ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Stopy ve sněhu

 

stopy

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Mezi stromy se vkrádá soumrak. Velké bílé vločky se pomalu a tiše snášejí jedna vedle druhé. Slyším,  jak mi pod nohama křupe zmrzlý sníh. Všude je až tajemné ticho. Pak zahlédnu první šedý stín. Vzápětí  druhý, třetí. .   .   S  čenichem  těsně  u  země  běží  po  čerstvé  stopě.   Pánové  severských  lesů.   Vlci. Ve chvíli, kdy těsně před setměním kráčíte  hlubokým  sněhem  v  lesích  americké  Minnesoty  a  ve  vaší blízkosti se objeví smečka vlků, by asi zůstal klidný málokdo. Pokud za vámi jde Lee Greenly,  můžete  se cítit poměrně v bezpečí. Vlci, kteří se prohánějí mezi břízami,  jsou  totiž  jeho.   Připravuje  je  pro natáčení filmů a fotografování. Možná vás napadne, že ochočení vlci je nuda. Ale když sedíte ve  sněhu  a padesátikilová šelma vám vrazí čumák až do objektivu, má to k nudě hodně daleko.   Pronikavé  žluté  oči, vzdálené necelý metr a v úrovni těch vašich, špičáky dosahující délky  šesti  centimetrů  a  síla  skusu, která rozdrtí zadní nohu losa. Na co  člověk  v  té  chvíli  myslí?  Vzpomene  si  na  Karkulku.

 

VLÁDCI SEVERSKÉHO LESA

Není v přírodě tesknějšího a tajemnějšího  volání  než  vlčí  vytí.   Ten  pradávný  křik divočiny se nese mrazivou zimní nocí na míle daleko. Pronikne hluboko do vás a způsobí  v  zátylku  jemné mravenčení. Máte chuť přiložit na oheň nebo za  sebou  zabouchnout  dveře  srubu  a  zajistit  je  těžkou závorou. Snad jsou to dávno zapomenuté instinkty z dob, kdy byla Paříž ještě dřevěnou  vesnicí  obléhanou vlčími smečkami. Lidé měli odjakživa k těmto zvířatům  rozporuplné  vztahy.   Byla  uctívána  indiánskými kmeny jako božstva, prohlašována za stoupence satana, ale i zesměšňována v  bajkách  či  pohádkách.   Vlk hrdina. Vlk zloduch. Vlk blbec. Za všemi  těmi  názory  snad  stojí  obdiv  a  strach.   Obdiv  k  plaché inteligentní šelmě se silnými sociálními  vazbami  a  složitým  hierarchickým  žebříčkem  uvnitř  smečky. Strach z výborného lovce a silného predátora. Když jsem v lednu zastavil džíp před Leeho  srubem,   mrzlo až praštělo. Rtuť se líně válela u čtyřicítky pod nulou a nejevila nejmenší  snahu  povylézt  výš.   Byla skoro půlnoc. „V chatě v lese je uvnitř mínus pět,“  uvítal  nás  Lee.   „V  těchhle  mrazech  ji  stejně nevytopím. Bude lepší, když dnes v noci přenocujete v motorestu  v  Hinckley.   Je  to  kousek  cesty  po pětatřicítce zpátky, směr Minneapolis. Uvidíme se zítra před východem slunce. “ Zamával na rozloučenou  a zabouchl dveře srubu. Ráno bylo přímo pohádkové. Vycházející  slunce  čmáralo  modrými  stíny  stromů  po sněhu. Vlci vběhli na neposkvrněnou pláň a od tlap jim odletoval čerstvý prašan. Ve slunečních  paprscích zářil, jakoby při každém jejich skoku někdo rozhazoval stříbrné konfety. Seděl jsem v  hlubokém  sněhu  a nevnímal mráz za nehty ani bolestivé doušky zmrzlého vzduchu v plicích. Byl jsem součástí scény, kterou někdo vystřihl z dob, kdy severním lesům Minnesoty vládli vlci a ne člověk. Ze snění mě  vytrhl  obrovský vůdčí samec, který se zastavil těsně přede mnou  a  významně  se  olízl.

 

VLČÍ  HRAČKOU

Domovem  bílého arktického vlka je severská tundra, prostředí velice drsné pro přežití. Tito dlouhonozí běžci  dokážou  v honbě za vzácnou potravou urazit během jednoho dne desítky kilometrů. Když  se  smečka  tajemných  bílých tvorů pohybuje zasněženou krajinou, připomíná společenství duchů. Mezi Leeho chovanci  je  i  pár  těchto nádherných šelem. Měl jsem v hlavě obraz bílého vlka, který se téměř ztrácí na zasněženém pozadí.  Místní zalesněná krajina ale neodpovídala ani mé představě, ani biotopu,   ve  kterém  se  tento  tvor  normálně vyskytuje. Volba nakonec padla na zamrzlé jezero. O Minnesotě se říká, že je státem  desetitisíce  jezer. Stačilo vybrat jedno z nich. To nejopuštěnější. Obzor pokrývaly těžké mraky  plné  sněhu.   Foukal  silný vítr. Honil první vločky nízko po zamrzlé hladině a občas nám  je  škodolibě  vmetl  do  tváře.   Dvojici arktických vlků brzy přestalo bavit bezcílné bloumání po jezeře a našli si zábavu.  Objevili  můj  batoh. Protože neměli úplně jasno, kdo z nich ho objevil dřív, začali se o  něj  přetahovat.   Když  se  nám  je podařilo odehnat od batohu, začali se zajímat o pouzdro na stativ. O  něj  se  dokonce  porvali.   Hra  s obalem ale samci nepřišla příliš akční. Jako další atrakci si vybral mě. Klečel  jsem  ve  sněhu,   abych snímal vlky z výšky jejich očí. Samec kolem mne začal pomalu kroužit. S  každým  oběhnutým  kolem  byl  o kousek blíž. Nakonec si to zamířil přímo ke  mně.   Pár  metrů  přede  mnou  ale  změnil  prudce  směr  a pokračoval v kruzích. Po chvíli manévr zopakoval. Čekal jsem, že opět uskočí, ale  pro  jistotu  jsem  se zvedl. To už byl vlk těsně u mě. Zatáhl mě za rukáv. Trochu jsem ztratil rovnováhu. Vlk toho hned  využil a chytil mě pevně za předloktí. Začal vrčet a tahat mě za sebou. Měl jsem pocit, že mi  v  ruce  praskají kosti. Kolem nohou se mi začala motat samice. Vlci strhávají kořist překousnutím šlach. Jediné,  co  jsem měl v té chvíli v hlavě, bylo hlavně neupadnout. Naštěstí včas dorazil Lee a vlka odehnal. Díky  několika vrstvám oblečení mi po vlčí hře zůstalo jen pár modřin a zhmožděné vazy v předloktí.   Alespoň  teď  vím, jak se tančí s vlky. Nijak zvlášť jsem se ale u tohoto  tance  nebavil,   byla  to  totiž  vyloženě  vlčí volenka. TI DRUZÍ Mrazy povolily. Bylo krásných mínus dvacet. Během dne  se  začalo  objevovat  slunce  a člověk měl pocit, že by mohl chodit v tričku. Začal jsem si zvykat i na zapadlé městečko Sandstone  někde uprostřed amerického středozápadu. Obsluha v kantýně už automaticky nandávala kuře,   jen  jsme  otevřeli dveře. „Salát z červené řepy jako včera?“ usmívala se obsluhující slečna na dva  blázny  obalené  sněhem, ze země, o které nikdy neslyšela. „Česká republika? Jo, jo!“ tvrdila přesvědčivě a v hlavě  nás  umístila na mapu někde mezi Albánii a Čínu. Stávali jsme se s Tomem, mým dlouholetým kamarádem, který mi  na  této cestě pomáhal, součástí všednosti místních dní. Srub, který Lee postavil vlastníma rukama na  břehu  řeky Kettle, nám pomalu odkrýval svá tajemství. Mládě rysa, které si srdnatě  bránilo  své  místo  na  pohovce pokryté kožešinami. Koloucha, ležícího na slámě kousek od Leeho pracovního stolu  nebo  Harley  Davidsona zazimovaného v kůlně. „Pojďte se mnou, něco vám ukážu. . . “ přišel jednoho dne Lee s  tajemným  výrazem.stopy2


V kotci, zahrabaná do slámy, ležela medvědice baribala. „Je jen pár dní staré!“ pronesl Lee a vlezl si  k medvědici. Moc jsem tu větu nechápal. Pak jsem nevěřil vlastním očím. Lee  zahrabal  ve  slámě  a  vytáhl medvídě velikosti morčete. A medvědice mu to dovolila! Tak silné pouto  mezi  člověkem  a  zvířetem  jsem ještě neviděl. Jen se kývala a mručela. „Vždyť já ti ho zase vrátím,“ uklidňoval ji Lee a  dával  jí  psí granule z ruky. Medvídě bylo skořicové, což je u tohoto druhu černého medvěda  poměrně  vzácné  zbarvení. Pracoval jsem s lišákem, který jakoby vypadl z knížek Josefa Lady. Se samcem rysa kanadského, který  díky svým velkým tlapám běhal po sněhu lehce jak na sněžnicích. S  polární  liškou,   která  se  nám  neustále zahrabávala do sněhu, nebo s mývalem, kterému bylo nejlépe, když vám mohl vlézt na záda.   Velice  silným zážitkem bylo setkání s téměř stokilovým samcem pumy. „Nikdy se k němu netoč  zády.   Když  bude  blízko, neseď ani nekleč!“ radil mi Lee, než pumu pustil. Byl to zvláštní pocit, když ke mně  ten  veliký  kocour šel hlubokým sněhem. Ležet na zemi pár metrů od smečky vlků, která trhala laň  zabitou  náklaďákem, byl stejně silný a nezapomenutelný zážitek. Pár dnů  uprostřed  lesů  amerického  severu  uteklo  jako  voda. Krajina rovná jako stůl. Silnice pětatřicet směr jih. Podzemní garáže. Letiště. „Jak se  ti  to  líbilo?“ ptal jsem se Toma v teple letištního baru. „Ty vole, ještě necejtim prsty u nohou!“ usmál se a já  přesně věděl, co tím chtěl všechno říct.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group