ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Vúdú se vrací

 

 

vdTEXT A FOTO: ANDREJ HORVÁTH

Na tržištích v Togu vás tu a tam vyleká hromada vybělených lebek.  Víra  ve  vúdú  je  v  západní  Africe dodnes velmi živá a správně zvolené zvířecí fetiše podle místních dokážou umluvit oblíbeného ducha,   aby vyléčil dceru nebo zabil souseda.

 
Ještěrčí ocásky zastrčené v kapse zlepšují schopnost komunikace, hlava leoparda v domě zase  ochrání  váš majetek před zloději a velbloudí uši, schované pod postelí,  zaženou  noční  můry,   vyjmenovává  Abdulah různé domácí magické pomocníky a ukazuje prstem na každého z nich. Do dlaně  vezme  malý  černý  předmět. „Toto je specialita,“ dodá s velevýznamným pohledem, až se mu obočí setká nad kořenem nosu.  Malá  oválná lahvička v porovnání s panenkami  propíchanými  hřebíky  nepůsobí  příliš  vzrušujícím  dojmem.   „To  je kouzelný elixír. Stačí vypít kapku denně a žádná  žena  vám  neodolá.   V  posteli  budete  vyvádět  jako mladík!“  Přibližně  šedesátiletý  německý  důchodce  s  velkými  slunečními  brýlemi  okamžitě   zbystří pozornost. Když prodavač dokončí vychvalování zázračného přípravku,   vytahuje  z  ledvinky  peněženku  a kupuje si hned tři lahvičky - prý pro kamarády, kteří neměli to štěstí dostat se do Toga,   malého  státu na pobřeží Atlantického oceánu v západní Africe. Jeho hlavnímu  městu  Lomé  by  se  měli  vegetariáni  a ochránci zvířat oklikou vyhnout. Husí  kůže  tu  naskakuje  i  lidem,   jimž  jinak  nevadí  zpestřit  si jídelníček různými potvorami či ozdobit stěnu trofejí exotického zvířete.  Největší  fetišistický  trh  v regionu v poslední době láká kromě  místních,   pro  něž  jsou  fetiše  sakrálními  předměty  určenými  k rituálním účelům, také stále více turistů. Ti si za nemalý poplatek chtějí zabezpečit kariérní  postup  v práci, odstranit nepříjemnou tchyni či zbavit se zákeřné nemoci. ZAKROČIL I PAPEŽ Kult  vúdú,   který  se nejčastěji spojuje s Haiti, ve skutečnosti vznikl v Africe, v oblasti Togo  Lake,   odkud  jej  černošští otroci importovali do Karibiku a Střední Ameriky. Městečko Togo Lake dokonce navštívil i papež Jan  Pavel II., aby se tu pokusil animistickou víru vykořenit. Zatím očividně bez úspěchu. Kult má  po  celém  světě více než 60 milionů přívrženců. V sousedním Beninu je vúdú dokonce státním náboženstvím. A právě v této zemi, v oblasti Dahome,  jsem  se setkal s americkým usedlíkem Johnem Dowshenem. Šedivý muž, typ starého kolonisty,   je  na  první  pohled zvláštní člověk. Nejprve žil osm let v Ghaně, ale potom, co jeho manželka  zemřela  na  velmi  specifický druh malárie, se přestěhoval do Beninu, kde si našel starou  černošku.   Ta  ho  opatruje  a  občas  také komanduje. On s úsměvem tvrdí, že je jen trochu žárlivá. Dnes už John pouze celé dny vysedává na  verandě se sklenkou whisky, poslouchá z gramofonu stále dokola stejný šlágr a odpočítává dny do svého  odchodu  z tohoto světa. Při zmínce o vúdú jen nezaujatě pokrčí rameny: „Různé duchy,  které  místní  nazývají  loa, tady berou všichni tak samozřejmě, jako Evropané pošťáka. Mám podezření, že se  tu  vykonávají  i  lidské oběti, přestože byly dávno zakázány. Občas někdo záhadně zmizí, ale nikdo  to  neřeší.   Soused  vás  při troše podezření, že jste mu ze zahrady ukradli zeleninu, nechá bez  mrknutí  oka  zaklít  prostřednictvím čaroděje vúdú. Kouzelník si pak obvykle vyžádá deset slepic. Jejich  krev  představuje  dostatečně  silný energetický náboj, abyste se už ráno neprobudili. Lékař pak  už  jen  konstatuje  infarkt.   Nejlepší  je starat se sám o sebe a nestrkat nos do cizích záležitostí.“ Z jeho dalších slov  ale  vyplyne,   že  kult vúdú je především náboženstvím: „Vyznavači  se  seskupují  do  takzvaných  rodin  a  uctívají  některá  z posvátných zvířat. Nejčastěji hady, kteří symbolizují božstva Legba a Erzulie. Každá osada anebo  dům  má svá vlastní božstva. Stačí se chvilku procházet po vesnici, a uvidíte jejich sochy spolu  s  oltáři,   na něž  jim  lidé  přinášejí  oběti  -  jídlo,   tabák,   svíčky,   ale  také  krev  ze  zabitých  zvířat. “

vd2

KVŮLI DUCHŮM NA MIZINĚ

Hadi sehrávají ve  vúdú  velmi  důležitou  roli,   protože  je  lidé  považují  za posvátné. Na ulicích můžete  spatřit  muže  oblečené  v  hábitech  prošitých  mušličkami  kauri  s  plazy zavěšenými kolem krku. Někteří muži  se  pyšní  jedovatými  hady  a  předvádějí  s  nimi  neuvěřitelné  a nebezpečné kousky. Také na sochy božstev natrefíte  téměř  všude.   Jsou  většinou  dřevěné  či  hliněné, vymodelované jako figuríny. Ty starší, na nichž lidé zapalují svíčky už  řadu  let,   pokrývá  půlmetrová vrstva vosku. Domy jsou ověšené fetiši mrtvých zvířat. Trhy, kde  se  dají  tyto  hrůzostrašné  artefakty koupit, najdete téměř v každém větším městě i na vesnici. Duchy loa  nepovažují  vyznavači  vúdú  jen  za abstraktní archetypy, ale přímo za samostatné osobnosti s lidskými vlastnostmi  a  potřebami.   Například ženské božstvo Freda si představují jako krásnou mladou mulatku s dlouhými černými vlasy. Známá  je  svou žárlivostí, a proto by se oltář s její podobiznou neměl nacházet v  ložnici,   kde  dochází  k  sexuálním stykům s jinými ženami. Uctívači, kteří jsou Fredou posedlí, si často nanášejí na tvář make-up a rádi se oblékají do šatů růžové a bílé barvy, a to  i v případě mužů. Na Fredin oltář pokládají její obdivovatelé různé  oběti  v  podobě  sladkostí,   květin, drahých voňavek, křišťálových pohárů a dalších předmětů luxusního charakteru.   Je  známo,   že  v  chudé Africe už Freda přivedla mnoho svých uctívačů na mizinu,  a  to  právě  kvůli  nákladnosti  darů,   které vyžaduje. Z toho důvodu také nemá tolik obdivovatelů jako například božstvo Legba,   jemuž  stačí  trocha oříšků, tabák a sklenka rumu. Oběť hraje ve vúdú zásadní roli. Často se praktikuje i v podobě  rituálního zabíjení zvířat. Je nutné si uvědomit, že v Africe lidé nechodí běžně do supermarketů pro vakuované maso, a tak je zabíjení zvířat součástí jejich každodenního  života.   Ve  většině  případů  je  maso  následně uvařené a podávané hostům. Z tohoto důvodu obětní slavnosti často vyhledávají lidé velmi chudí, kteří  se tak kromě uctění božstva mohou i najíst.

 

NOC S HADEM  V  RAKVI

 Duchy  vúdú  je  možné  rozdělit  do  tří základních skupin nebo také rodin. Mezi nejuctívanější patří rodina Rada. nejuctívanější  patří  rodina  Rada.   Její  božstva  jsou  údajně klidnější a přátelštější. O něco hůře zvládnutelná jsou ohnivá božstva rodiny Petwo a poslední  kategorii tvoří duchové Ghede, které lidé považují za duchy zemřelých. Kdo  chce  s  duchy  komunikovat,   musí  se vyznat v jejich pečetích, takzvaných vévé. Tyto složité obrazce se při rituálech obvykle kreslí na zem  a po zahájení obřadu se zničí. Na jejich tvorbu používá kněz  vysvěcenou  křídu,   nebo  častěji  prášek  z kukuřičné mouky, popele či dřeva, který sype na podlahu a vytváří tak grafické  znázornění  ducha.   Tuto výsadu nemá každý. Výcvik kněží vúdú je považovaný za velmi náročný a pro Evropana těžko  představitelný. Jedna ze zkoušek například spočívá v tom, že kandidáta zavřou na čtyřiadvacet hodin  do  rakve  se  živým hadem a pokud to zvládne bez narušení duševní rovnováhy, může pokročit k dalším zkouškám. Z  rozhovorů  s místními lidmi jsem ale zjistil, že ne všichni domorodci se kultu vúdú oddávají. V  Togu  a  Beninu  mají silné zastoupení i muslimové a aktivně tu operují i křesťanské misie. Všechna tři  náboženství  se  snaží získat sympatie co největšího množství věřících. V průběhu staletí došlo ke smíšení prvků  typických  pro vúdú s křesťanskou vírou. Evropští kolonizátoři sice dělali všechno  pro  to,   aby  původní  náboženství zničili, ale to se jim mezi africkými kmeny se silným rodovými tradicemi ani nemohlo podařit. Evropané se ale nebáli ani tak  případné  magické moci vúdú, jako spíš jeho moci sjednocovat otroky, kteří se tak  mohli  lépe  organizovat  a  případně  i povstat. Aby otroci zakamuflovali uctívání svých božstev, přizpůsobili  si  křesťanské  praktiky  do  jim vyhovující podoby, až došlo k určité syntéze obou náboženství. Nejpatrnější je tento jev v Karibiku,  kde jsou mnohá božstva totožná s katolickými světci – například sv. Jan představuje Ogouna a  sv.   Jakub  je symbolem Ferraile. Spojení vlivů je ale patrné i v samotném Togu a Beninu.  Většina  muslimů  i  křesťanů totiž kromě rituálů, které jim předpisuje jejich náboženství, přinášejí pro  jistotu  oběti  i  přírodním duchům, protože si je nechtějí rozhněvat. Ono se totiž nikdy neví, co všechno se může stát,   a  Afričané jsou toho názoru, že je vždy lepší mít v ohni více želízek.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group