TEXT A FOTO: ZUZANA MUSILOVÁ Riskantní vstup na nebezpečné kolumbijské území jen kvůli rybkám, které zná i akvarista amatér? Modréakary mohou prozradit mnohá tajemství! Centrum rozšíření modrých akar, kvůli nimž jsme se do Jižní Ameriky vydali a jejichž DNA chceme pozdějipodrobně zkoumat, leží v Kolumbii, geograficky velmi rozmanité a členité zemi. Hlavní hřeben And se turozděluje na tři hřebeny – Západní, Centrální a Východní. Mezi nimi vznikají údolí, kterými tečou řeky,a fauna jednotlivých oblastí spolu již dnes nekomunikuje. Ale bylo to tak vždycky? Odpověď může přinéstprávě genetická informace. S Carlosem, naším bogotským spolupracovníkem, jsme byli dohodnuti už měsíc na společné cestě do kolumbijské provincie Chocó. Když ale mělo dojít na lámání chleba a zakoupení letenky do Quibdó, přišel e-mail,že „guerilla už v Chocó zase někoho unesla, takže nejedeme“. Snažíme se nic nepodcenit, ale od bogotských biologů zažíváme vážné varování skoro pořád. Řídit se tím, nemohli bychom za celou dobu vyjet ani za hranice kolumbijského hlavního města Bogoty. S bezpečností v Chocó však není radno si zahrávat, jde o nejzaostalejší provincii v Kolumbii, pokrytou navíc z velké části pralesem, takže tu kvůli nemožnosti kontroly mají guerillové jednotky stále své působiště.
KOLUMBIJSKÝ ZAPADÁKOV
Chocó leží na úplném západě Kolumbie a je vlastně pásem na pacifickém pobřeží země, z východu ohraničeným Andami. Místní obyvatelé jsou převážně potomci černošských otroků z časů španělských kolonizátorů, v menšině tu žijí i indiáni kmene Emberá, ale hustota osídlení není příliš vysoká. V provincii o rozloze Čech žije odhadem necelý půlmilion lidí (z toho pětina v jejím hlavním městě Quibdó). Kolumbijská vláda vždy Chocó zanedbávala, protože leží tak trochu stranou a nemá strategické zásoby surovin. A ke všemu tady téměř pořád prší, je zde dokonce nejdeštivější místo na světě. Každoročně tu spadne průměrně 9000 mm srážek, které přicházejí z oceánu a zarazí se o Andy. Provincií prochází jediná hlavní silnice, asfaltovaná jen na malých úsecích. Zbytek cesty je prašný, lépe řečeno blátivý. Rozhodli jsme se tedy do Chocó nejet, ačkoli to byla jedna z nejdůležitějších oblastí pro náš výzkum. Dostat se do oblasti na pacifické straně Západního hřebene And (Cordillera Occidental) jsme si totiž zadali jako prioritu. Místo plánovaného letu do Quibdó jsme vyrazili autobusem z andské provincie Risaralda až k hranicím Chocó s cílem nalovit ryby aspoň tam, co nejblíže Chocó. Zatímco na nádraží ve městě La Virginia všechny autobusy vypadaly normálně, pro nás přisupělo velké terénní vozidlo, které vypadalo spíš jako silný náklaďák.„To víte, ten jede až do Chocó,“ vysvětlila nám paní, která prodávala lístky. Jako by to všechno vystihovalo. Hlavní trasa přes Chocó vede z důležitého kolumbijského města Medellínu (provincie Antioquía), položeného v Andách, do hlavního města chocóské provincie Quibdó a odtud na jih. Na jihu se cesta stáčí opět k Andám a vede do města La Virginia v Risaraldě. To je vše. A právě onu jižní cestu jsme se rozhodli absolvovat. Na této silnici je hustý provoz, jde o jediné pozemní spojení s civilizovanější částí Kolumbie.
ŽÁDNÝ STRACH!
Silné trucky a autobusy, velký počet cisteren s palivem a neutuchající déšť. V autobuse plném černochů jsme stěží našli dvě volná místa a mohli jsme se kochat andskými výhledy (s mlhou a mraky). Po asfaltu cesta pěkně ubíhala. Poslední běloši vystoupili na dalších dvou zastávkách a dál už jedeme sami. Blížíme se k Chocó a začíná vytrvale pršet. Najednou skončil asfalt a teprve teď je jasné, k čemu silný autobus. Cesta dál je už nezpevněná, plná kamenů a navíc vymletá od neustálého deště a jízdy náklaďáků. Pohybujeme se nyní asi desetikilometrovou rychlostí a čas od času prudce nadskočíme až ke stropu. Nikoho z cestujících to evidentně příliš nepřekvapuje. Brzy zastavujeme a zdá se, že to bude na delší dobu. Někde před námi se porouchal kamion a cesta je tím zacpaná v obou směrech. Objet kamion totiž znamená notný kus odvahy, protože je nutné jet těsně po okraji silnice, za kterým je prudký sráz do řeky. Po hodině neúspěšného pokusu o opravu, kterého se účastní většina řidičů ostatních náklaďáků, dojde prvnímu z nich trpělivost a opatrně projede kolem torza stojícího kamionu. Všichni napjatě přihlížejí a určitě vzpomínají na měsíc starou nehodu, kdy se v Chocó utrhl kus silnice pod plným autobusem a ten se zřítil ze srázu do řeky. Kamion projel v pořádku a kolona se dává do pohybu. Když jedeme my, mrazí nás v nohou při pohledu na prázdnotu pod námi. Náš cíl Santa Cecilia je poslední vesničkou před hranicemi provincií Risaralda a Chocó, ale už z autobusu vidíme, že to není dobrá lokalita: místo poklidné říčky rozbouřená řeka a ze všech přítoků jsou spíš malé vodopády. V takové vodě naše ryby nebudou. Začínáme si tedy pohrávat s myšlenkou zůstat ve voze a dojet až do zapovězeného Chocó. Jen do prvního městečka, nalovit ryby a zpátky. Řidičům autobusu se to vůbec nezdá jako špatný nápad a také příslušníci místní policie nás uklidňují, že není důvod se bát. Tak tedy jedeme! Déšť mezitím hodně zesílil, Chocó si asi nehodlá udělat ostudu. Opouštíme poslední město před hranicemi a za chvíli jsme v Chocó. Nic se nezměnilo, jenom od hranic přibylo trochu policejních kontrol u cesty. Po chvilce projíždíme jednou z nich a opět se ptáme na bezpečnost. Policajt nechápe, že by mohl být nějaký problém. „Já včera přijel až z Quibdó a všechno je naprosto v pohodě!“ dodává.
ÚSPĚŠNÝ LOV
V Playa de Oro, což je náš nový cíl, vystupujeme už za hluboké noci. Autobus nabral kvůli porouchanému kamionu pozpoždění, takže nám cesta dlouhá 150 km trvala osm hodin. Vesničku tvoří pár domků kolem silnice a hospoda, kterou vlastní jediní běloši v obci. Je tu i jednoduchý hotýlek pro řidiče kamionů a taky pro nás, poněkud exotické hosty, přicházející krátce před půlnocí. Majitelka hotelu nemá ani klíče, ale prý bude celou dobu hlídat. Hotýlek je strohý – betonová místnost s betonovou postelí a proleželou matrací. Bušení vody do střechy vytváří zvukovou kulisu a neutuchající bouřka je s námi celou noc. Do rána bouřka odejde, déšť nikoliv. Když prší trochu méně, jdeme se podívat po lagunách s rybami. V povzdálí zlověstně hučí mohutná řeka San Juan a my hledáme „naše“ malé ryby. Nakonec je nachytáme v zatopené pískovně, bereme je do pytlíku a mizíme.
DOST UŽ DEŠTĚ!
Napadá nás kacířská myšlenka – co takhle místo osmi hodin zpět po rozbité cestě dojet až do Quibdó, centra samého Chocó, a odtud zkusit severní cestu do Medellínu? Silnice jsou hlídané, každých pár kilometrů míjíme vojenskou posádku a autobusů jezdí hodně. Zdá se, že když se budeme držet hlavní cesty a vesnic, nemělo by se nám nic stát. Posedíme u bělochů na pivě a čekáme na autobus do Quibdó. Přeplněný se přicourá za dvě hodiny a jsme opět na cestě. Necháme se vyhodit ve vesničce Cértegui, tentokrát už v povodí řeky Atrato, a místní chlapec nás dovede k řece. Kousek proti proudu se těží zlato a hučí tu motorové pásy, kterými zlatokopové promývají substrát. I tady jsme rychle hotovi, ryby byly hned u břehu. Brzy už zase vyrážíme autobusem pryč, tentokrát ale po asfaltované silnici do hlavního města provincie Chocó. Po cestě míjíme několik vojenských hlídek. Dozvídáme se, že cesta do Medellínu trvá šestnáct hodin a vede zpět, tedy jižní cestou, po níž jsme právě přijeli, protože severní cesta je od nehody zříceného autobusu stále neprůjezdná. Tak jsme se rozhodli, že ráno poletíme zpět, alespoň tak stihneme předat živé ryby exportérům do Evropy. Během třiceti šesti hodin v Chocó jsme stihli poznat jeho podstatu. Za celou dobu tu nepršelo jenom jednu hodinu.
Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.
Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.
Roční předplatné 499 Kč
