Archiv vydání magazínu Koktejl
Vúdú se vrací
- Kategorie: 2010 / 01
TEXT A FOTO: ANDREJ HORVÁTH
Na tržištích v Togu vás tu a tam vyleká hromada vybělených lebek. Víra ve vúdú je v západní Africe dodnes velmi živá a správně zvolené zvířecí fetiše podle místních dokážou umluvit oblíbeného ducha, aby vyléčil dceru nebo zabil souseda.
Ještěrčí ocásky zastrčené v kapse zlepšují schopnost komunikace, hlava leoparda v domě zase ochrání váš majetek před zloději a velbloudí uši, schované pod postelí, zaženou noční můry, vyjmenovává Abdulah různé domácí magické pomocníky a ukazuje prstem na každého z nich. Do dlaně vezme malý černý předmět. „Toto je specialita,“ dodá s velevýznamným pohledem, až se mu obočí setká nad kořenem nosu. Malá oválná lahvička v porovnání s panenkami propíchanými hřebíky nepůsobí příliš vzrušujícím dojmem. „To je kouzelný elixír. Stačí vypít kapku denně a žádná žena vám neodolá. V posteli budete vyvádět jako mladík!“ Přibližně šedesátiletý německý důchodce s velkými slunečními brýlemi okamžitě zbystří pozornost. Když prodavač dokončí vychvalování zázračného přípravku, vytahuje z ledvinky peněženku a kupuje si hned tři lahvičky - prý pro kamarády, kteří neměli to štěstí dostat se do Toga, malého státu na pobřeží Atlantického oceánu v západní Africe. Jeho hlavnímu městu Lomé by se měli vegetariáni a ochránci zvířat oklikou vyhnout. Husí kůže tu naskakuje i lidem, jimž jinak nevadí zpestřit si jídelníček různými potvorami či ozdobit stěnu trofejí exotického zvířete. Největší fetišistický trh v regionu v poslední době láká kromě místních, pro něž jsou fetiše sakrálními předměty určenými k rituálním účelům, také stále více turistů. Ti si za nemalý poplatek chtějí zabezpečit kariérní postup v práci, odstranit nepříjemnou tchyni či zbavit se zákeřné nemoci. ZAKROČIL I PAPEŽ Kult vúdú, který se nejčastěji spojuje s Haiti, ve skutečnosti vznikl v Africe, v oblasti Togo Lake, odkud jej černošští otroci importovali do Karibiku a Střední Ameriky. Městečko Togo Lake dokonce navštívil i papež Jan Pavel II., aby se tu pokusil animistickou víru vykořenit. Zatím očividně bez úspěchu. Kult má po celém světě více než 60 milionů přívrženců. V sousedním Beninu je vúdú dokonce státním náboženstvím. A právě v této zemi, v oblasti Dahome, jsem se setkal s americkým usedlíkem Johnem Dowshenem. Šedivý muž, typ starého kolonisty, je na první pohled zvláštní člověk. Nejprve žil osm let v Ghaně, ale potom, co jeho manželka zemřela na velmi specifický druh malárie, se přestěhoval do Beninu, kde si našel starou černošku. Ta ho opatruje a občas také komanduje. On s úsměvem tvrdí, že je jen trochu žárlivá. Dnes už John pouze celé dny vysedává na verandě se sklenkou whisky, poslouchá z gramofonu stále dokola stejný šlágr a odpočítává dny do svého odchodu z tohoto světa. Při zmínce o vúdú jen nezaujatě pokrčí rameny: „Různé duchy, které místní nazývají loa, tady berou všichni tak samozřejmě, jako Evropané pošťáka. Mám podezření, že se tu vykonávají i lidské oběti, přestože byly dávno zakázány. Občas někdo záhadně zmizí, ale nikdo to neřeší. Soused vás při troše podezření, že jste mu ze zahrady ukradli zeleninu, nechá bez mrknutí oka zaklít prostřednictvím čaroděje vúdú. Kouzelník si pak obvykle vyžádá deset slepic. Jejich krev představuje dostatečně silný energetický náboj, abyste se už ráno neprobudili. Lékař pak už jen konstatuje infarkt. Nejlepší je starat se sám o sebe a nestrkat nos do cizích záležitostí.“ Z jeho dalších slov ale vyplyne, že kult vúdú je především náboženstvím: „Vyznavači se seskupují do takzvaných rodin a uctívají některá z posvátných zvířat. Nejčastěji hady, kteří symbolizují božstva Legba a Erzulie. Každá osada anebo dům má svá vlastní božstva. Stačí se chvilku procházet po vesnici, a uvidíte jejich sochy spolu s oltáři, na něž jim lidé přinášejí oběti - jídlo, tabák, svíčky, ale také krev ze zabitých zvířat. “
KVŮLI DUCHŮM NA MIZINĚ
Hadi sehrávají ve vúdú velmi důležitou roli, protože je lidé považují za posvátné. Na ulicích můžete spatřit muže oblečené v hábitech prošitých mušličkami kauri s plazy zavěšenými kolem krku. Někteří muži se pyšní jedovatými hady a předvádějí s nimi neuvěřitelné a nebezpečné kousky. Také na sochy božstev natrefíte téměř všude. Jsou většinou dřevěné či hliněné, vymodelované jako figuríny. Ty starší, na nichž lidé zapalují svíčky už řadu let, pokrývá půlmetrová vrstva vosku. Domy jsou ověšené fetiši mrtvých zvířat. Trhy, kde se dají tyto hrůzostrašné artefakty koupit, najdete téměř v každém větším městě i na vesnici. Duchy loa nepovažují vyznavači vúdú jen za abstraktní archetypy, ale přímo za samostatné osobnosti s lidskými vlastnostmi a potřebami. Například ženské božstvo Freda si představují jako krásnou mladou mulatku s dlouhými černými vlasy. Známá je svou žárlivostí, a proto by se oltář s její podobiznou neměl nacházet v ložnici, kde dochází k sexuálním stykům s jinými ženami. Uctívači, kteří jsou Fredou posedlí, si často nanášejí na tvář make-up a rádi se oblékají do šatů růžové a bílé barvy, a to i v případě mužů. Na Fredin oltář pokládají její obdivovatelé různé oběti v podobě sladkostí, květin, drahých voňavek, křišťálových pohárů a dalších předmětů luxusního charakteru. Je známo, že v chudé Africe už Freda přivedla mnoho svých uctívačů na mizinu, a to právě kvůli nákladnosti darů, které vyžaduje. Z toho důvodu také nemá tolik obdivovatelů jako například božstvo Legba, jemuž stačí trocha oříšků, tabák a sklenka rumu. Oběť hraje ve vúdú zásadní roli. Často se praktikuje i v podobě rituálního zabíjení zvířat. Je nutné si uvědomit, že v Africe lidé nechodí běžně do supermarketů pro vakuované maso, a tak je zabíjení zvířat součástí jejich každodenního života. Ve většině případů je maso následně uvařené a podávané hostům. Z tohoto důvodu obětní slavnosti často vyhledávají lidé velmi chudí, kteří se tak kromě uctění božstva mohou i najíst.
NOC S HADEM V RAKVI
Duchy vúdú je možné rozdělit do tří základních skupin nebo také rodin. Mezi nejuctívanější patří rodina Rada. nejuctívanější patří rodina Rada. Její božstva jsou údajně klidnější a přátelštější. O něco hůře zvládnutelná jsou ohnivá božstva rodiny Petwo a poslední kategorii tvoří duchové Ghede, které lidé považují za duchy zemřelých. Kdo chce s duchy komunikovat, musí se vyznat v jejich pečetích, takzvaných vévé. Tyto složité obrazce se při rituálech obvykle kreslí na zem a po zahájení obřadu se zničí. Na jejich tvorbu používá kněz vysvěcenou křídu, nebo častěji prášek z kukuřičné mouky, popele či dřeva, který sype na podlahu a vytváří tak grafické znázornění ducha. Tuto výsadu nemá každý. Výcvik kněží vúdú je považovaný za velmi náročný a pro Evropana těžko představitelný. Jedna ze zkoušek například spočívá v tom, že kandidáta zavřou na čtyřiadvacet hodin do rakve se živým hadem a pokud to zvládne bez narušení duševní rovnováhy, může pokročit k dalším zkouškám. Z rozhovorů s místními lidmi jsem ale zjistil, že ne všichni domorodci se kultu vúdú oddávají. V Togu a Beninu mají silné zastoupení i muslimové a aktivně tu operují i křesťanské misie. Všechna tři náboženství se snaží získat sympatie co největšího množství věřících. V průběhu staletí došlo ke smíšení prvků typických pro vúdú s křesťanskou vírou. Evropští kolonizátoři sice dělali všechno pro to, aby původní náboženství zničili, ale to se jim mezi africkými kmeny se silným rodovými tradicemi ani nemohlo podařit. Evropané se ale nebáli ani tak případné magické moci vúdú, jako spíš jeho moci sjednocovat otroky, kteří se tak mohli lépe organizovat a případně i povstat. Aby otroci zakamuflovali uctívání svých božstev, přizpůsobili si křesťanské praktiky do jim vyhovující podoby, až došlo k určité syntéze obou náboženství. Nejpatrnější je tento jev v Karibiku, kde jsou mnohá božstva totožná s katolickými světci – například sv. Jan představuje Ogouna a sv. Jakub je symbolem Ferraile. Spojení vlivů je ale patrné i v samotném Togu a Beninu. Většina muslimů i křesťanů totiž kromě rituálů, které jim předpisuje jejich náboženství, přinášejí pro jistotu oběti i přírodním duchům, protože si je nechtějí rozhněvat. Ono se totiž nikdy neví, co všechno se může stát, a Afričané jsou toho názoru, že je vždy lepší mít v ohni více želízek.