ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ostrovy zelených draků

draciTEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Po vzoru vznešených královen se i Evropa zdobí náhrdelníkem tvořeným krásnými tropickými ostrovy. Jedním z těchto drahokamů je i Guadeloupe, který svým tvarem připomíná motýla s rozevřenými křídly. Při příletu na Guadeloupe vás čeká přistání na pravém křídle „motýla“. Právě tam se totiž nachází mezinárodní letiště. Ačkoli je tento ostrov asi o třetinu menší než druhý z hlavních ostrovů, Basse-Terre, dostal do vínku jméno Velká země (Grande-Terre).

 

 Alespoň na něm však leží nejdůležitější přístav a zároveň bezkonkurenčně největší město ostrovů Pointe-à- -Pitre. Navzdory očekávání ale není městem hlavním. Většina státních úřadů sídlí v třikrát menším městě Basse- -Terre na stejnojmenném ostrově, a kde jsou úřady, tam je také správní středisko. Takových paradoxů ve francouzském stylu na Guadeloupu najdete mnohem víc. Pointe-à-Pitre je však ideálním místem pro začátek poznávání guadeloupské přírody, ačkoli vám to tak cestou z letiště nemusí připadat. Cesta vede po čtyřproudé silnici, která si v ničem nezadá s francouzskými dálnicemi. Vlastně má ještě lepší osvětlení než ty evropské. „Před několika lety se tu málem stala katastrofa,“ vysvětluje náš průvodce Bruno. „Pilot dopravního letadla si spletl dálnici s přistávací dráhou. Málem na silnici skutečně dosedl. Svůj omyl poznal opravdu na poslední chvíli. Právě proto tu máme ta světla. Piloti podle nich poznají, kam můžou přistávat a kam ne.“

 

KDE KOUPÍTE BODLOKA

Trumfem v rukávu tropického přístavu jsou místní proslulé trhy. Právě zde se každodenně koná spontánní přehlídka přírodního bohatství, zasazená do prostředí živého kreolského městečka. Trhy probíhají pod širým nebem a podobně jako jinde v tropech na nich seženete všechno, od kabelek z vydlabaných plodů přes čerstvou vanilku a skořici až po neskutečně pálivé chilli papričky. Přímo u moře, na dohled od největšího náměstí Place de la Victoire, nabízejí své úlovky kreolští rybáři. Na stolcích před čluny mají vyrovnané plody zdejších korálových moří – hadovité murény, pestré dravé kanice i modré bodloky s nebezpečnými kostěnými lištami na ocase. Mezi nimi se vrší hromady nejrůznějších měkkýšů i korýšů včetně majestátních, až třicet centimetrů dlouhých plžů křídlatců velkých. Když zrovna nerozmlouvají se zákazníky, berou rybáři jednu rybu po druhé a zručně je čistí geniálně jednoduchým nástrojem. Na kusu násady od koštěte mají rezavými hřebíky přitlučených asi tak pět zátek od piva. Je k nevíře, že touto improvizovanou škrabkou zvládnou očistit bodloka od šupin sotva za minutu.

 

VODOPÁDY NA SOPCE

Původní indiánští obyvatelé se na Guadeloupe dostali z Jižní Ameriky. Museli tedy být zvyklí na vlhké tropické klima, díky kterému tu bují hustý prales. Krása souostroví s mnoha potoky i vodopády jim učarovala natolik, že mu dali jméno Karukera – Ostrov krásných vod. Většina říček přitom stéká po svazích hor levého křídla pomyslného motýla, do kterého narážejí vody rozhraní Karibského moře a Atlantiku. Největších vodopádů – Les chutes du Carbet – si při objevení ostrova povšiml i Kryštof Kolumbus, který o nich píše ve svých denících. S výškou více než sto dvaceti metrů patří vskutku k místním dominantám. Ačkoli jméno ostrova Basse- -Terre v překladu znamená Nízká země, vypíná se tu do výšky bezmála patnácti set metrů nejvyšší hora celých Malých Antil, aktivní sopka La Grande Soufrière. Což je ukázkou další z mnoha roztomilých francouzských nelogičností. Francouzský šarm a smysl pro ženskou krásu se nezapře ani v pojmenování dalších dvou vrcholků zarostlých pralesem. Zbytky dávno vyhaslých sopek Deux Mamelles opravdu připomínají ženská ňadra, jejichž jménem se honosí. Ve skutečnosti se však nacházejí poměrně daleko od sebe a svůdnou podobu získávají jen při pohledu ze severovýchodní části Basse-Terre. Tehdy se dostávají téměř do zákrytu a silueta ostrova připomíná postavu ležící ženy, zahalené do sytě zeleného hávu, se svůdně pokrčenou nohou v podobě nejvyšší hory.

draci2

NAPŘÍČ PRALESEM

Zelený úbor odpočívající ženy ve skutečnosti tvoří více než třicet tisíc hektarů pralesa, který se díky svému přírodnímu bohatství stal sedmým národním parkem Francie. Vědci zde popsali na tři stovky druhů stromů, téměř stejné množství kapradin a více než stovku druhů orchidejí. Strýc Pepin by se jistě nahlas zaradoval, kdyby se dozvěděl, že se symbolem národního parku stal mýval. Nikoli ovšem ten, kterého doporučoval ve filmu Postřižiny, ale jeho blízký příbuzný mýval malý (Procyon minor). Se svým větším bratrancem však sdílí většinu zvyků, včetně omývání potravy ve vodě. Nedělá to ovšem z čistotnosti, ale kvůli zvědavosti. Má totiž na předních tlapkách velmi citlivé hmatové buňky, které se po namočení kůže ještě zbystří. Mýval pak snadno nahmatá, zda drží v tlapkách chutné sousto či jen bezcenný kámen. Mývali se na ostrov dostali tak trochu náhodou. Buď se zachránili z po tápějící se lodi v osmnáctém století, nebo je na Guadeloupu vysadili jistí Kanaďané před asi sto lety. Každopádně se s místní přírodou sžili bez větších problémů. To se však nedá říct o mangustách, které tu lidé vypustili záměrně, aby hubily obtížné krysy. Mangustám se vede dobře – o to hůř však prospívají původní živočichové, kterými si hbité šelmičky z Indie zpestřují jídelníček. Na Guadeloupu nežijí žádní tvorové, kteří by byli nebezpeční člověku. Přesto zde ti šťastnější z milovníků přírody můžou narazit na skutečné titány živočišné říše – přesněji světa hmyzu. Pralesem pochodují vzácní, až sedmnáct centimetrů dlouzí brouci herkulové antilští a v listí se skrývají pětadvaceticentimetrové pakobylky. Velcí lišajové s rozpětím křídel až patnáct centimetrů sice předvádějí své letecké umění spíše v noci, jejich pestré housenky jsou však mezi listy plumérií k nepřehlédnutí po celý den. Mají sílu mužského palce a délkou přes patnáct centimetrů s přehledem porážejí i naše hraboše či krtky. Žlutočerné zbarvení s jasně červenou hlavou také nenosí jen tak pro parádu. Vstřebávají do svého těla jedy z listů rostlin, kterými se živí. Svou nebezpečnost pak na dálku sdělují všem dravcům, kteří by jinak nepohrdli tučným soustem. Jedním ze skutečných symbolů Guadeloupu jsou však drobní anolisové. Tito hbití ještěři jsou sice jen o málo větší než housenky lišajů, žijí však skutečně všude. Patří do příbuzenstva leguánů, ve skutečnosti však vypadají jako živoucí puzzle, složený z několika živočichů najednou. Díky mikroskopickým lamelám na prstech dokážou podobně jako gekoni běhat po hladkých listech pralesních lián stejně dobře jako po stropech kreolských domků. Od chameleonů zase odkoukali schopnost dívat se každým okem jinam či měnit zbarvení v bohaté škále zelených, žlutavých i hnědavých tónů. Změnou barvy splývají s okolím nebo vyjadřují svou momentální náladu. Podráždění samečci navíc napínají jasně žluté hrdélko a po leguáním způsobu kývají hlavou nahoru a dolů.

 

NA KŘÍDLECH MOTÝLA

Skupinku devíti malých ostrůvků rozesetých v moři jižně od guadeloupského motýla objevil Kryštof Kolumbus spolu s celým souostrovím čtvrtého listopadu 1493. Pod dojmem z oslavy Dne všech svatých dal stejné jméno – Los Santos – i nově zakresleným kouskům země. O sto padesát let později zabrali na rozkaz guvernéra Guadeloupu Ostrovy všech svatých Francouzi. Prozíravý guvernér vztyčil na ostrovech francouzskou vlajku dost brzo na to, aby ve stejném úmyslu předběhl Angličany. Obě mocnosti totiž vedly o karibské ostrovy řadu válek a přehazovali si Guadeloupe i s jeho satelitními ostrovy jako horký brambor. Je proto skoro s podivem, že si devítka ostrůvků během celé vrtkavé historie podržela původní název, pouze ve francouzském přepisu Les Saintes. V místní pevnosti Fort Napoleon se střídaly anglické a francouzské posádky jako na běžícím pásu. Každá ze stran vždy opravila to, co obě vojska poničila při předchozí bitvě. V dnešní mírové době se pevnost změnila v muzeum s botanickou zahradou na valech opevnění. A právě zde se většina návštěvníků poprvé setká tváří v tvář s nejpůsobivějšími obyvateli ostrovů – majestátními leguány zelenými. Šplhají volně po keřích porůstajících opevnění a působí dojmem, že jsou tu vysazeni speciálně kvůli pobavení turistů. Teprve při šplhání po pobřežních útesech mi dochází, že jsou tady leguáni skutečně doma. Často jich mám na dohled hned několik. Jsou však ostražití a většinou se dají na útěk dřív, než se k nim přiblížím dost blízko na fotografování. Jejich maso se údajně chutí podobá kuřecímu a možná tedy mají dobrý důvod, proč se od lidí držet radši dál. Záchranou fotografa jsou velcí samci, kteří si žárlivě střeží své teritorium. Zůstávají do poslední chvíle na vyvýšeném místě a ukazují krční lalok i velké, jakoby dračí trny na hřbetě. Zuřivě kývají hlavami a v leguání řeči mi tím říkají: „Jdi pryč, tohle je moje území.“ Navzdory svému impozantnímu vzhledu a někdy téměř dvoumetrové délce jsou to však mírumilovní býložravci, kteří dobře zapadají do představy exotických ostrovů pod francouzskou vlajkou.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group