ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Bav se dokud můžeš


obr

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT
 
Libanonci mají za sebou občanskou válku i poválečné snahy o obnovu, které čas od času přeruší nějaký ten náhlý zvrat událostí. Obyvatelé dřívějšího Švýcarska východu si zkrátka zvykli na to, že si s nimi život tak trochu zahrává. A začali mu oplácet stejnou mincí, hrají si se životem.

 


Atmosféra Libanonu v sobě má těžko postižitelné kouzlo. Vyznačuje se jakousi půvabnou nelogičností. První, co nás Středoevropany určitě zarazí, je nenucenost, s jakou tu vedle sebe žijí lidé z různých náboženských skupin. Podle oficiálních údajů jich v Libanonu existuje sedmnáct a místní ústava má plné ruce práce s tím, jak patřičně ochránit práva každé z nich. Tradiční islámské módy se drží hlavně ženy z šíitských rodin. V davu občas prosvitne dlouhá krémová komže křesťanského duchovního a při troše štěstí můžete potkat i drúza v typickém klobouku bez krempy a volných kalhotách jakoby tureckého střihu. Drúzové jsou zvláštní skupinou muslimů, pocházejících původně z Egypta, kteří věří v reinkarnaci. Další detaily své věrouky si však před ostatními pečlivě střeží. Brzy si však uvědomíte, že většina konfliktů, které zemi během posledního století sužovaly, pramenila právě z různého náboženského vyznání. Světských potěšení se Libanonci rozhodně nezříkají. Bary či noční kluby rostou v Bejrútu jako houby po dešti a místní lékaři provedou ročně na deset  milionů plastických chirurgických zákroků. Na zemi se čtyřmi miliony obyvatel je to poměrně slušný výkon. Tajemství úspěšného soužití Libanonců se asi skrývá v tom, že se naučili oddělovat politické přesvědčení od běžného života – tedy alespoň dokud to nebouchne. Dokonalou ukázkou takového způsobu myšlení bylo vysvětlení situace v podání jednoho z bejrútských taxíkářů. Po mávnutí nám u Modré mešity zastavil velký mercedes vyvedený v kůži a z jeho útrob vyhlédl usměvavý,

asi padesátiletý muž. „Welcome to Lebanon. Kam to bude?,“ otázal se. Jako většina Bejrúťanů mluvil třemi jazyky, občas všemi najednou, jeho mateřštinou však byla evidentně arabština. Když jsme projížděli kolem

sochy bývalého egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira, který se proslavil svými útoky na Izrael, ukázal z okénka. „Podívej, Násir. Pro mě je hrdina. Pro vás je zločinec. Pro mě je zase zločinec Bush. A pro vás je hrdina. Takhle to tu bereme. Já sice nejsem členem Hizballáhu jako můj brácha, ale jsem taky pro islámský odpor. A co ty? Líbí se ti v Libanonu?“

  

VŮNĚ MÝDLA A BAKLAVY

Snad nikde není arabský životní styl tak patrný, jako ve starém centru Tripolisu. Druhé největší libanonské

město leží na severu země a přesně v duchu svého jména, které v překladu znamená „trojměstí“, se dělí na tři části s odlišným charakterem – moderní Tripolis, přístavní Tripolis a staré město. Ve zdejších částečně zastřešených trzích „souks“ zabírajících úzké uličky, by se snad ztratil i vypravěč z Tisíce a jedné noci.

Prodavači tu vysedávají před svými malými krámky nebo přímo u stánků či stolů mezi lidmi a nabízejí pestrou směsici nejrůznějších věcí, kterými jsou místní trhy vyhlášené. Lákají procházející na sladkou baklavu prosáklou medem, pečivo přímo z tálu nad ohněm či nakládané olivy. Krejčí se tu ohánějí nůžkami či jehlou přímo na ulici a trhovci nabízejí zdejší proslavené mosazné podnosy, šperky či vyřezávané

dřevěné skříňky. A samozřejmě záplavu nejrůznějšího oblečení od tradičních arabských šátků až po moderní minisukně. V centru tržiště stojí starý karavanseráj Khan Al-Saboun, který už za svou několikasetletou historii sloužil nerůznějším účelům. Poloha v centru města z něj například udělala ideální kasárny pro osmanské vojáky, kteří mohli během turecké nadvlády potlačit každé povstání místních obyvatel přímo v jeho ohnisku. Jako každý správný muslimský zájezdní hostinec je to rozlehlá budova, honosící se nádvořím s fontánou, kde se mohla ubytovat celá karavana včetně velbloudů. Typická vůně mýdla, která se line z místností pod dvoupatrovým podloubím však napovídá, že se v poslední době stal

střediskem snad nejslavnějšího řemesla tripoliských Arabů. Výroba vonných mýdel tu má mnohasetletou tradici a podle některých pramenů zde lidé dokonce začali vyrábět vůbec první mýdla na světě. Před průmyslovou revolucí dodávali místní mydláři své zboží na evropské i arabské trhy. Strojová výroba mýdla

z chemicky upravených surovin zdejší dílny málem potopila,poptávka po ručně lisovaném mýdle z čistě přírodních surovin však naštěstí nevymizela.„Základem mýdla je olivový olej zestromů, které si nad městem pěstujekaždá z mydlářských rodin osobně,“vysvětluje naše průvodkyně Nadine. „Také ostatní vonné látky nebo barvivapocházejí z přírody. K výrobě libanonských mýdel se používá aždvě stě různých bylin a dalších ingrediencí. Červená barva třeba pochází z jedné rostliny, kterou zdejší lékaři tradičně používali při léčení ran. Žluté a oranžové odstíny propůjčuje mýdlu šafrán. “ Volba barvy mýdel také není náhodná. Každá z kombinací něco znázorňuje. „Směs modré, bílé a černé barvy je vyjádřením zimního období, zatímco zelené, žlutéa růžové tóny znamenají přicházející jaro.“Kromě běžných mýdel vyrábějí místní řemeslníci i mýdla pro zvláštní příležitosti. Při tradiční tripoliské svatbě dostává nevěsta svatební mýdlo symbol čistoty. Mydlářský řezbář nám názorně předvádí, jak vzniká mistrně tvarované mýdlo dekorační. Do mýdlového bloku právě pečlivě vyrývá arabský nápis, hlásající že Alláh je veliký. Snad největší vědou však byla výroba léčivýchmýdel. Vyráběla se podle předpisů lékaře a na jejich vzniku spolupracovali dva moudří muži – parfémář,zvaný attar, dodal vonné látky, zatímco bylinkář ashab přispěl vlastnoručně určenými léčivými rostlinami. Taková mýdla se používala k léčbě všemožných kožních nemocí od akné po lepru.„Výroba mýdla jako taková jepřitom zdlouhavá a těžká dřina,“pokračuje Nadine. „Olivový olej semusí šest hodin vařit a míchat, pakse přidají ostatní přísady a směs sekrátce zahřeje. Do vzniklé pasty mydlář přisype vonné látky a barviva. Nakonec nechá budoucí mýdlo přesnoc ztuhnout a rozřeže ho na bloky. Mýdlové kostky pak měsíc schnou, než je mistr řezbář konečně vyleští nebo vytvaruje do podoby květů a reliéfů. „Vůbec nezáleží na tom, kolik pruhů je na silnici vyznačených,“pokračuje Tomáš. „Jestliže se na tříproudou dálnici vedle sebe vejde šest aut, tak jich tam pojede aspoň osm,“dodává s úsměvem. Libanonští řidiči mají k prostoru na silnici svébytný vztah. Jakmile uvidí místo, kamse svým vozem dokážou vmáčknout,považují ho za své. Nijak přitom neřeší,jestli zrovna jedou po správnéstraně vozovky nebo ne.„Jízda v protisměru je tu něco jakonárodní sport,“ potvrzuje Tomáš. „Lidé takto řídí odstavnými pruhy,jednosměrkami i normálně po dálnicích,když se zrovna vejdou. Libanonskouspecialitou je i zdolávání kruhových objezdů. Když potřebujete vyjet nejvzdálenějším výjezdem, prostě zatočíte vlevo. Z nejvzdálenějšího exitu je rázem ten nejbližší. “Ačkoli se to při pohledu na ten zmatek zdá neuvěřitelné, od poválečných dob se tu ledacos zlepšilo.Na většině křižovatek stojí dopravníznačky, občas narazíte na ukazatele směru a sem tam zasvítí i nějaký ten semafor. “Dopravní signalizacevšak plní spíše dekorativní funkci. Na červenou se tu moc nestaví. Proprůměrného libanonského řidičeznamená rozsvícené červené světlo jen o něco větší pravděpodobnost, že ho při vjezdu do křižovatky někdonabourá zprava,“ vysvětluje Tomáš. Pohled přes přední sklo našeho autamu jen dává za pravdu.„Nám Evropanům se to zdá neuvěřitelné,ale zastavit na červenou může být velkou chybou. Takovou ukázněnost tu čeká jen málokdo, takže si koledujete o pořádnou ránu do kufru. Reakce místních šoférů po jedné čidvou láhvích alkoholu také nebývají zrovna bleskové.“ Stejně jako řízení je otázkou štěstí i přecházení ulic. Nejrozšířenější strategií je vyhlédnout si slibnou mezeru v proudu vozů a rozběhnout se. Libanonci musejí svůj postřeh i rychlost trénovat od dětství, protože se jim většinou podaří dostat se na druhou stranu. A tak je to v Libanonu se vším. Když chcete něco dělat, musíte se do toho vrhnout. Většinouto nějak dopadne – když bůh dá.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group