Archiv vydání magazínu Koktejl

PTALA SE: JANA SOUKUPOVÁ

Když se šestnáctiletý Simon Havas z Prahy dozvěděl, že  se  dostal  mezi  šestnáct  účastníků  letního výcvikového tábora Mikea Horna, byl nadšený. Podařilo se mu obstát v konkurenci  dvou  tisíců  mladých lidí z celého světa a získal tak možnost zúčastnit se jedné z expedic na nejvíce ohrožená  místa  naší planety. Známý cestovatel a ochránce přírody Mike Horn se totiž rozhodl,  že  bude  na  svých  cestách doplňovat členy posádky jachty Pangaea lidmi ve věku od patnácti do  dvaceti  let,   tedy  příslušníky generace, která pomalu uchopí osud Země do svých  rukou.

Při  každé  výpravě  se  tak  vedle  deseti účastníků Hornova týmu nalodí také osm „mladých průzkumníků“ ze všech koutů světa.   Náš  rozhovor  se Simonem proběhl pár  dní  před  jeho  odjezdem  na  dobrodružnou  expedici,   kdy  ho  čekalo  patnáct vzrušujících dní, převážně na severovýchodě Bornea. Na seznamu mladého průzkumníka byly aktivity  jako jsou korálové útesy a práce na jejich ozdravování,   čištění  břehů  oceánu,   nocování  v  jeskyních, putování džunglí, pozorování orangutanů a studium vlivu odlesnění na jejich život.  Před  setkáním  se Simonem mě trochu straší zažité představy výjimečně nadaného dítěte. Ale nacházím bezvadného kluka,  s nímž hned na úvod propadnu nadšené debatě o akvarijních rybičkách. Na počátku tedy byl  chov  rybiček? Vlastně ano, jsou mojí vášní už od tří let. Táta mě odmalička vedl k lásce a obdivu k přírodě.   První akvárko jsem měl ve čtyřech letech a mým prvním chovatelským úspěchem bylo rozmnožení pavích oček. No, já vím, nic extra, ale v tom věku… Od třetí třídy jsem chodil do akvaristického kroužku  mezi  o  dost starší děti a stíhal jsem, míval jsem i nejvíc bodů. Teď už druhým rokem sám vedu mladé  akvaristy  ve škole, kde studuji. Simone, jak se kluk z Prahy dostane do  týmu  věhlasného  cestovatele?  Určitě  se objeví závistivci, kteří řeknou – Simonův otec je známý filmař, bůhví, jak to  bylo…  Stejnou  možnost má úplně každý. Je pravda, že mě táta na tu výzvu upozornil.  Ale  jde  o  věc  veřejnou  na  webových stránkách Mikea Horna. Poslal jsem svůj profil včetně videa, odpověděl na otázky a tak.   A  pak  jsem jenom doufal. No a přišla ta skvělá zpráva, že mě vybrali mezi šestnáct finalistů  a  že  mě  zvou  na letní výcvikový tábor v Château d`Oex, to je místo nedaleko Ženevy, kde teď Mike Horn žije. Takže  jsi v červnu odjel plný očekávání na výcvikový tábor, vedený Hornovým bratrem. Hned, jak bylo  jasné,   že mě vybrali, tak jsem se rychle snažil zlepšit  si  fyzickou  kondici,   začal  jsem  znovu  chodit  na floorbal, víc se zajímat o indonéská zvířata, orientaci v přírodě.

Ale vlastně jsem  neměl  představu, co mě čeká! Sice to vypadalo jako taková sportovní zábava, ale všechno hodně náročné.  A  přitom  jsme nevěděli, že nás celou dobu pozorují, jak spolupracujeme v týmu, kolik vydržíme  fyzicky,   psychicky, jakou máme sebedůvěru. Jízdy na kanoích, lezení na skály, přechod horské řeky v neoprenech a  podobně. Na těch skalách jsem tedy neměl moc dobré pocity, nejsem typ na horolezce. Až do posledního  dne  jsme netušili, že nás vyberou jen osm.  Hodně  rozhodující  byl  závěrečný  padesátikilometrový  pochod  na čtyřiadvacet hodin, který obsahoval úplně všechno,  chůzi,   lezení,   stavění  kempu  pro  odpočinek, přeplutí jezera na kanoi… Byli jsme rozděleni na čtyři skupiny a  záleželo  i  na  tom,   která  dojde první. Někteří odpadli, z naší skupiny si jedna holka vyvrkla oba  kotníky  (přišli  jsme  tak  o  dvě hodiny času, když jsme ji nesli zpátky do kempu). Ke konci už dost  lidí  mělo  i  nervy,   brečeli  a nadávali, že to nezvládnou. Nakonec jsme se předháněli ještě s jedním týmem, ale udělali jsme  takovou kličku přes plot a mezi kravami, vypnuli jsme svítilny, aby nás ti druzí neviděli,   a  vyhráli  jsme. Nikdo nevěděl, že nás celý ten čas pečlivě monitoruje Mikeův  bratr  Martin,   který  nakonec  „vynese rozsudek“, koho vybrali na výpravu do Indonésie. Trochu to připomínalo  nějakou  reality  show…  Které státy kromě České republiky tedy nakonec mají na expedici svého zástupce? Brazílie, USA, Jižní Afrika, Francie, Švýcarsko, Německo a Korea. Mrzí mě, že se nedostal kluk z Libanonu, se kterým  jsem  se  tam hodně skamarádil. Já mu skoro celých třicet pět  kilometrů  nesl  tašku,   protože  jsem  chtěl,   aby vydržel. Vydržel, ale nakonec ho nevybrali. Zaslechla jsem, že tvoje cestování nekončí expedicí  Mikea Horna, máš v úmyslu odjet na Nový Zéland. To je úplně něco jiného. Já jsem  se  narodil  v  Aucklandu, mám na Novém Zélandu českou babičku a další příbuzné, mám to tam moc rád, ale jezdit  na  návštěvu  je náročné i drahé. Tak pojedu na půl roku a budu tam i chodit do školy.   Simone,   asi  každý  jsme  se chtěli a chceme někomu podobat. Koho bys ty označil za  svůj  vzor?  Tátu.   Mikea  Horna.   A  tátova kamaráda Rogera z Venezuely, kterému říkám strejda. Roger má za sebou  68  expedic  do  Amazonie,   je expert na potírání ilegální těžby drahokamů a zlata. Jak zjistil, že budu na Mikeově výpravě,   poslal mi krásný desetistránkový dopis plný užitečných rad.