ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Serengeti nesmí zemřít

TEXT: MARTIN SMRČEK

Obrovská placka, na níž se pasou nekonečná stáda pakoňů. Divočina ve své panenské kráse. Nebýt ale Bernharda Grzimka, který se zasazoval o záchranu přírodních pokladů Serengeti, mohlo to dopadnout jinak. Nádherný tanzanský národní park Serengeti se rodil dlouho a pomalu. A nevznikl by bez německého zoologa a filmaře Bernharda Grzimka.
Z plechové garáže vleču na světlo  kusy  zebrovaného  plechu.   Po  stranách  už rezaví, ale stále ještě lze zřetelně přečíst popisek D-ENTE  na  zbytku  křídla. Neforemné zbytky jsou pozůstatky slavného  letadla,   ze  kterého  v  padesátých letech Bernhard Grzimek, jeden  z  nejvýraznějších  průkopníků  ochrany  africké přírody, se svým synem Michaelem prováděli první  sčítání  zvířat  na  planinách Serengeti. A právě v tomto letadle Michael 10.   ledna  1959  tragicky  zahynul. Nebylo mu ještě ani 25 let. Na svahu  nad  slavným  kráterem  Ngorongoro  se  mi hlavou honí vzpomínky na jednu z knih, která ve mně  kdysi  v  dětství  vzbudila lásku k přírodě. Jmenovala se Ráj divokých zvířat a napsali  ji  právě  Bernhard a Michael  Grzimkovi.   Pruhovaný  hornoplošník  je  v  něm  zobrazen  na  mnoha fotografiích, jeho stín dokonce zdobí titulní stranu knihy.  Právě  díky  malému letadlu, které dokázalo přistát skoro všude a létalo  nízko  nad  stády  zvířat, poznával Bernhard  zvířata  východní  Afriky  a  objevoval  jedinečnou  krajinu, která nemá svou úživností jinde na světě obdoby. Viděl  také  civilizační  tlak, stavby silnic a hlavně bezuzdné zabíjení zvířat včetně nosorožců, slonů  a  lvů. Viděl, že bez přísné ochrany tato úchvatná země ve své  současné  podobě  zmizí. V roce 1959 se proto na světovou veřejnost obrátil s  naléhavou  výzvou  k  její záchraně. Heslo „Serengeti nesmí zemřít!“ se stalo  postupně  synonymem  ochrany přírody v celé oblasti a  vzbudilo  obrovský  zájem  světové  laické  i  vědecké veřejnosti.  

STOLETÉ VÝROČÍ

V polovině  minulého  století  byl  Bernhard  Grzimek možná nejslavnějším zoologem a  přírodovědcem  vůbec,   napsal  několik  knih  a natočil řadu filmů, popularizujících hlavně africkou divočinu.   Byl  nejmladším ze šesti dětí právníka a notáře Paula Franze Grzimka, justičního rady  v  polské Nyse a jeho druhé manželky Margot Wankeové. Školu navštěvoval až do  maturity  v rodném městě, po maturitě šel v roce  1928  studovat  veterinární  medicínu.   V roce 1932 složil státní zkoušky a brzy po nástupu Hitlera k moci  promoval.   Za vlády nacistů působil Bernhard Grzimek jako vládní  rada  Říšského  ministerstva výživy a určitou dobu dokonce úřadoval v Praze.  K  náplni  jeho  práce  patřilo zlepšování chovu slepic  i  hovězího  dobytka,   stejně  jako  zvyšování  výnosů jetelovin. Vedle  toho  byl  veterinářem  wehrmachtu  a  věnoval  se  vědecké  a publikační práci. Brzy začala jeho spolupráce s filmem.  Koncem  války  došlo  k vybombardování berlínské zoologické  zahrady  a  bylo  nezbytné  rychle  umístit zvířata, která přišla o své klece a výběhy. Část  jich  našla  dočasné  útočiště také u Bernharda v bytě - vedle vlků se tu sešli i šimpanzi  a  malý  orangutan. S vlky prý chodil pravidelně na  procházky,   stejně  jako  se  chodí  se  psem. Jednou v doprovodu divoké šelmy potkal režisérku  Leni  Riefenstahl,   která  ho ihned požádala, aby s vlkem vystoupil  v  jejím  filmu.   Štěstí  pro  Grzimkovu budoucí kariéru bylo, že se o politiku cíleně nezajímal,  proto  mohl  na  konci války  odmítnout  nabídku  Američanů  stát  se    ve    Frankfurtu    policejním prezidentem.  Místo  toho  vrhl  všechny  síly  a  známosti  do  obnovy  zničené frankfurtské zoo, do jejíhož čela byl následně jmenován  a  kde  vydržel  až  do odchodu do penze v  roce  1974.   Bernhard  Grzimek  se  vypracoval  v  předního světového odborníka,  který  se  podstatnou  měrou  zasadil  o  záchranu  divoce žijících afrických zvířat. Činil tak jako vědec  i  jako  popularizátor,   jehož filmy a knihy měly široký ohlas u  veřejnosti.  

DRUHÝ  DOMOV  V  RÁJI  DIVOKÝCH ZVÍŘAT

Grzimek měl vždy dvě hlavní lásky. Tou první byla  zoologická  zahrada  v německém Frankfurtu, druhou pak divoká zvířata. Celý život  bojoval  za  ochranu přírody a zvířat, dlouho ale zůstával  ve  svých  snahách  osamocený.   V  knize Ztracený ráj divokých zvířat popisuje, s jakým neporozuměním se  kolikrát  musel utkávat. „Když jsem psal scénář  pro  film  Ráj  divokých  zvířat,   který  jsem natočil se svým synem Michaelem, žádala filmová porota,   abych  škrtl  větu  ‚O svět by bylo lépe postaráno, kdyby se lidé chovali jako  lvi‘  (protože  lvi  se navzájem neusmrcují). Také tvrzení, že zachování posledních divokých  zvířat  je pro  lidstvo  stejně  důležité  jako  uchování  Akropole  nebo  Louvru,   nebylo považováno za vhodné. Copak bylo přijatelné srovnávat stáda zeber  s  významnými kulturními památkami? Teprve když jsme se zdráhali vyhovět  a  když  se  německá veřejnost jednomyslně postavila na naši  stranu,   cenzura  se  svého  požadavku vzdala.“Od roku 1951 začal pravidelně cestovat do rovníkové  Afriky,   aby  mohl získávat nová zvířata do  zoo  a  současně  studovat  jejich  život  v  přírodě. Prakticky od začátku ho doprovázel  jeho  syn  Michael,   který  se  s  úspěchem věnoval fotografování a filmování. Již v 16 letech provázel  otce  při  expedici na Pobřeží slonoviny. V roce 1956 spolu dokončili film  Není  místo  pro  divoká zvířata. Do příprav investovali celý rodinný majetek a prý se tak  obávali  jeho přijetí, že skoro  zmeškali  setkání  s  novináři  po  projekci.   Nakonec  však zaznamenali  obrovský  úspěch:  film  získal  dva  Zlaté  medvědy  na   filmovém festivalu v  Západním  Berlíně  a  byl  prodán  do  63  zemí  včetně  tehdejšího východního  bloku,   Číny  a  Japonska.   Peníze,   které  Grzimkové  za  prodej filmuvydělali, investovali do  dalšího  výzkumu  v  Serengeti.   Koupili  vhodný menší letoun Dornier 27 a  nechali  jej  pomalovat  zebřími  pruhy.   Začali  ho využívat ke sledování a hlavně sčítání zvířat - jako  první  na  světě.   Letoun nesl nápis D-ENTE. D podle zkratky domovské země Deutschland (Německo),  i  když Bernhard občas říkal, že to spíš znamená donkey,   tedy  osel.   Na  pojmenování letadla měli dále k dispozici jen čtyři písmena  a  tak  se  rozhodli  pro  ente (kachna). Z paluby letounu odhalili, kudy  vedou  migrační  cesty  velkých  stád kopytníků a přinesli první odhady, kolik  zvířat  se  přesunů  vlastně  účastní. Napočítali pouze 367 000  zvířat,   což  byla  jen  třetina  tehdejších  odhadů. TRAGICKÁ SMRT SYNA MICHAELA Michael se 26. května  1955  oženil  a  již  v  roce 1956 se mu narodil  syn  Stephan  Michael.   Další  syn  Christian  Bernhard  se narodil v roce 1959 - bohužel až po otcově  smrti.   Výzkum  v  Serengeti  totiž poznamenala obrovská rodinná tragédie. 10.   ledna  1959  se  letoun  pilotovaný Michaelem srazil u stěny kráteru Ngorongoro se supem. Michael Grzimek  při  pádu „létající zebry“  zahynul,   jeho  ostatky  byly  díky  pomoci  tanzanské  vlády uloženy do mohyly na vrcholu kráteru. Osudy  rodiny  nabraly  zajímavé  obrátky: Bernhard Grzimek se rozvedl, oženil se s vdovou  po  svém  synovi  a  oba  vnuky adoptoval. Ani po smrti syna nepřestal Bernhard v usilovné práci.  Společný  boj za záchranu africké divočiny vylíčil v knize Serengeti  nesmí  zahynout.   Kniha se stala bestsellerem a byla přeložena do 24 jazyků (v češtině vyšla  roku  1966 pod názvem Ráj divokých zvířat).  Ještě  větší  úspěch  zaznamenal  stejnojmenný film, který získal v roce 1960  Oscara.   Promítal  se  po  celém  světě  včetně Československa a bývá pokládán za nejvlivnější a  nejznámější  snímek  o  divoké přírodě v dějinách kinematografie.   V  60.   a  70.   letech  minulého  století moderoval Bernhard Grzimek nejúspěšnější německý  televizní  pořad  o  zvířatech všech dob a byl tehdy známější než  řada  herců  a  fotbalových  hvězd.   Napsal spoustu úspěšných knih, které  vyšly  v  mnoha  jazycích  a  vycházejí  i  dnes, protože neztratily  na  aktuálnosti.   V  bývalém  Československu  vyšly  tituly Čtvernozí Australané,  Ráj  divokých  zvířat,   Letadlem  do  země  šimpanzů  či Ztracený ráj divokých zvířat. Nejslavnější dílo vydalo v  letech  1967  až  1972 nakladatelství  Helmut  Kindler  v  Curychu  -  jedná  se  o   třináctisvazkovou encyklopedii zvířat, na níž spolupracovalo množství  nejlepších  odborníků.   Od roku 1960 také vydával společně s  ekologem  Konrádem  Lorenzem  ceněný  časopis Das Tier (Zvíře).

DIVOKÉ ZVÍŘE,  BÍLÝ  MUŽ 

Grzimek  ovšem  nežil  jen  problémy afrických planin. Na srdci mu ležela také zvířata z civilizace,  ať  už  divoká, nebo domácí. Trvale se například zasazoval o zlepšení podmínek chovu  drůbeže  a kožešinových zvířat. Protestoval proti rybolovu harpunou.   Vedl  nákladné  -  a nepříliš úspěšné - soudní spory proti firmám,  které  se  podílely  na  vybíjení tuleních mláďat. Převážně o evropské přírodě napsal knihu Wildes Tier,   Weisser Mann (Divoké zvíře, bílý muž), která vyšla  česky  jako  Ztracený  ráj  divokých zvířat. V ní se píše  o  obrovské  míře  devastace  přírody  v  západní  Evropě, Sovětském svazu, ale i v USA. Kniha kritizuje například  vyhubení  či  zatlačení původních velkých savců, jakými jsou zubři, medvědi,   vlci  nebo  divocí  koně, stejně jako nedostatek vhodné krajiny, kde by  mohly  poslední  populace  těchto zvířat přežívat. Nezapomíná na neskrývané pokrytectví  vůči  Afričanům,   kterým tzv. „civilizovaný svět“ vyčítá špatnou úroveň ochrany přírody: „My,   Evropané, jsme za dobu své krátké koloniální vlády v Africe  nesmyslně  a  zpupně  zničili devět desetin její divoké  zvířeny.   Dokážeme  však  dnes  společně  s  vládami těchto zemí také zachovat pro své děti alespoň malá zákoutí  černého  světadílu, kde žijí v rovnováze divoká i krotká zvířata, rostliny i řeky.  Na  území,   kde sami žijeme, to však zřejmě nedokážeme.“ V roce 1974, po  téměř  třiceti  letech ředitelování frankfurtské zoo, odešel Bernhard Grzimek do důchodu.   Zahrada  se pod  jeho  vedením  stala  nejnavštěvovanějším  zooparkem  v  SRN  a  jednou   z nejznámějších  zoo  na  světě.   Dále  se  věnoval  publikační  práci,     stále spolupracoval s televizí i rozhlasem.  Zemřel  v  březnu  1987  na  infarkt  při návštěvě cirkusu, kde společně s dětmi sledoval  drezuru  tygrů.   Urna  s  jeho popelem byla později převezena do  Afriky,   kde  je  uložena  spolu  s  ostatky tragicky zesnulého syna  Michaela  Grzimka  v  mohyle  nad  kráterem  Ngorongoro

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group