Archiv vydání magazínu Koktejl

TEXT A FOTO: LEOŠ ŠIMÁNEK

Bouře se na nás řítí jako dunící rychlík. Hukot se stále stupňuje,   je  už  nesnesitelný.   Vzápětí  se plachetnice Dobryni zmocní prudký poryv větru, který stlačí stožár až k  hladině.   Loď  zahalí  příkrov syčivé pěny. Stojím čelem proti vichru a sotva popadám dech.

Na cestu napříč Ruskem a přilehlými jižními republikami jsem se vydal s manželkou Lenkou,   jejím  synem Jakubem, fotografem Lumírem Pecoldem a psem Koyukem v roce 1990. Před sebou jsme  měli  dlouhé  putování od Karpat až na Bajkal přes šest horských masivů a kolem tří  moří.   Zcela  nová  Tatra  815  ale  byla zárukou, že cestu zvládneme. Přesto se nakonec jednalo o nejnáročnější expedici, kterou jsem do té  doby podnikl. Po téměř půlročním putování jsme dorazili k Bajkalu, nejhlubšímu jezeru světa.   A  právě  tady jsme zažili chvíle skutečně infarktové – překvapivě během vyjížďky na plachetnici. Byl podzim, a  to  je doba, kdy se jinak poměrně klidná hladina Bajkalu dokáže rázem rozběsnit k nepoznání.

BEZMOC  V  BOUŘI
„Skasat plachty! Pohyb!“ křičí od kormidla plachetnice Dobryni kapitán Kosťa  z  plných  plic, ačkoliv jsme mu já a Lumír na dosah ruky. Neplním však příkaz okamžitě, protože se chci nejdřív připoutat, aby mě  další  poryv  větru  nesmetl  z paluby. Ještě nikdy jsem nezažil, aby se jachta položila na vodu jako placka. Těch pár vteřin,   než  se loď s plachtami plnými vody zase narovnala, mi připadalo jako věčnost. „Hněte kostrou, jinak jde  stěžeň do háje!“ řve Kosťa a snaží se Dobryňu nasměrovat po větru. Daří se mu to a my se  pokoušíme  probojovat na příď. Obě plachty, jak hlavní, tak i kosatku, rve vítr na kusy. Jejich práskání mi připomíná salvy  z kulometu. „Běžec se zasekl!“ volám. „Musím ho nějak uvolnit.“ Může mě Kosťa v tom rachotu vůbec  slyšet? Kdybych nebyl připoutaný, spláchl by mě nápor vody už dávno přes palubu. Mohutné strmé vlny  se  po  nás sápou. Dobryňa, osmimetrová šalupa, tancuje na vodě jako ořechová skořápka. Trup  i  takeláž  úpějí  pod útokem bouře. Přišla ze severozápadu údolím protínajícím pásmo pobřežních hor.  Konečně  zase  spouštěcí lano volně běhá. S Lumírem se snažíme stáhnout zničené plachtoví dolů ze stěžně. Vtom ho naplno  zasáhne jedna z vln a mrští jím o palubu. Kamarád zůstává ležet. „Nemáš něco  zlomeného?“  křičím  mu  do  ucha. „Snad ne,“ procedí mezi zuby. Drží si pravé rameno, obličej má zkřivený bolestí. Jen pomalu  se  zdvihne a plazí se zpátky do kokpitu. Tam uchopí levačkou kormidlo a vymáčkne ze sebe: „Kosťo, musíš  Leošovi  pomoct. “

GULÁŠ V PODPALUBÍ

 Sám bych nikdy rozervané plachty nestáhl a u paty stěžně nepřivázal. Trvá pěknou dobu, než se nám to ve dvou podaří. K hrozivým vlnám, které na nás útočí, se přidává  navíc  i  prudký  liják. Kapky hnané větrem mě bolestivě bodají do obličeje. Kosťa přebírá kormidlo, aby se Lumír  mohl  posadit. Rameno ho hrozně bolí a pravou rukou nemůže skoro vůbec hýbat. Vítr nabývá  na  síle.   Nárazy  dosahují dobrých sto padesáti kilometrů za hodinu. I s malou bouřkovou kosatkou,  kterou  jsme  mezitím  vytáhli, svištíme rychlostí motorového člunu. Vichr nás žene někdy i  v  nebezpečné  blízkosti  mnoha  skalnatých ostrůvků roztroušených podél pobřeží části Bajkalu, která se nazývá Maloje More.  Dělám  si  starosti  o zbytek posádky, o Lenku a pětiletého Jakuba. Neodvažuji se ale otevřít poklop do kajuty, protože  palubu bez přestání zaplavují přívaly vody. Konečně si vybírám příhodnou chvíli – aspoň si to myslím  –  otevřu průlez a chci sestoupat dolů. Jako kdyby jen na tenhle okamžik čekala zvlášť  mohutná  vlna,   která  mě zalije a spláchne po schůdcích do podpalubí. Valící se voda ještě znásobí chaos, který tam  již  vládne. Mezi mapami plavou hrnce, boty, zelenina. A guláš, všude samý guláš! Lenka ho uvařila k večeři. Když  se jachta položila na bok, hrnec ze sporáku přeletěl celou kajutu a  přistál  na  stole  s  mapami…

UVAŽTE MAMUTA!

 „Co se to proboha stalo? Už jsem myslela, že půjdeme ke dnu!“ „Moc nechybělo, Lenko, a málem  to tak dopadlo,“ přitakávám a vysvětluji, jak jsme na tom. Malý Jakub snáší  ten  děsivý  tanec  naší  lodi mnohem lépe než jeho matka. Ale i on by chtěl nejraději z kajuty ven na čerstvý vzduch.   Musí  to  však oba ještě nějak vydržet! Schůdky se promění v hotový vodopád, když znovu otevřu  poklop,   abych  vylezl zpátky do kokpitu. Bouře se pořád ještě dost nevyřádila a vlny nepřetržitě zalévají palubu. „No konečně, “ vyjede na mě Kosťa, „cos tam dole tak dlouho  dělal?!  Musíme  pořádně  uvázat  Mamuta,   nebo  o  něj přijdeme.“ Mamut je náš nafukovací člun, na kterém za pěkného počasí  prozkoumáváme  pobřeží.   Nyní  se chová, jako by chtěl setřást okovy a zmizet.   Naštěstí  jsme  uložili  přívěsný  motor  za  schůdky  do podpalubí. Kdyby býval zůstal na palubě, těžko bychom ho ještě někdy nastartovali. Při  třicetistupňovém náklonu lodi a za zběsilého útoku vln nám dá zajišťování člunu pěkně zabrat. Řítíme se  k  průlivu  mezi pevninou a ostrovem Oľchonem – tudy chceme opustit Maloje More. Jenomže v tomto úzkém průlivu  se  peklo rozpoutává naplno. Příčné vlny se na nás  valí  s  nepředstavitelnou  divokostí.   Jen  pomalu  se  jimi probíjíme a chvílemi vidíme jen zpěněnou hučící vodu. Nic jiného než vodu! Boj se živly trvá  a  připadá mi to jako celá věčnost, než se z úžiny konečně dostaneme do širokých vod  Bajkalu.   Uchylujeme  se  do závětří k pevnině a uháníme podél západního pobřeží dál k výtoku řeky Angary z jezera. Vlny tu  dosahují poloviční velikosti a také vítr není zdaleka tak silný jako v Malém moři. Konečně  si  můžeme  s  úlevou vydechnout a Lenka s Jakubem vylézt z podpalubí. „Tak tohle jsem na Bajkalu ještě  nezažil, “  bilancuje Kosťa  uplynulé  hodiny.   A  on    přece    zná    Bajkalské    jezero    jako    málokterý    jachtař.