistů. Ainuové se totiž jen velmi zřídka myli, aby své tělo zbytečně „neobnažovali a nevystavovali nebezpečí“. Druhým důvodem bylo již zmíněné nadměrné tetování.

PŘEDCHŮDCI SAMURAJŮ
Ainuové měli svůj vlastní jazyk, ale nikdy neměli vlastní písmo. Veškerá historie, legendy nebo třeba jen recepty na přípravu surku, jedu k výrobě otrávených šípů, se tedy zachovaly pouze v ústní podobě, často ve formě říkanek, a předávaly z generace na generaci.
Proto také neexistuje žádný záznam, který by potvrdil nebo vyvrátil překvapivý objev doktora C. L. Brace z michiganské univerzity. Ten zevrubně prostudoval, proměřil a popsal na tisíc koster Japonců, Ainuů a dalších asijských etnických skupin a došel pro Japonce k nepřijatelnému závěru, že samurajové, jádro japonské pýchy a ozdoba historie, jsou potomci Ainuů, a nikoliv lidu Jojoi, jako ostatní Japonci. Japoncům je toto sdělení asi stejně příjemné, jako kdyby nám nějaký americký antropolog oznámil, že blaničtí rytíři jsou přímí potomci troglodytů (prehistoričtí obyvatelé jeskyň). Doktor Brace však svým objevem mimo jiné vysvětluje známou skutečnost, že obličejové, lícní rysy japonské vládnoucí třídy jsou často velmi odlišné od typických Japonců. Tak či onak, japonští antropologové budou mít teď plné ruce práce hypotézu Dr. Brace vyvrátit.
květen 2003
 
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group