ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Lenin, vodka, autostop

lenin3

TEXT A FOTO: KATEŘINA MANDULOVÁ

Jak se nejsnadněji dostat z Třebíče do Vladivostoku? Samozřejmě stopem. Volím nejkratší trasu, kterou létají letadla, a doufám, že se tam nějak protluču. Ve Varšavě poznávám lavičku, kde jsem kdysi probděla noc. V Rize posouvám hodinky poprvé o hodinu napřed. Když se ptám, kudy do Moskvy, kdosi mávne ledabyle rukou směrem k východu. Kostelíky pomalu mění svůj severský charakter a začínají se objevovat zlaté báně. Jako pěší předběhnu mnohakilometrovou frontu na hranicích a triumfálně překročím linii ruského impéria. Pak dlouho sedím u krajnice a smutně pozoruji, jak se střídají směny pohraniční stráže. Přeci jen jsem si vymodlila kamion do Moskvy, jinak by mě nejspíš odplavil déšť, sebrala tma nebo sežrali komáři. Sympaťák Žeňa, řidič z Kaliningradu, jede pomalu a velkou oklikou. Vysednout z auta se mi však přestane chtít, jakmile pochopím, jak vypadají silnice v Rusku. Jedeme pořád rovně, hustým lesem, sem tam se mihne zoufalá benzinka. Myslím v duchu na Napoleona a jeho tažení na Moskvu. Za zamračenou Moskvou mám konečně volnou cestu na východ. Naskočím do prvního náklaďáku, který se objeví. Tatar za volantem jede přímo do Kazaně. Jenže se hrozně šineme a já jsem jako na trní. „Upokoj se, děvče, měla sis pořídit letadlo, když tolik spěcháš,“ zpraží mě řidič. A tak zkouším uklidnit myšlenky a přizpůsobit se ruskému tempu. Na výpadovce z Kazaně mě naloží mladý Čuvaš do svého amerického trucku. Je to ukecaný a trochu drzý chlap. Sype ze sebe svoje rozumy, kterých nabyl coby chuligán, bandita, trestanec, dítě ulice, voják v čečenské válce a nakonec i otec od rodiny a podnikatel. Připadám si jako malinký ribjonok, který v životě ještě vůbec nic nepochopil. Před Ufou přesedám na jinou káru a v noci přefrčím Baškortostán. Policejní hlídky nás stavějí každou chvíli. Řidič je zvyklý, jen přibrzdí a podává policajtům okénkem úplatek.

 

ŽIRAFY NA SIBIŘI

Za Uralem začíná konečně Sibiř. Stopuji nonstop, projíždíme malinké vesničky s perníkovými chaloupkami, tak trochu nakloněnými do strany. Většina domů je podivně nedostavěná, jako by si to nechávali na zítra, které nikdy nebude. Před Novosibirskem mi zastaví Saša a Andrej, řidiči kamionu z Barnaulu. Jsou ze mne dost vykulení a pro jistotu mi poradí, jak se loví medvěd beze zbraně. Ještě než mě vyklopí, zazpívají mi častušku, vzpomenou ďaďku Stalina a popřejí ščastlivovo puti. A já zase v tu mrtvou noční hodinu přešlapuji u cesty a číhám na někoho, kdo by mě popovezl kousek dál. Ze zoufalství pak kývnu na odvoz do centra Novosibirsku a ještě za šera přejedu most přes řeku Ob. Z historického centra nezbylo věru moc. Jen malinká kaplička se zlatou střechou uprostřed betonové křižovatky. Podle velesochy Lenina v doprovodu třech rudoarmějců a dvou budovatelů poznávám, že jsem v samém středu města. Zajížďka do hor zvaných Jergaky poblíž města Abakanu byla dlouhá 1200 kilometrů, ale v Krasnojarsku už jsem zase srovnala kurz směrem na východ. Obyvatelé tohoto velkého města na Jeniseji jsou pyšní zejména na žirafy v místní zoo, které tu chudinky Jenže sibiřské bohatství mizí neznámo kde. Obyčejní lidé pracují za kopějky a živoří ze dne na den. Fabriky už nic nevyrábějí, pole leží dávno ladem. Ale kdo by se divil, že zavřeli závod na černobílé televize, když se celý svět už dávno dívá na barevné. Kdo by se divil, když tu sejí víc zrna, než sklízejí.

 

LENIN MÍSTO CHRÁMU

Napíšu si na ceduli Bajkal – stále je to dál než z Prahy do Paříže, cesta přitom vede zčásti po polní cestě. Po dnu a noci v žigulíku vystupuji na centrálním rynku v Irkutsku. Jsou tu k mání čínské okurky, čínská rajčata, čínské nádobí, čínské oblečení. Původní obyvatelé nemají podle mne proti přistěhovalcům šanci. Opouštím město a mířím dál na východ. Do Ulan-Ude mě přivezl sám ministr selskovo chazjajstva Burjatské republiky, který mě předtím dva dny královsky hostil ve své dače na Bajkale. Burjati jsou buddhisté, a tak jsem ve městě čekala chrámy a svatyně. Místo toho se tu obyvatelé pyšní obrovskou hlavou Lenina, která je prý největší na světě. Svaté místo Ivolginský datsan je třeba hledat kus za městem. Přechovávají tu tělo Chamba lamy Etigely, který v transu opustil svět, duše odešla prý přímo do nirvány a tělo zůstalo na Zemi v pozici lotosového květu. Dalajlama však do Ruska už dávno nejezdí, aby nenarušoval dobré vztahy s Čínou. Když stojím za městem Čita u patníku s kilometrem nula a snažím se stopnout něco do Chabarovsku vzdáleného přes dva tisíce kilometrů, je mi sebe samotné líto. Dál je jen tajga a pustina Nasednu na náklaďák jedoucí dvacetikilometrovou rychlostí a přepadá mě malomyslnost. Přehodnotím plán a v Černogorsku, kde silnice přetíná transsibiřskou magistrálu, se nechám vysadit, přesvědčená, že pojedu raději vlakem. Vše ale nakonec dopadlo jinak. Odkudsi se vyloupl sympatický Jakut, a tak nasednu do jeho japonské čtyřkolky a pokračuji směr Mogoča. Naštěstí už prý pominuly doby, kdy se na této cestě seriózně loupilo a přepadávalo. Dodnes si prý s sebou lidé vozí bambitku pro případ, že by chabarovské bandity přeci jen potkali.

 

RUSKÝ KLONDAJK

Podřimuji, zatímco řidič se statečně proplétá mezi jámami v prašné cestě, kterou za léto rozmyla voda. Na silnici se sem tam pracuje a místy se objevuje dokonce asfalt. Korupce je v Rusku však velkolepá a silnice jsou hotový „klondajk“. Rusové sice umějí lítat do vesmíru, ale postavit kvalitní cesty, to se ještě nenaučili. Vysedám druhý den v poledne, do Chabarovsku stále zbývá nekonečných 1414 km. Svezou mě děduška Nikolaj a babuška Nataša z Tyndy. Jejich kočka to drkotání těžko snáší a příšerně mňouká. Taky bych mňoukala, kdybych mohla. Než se rozloučíme, podělí se staříci se mnou o kus uzeniny, kterou sním jen s největším sebezapřením. Stmívá se a já radši nemyslím na to, kde jsem a stopuji dál.

 

MOŽNÁ PŘIJDE I MEDVĚD

V Birobidžanu, kam Stalin přestěhoval Židy z celého Ruska, toho k vidění moc není. Kdo mohl, ujel do Izraele nebo kamkoli jinam, nebude tady přeci sázet kartóšku. Zbylo tu pár nápisů v jidiš a jedna synagoga, bohužel zavřená. Lidé se mě ptají, jaký čert mě sem poslal, a já přijímám pozvání do malé tatarské vesničky při cestě do Chabarovsku. Tataři jsou muslimové a nesmějí pustit do domu jinou ženu než svou manželku, tak stavím stan na břehu rozvodněné říčky. Delegace mých hostitelů mi přinese na talířku kus masa s bramborovou kaší. Podruhé přijdou s puškou z druhé světové, se kterou se tady bili proti Japoncům. Vystřelí párkrát do vzduchu, aby na mne nepřišel medvěd. Zápach patron by ho měl odradit. Tím mě uklidnili natolik, že v noci nezamhouřím oko. Projíždím Chabarovskem a Komsomolskem s velkolepými pomníky mládeže. Lidé nevěřícně kroutí hlavami, kde že se tady v takové díře bere turista. Od kohosi dostanu okurku na znamení mezinárodní družby. Abych však nezůstala napůl cesty, prostopuji se až do posledního přístavu, odkud odplouvají lodě na Sachalin, do přístavu Vanina. Prašná cesta vede na samý konec světa, tři sta padesát kilometrů přes hustý les až k moři. V polovině cesty se najednou objeví hospoda, u ní sedí medvěd a vylizuje pomyje. Nikomu tady nevadí. Poslední úsek cesty jsem prožila s námořníkem z Vladivostoku, světoběžníkem Nikolajem. Vysadil mě na nábřeží v zátoce Zlatý roh. Dál to nejde, dál je jenom Tichý oceán. Vladivostok se silně podobá San Franciscu, a až dostaví ohromný červený most na ostrov Ruskij, bude se mu podobat ještě víc. V přístavu kotví plachetnice ruské námořní flotily, po oceánském prospektu se promenádují námořníci a lehké ženy, v krámcích se prodává fajnový tabák ze všech koutů světa. Z moře vykukuje spousta ostrůvků a útesů, jako by příroda váhala, jestli je lepší souš nebo oceán. Na ostrov Puťatin se svezu rezavou loďkou se sympatickým kapitánem za 10 rublů.

 

NA KONCI SVĚTA

Ve vesnici Slavjanka kousek od severokorejské hranice si ode mne jedna babka s noblesním drdolem vyprosila autogram, když se dozvěděla, že jedu stopem přes celé Rusko. Není třeba si zdejší každodenní život příliš idealizovat, chvílemi to na mne dělá dojem mafiánské žumpy. Poslední den se svezu na pláž, jakou jsem v životě neviděla. Řidič mi slibuje, že to tam vypadá jako ve Švýcarsku. Podotknu, že tam moře nemají, ale musím mu nakonec dát za pravdu. Budou tady stavět prezidentskou vilu, taková je to nádhera. Jenže zítra mi vyprší vízum, a tak pospíchám na hranici s Čínou. Jako suvenýr si vezu březové poleno. Nechce se mi odtud ani trochu. Mám pocit, jako by mě vyháněli z ráje. mrznou devět měsíců v roce, ale také na stolby, zajímavé skalní útvary kousek od centra, ne nepodobné těm v Adršpachu. Jen nejsou z písku, ale ze syenitu. Když se Serjoža v námořnické čepici bez jištění vyšplhá komínem na skálu, předvede přeskok a pak se štěrbinou spustí dolů ve třech kotrmelcích a udělá pukrle, spadne mi brada. Z rozhovorů s lidmi je mi jasné, že se tu nemají zrovna nejlíp. Jak je to možné, ptají se mě, dávno by přeci měli chodit všichni odění ve zlatě.

Jak se nejsnadněji dostat z Třebíče do Vladivostoku? Samozřejmě stopem. Volím nejkratší trasu, kterou létají letadla, a doufám, že se tam nějak protluču. Ve Varšavě poznávám lavičku, kde jsem kdysi probděla noc. V Rize posouvám hodinky poprvé o hodinu napřed. Když se ptám, kudy do Moskvy, kdosi mávne ledabyle rukou směrem k východu.

 

Kostelíky pomalu mění svůj severský charakter a začínají se objevovat zlaté báně. Jako pěší předběhnu mnohakilometrovou frontu na hranicích a triumfálně překročím linii ruského impéria. Pak dlouho sedím u krajnice a smutně pozoruji, jak se střídají směny pohraniční stráže. Přeci jen jsem si vymodlila kamion do Moskvy, jinak by mě nejspíš odplavil déšť, sebrala tma nebo sežrali komáři. Sympaťák Žeňa, řidič z Kaliningradu, jede pomalu a velkou oklikou. Vysednout z auta se mi však přestane chtít, jakmile pochopím, jak vypadají silnice v Rusku. Jedeme pořád rovně, hustým lesem, sem tam se mihne zoufalá benzinka. Myslím v duchu na Napoleona a jeho tažení na Moskvu. Za zamračenou Moskvou mám konečně volnou cestu na východ. Naskočím do prvního náklaďáku, který se objeví. Tatar za volantem jede přímo do Kazaně. Jenže se hrozně šineme a já jsem jako na trní. „Upokoj se, děvče, měla sis pořídit letadlo, když tolik spěcháš,“ zpraží mě řidič. A tak zkouším uklidnit myšlenky a přizpůsobit se ruskému tempu. Na výpadovce z Kazaně mě naloží mladý Čuvaš do svého amerického trucku. Je to ukecaný a trochu drzý chlap. Sype ze sebe svoje rozumy, kterých nabyl coby chuligán, bandita, trestanec, dítě ulice, voják v čečenské válce a nakonec i otec od rodiny a podnikatel. Připadám si jako malinký ribjonok, který v životě ještě vůbec nic nepochopil. Před Ufou přesedám na jinou káru a v noci přefrčím Baškortostán. Policejní hlídky nás stavějí každou chvíli. Řidič je zvyklý, jen přibrzdí a podává policajtům okénkem úplatek.

 

ŽIRAFY NA SIBIŘI

Za Uralem začíná konečně Sibiř. Stopuji nonstop, projíždíme malinké vesničky s perníkovými chaloupkami, tak trochu nakloněnými do strany. Většina domů je podivně nedostavěná, jako by si to nechávali na zítra, které nikdy nebude. Před Novosibirskem mi zastaví Saša a Andrej, řidiči kamionu z Barnaulu. Jsou ze mne dost vykulení a pro jistotu mi poradí, jak se loví medvěd beze zbraně. Ještě než mě vyklopí, zazpívají mi častušku, vzpomenou ďaďku Stalina a popřejí ščastlivovo puti. A já zase v tu mrtvou noční hodinu přešlapuji u cesty a číhám na někoho, kdo by mě popovezl kousek dál. Ze zoufalství pak kývnu na odvoz do centra Novosibirsku a ještě za šera přejedu most přes řeku Ob. Z historického centra nezbylo věru moc. Jen malinká kaplička se zlatou střechou uprostřed betonové křižovatky. Podle velesochy Lenina v doprovodu třech rudoarmějců a dvou budovatelů poznávám, že jsem v samém středu města. Zajížďka do hor zvaných Jergaky poblíž města Abakanu byla dlouhá 1200 kilometrů, ale v Krasnojarsku už jsem zase srovnala kurz směrem na východ. Obyvatelé tohoto velkého města na Jeniseji jsou pyšní zejména na žirafy v místní zoo, které tu chudinky Jenže sibiřské bohatství mizí neznámo kde. Obyčejní lidé pracují za kopějky a živoří ze dne na den. Fabriky už nic nevyrábějí, pole leží dávno ladem. Ale kdo by se divil, že zavřeli závod na černobílé televize, když se celý svět už dávno dívá na barevné. Kdo by se divil, když tu sejí víc zrna, než sklízejí.

 

LENIN MÍSTO CHRÁMU

Napíšu si na ceduli Bajkal – stále je to dál než z Prahy do Paříže, cesta přitom vede zčásti po polní cestě. Po dnu a noci v žigulíku vystupuji na centrálním rynku v Irkutsku. Jsou tu k mání čínské okurky, čínská rajčata, čínské nádobí, čínské oblečení. Původní obyvatelé nemají podle mne proti přistěhovalcům šanci. Opouštím město a mířím dál na východ. Do Ulan-Ude mě přivezl sám ministr selskovo chazjajstva Burjatské republiky, který mě předtím dva dny královsky hostil ve své dače na Bajkale. Burjati jsou buddhisté, a tak jsem ve městě čekala chrámy a svatyně. Místo toho se tu obyvatelé pyšní obrovskou hlavou Lenina, která je prý největší na světě. Svaté místo Ivolginský datsan je třeba hledat kus za městem. Přechovávají tu tělo Chamba lamy Etigely, který v transu opustil svět, duše odešla prý přímo do nirvány a tělo zůstalo na Zemi v pozici lotosového květu. Dalajlama však do Ruska už dávno nejezdí, aby nenarušoval dobré vztahy s Čínou. Když stojím za městem Čita u patníku s kilometrem nula a snažím se stopnout něco do Chabarovsku vzdáleného přes dva tisíce kilometrů, je mi sebe samotné líto. Dál je jen tajga a pustina Nasednu na náklaďák jedoucí dvacetikilometrovou rychlostí a přepadá mě malomyslnost. Přehodnotím plán a v Černogorsku, kde silnice přetíná transsibiřskou magistrálu, se nechám vysadit, přesvědčená, že pojedu raději vlakem. Vše ale nakonec dopadlo jinak. Odkudsi se vyloupl sympatický Jakut, a tak nasednu do jeho japonské čtyřkolky a pokračuji směr Mogoča. Naštěstí už prý pominuly doby, kdy se na této cestě seriózně loupilo a přepadávalo. Dodnes si prý s sebou lidé vozí bambitku pro případ, že by chabarovské bandity přeci jen potkali.

 

lenin2

 

RUSKÝ KLONDAJK

Podřimuji, zatímco řidič se statečně proplétá mezi jámami v prašné cestě, kterou za léto rozmyla voda. Na silnici se sem tam pracuje a místy se objevuje dokonce asfalt. Korupce je v Rusku však velkolepá a silnice jsou hotový „klondajk“. Rusové sice umějí lítat do vesmíru, ale postavit kvalitní cesty, to se ještě nenaučili. Vysedám druhý den v poledne, do Chabarovsku stále zbývá nekonečných 1414 km. Svezou mě děduška Nikolaj a babuška Nataša z Tyndy. Jejich kočka to drkotání těžko snáší a příšerně mňouká. Taky bych mňoukala, kdybych mohla. Než se rozloučíme, podělí se staříci se mnou o kus uzeniny, kterou sním jen s největším sebezapřením. Stmívá se a já radši nemyslím na to, kde jsem a stopuji dál.

 

MOŽNÁ PŘIJDE I MEDVĚD

V Birobidžanu, kam Stalin přestěhoval Židy z celého Ruska, toho k vidění moc není. Kdo mohl, ujel do Izraele nebo kamkoli jinam, nebude tady přeci sázet kartóšku. Zbylo tu pár nápisů v jidiš a jedna synagoga, bohužel zavřená. Lidé se mě ptají, jaký čert mě sem poslal, a já přijímám pozvání do malé tatarské vesničky při cestě do Chabarovsku. Tataři jsou muslimové a nesmějí pustit do domu jinou ženu než svou manželku, tak stavím stan na břehu rozvodněné říčky. Delegace mých hostitelů mi přinese na talířku kus masa s bramborovou kaší. Podruhé přijdou s puškou z druhé světové, se kterou se tady bili proti Japoncům. Vystřelí párkrát do vzduchu, aby na mne nepřišel medvěd. Zápach patron by ho měl odradit. Tím mě uklidnili natolik, že v noci nezamhouřím oko. Projíždím Chabarovskem a Komsomolskem s velkolepými pomníky mládeže. Lidé nevěřícně kroutí hlavami, kde že se tady v takové díře bere turista. Od kohosi dostanu okurku na znamení mezinárodní družby. Abych však nezůstala napůl cesty, prostopuji se až do posledního přístavu, odkud odplouvají lodě na Sachalin, do přístavu Vanina. Prašná cesta vede na samý konec světa, tři sta padesát kilometrů přes hustý les až k moři. V polovině cesty se najednou objeví hospoda, u ní sedí medvěd a vylizuje pomyje. Nikomu tady nevadí. Poslední úsek cesty jsem prožila s námořníkem z Vladivostoku, světoběžníkem Nikolajem. Vysadil mě na nábřeží v zátoce Zlatý roh. Dál to nejde, dál je jenom Tichý oceán. Vladivostok se silně podobá San Franciscu, a až dostaví ohromný červený most na ostrov Ruskij, bude se mu podobat ještě víc. V přístavu kotví plachetnice ruské námořní flotily, po oceánském prospektu se promenádují námořníci a lehké ženy, v krámcích se prodává fajnový tabák ze všech koutů světa. Z moře vykukuje spousta ostrůvků a útesů, jako by příroda váhala, jestli je lepší souš nebo oceán. Na ostrov Puťatin se svezu rezavou loďkou se sympatickým kapitánem za 10 rublů.

 

NA KONCI SVĚTA

Ve vesnici Slavjanka kousek od severokorejské hranice si ode mne jedna babka s noblesním drdolem vyprosila autogram, když se dozvěděla, že jedu stopem přes celé Rusko. Není třeba si zdejší každodenní život příliš idealizovat, chvílemi to na mne dělá dojem mafiánské žumpy. Poslední den se svezu na pláž, jakou jsem v životě neviděla. Řidič mi slibuje, že to tam vypadá jako ve Švýcarsku. Podotknu, že tam moře nemají, ale musím mu nakonec dát za pravdu. Budou tady stavět prezidentskou vilu, taková je to nádhera. Jenže zítra mi vyprší vízum, a tak pospíchám na hranici s Čínou. Jako suvenýr si vezu březové poleno. Nechce se mi odtud ani trochu. Mám pocit, jako by mě vyháněli z ráje. mrznou devět měsíců v roce, ale také na stolby, zajímavé skalní útvary kousek od centra, ne nepodobné těm v Adršpachu. Jen nejsou z písku, ale ze syenitu. Když se Serjoža v námořnické čepici bez jištění vyšplhá komínem na skálu, předvede přeskok a pak se štěrbinou spustí dolů ve třech kotrmelcích a udělá pukrle, spadne mi brada. Z rozhovorů s lidmi je mi jasné, že se tu nemají zrovna nejlíp. Jak je to možné, ptají se mě, dávno by přeci měli chodit všichni odění ve zlatě.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group