Archiv vydání magazínu Koktejl
Drama na Bajkalu
- Kategorie: 2010 / 01
TEXT A FOTO: LEOŠ ŠIMÁNEK
Bouře se na nás řítí jako dunící rychlík. Hukot se stále stupňuje, je už nesnesitelný. Vzápětí se plachetnice Dobryni zmocní prudký poryv větru, který stlačí stožár až k hladině. Loď zahalí příkrov syčivé pěny. Stojím čelem proti vichru a sotva popadám dech.
Na cestu napříč Ruskem a přilehlými jižními republikami jsem se vydal s manželkou Lenkou, jejím synem Jakubem, fotografem Lumírem Pecoldem a psem Koyukem v roce 1990. Před sebou jsme měli dlouhé putování od Karpat až na Bajkal přes šest horských masivů a kolem tří moří. Zcela nová Tatra 815 ale byla zárukou, že cestu zvládneme. Přesto se nakonec jednalo o nejnáročnější expedici, kterou jsem do té doby podnikl. Po téměř půlročním putování jsme dorazili k Bajkalu, nejhlubšímu jezeru světa. A právě tady jsme zažili chvíle skutečně infarktové – překvapivě během vyjížďky na plachetnici. Byl podzim, a to je doba, kdy se jinak poměrně klidná hladina Bajkalu dokáže rázem rozběsnit k nepoznání.
BEZMOC V BOUŘI
„Skasat plachty! Pohyb!“ křičí od kormidla plachetnice Dobryni kapitán Kosťa z plných plic, ačkoliv jsme mu já a Lumír na dosah ruky. Neplním však příkaz okamžitě, protože se chci nejdřív připoutat, aby mě další poryv větru nesmetl z paluby. Ještě nikdy jsem nezažil, aby se jachta položila na vodu jako placka. Těch pár vteřin, než se loď s plachtami plnými vody zase narovnala, mi připadalo jako věčnost. „Hněte kostrou, jinak jde stěžeň do háje!“ řve Kosťa a snaží se Dobryňu nasměrovat po větru. Daří se mu to a my se pokoušíme probojovat na příď. Obě plachty, jak hlavní, tak i kosatku, rve vítr na kusy. Jejich práskání mi připomíná salvy z kulometu. „Běžec se zasekl!“ volám. „Musím ho nějak uvolnit.“ Může mě Kosťa v tom rachotu vůbec slyšet? Kdybych nebyl připoutaný, spláchl by mě nápor vody už dávno přes palubu. Mohutné strmé vlny se po nás sápou. Dobryňa, osmimetrová šalupa, tancuje na vodě jako ořechová skořápka. Trup i takeláž úpějí pod útokem bouře. Přišla ze severozápadu údolím protínajícím pásmo pobřežních hor. Konečně zase spouštěcí lano volně běhá. S Lumírem se snažíme stáhnout zničené plachtoví dolů ze stěžně. Vtom ho naplno zasáhne jedna z vln a mrští jím o palubu. Kamarád zůstává ležet. „Nemáš něco zlomeného?“ křičím mu do ucha. „Snad ne,“ procedí mezi zuby. Drží si pravé rameno, obličej má zkřivený bolestí. Jen pomalu se zdvihne a plazí se zpátky do kokpitu. Tam uchopí levačkou kormidlo a vymáčkne ze sebe: „Kosťo, musíš Leošovi pomoct. “
GULÁŠ V PODPALUBÍ
Sám bych nikdy rozervané plachty nestáhl a u paty stěžně nepřivázal. Trvá pěknou dobu, než se nám to ve dvou podaří. K hrozivým vlnám, které na nás útočí, se přidává navíc i prudký liják. Kapky hnané větrem mě bolestivě bodají do obličeje. Kosťa přebírá kormidlo, aby se Lumír mohl posadit. Rameno ho hrozně bolí a pravou rukou nemůže skoro vůbec hýbat. Vítr nabývá na síle. Nárazy dosahují dobrých sto padesáti kilometrů za hodinu. I s malou bouřkovou kosatkou, kterou jsme mezitím vytáhli, svištíme rychlostí motorového člunu. Vichr nás žene někdy i v nebezpečné blízkosti mnoha skalnatých ostrůvků roztroušených podél pobřeží části Bajkalu, která se nazývá Maloje More. Dělám si starosti o zbytek posádky, o Lenku a pětiletého Jakuba. Neodvažuji se ale otevřít poklop do kajuty, protože palubu bez přestání zaplavují přívaly vody. Konečně si vybírám příhodnou chvíli – aspoň si to myslím – otevřu průlez a chci sestoupat dolů. Jako kdyby jen na tenhle okamžik čekala zvlášť mohutná vlna, která mě zalije a spláchne po schůdcích do podpalubí. Valící se voda ještě znásobí chaos, který tam již vládne. Mezi mapami plavou hrnce, boty, zelenina. A guláš, všude samý guláš! Lenka ho uvařila k večeři. Když se jachta položila na bok, hrnec ze sporáku přeletěl celou kajutu a přistál na stole s mapami…
UVAŽTE MAMUTA!
„Co se to proboha stalo? Už jsem myslela, že půjdeme ke dnu!“ „Moc nechybělo, Lenko, a málem to tak dopadlo,“ přitakávám a vysvětluji, jak jsme na tom. Malý Jakub snáší ten děsivý tanec naší lodi mnohem lépe než jeho matka. Ale i on by chtěl nejraději z kajuty ven na čerstvý vzduch. Musí to však oba ještě nějak vydržet! Schůdky se promění v hotový vodopád, když znovu otevřu poklop, abych vylezl zpátky do kokpitu. Bouře se pořád ještě dost nevyřádila a vlny nepřetržitě zalévají palubu. „No konečně, “ vyjede na mě Kosťa, „cos tam dole tak dlouho dělal?! Musíme pořádně uvázat Mamuta, nebo o něj přijdeme.“ Mamut je náš nafukovací člun, na kterém za pěkného počasí prozkoumáváme pobřeží. Nyní se chová, jako by chtěl setřást okovy a zmizet. Naštěstí jsme uložili přívěsný motor za schůdky do podpalubí. Kdyby býval zůstal na palubě, těžko bychom ho ještě někdy nastartovali. Při třicetistupňovém náklonu lodi a za zběsilého útoku vln nám dá zajišťování člunu pěkně zabrat. Řítíme se k průlivu mezi pevninou a ostrovem Oľchonem – tudy chceme opustit Maloje More. Jenomže v tomto úzkém průlivu se peklo rozpoutává naplno. Příčné vlny se na nás valí s nepředstavitelnou divokostí. Jen pomalu se jimi probíjíme a chvílemi vidíme jen zpěněnou hučící vodu. Nic jiného než vodu! Boj se živly trvá a připadá mi to jako celá věčnost, než se z úžiny konečně dostaneme do širokých vod Bajkalu. Uchylujeme se do závětří k pevnině a uháníme podél západního pobřeží dál k výtoku řeky Angary z jezera. Vlny tu dosahují poloviční velikosti a také vítr není zdaleka tak silný jako v Malém moři. Konečně si můžeme s úlevou vydechnout a Lenka s Jakubem vylézt z podpalubí. „Tak tohle jsem na Bajkalu ještě nezažil, “ bilancuje Kosťa uplynulé hodiny. A on přece zná Bajkalské jezero jako málokterý jachtař.