ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Vlídné Portugalsko

 

portugalsko2

TEXT: JAN BURIAN

Také Portugalsko bývalo  „ostrovní  zemí“.   Z  jedné  strany  obklopeno  Atlantským  oceánem,   z  druhé Španělskem. Říkávalo se tu, že jediný rozdíl mezi oceánem a Španělskem je v  tom,   že  po  Španělsku  se špatně pluje na lodi...

Dnes k sobě mají obě země mnohem blíž než dříve, jenže Portugalci cítí  po  staletí  větší  příbuznost  s Anglií či Brazílií, než se svými bezprostředními sousedy,   s  nimiž  mají  asi  1200  kilometrů  dlouhou společnou hranici. A to bývaly časy, kdy skutečně jako by žili obrácení k  Evropě  zády;  veškeré  jejich naděje se upíraly k oceánu a zámořským územím. Lisabon  tehdy  býval  jedním  z  hlavních  měst  světa  a Tordesillaskou smlouvou (r. 1494) si Portugalci rozdělili se Španěly sféry zájmů na zeměkouli na dvě poloviny. Ovládali kolonie v Americe, Africe, Asii i Oceánii...   Zatímco my, Češi, se můžeme pyšnit dvěma krásnými gotickými mosty, Portugalci mají na dvě stě  mostů  postavených Římany. Je to mimochodem země s třetí nejstarší univerzitou v Evropě a úplně nejstarší nezměněnou  státní hranicí na tomto kontinentě. Portugalsko v sobě obsahuje tradici a kulturu iberskou, keltskou,  fénickou, kartaginskou, římskou, arabskou, řeckou, vizigótskou a další a další, a to vynechávám dědictví  stavitelů asi šest tisíc let  starých  kromlechů,   menhirů  a  dolmenů,   vynechávám  malíře  nejstarších  známých jeskynních maleb na světě v údolí Côa. Že o tom všem u nás moc nevíme, je  naše  škoda,   ale  můžeme  ji poměrně snadno napravit. Portugalsko je totiž z našeho pohledu země levná a vlídná, s nízkou  zločinností a širokou nabídkou pro ty, kteří rádi poznávají….

FOTBAL, FADO, FÁTIMA...

 Tři  portugalská  „F“  už  prý nejsou tak aktuální jako dřív, ale mně se to moc nezdá. O fotbale si tady můžete vyprávět s každým, a  je to nejlepší  začátek  konverzace  s  lidmi  jakéhokoli  věku  či  společenského  postavení.   Zažil  jsem dvacetiminutový monolog vesnické babky v téměř prázdné kavárničce  poblíž  španělských  hranic.   Přišla, postavila se doprostřed místnosti a provedla hluboký rozbor včerejšího zápasu  mezi  FC  Porto  a  Realem Madrid. Zejména zdůraznila, že problém neúspěchu domácího týmu  spočíval  ve  špatné  přechodové  fázi  z obrany do útoku; když domluvila, dala si mlčky kafíčko a šla... Stadionu Benfiky Lisabon Estádio  da  Luz se říká „chrám fotbalu“, ostatně odhodlání fanoušků se blíží odhodlání katolických věřících, kteří  se  v poutním městečku Fátima plazí přes obrovské prostranství ke kapli po kolenou. Síla nadšení  a  vášně,  s nimiž fotbaloví příznivci na stadionu vykřikují název značky piva „Sagres!“,  si  nezadá  se  silou  víry návštěvníků fátimské svatyně, kteří vhazují do ohně voskové údy, srdce, játra či jiné orgány  v  domnění, že tak mohou zažehnat nemoci, které je  sužují.   Ve  stáncích  poblíž  fotbalového  stadionu  si  můžete zakoupit stejně podivné fetiše a suvenýry, jaké při každé cestě objevuji ve Fátimě.  Co  takhle  růžového plyšového anděla? Neváhejte! Fátimu i fotbal stojí za to navštívit. Pokud ale  máte  na  toto  dění  jiný názor, zůstaňte stát ve vší úctě opodál, abyste nerušili. Fado,   zvláštní  srdcervoucí  způsob  zpěvu  a typický portugalský hudební styl, už je také poněkud rozprodáno turistům u jejich luxusních večeří,   ale když hledáte, přece jen občas najdete neopakovatelný a hluboký zážitek. Nemáte-li čas vyčkávat  v  nějaké zapadlejší hospůdce v lisabonské čtvrti Bairro Alto nebo v Alfamě, než se personál  rozhodne  zavřít  pro příchozí a pustit se do zpěvu jen tak pro vlastní potěšení, můžete se  spokojit  se  zpěvy  pro  turisty. Třeba budete mít štěstí a alespoň jeden nebo dva zpěváci z těch pěti, kteří vám zpestřují večeři,  nebude žádný rutinér, ale opravdový „fadista“ z masa a kostí s hlubokým smutkem v duši  a  se  srdcem  v  hlase. Bude se na vás dívat ze dvou metrů, a pokud vás nezničí, že soused u vedlejšího stolu  cinká  příborem  o talíř nebo že ruský turista  zrovna  sděluje  šaljapinovským  basem  svým  spolustolovníkům  patrně  něco důležitého o životě nebo o penězích, odnesete si opravdu zajímavý zážitek.   Kdepak,   ani  fotbal,   ani Fátima, ani fado nejsou ještě po smrti.

portugalsko

ZÁHADY MÍSTNÍHO ČASU

 Pocházíte-li ze střední či  severní  Evropy, budete mít v Portugalsku největší problém s vnímáním času a životního rytmu. Jsou natolik jiné, že se  na to musíte připravit. Jinak totiž propadnete třeštění při první náročnější situaci  –  třeba  když  budete stát tři čtvrtě hodiny na poště, přestože jste ve frontě na pěkném třetím místě. Nesnažte se, prosím,   v Portugalsku něco zařizovat nebo shánět – zkazíte si  dovolenou.   Každý  student,   vyslaný  na  stáž  do univerzitního města Coimbra, do Lisabonu, Porta  či  Évory  vám  potvrdí,   že  nejstrašnější  zážitky  v Portugalsku se týkaly pokusu otevřít si vlastní účet v  bance  nebo  nějak  jinak  komunikovat  s  úřady. Portugalský byrokrat je zvláštní druh živočicha,   řekli  byste  král  zvířat,   kdyby  ten  titul  nebyl přisouzen lvům. Vyhněte se mu, jak můžete, nebo vás sežere. Taktéž se nesnažte bojovat se světem, v  němž se chodí neustále pozdě, nedodržují se termíny a slovo „amaňa“  neznamená  „zítra“,   jak  se  vám  snaží namluvit autoři slovníku, ale musíte přistoupit na to, že správný překlad zní „až  se  nám  bude  chtít“. Jediná možnost je, že se přestanete zbytečně rozčilovat a na tento způsob života si zvyknete. Pak se  vám začne v Portugalsku líbit a mohli byste ho – jako já – i začít milovat... Čas tu plyne jinak než u nás  a je i odlišně vnímán. Nejkrásnější charakteristiku mi podal portugalský spisovatel a zároveň český  básník František Listopad, který tu žije přes padesát let: „Tady je a není spěch, a když je spěch,   tak  je  to hysterie. V podstatě tu ale není. Stres je sem pouze dovážen. Čas využíváte pro sebe. Čas je váš.  Nemáte hodinky a nejste přesný, a přitom všechno vždycky nějak dopadne. Čas není vaším pánem. Když ovšem  děláte nějakou kolektivní práci, není to dobré. Nikdo totiž není přesný. Jedině vlaky – víceméně. A  nikdo  nemá hodinky. A když je má, tak nejdou. A když jdou, tak se na ně nedívá…“ František Listopad žije v Lisabonu, ovšem v této podivuhodné zemi jsou místa, v nichž čas skutečně jako by neexistoval.   V  kraji  Alentejo, který je určitě jedním z nejpohádkovějších koutů Evropy, existují prý jen tři rychlosti: pomalu!,   ještě pomaleji! a stop!. Říká se, že jedině tam je čas opravdu časem, neboť Lisabon je hlavní  město  a  v  něm „čas jsou peníze“.

 

VELKOLEPÁ ARCHITEKTURA

 Máte-li rádi architekturu, může se vám stát, že  v  Portugalsku  propadnete  zoufalství.   Není  totiž  v lidských silách, abyste navštívili a prohlédli si všechno, co tam stojí za to.  Objevíte  velmi  zvláštní stavby – třeba venkovské kapličky, které byly postaveny na místech  dolmenů  a  vypadají  jako  z  jiného světa, nebo se před vámi na  nečekaném  místě  najednou  zjeví  například  kostel,   o  němž  se  někteří odvážnější historici domnívají, že pochází z období vizigótské vlády v sedmém století. Na  internetu  ani v průvodci o něm není ani zmínky... K nezapomenutelným stavbám patří velké katedrály (Batalha,   Alcobaça aj.), templářský hrad v Tomaru, poetická Betlémská věž nebo třeba kašna či akvadukt  v  Évoře.   Zvláštní kapitolou jsou portské mosty z konce devatenáctého století – neuvěřitelný železniční most královny Marie, který navrhl slavný Gustav Eiffel, anebo o pár stovek  metrů  dál  vystavěný  dvoupatrový  železný  kolos krále Ludvíka I., který dokončili počátkem devadesátých let 19. století Eiffelovi žáci a  dodnes  po  něm velmi pomalu popojíždějí vagony metra. Na závěr téměř každého zájezdu se vypravíme na lisabonské EXPO  98 na přehlídku té nejmodernější světové architektonické tvorby  –  do  věhlasného  Oceanária,   na  vlakové nádraží od španělského architekta Santiaga Calatravy, na prohlídku obchodního  centra  Vasco  da  Gama  a podle stejného dobrodruha pojmenovaného nejdelšího mostu v Evropě. Prostor, v  němž  se  koncem  minulého století konala světová výstava, nezmrtvěl, právě naopak. Slouží denně nejen návštěvníkům různých expozic, ale i lidem, kteří sem chodí odpočívat, číst si, bavit se nebo se procházet  s  dětmi.   Mimochodem,   my jsme se tenkrát jako jedna z mála zemí světové výstavy nezúčastnili, neboť předsedovi vlády  Klausovi  se tehdy zdálo téma moře pro Čechy neaktuální a naši účast nedoporučil. A  tak  je  zbytečné,   abyste  se pouštěli do hledání našeho státního symbolu – mezi stovkou vlajek různých zemí  světa  sice  nechybí  ani slovenská, rakouská či maďarská, ale tu naši byste vyhlíželi marně. Expo  98  byste  rozhodně  při  své návštěvě Portugalska neměli vynechat, člověka naplňuje  optimismem, že  ani  supermoderní  architektura nemusí působit chladně a odcizeně. Zvlášť, když si k tomu v místní kavárně dáte  nějaký  ten  dortík. . .

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group