ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mejdan v katakombách

katakomby2TEXT A FOTO: STANISLAV JURÁŇ a RADEK KRIŠTOF

 

Jsou jich stovky, možná tisíce. Poznáte je podle gumáků, čelovky  a  špinavého  oblečení.   Vkrádají  se potají do pařížského podzemí, někteří tu tvoří graffiti, jiní pořádají taneční party. Všichni ale  touží poznat tak trochu jinou Paříž… Lidem, kteří se vydávají do katakomb, se říká cataphiles, zkráceně catas. Když jdou  v  plné  výbavě  po ulici, tak jim kolemjdoucí mávají a občas s nimi prohodí pár  slov.   Pařížské  ulice  svým  podzemníkům veskrze fandí. Nikoliv však policie. Zejména o svátcích  a  o  víkendech  katakomby  prochází  speciální jednotka policie, která má za úkol monitorovat podzemní  aktivity  a  vyhledávat  a  pokutovat  případné cataphiles. Na celých 300 kilometrů chodeb je ale jen pár skupinek policistů, takže riziko  odhalení  je opravdu nízké. Ironií je, že sami policisté se často rekrutují z řad bývalých cataphiles. Vloni jsme  se do pařížských katakomb vydali už podruhé. S jedním z cataphiles  jsme  měli  domluvenou  ukázku  druhého nejdelšího souvislého systému o délce pětadvaceti kilometrů,  nacházejícího  se  pod  Place  d'Italie  v centru Paříže. Branou do podzemí byl tentokrát poklop u jedné ze  stanic  metra.   Náš  průvodce  Dorian poklop pomocí lana s karabinou ve chvilce otevřel, a my jsme  z  přeplněné  ulice  vklouzli  do  temného podzemí. Než jsme za sebou poklop zavřeli, všimli jsme si policistů, kteří k  nám  běží  jako  o  závod. Neměli ale šanci. „Nemají poklop čím otevřít,“ pousmál se Dorian, „sem dolů se navíc  neodváží.

 

PARTY MEZI KOSTMI

Sestupovali jsme po žebřících do hloubky dvaceti pěti metrů pod pařížské ulice.   Procházeli jsme dlouho chodbami, až jsme došli k jednomu z rooms, jak se nazývají  větší  prostory,   kde  většinou bývá něco na způsob stolu a také místo, kde se dá posadit.   Velkým  roomům  se  říká  sály,   tento  se jmenoval Salle K. Dorian nám vyprávěl, že právě v takových sálech se pořádají různé party. Ne  vždy  ale skončí dobře. Naposledy prý probíhala velká party v přístupné části katakomb mezi  vyskládanými  ostatky celých 14 dní. Tyto akce mají fantastickou atmosféru –  prostory  osvětlují  svíčky  a  staré  karbidové lampy, k tomu hraje dobrá muzika a všude je plno občerstvení. Poslední večer této  dlouhé  party  se  tu sešlo ale opravdu velké množství lidí, kteří v  opilosti  poničili  poskládané  kosti.   Oficiální  část podzemí se proto od zbytku katakomb oddělila železnými mřížemi, ale v  křemitém  pískovci  se  relativně dobře kope, a tak je jen otázkou času, kdy do ní cataphiles opět proniknou. Cataphiles  tvoří  na  první pohled jednu velkou rodinu, jejíž členové se navzájem respektují. Přesto se mezi  nimi  vyskytují  různé frakce, které proti sobě otevřeně vystupují, například The Rats nebo frakce FC. Všude v katakombách  lze nalézt jejich tagy, nasprejované značky různé kvality, které vyznačují teritorium  jednotlivých  frakcí. Někteří cataphiles se specializují na prokopávání zatarasených prostor. Francouzské úřady totiž  čas  od času zlikvidují některý vstup do podzemí nebo celou oblast zazdí. Vznikají také četné sály s  vytesanými sochami či nádhernými malbami.

 

300 KM TEMNOTY

Spletitý  systém  podzemních  chodeb,   obrovských  sálů, starých stok a různých plazivek začal pod dnešní Paříží vznikat už  v  době  římského  osídlení.   Tehdy začali Římané v podzemních štolách těžit pískovec a kameny pro své monumentální stavby. Podzemní  chodby se během staletí rozšiřovaly a spojovaly do  větších  celků  a  využívaly  se  k  různým  účelům.   Když například během napoleonských válek praskaly pařížské hřbitovy ve švech, tak se do podzemí  přestěhovaly ostatky šesti až sedmi milionů lidí, které tu odpočívají dodnes. V oficiální a přístupné části  katakomb je možné tuto největší kostnici světa spatřit. Ostatky jsou tu  dokonale  vyrovnané  do  sloupů  a  řad. Ovšem v jiných, veřejnosti nepřístupných úsecích katakomb najdete místa (především pod  hřbitovy),   kde jsou chodby kostmi zasypané až po strop. V roce 1777 pověřila městská radnice nově vzniknuvší  generální inspekci dolů, aby podzemní prostory zmapovala. A tak dodnes nalézáme na zdech chodeb  rok  zaznačení  a jméno inspektora, který tudy před staletími procházel. Dnes je pod Paříží obdivuhodný labyrint  v  délce tří set kilometrů. V téměř každé chodbě najdete název ulice, pod kterou vede. Jak ve Francii  přicházely a odcházely revoluce, tak se názvy ulic i  jejich  podzemních  sester  měnily.   Ovšem  díky  obrovskému rozsahu podzemí nebylo možné provést korekci všude, a tak se na  mnoha  místech  dochovaly  názvy  ulic, které už na povrchu nenajdeme.

katakomby

NA  ROZCESTÍ  MRTVÝCH 

 Také  další  den  bylo  naším  cílem  putování  po největším systému katakomb. Brzy jsme došli na velmi známé místo La Plage. Jedná se o  podzemní  pláž  – zeď sálu zdobí malba velké vlny podle vzoru japonského dřevorytce Hokusawy  a  podlahu  pokrývají  haldy písku. Odtud jsme pokračovali k památníku jedné z obětí katakomb – dívky, která se  po  třinácti  letech chození v katakombách ztratila. Cataphiles jí vytvořili  smuteční  desku  ve  zdi.   Od  památníku  jsme pokračovali dále na sever k podzemí montparnasského hřbitova, kde se nacházejí chodby  plné  kostí. Po cestě se ale vyskytla překážka v podobě vysoké hladiny spodní vody, a tak jsme  museli  zatopené  chodby dlouze obcházet. Na jednom místě bylo dokonce vody tolik, že jsme chodbu překonávali  rozporem  po  úzké římse na jejím okraji. Nakonec jsme ale po půldruhé  hodině  chůze  dorazili  ke  Carrefour  des  Morts, Rozcestí mrtvých. Pod rozsáhlým montparnasským hřbitovem vedou chodby v několika patrech.   Vydali  jsme se přímo do středu hřbitova ke kruhové chodbě, z  níž  vybíhají  paprskovitě  další  chodby,   přeplněné kostmi. Pohled na tyto ostatky ale není pěkný –  kvůli  častým  návštěvám  cataphiles  jsou  polámané  a zanesené blátem a hlínou. Třetí den jsme měli v plánu návštěvu labyrintu Souterrains du  Val  de  Grâce. Této nejsložitější části podzemí se říká Bermudy. Každých pět metrů se tu chodby dělí na čtyři  další  a tvoří tak obrovský systém nepravidelného tvaru. Měl jsem smíšené  pocity,   protože  jsem  se  tu  vloni ztratil a nebylo to nic příjemného.

 

SVĚTLO NA KONCI TUNELU

Tenkrát jsme se s kamarády rozdělili – oni šli do Salle de la  Musique,   já  jsem  zůstal  na  místě  a fotil. Asi po hodině fo- cení jsem si uvědomil, že se ještě nevrátili. V ruce jsem měl mapu a  šel  jsem podle ní k Hudebnímu sálu. Přestože jsem tudy ten den šel už počtvrté, nebyl  jsem  s  to  cestu  najít. Mapa je tady opravdu k ničemu. V tu chvíli cítíte naprostou bezmoc. Jste sami uprostřed nekonečných chodeb a  jediným světélkem naděje je vaše čelovka. Můžete křičet, můžete řvát, dělat cokoliv,  nepomůže  to.   Nelze  ani popsat, na co všechno člověk v takovou chvíli myslí. Aniž byste chtěli, tak  podvědomě  myslíte  na  ty, kteří zde mají náhrobky, nebo na skutečnost, že východ z obrovského bludiště je velký asi jen půl  metru a snadno jej přehlédnete. Tenkrát to ale dopadlo dobře – s přáteli jsme  se  nakonec  našli.   S  těmito pocity jsem tedy postupoval směrem k Bermudám, tentokrát jsme ale byli  vybaveni  kompasem,   v  podzemí neocenitelným pomocníkem. Zdrželi jsme se tu jen chvíli, navštívili známá místa, na jihu Bermud jsme  se opět ztratili, ale kompas nás z labyrintu bezpečně vyvedl. Ten den jsme se  vydali  ještě  k  podzemnímu bunkru, který zde za války vybudovali Němci. Od tehdejšího ležení hnutí francouzského odporu  Résistance byl vzdálený jen dva kilometry, přesto o sobě nevěděli. pařížském podzemí jsme strávili tři dny  a  ušli mnoho kilometrů. Kouzlo katakomb se podepíše na každém. Mnohahodinové náročné pochody,   pocity  úzkosti při dlouhém bloudění, staleté nápisy i nedávné náhrobky, ale  také  opravdová  umělecká  díla,   spousta zábavy a neopakovatelná atmosféra – to vše se vám vryje navždy do paměti. Stejně  jako  niterná  radost, když po několika dnech v podzemí zahlédnete denní světlo.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group