ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zapovězené chocó

 

choco

TEXT A FOTO: ZUZANA MUSILOVÁ Riskantní vstup na nebezpečné kolumbijské území jen kvůli rybkám, které zná  i  akvarista  amatér?  Modréakary mohou prozradit mnohá tajemství! Centrum rozšíření modrých akar, kvůli nimž jsme se do Jižní Ameriky vydali a jejichž DNA  chceme  pozdějipodrobně zkoumat, leží v Kolumbii, geograficky velmi rozmanité a členité zemi. Hlavní hřeben  And  se  turozděluje na tři hřebeny – Západní, Centrální a Východní. Mezi nimi vznikají údolí, kterými  tečou  řeky,a fauna jednotlivých oblastí spolu již dnes nekomunikuje. Ale bylo to tak vždycky? Odpověď  může  přinéstprávě genetická informace. S Carlosem, naším bogotským spolupracovníkem, jsme byli dohodnuti už měsíc  na společné cestě do kolumbijské provincie Chocó. Když ale mělo dojít na lámání chleba a  zakoupení  letenky do Quibdó, přišel e-mail,že „guerilla už v Chocó zase někoho unesla,   takže  nejedeme“.   Snažíme  se  nic  nepodcenit,   ale  od bogotských biologů zažíváme vážné varování skoro pořád. Řídit se tím, nemohli bychom za celou dobu  vyjet ani za hranice kolumbijského hlavního města Bogoty. S bezpečností v Chocó však není  radno  si  zahrávat, jde o nejzaostalejší provincii v Kolumbii, pokrytou  navíc  z  velké  části  pralesem,   takže  tu  kvůli nemožnosti kontroly mají guerillové jednotky stále své působiště.
KOLUMBIJSKÝ  ZAPADÁKOV 
Chocó leží na úplném západě Kolumbie a je vlastně pásem na pacifickém pobřeží  země,   z  východu  ohraničeným  Andami. Místní obyvatelé jsou převážně potomci černošských otroků z časů španělských kolonizátorů, v menšině  tu  žijí  i  indiáni  kmene  Emberá,   ale hustota osídlení není příliš vysoká. V provincii o rozloze Čech žije odhadem  necelý  půlmilion  lidí  (z toho pětina v jejím hlavním městě Quibdó). Kolumbijská vláda vždy Chocó zanedbávala,   protože  leží  tak trochu stranou a nemá strategické zásoby surovin. A ke všemu tady  téměř  pořád  prší,   je  zde  dokonce nejdeštivější místo na světě. Každoročně tu spadne průměrně 9000 mm srážek, které přicházejí z  oceánu  a zarazí se o Andy. Provincií prochází jediná hlavní silnice, asfaltovaná jen na  malých  úsecích.   Zbytek cesty je prašný, lépe řečeno blátivý. Rozhodli jsme se tedy do Chocó  nejet,   ačkoli  to  byla  jedna  z nejdůležitějších oblastí pro náš výzkum. Dostat se do oblasti na pacifické straně Západního  hřebene  And (Cordillera Occidental) jsme si totiž zadali jako  prioritu.   Místo  plánovaného  letu  do  Quibdó  jsme vyrazili autobusem z andské provincie Risaralda až k hranicím Chocó s cílem nalovit ryby aspoň  tam,   co nejblíže Chocó. Zatímco na nádraží ve městě La Virginia všechny  autobusy  vypadaly  normálně,   pro  nás přisupělo  velké  terénní  vozidlo,   které  vypadalo  spíš  jako   silný    náklaďák.„To víte, ten jede až do Chocó,“ vysvětlila nám paní, která prodávala lístky.   Jako  by  to  všechno  vystihovalo. Hlavní  trasa  přes  Chocó  vede  z  důležitého  kolumbijského  města  Medellínu  (provincie  Antioquía), položeného v Andách, do hlavního města chocóské provincie Quibdó a odtud na jih. Na jihu se  cesta  stáčí opět k Andám a vede do města La Virginia v Risaraldě. To je  vše.   A  právě  onu  jižní  cestu  jsme  se rozhodli absolvovat. Na této silnici je hustý provoz, jde o  jediné  pozemní  spojení  s  civilizovanější částí Kolumbie.

ŽÁDNÝ STRACH!

Silné trucky a autobusy, velký počet  cisteren  s  palivem  a  neutuchající déšť. V autobuse plném černochů jsme stěží našli dvě volná místa a mohli jsme se kochat andskými  výhledy  (s mlhou a mraky). Po asfaltu cesta pěkně ubíhala. Poslední běloši vystoupili na dalších dvou  zastávkách a dál už jedeme sami. Blížíme se k Chocó a začíná vytrvale pršet. Najednou skončil asfalt a teprve teď je jasné, k  čemu  silný autobus. Cesta dál je už nezpevněná, plná kamenů a navíc vymletá od neustálého deště a  jízdy  náklaďáků. Pohybujeme se nyní asi desetikilometrovou rychlostí a čas od času prudce nadskočíme až ke stropu.  Nikoho z cestujících to evidentně příliš nepřekvapuje. Brzy zastavujeme a zdá se, že  to  bude  na  delší  dobu. Někde před námi se porouchal kamion a cesta je tím zacpaná v obou směrech.  Objet  kamion  totiž  znamená notný kus odvahy, protože je nutné jet těsně po okraji silnice, za kterým je prudký  sráz  do  řeky.   Po hodině neúspěšného pokusu o opravu, kterého se účastní většina řidičů ostatních náklaďáků, dojde  prvnímu z nich trpělivost a opatrně projede kolem torza stojícího kamionu. Všichni napjatě  přihlížejí  a  určitě vzpomínají na měsíc starou nehodu, kdy se v Chocó utrhl kus silnice pod plným autobusem a ten  se  zřítil ze srázu do řeky. Kamion projel v pořádku a kolona se dává do pohybu. Když jedeme my, mrazí nás  v  nohou při pohledu na prázdnotu pod námi. Náš cíl Santa Cecilia je poslední vesničkou před  hranicemi  provincií Risaralda a Chocó, ale už z autobusu vidíme, že to není dobrá lokalita: místo poklidné  říčky  rozbouřená řeka a ze všech přítoků jsou spíš malé vodopády. V takové vodě  naše  ryby  nebudou.   Začínáme  si  tedy pohrávat s myšlenkou zůstat ve voze a dojet až do zapovězeného Chocó. Jen do prvního  městečka,   nalovit ryby a zpátky. Řidičům autobusu se to vůbec nezdá jako špatný nápad a  také  příslušníci  místní  policie nás uklidňují, že není důvod se bát. Tak tedy jedeme! Déšť mezitím hodně zesílil, Chocó  si  asi  nehodlá udělat ostudu. Opouštíme poslední město před hranicemi a za chvíli jsme v Chocó. Nic se nezměnilo,  jenom od hranic přibylo trochu policejních kontrol u cesty. Po chvilce projíždíme  jednou  z  nich  a  opět  se ptáme na bezpečnost. Policajt nechápe, že by mohl být nějaký problém. „Já včera  přijel  až  z  Quibdó  a všechno je naprosto v pohodě!“ dodává.

choco2

ÚSPĚŠNÝ LOV

V Playa de Oro, což je náš nový cíl, vystupujeme už za hluboké noci. Autobus nabral kvůli porouchanému kamionu pozpoždění, takže  nám  cesta  dlouhá  150  km trvala osm hodin. Vesničku tvoří pár domků kolem silnice a hospoda, kterou vlastní jediní běloši v  obci. Je tu i jednoduchý hotýlek pro řidiče kamionů a taky pro  nás,   poněkud  exotické  hosty,   přicházející krátce před půlnocí. Majitelka hotelu nemá ani klíče, ale prý bude celou dobu hlídat. Hotýlek  je  strohý – betonová místnost s betonovou postelí a proleželou matrací. Bušení vody  do  střechy  vytváří  zvukovou kulisu a neutuchající bouřka je s námi celou noc. Do rána bouřka odejde, déšť nikoliv. Když  prší  trochu méně, jdeme se podívat po lagunách s rybami. V povzdálí  zlověstně  hučí  mohutná  řeka  San  Juan  a  my hledáme „naše“ malé ryby. Nakonec je nachytáme v zatopené pískovně,   bereme  je  do  pytlíku  a  mizíme.

 

DOST UŽ DEŠTĚ! 

Napadá nás kacířská myšlenka – co takhle místo osmi hodin zpět po rozbité cestě  dojet  až do Quibdó, centra samého Chocó, a odtud zkusit severní cestu do Medellínu? Silnice jsou hlídané,  každých pár kilometrů míjíme vojenskou posádku a autobusů jezdí hodně. Zdá se, že když  se  budeme  držet  hlavní cesty a vesnic, nemělo by se nám nic stát. Posedíme u bělochů na pivě a  čekáme  na  autobus  do  Quibdó. Přeplněný se přicourá za dvě hodiny a jsme opět na cestě.   Necháme  se  vyhodit  ve  vesničce  Cértegui, tentokrát už v povodí řeky Atrato, a místní chlapec nás dovede k řece. Kousek proti proudu se těží  zlato a hučí tu motorové pásy, kterými zlatokopové promývají substrát. I tady jsme rychle  hotovi,   ryby  byly hned u břehu. Brzy už zase vyrážíme autobusem pryč, tentokrát ale  po  asfaltované  silnici  do  hlavního města provincie Chocó. Po cestě míjíme několik vojenských hlídek. Dozvídáme se,  že  cesta  do  Medellínu trvá šestnáct hodin a vede zpět, tedy jižní cestou, po níž jsme právě přijeli, protože severní  cesta  je od nehody zříceného autobusu stále neprůjezdná. Tak jsme se rozhodli, že ráno poletíme zpět, alespoň  tak stihneme předat živé ryby exportérům do Evropy. Během třiceti šesti hodin  v  Chocó  jsme  stihli  poznat jeho podstatu. Za celou dobu tu nepršelo jenom jednu hodinu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group