ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Češi jsou milovníci života

cesi2PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK

Poláci nás mají rádi. Ať už jsem v Polsku hovořil s mladými či starými, každý se při zmínce o České republice rozzářil. „Jste především národ s fascinující kulturou. Dokázali jste si vytvořit kulturu jako antidepresivum,“ říká Mariusz Szczygieł, polský novinář, spisovatel a velký čechofil. Na druhé straně nás prý mnoho Poláků vnímá jako vyčuránky, kteří se snaží na všem vydělat.

 

Jací tedy jsme v očích našich severních slovanských sousedů?Takové antidepresivum nám může léčit například některé komplexy z historie, k níž máme občas ambivalentní vztah.

Je nějaká osobnost českých dějin, která vás fascinuje?

Rodina Baťových. To je novodobost, racionalismus, nápaditost, důvtipnost i teror v jednom. Fenomén nevídaný na celém světě. Neříkám, že to byla milá rodinka, ale byla neobyčejná. Podle historie Baťových, jak jsem ji zpracoval v knize Gottland, vzniká v Čechách v současné době komiks, na němž pracuje jeden z nejlepších českých komiksových kreslířů, jehož jméno ale ještě nemohu prozradit. Každopádně se velmi divím, že jste doposud nenatočili o rodině Baťových televizní seriál.

Zkuste popsat typického Čecha, pokud nějaký takový existuje…

Muž? Nevysoký těhotný blondýn (mám tím na mysli s velkým břichem), jehož oblíbenou barvou je tmavošedá. Stále nosí k letním sandálům proděravělé ponožky. Osobně takového neznám, ale tak si ho aspoň představuji jako typického Čecha.

A typického Poláka?

Muž? O něco vyšší těhotný blondýn, jehož oblíbenou barvou je kávověmléčná. Stále nosí k letním sandálům proděravělé ponožky.

Je nějaká povahová vlastnost, kterou lze najít u Čechů, ale u Poláků nikoliv?

Ve vaší kultuře převažuje ve vztahu k bohu značný odstup a zároveň vztah k sexu není nijak ostýchavý. To mne přitahuje. U nás je tomu jinak. Jen pamatujte na to, že nezevšeobecňuji, ale říkám „převažuje“. Ne všichni Poláci se přece chovají jako Poláci.

S tím možná souvisí to, proč se cítíte být tolik Čechem a nikoliv Polákem.

Kdysi jsem si myslel, že jsem kryptoČechem, protože můj organismus nesnáší spory a hádky. Myslel jsem, že můj organismus je stejně jako organismus Čecha pacifistický. Ale když čtu české internetové diskuse, tak je v nich tolik agrese, že celkový mýtus o klidné holubičí povaze Čechů padá. Jen tak na okraj – bylo by zajímavé zjistit, jak vypadá skrytá agrese ve společnosti, která je považována za málo agresivní a mírumilovně vzhlížející k světu. Ve společnosti, kde je „klid“ téměř svatým slovem. Protože agrese si přece musí najít svůj průchod. Domnívám se, že většina číšníků z centra Prahy svou skrytou agresi projevuje například podváděním hostů z ciziny při placení. A podvod je agrese, jen o tom takto většinou nepřemýšlíme. To je věc, se kterou se i my sami těžko smiřujeme. Naštěstí přibývá lidí, kteří si takové chování nenechají líbit… Také mě štve, že nedokážete udělat nic s Václavským náměstím v Praze, které se večer proměňuje v odporné shromaždiště lumpenproletariátu, narkomanů a lidí, kterým je lepší se vyhnout obloukem. To je ostuda Prahy i celé České republiky. Asi máte příliš málo nevládních společenských iniciativ. Nechce se mi věřit, že by v Praze nebyla skupina obyvatel zamilovaných do svého města, kteří by zahájili například akci „Navraťme Praze Václavák!“. Nebo je to způsobeno tím, že Pražané chodí spát v osm hodin večer a nevědí, co se na nočním Václaváku děje? Někdo jim to už konečně musí říct!

Jste známý svou láskou k Praze a k Bohumilu Hrabalovi. Mrzí vás, že jste nezažil Prahu takovou, o níž tento spisovatel píše třeba v Automatu svět?

Ne, mně se Praha líbí v každém věku. Mám kolegyni Zofii Czerwińskou, polskou herečku typu Jiřiny Bohdalové (mohly by to být sestry). A když jedu do Prahy, vždy říká: „Opět mě jedeš podvádět s tou českou Prahou!“ „Ale Žofinko,“ odvětím „ona je přece mnohem starší než ty.“ „Ale krásnější!“ řekne Žofinka. V Polsku mi lidé často připomínali naši podobně neveselou historii.

Je nějaký rozdíl v tom, jak na historii nahlížejí Poláci a jak obyvatelé Česka?

České hnutí odporu vykonalo něco nebývalého, a to atentát na Heydricha. Existuje vůbec nějaký pomník atentátníkům? Odhalen byl teprve nedávno, tedy po šedesáti letech! Jednou jsem se zeptal známého Čecha, jak jste vzdali čest těmto hrdinům. Odvětil: „No přece tam, kde se skrývali, u podzemí kostela, je hospoda. A ta se na jejich počest jmenuje „U Parašutistů“. V Polsku by měli pomníky v každém městě. Češi občas působí dojmem, jako by se styděli, když vykonají něco hrdinského. Poláci jsou naopak pyšní i tehdy, když se jim povstání nepodaří a prohrají ho, tak jako například Varšavské povstání. Jsme na tu prohru hrdí a povstáním se chlubíme. To je naše nádherná křivda! Naše nádherná prohra! U nás je národní hrdost spojena často spíš s fotbalem nebo s hokejem, ale nedokážu si představit, že bychom byli pyšní na prohry… Je taková nemoc – polskost, ale díky bohu touto nemocí netrpím.

 

cesi2

 

Důkazy:

a) v životě jsem neviděl jediný skok Adama Małysze;

b) nedomnívám se, že je nutné oslavovat porážku Varšavského povstání;

c) nemám vadu zraku, která spočívá v tom, že v jednom oku mám patos a v druhém étos.

Nedávno uplynulo dvacet let od pádu komunismu v Polsku i Československu. V obou zemích je dnes ale nezanedbatelné procento lidí, kteří si vážně myslí, že za komunistů bylo lépe. Kde jsme udělali chybu, že tomu někteří stále věří?

Chybu jsme udělali hned na počátku, protože lidé nezačali vydělávat tolik jako v USA, podpora pro nezaměstnané nebyla taková jako ve Švédsku a důchodci neměli takové penze jako v Německu, a tudíž nemohli podnikat drahé výlety do Itálie. Zde jsme udělali chybu. Od začátku bylo nutné zavést bohatství. Že to všechno nebylo možné? Samozřejmě. A proto mají ti lidé plné právo pociťovat, že tehdy jim bylo lépe. Ale upřímně řečeno, v několika oblastech bylo za komunistů skutečně lépe. Proč sebe samého klamat a říkat, že nebylo? Jenže v mnoha dalších oblastech bylo hůře! Proto jsem zásadním odpůrcem minulého systému. Ale své rodiče dodnes nemohu přesvědčit, že už dvacet let je v Polsku lépe.

Při návštěvě Polska mě lidé každodenně překvapovali znalostmi české kinematografie. Filmy od Menzela, Zelenky nebo Herze jsou u vás známé, ale jen málo Čechů zná filmy Wajdy, Majewskiho nebo Bareji…

Myslím, že Herzových filmů se to moc netýká, protože se v kinech moc nepromítají. Dobře ale známe filmy z posledních dvaceti let. Myslím, že Češi nám svými snímky vyplňují naše vlastní deficity. Jsou to hlavně filmy o radosti ze života a takové jsou v Polsku nejvíce žádané. My totiž asi nemilujeme život tak jako vy. Vidíme hlavně jeho tragédii. A i Hrabal říkal, že tragičnost a komičnost života jsou dvojčata. Jejich cesty začínají ve stejném místě. Drsné drama těží ze stejného jako triviální groteska. Kromě toho dokážete ukázat tak obyčejný detail, že nabývá neobvyklého významu. Ostatně taková je i česká fotografie, protože český fotograf vyfotí obyčejný diktafon, na který mě nahráváte, takovým způsobem, že z fotky bude slyšet i zvuk. My Poláci, kromě života dočasného, máme i život záhrobní, ale Čech ateista nemá nic kromě života tady. Musí tedy svůj život učinit snesitelným, neboť ho má jen jeden. Proto si život zpříjemňuje, jak jen může. Čeští filmaři dokážou i ošklivý život zobrazit takovým způsobem, že se může zalíbit.

Je Česko svobodnější než Polsko?

A jsou Češi svobodnější než Poláci? V jistém směru ano. Jestliže se členové redakce týdeníku Reflex fotografují pro vánoční číslo jako svatá rodina, tak v Polsku by se toho v žádném případě nikdo neodvážil. Ale kromě toho nevidím rozdíl. Máme ve svých hlavách tatáž omezení. Ale aby se neřeklo, že Poláci nemají smysl pro humor, v poslední době je u nás v módě vtip o dvou blondýnkách, které se dívají na televizi. Jedna nečekaně řekne: „Ach, Benedikt XVI.!“ A druhá: „A Małysz je kolikátý?“

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group