Archiv vydání magazínu Koktejl

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Jakmile se na Valašsku dvanáctého prosince setmí, nikdo se neodváží vystrčit  ani  nos.   Tento  den  je totiž vyhrazen luckám, které s hrozivým kvílením kráčejí  vesnicí  a  nahánějí  hrůzu  i  těm  největším hrdinům.   Proč  tyto  prapodivné   postavy    skoro    vymizely    z    našich    adventních    tradic? Před lety, když jsem se byl podívat na vánoční zvyky ve skanzenu  Kouřim  u  Kolína,   zaujaly  mě  bíle zahalené postavy, kráčející mezi chalupami. Co jsou vlastně zač? Dnes asi každý zná  čerta  s  Mikulášem nebo viděl živý betlém. Mnoho z nás  uřezává  větvičku  na  Barboru,   ale  kde  se  vzal  původ  těchto prapodivných zjevení? Pravdu mi vyjevili čerti na Valašsku, které jsem fotografoval minulý rok. „Máš  na mysli lucky. Za těmi ale musíš do Lačnova.“ „Tady u nás se to již  nechodí, "  smutně  dodávaly  unavené masky, které jsem zase vyzpovídal v Horní Lidči. „Jedině v Lačnově, tam ještě chodí pravidelně, "  radil mi postarší muž v hospodě. „Přijeď a uvidíš, buď je potkáš nebo ne,   záleží  na  štěstí, "  shodují  se štamgasti v hostinci. Nebýt hospod, člověk by se ani nic nedozvěděl.

ČEKÁNÍ NA KVÍLENÍ

 Lačnov  nedaleko Horní Lidče na východě České republiky je poměrně veliká obec.  Jedete-li  autobusem,   každý  zde  hned pozná, že jste tu cizí. Několik starších paní se hned zvědavě ptá, kam že to jede, panáček.   Bohužel  o luckách, a to, jestli budou, nikdo nic neví. Jen jedna z  nich  poznamenala,   že  mám  počkat  do  tmy. Jakmile prý bude slyšet kvílivé zvuky, štěkající psy a nikde nikdo,  tak  to  je  ten  správný  okamžik. „Dnes je dvanáctého prosince, to je ten pravý čas  v  předvečer  svátku  svaté  Lucie  potkat  opravdové lucky. A když nebudou, může se stát, že je potkáte až zítra, u nás se  chodí  i  třináctého, "  podotýká další paní na zastávce autobusu. Lačnov není tak jednoduché projít, obec se táhne  podél  stejnojmenného potoka a je dlouhá dobré dva a půl kilometru, docela štreka, když nevíte, odkud se vyřítí masky.  Ať  se ptám kohokoliv, nikdo netuší, jestli se dají dnes potkat. V místní hospodě také nevědí, ale zvou  mě  na kořalku. „Vykašli se na lucky, ty už tady stejně nechodí, já je už několik let neviděl," pravil jeden  z hostů. Není divu, pravděpodobně je spíš doma ve výčepu, než aby trávil večer doma a  čekal  na  adventní postavy. Čekání ale má své kouzlo. V dnešní době technických  vymožeností,   kdy  na  informace  z  druhé  strany zeměkoule stačí pár kliknutí myší, ještě existuje zvyk, který se  nedá  plně  předpovědět.   Na  vesnici padla tma, venku už nikdo nebyl a i psi raději zalezli do boudy.  Ideální  večer,   kdy  do  Vánoc  není daleko a kdy se tady na Valašsku objevovaly tajemné lucky. Dnes jsou již vzácností. Snad  mi  bude  přát štěstí, protože i když už dobré dvě hodiny pročesávám vesnici a napínám  uši,   pořád  nic.   Snad  měli pravdu v hospodě a bylo by lepší objednat rundu a zapít smutek, protože nic nenasvědčovalo tomu,  že  se vysněné postavy objeví. Asi měli pravdu i etnologové, kteří mě přesvědčovali o víceméně vymřelém  zvyku. Když jsem smutně došel na zastávku a chtěl počkat na autobus, přišla ke mně paní a zeptala  se  mě:  „To jste vy, co hledáte lucky? Jsou tady dole v zahradě a za chvíli  budou  vyrážet  na  svou  pouť!"  Větší radost mi nemohla udělat. Cesta na Valašsko nebyla marná. 

NA ŠPÍNU S HUSÍM BRKEM

V  zahradním  domku  už čekala skupina záhadných postav v bílém, jejich srdcervoucí jekot  budil  respekt.   V  rukou  nechyběla nezbytná rekvizita, husí křídla s brky. Nedivím se, že lucky naháněly všem hrůzu svým jekotem. Ten,  kdo by  tento  zvyk    neznal    a    spatřil    tato    zjevení,       určitě    by    začal    věřit    na nadpřirozeno, pokud by nevzal nohy na ramena. Psi začali štěkat jako o život, jakmile  postavy  propluly okolo nich. Dokonce i hlouček lidí na návsi před hospodou se mžikem vytratil. U potoka se  válela  mlha, sychravý večer zalézal pod bundu a  ulicemi  děsivě  poskakovaly  lucie,   které  se  v  tu  dobu  staly vládkyněmi celé vsi. Jejich kvílení a šustivý pohyb  byl  dokonalou  souhrou.   Domáhala-li  se  skupina postav vstupu do domů, majitelé raději otevírali sami, protože kdyby to neudělali, bílá zjevení by si stejně otevřela. Přímo magicky, jako kořist  vlky,   je přitahovala okna, odkud se linula příjemná záře a teplo domova.   Pokud  se  někdo  rozhodl  neotevírat, adventní kolednice se neptaly a šly prozkoumat klidně garáž nebo jiné vchody. Kde bylo zamčeno,  tloukly na okna a ječely tak, že by probudily i mrtvé. To i ten nejzarytější nepřítel radši otevřel  neočekávané inspekci. Hlavním cílem lucek bylo  prohledat  i  ten  nejzapadlejší  kout  za  policí  a  najít  nějaký nepořádek. Protože podle tradice tou dobou mají být lidé už připraveni na Vánoce. V domě  by  se  nemělo již příliš pracovat, přeci jen zimní večery byly vyhrazeny pečení cukroví,  draní  peří  nebo  nanejvýše opravám strojů či nářadí. Dnešní doba nás už nenechá si vydechnout a pracujeme stejně intenzivně v  zimě i létě. V minulosti, když přišla zima, nebyla na polích a loukách už žádná práce. Na vsi zavládl klid a jediné, co  bylo  nutné  udělat,   bylo postarat se o zvířata. Za dlouhých večerů se lidé scházeli k povídání a bylo tak nějak  veseleji.   Dnes nám  tuto  pohodu  nahrazuje  televize,   a  také  nelze    příliš    mluvit    o    zimním    zvolnění.

SLIVOVICE PRO LUCKU

Koho lucky načapají a najdou u něj nepořádek,  špínu,   neumyté  nádobí,   musí  se  vykoupit.   Někteří hospodáři, a to i ti, kde je o pořádek postaráno, již vědí,  jakým  způsobem  lucky  uplatí.   Sklenička slivovice je uchlácholí, stůl plný dobrot zaměstná, takže už nemají tolik  času  na  šmejdění  s  husími brky, které k tomuto účelu nosí. A drobná výslužka nebo peníz je donutí odejít k další chalupě.   Rituál se vždy opakuje, adventní postavy krouží po vsi,  ťukají  na  okna  a  za  kvílení  se  pokoušejí  najít jakýkoliv nepořádek nebo lenochy, kteří ještě nenašli čas na úklid.  To  je  pak  znesvěcení  adventního času, vyhrazeného pro odpočinek. Někde je kořalky tolik, že i lucky jsou již divočejší,  ale  každopádně jejich běsnění nikomu nevadí. Každoročně zvědaví obyvatelé vyhlížejí bíle oděné postavy, které  patří  k tradici jejich obce stejně jako za dávných časů.