ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Líbánky mezi divochy

 

afrika2

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: archiv MIROSLAVA ŠKULINY

V roce 1927 se uskutečnil první let přes Atlantik, T. G. Masaryk se potřetí stal prezidentem Československa a mladý Stanislav Škulina poprvé vyrazil poznávat velký svět...

 

V devatenácti procestoval Stanislav Škulina pěšky i na kole Bavorsko, Švýcarsko, Francii, Andorru a Španělsko. S kamarádem Oldřichem Kučerou se chtěli vydat i do Egypta, ale tamní celníci je považovali za občany tehdejšího Sovětského svazu a odmítli je vpustit do země. Z Port Saidu se tedy plavili přes Kypr do Bejrútu a přes Sýrii se vydali do Tel Avivu, aby si prohlédli biblická místa Jeruzalém, Hebron a Zajordánsko. Uvážíme- li, že v té době tam vrcholily střety mezi Židy a Araby, šlo o velmi odvážnou výpravu. Na africký kontinent se oba cestovatelé vracejí o rok později.V Egyptě se zaměřili na sběr národopisných projevů. V Habeši (Etiopie) se jim dostalo zvláštní výsady – cizince z daleké neznámé země přijala hlava státu, císař Haile Selassie. V keňském Nairobi se pak cesty obou přátel na nějaký čas rozdělují, protože Oldřich touží proniknout k pramenům Nilu, zatímco Stanislav chce navštívit Zanzibar. Později se opět setkávají a podnikají výpravu k Viktoriiným vodopádům, do Angoly a tehdejší Jihoafrické unie (Jihoafrická republika). A stále pilně fotografují, snímky posílají do časopisů a v Belgickém Kongu (Demokratická republika Kongo) se dokonce nechávají najmout jednou z důlních společností jako fotodokumentaristé.

 

PO SVATBĚ ZA KROKODÝLY

V roce 1933 se Stanislav žení s Marií Léblovou. Své pozdravy z cest pak budou navždy podepisovat: „Máňa a Stáňa.“ V souzvuku byl však i jejich náhled na život. Marie určitě musela mít dobrodružného ducha, jinak by ani velká láska neunesla tak nejistou existenci. V tehdejší době končily svatební cesty středostavovských novomanželů tradičně v Benátkách, v Nice nebo v Dubrovníku. Jak se asi tvářili příbuzní nevěsty, když oznámila, že pojedou na delší čas do Afriky? Na svatební cestu se novomanželé vydali krátce po svatbě a byly to líbánky vskutku netradiční – například lovili krokodýly, jejichž kůže pak prodávali. Na této cestě onemocněla Marie malárií. Část cesty absolvovali s francouzským vozem Mathis, se kterým projeli Gabun, Kongo, Angolu, Kamerun, Nigérii a Libérii. O tři roky později si cestu zopakovali, tentokrát už byl ale Stanislav držitelem vůdčího listu, tedy řidičského průkazu. A z této cesty také pochází jeho jediná publikace, nazvaná Dvakrát napříč Afrikou. Stejně jako je cestovatelská dvojice Hanzelka a Zikmund spojena s tatrovkou, je pro Stanislava Škulinu charakteristická Škoda Rapid. V letech 1936–1938 s ní dokázal projet dvakrát napříč Afrikou a dostat se i na Madagaskar. Škodovka, které manželé Škulinovi dělali na svých cestách reklamu, najela dvaapadesát tisíc kilometrů. V dnešní Jihoafrické republice vzbudili se svým vozem takovou senzaci, že tamní prodej škodovek prý stoupl o dvě stě procent. V Československu si museli na kladné přijetí svých zážitků několik let počkat, lidé se tehdy zabývali mnichovskou dohodou a starosti jim dělala blížící se válka. Později už ale Škulina pořádal skupinové přednášky, které navazovaly na ty prvorepublikové z let 1932–1933 a pojednávaly o krásách a pozoruhodnostech Afriky. Získaly takovou proslulost, že pořadatelé prý předem žádali i o zajištění větších prostor pro publikum. Na několik z přednášek zavítali v roce 1942 i Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka – tehdy neznámí mladíci, kteří snili o cestě kolem světa.

 

PO VÁLCE VYJEDEME…

Rapid přežil válku schovaný v kůlně, kde čekal, až to lidské běsnění skončí. Když pro válečné účely Němci zabavovali provozuschopná vozidla, toto je příliš nenadchlo, bylo špinavé od slepičinců a pokryté peřím. Auto vypadalo uboze, a tak zůstalo tedy v majetku rodiny. Svůj majetek si Stanislav dokázal ohlídat. Až groteskně zní totiž další příběh z období okupace. Německá hlídka odešla i podruhé s nepořízenou, když chtěla zabavit lyže, uložené na balkoně. Stanislav Němce varoval, že prkýnka hlídá zuřivá a nebezpečná opice, která ze stesku po Africe napadá lidi. Hlídka se primáta zalekla. Nebyl zřejmě důvod nevěřit tomu podivínovi, který trávil většinu života fotografováním nějakých Křováků a Hotentotů. „Po válce…“, tolik lidí tenkrát vyřklo tyto slova. Skrývala všechny naděje a touhy. U Škulinových tenkrát měly podobu dalších cest, nových dobrodružství. „Až bude po válce, znovu pojedeme,“ říkali si, a s nimi i manželé Lukešovi. Josef Lukeš, motocyklový závodník a vlastenec, uposlechl výzvy rozhlasu a vydal se za něj bojovat při Pražském povstání. Zemřel na barikádách u vršovických kasáren 5. května 1945. V roce 1946 v den prvního výročí tragické smrti Josefa Lukeše se u Autoklubu Československé republiky loučí natěšení cestovatelé. Přípravy na cestu nebyly jednoduché. Stanislav Škulina chtěl vyzkoušet nový typ auta – Škodu 1946. Správní rada Škodovky mu ovšem v omluvném dopise vysvětlila, že z důvodů nejpřísnějších úspor, které v poválečné době zavedla, nemůže jejich prosbě vyhovět. Trojice ve složení Stanislav Škulina, Marie Škulinová a vdova Helena Lukešová (nyní Šťastná) přesto zahajují další africkou cestu se svým rapidem. Měla trvat dva roky. Po únorových událostech v Československu se však všichni tři odmítli vrátit. Proč? Politické změny v tom zřejmě roli nehrály, naši cestovatelé ani nemohli tušit, co se bude odehrávat. I když, kdo ví? Prozatím je roztrpčilo, že jim československý konzulát v Londýně odmítl prodloužit pasy a místo nich jim nabídl průvodní list pro cestu do vlasti. Stanislav měl však velkorysý plán. Na zpáteční cestu (a aby bylo něco do začátku) si začal vydělával od června roku 1947 provozem fotografického a reklamního ateliéru Pegas. Rozhodovali se možná s nelehkým srdcem, faktem však je, že zůstali v Nairobi. A právě zde se opět setkávají s cestovatelskou dvojicí Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou a v lednu roku 1948 podnikají společnou výpravu na Kilimandžáro.

 

afrika

 

KRVAVÉ ROKY V KENI

Britská korunní kolonie Keňa byla tenkrát domovem i tisíců Evropanů, kteří tu podnikali v pěstování čaje a kávy. Domorodci pro ně byli pouze lacinou pracovní silou. V roce 1952 se zde však ustanovila kikujská antikoloniální organizace pod názvem Mau-Mau, kterou vedl Yomo Kenyatta. Dodnes historikové debatují o krvavém povstání, které vypuklo roku 1952 a trvalo do roku 1959. Některé prameny uvádějí, že při něm zaplatilo životem 12 tisíc Keňanů, další až 50 tisíc. Traduje se, že domorodí obyvatelé byli vyzýváni, aby likvidovali všechny bílé cizince. Obětí z jejich vlastních řad však bylo mnohonásobně více. Stanislav Škulina se stal předsedou Spolku Čechoslováků v Nairobi. Tehdejší zřízení v Československu halasně podporovalo hnutí za nezávislost, jemuž se tehdy u nás říkalo národně osvobozenecký boj proti kolonialismu. Těžko říci, na které straně Stanislav tenkrát stál. Zcela jistě měl jako běloch obavy o svůj život, ale díváme-li se na fotografie ze života Keňanů, můžeme s určitostí usuzovat, že ho k nim vázalo pouto přátelství a sympatií. Roku 1964, kdy byla Keňa prohlášena nezávislou republikou a Yomo Kenyatta se stal prezidentem, se Stanislav Škulina bohužel nedožil. Zemřel v roce 1961 na zápal plic a diabetické koma. Je pochován v Nairobi.

 

POZŮSTALOST VYPRÁVÍ

Miroslava Škulinu se svým prastrýcem Stanislavem dělí celé dvě generace. Jako malému chlapci mu otec vyprávěl pohádky o strýci, který zažil neuvěřitelná dobrodružství. Miroslava prý nejprve zajímaly pouze cizokrajné známky na dopisech z Afriky. Potom začal pátrat v rodinných albech. Nic jednoduchého, neboť fotografie byly nalepeny nahodile a nepopsané, takže nastal složitý úkol – srovnat je chronologicky a určit z jaké země mohou být. Skládat střípek po střípku celou mozaiku prastrýcova života se zdálo být nemožné. Pomohla Marie Škulinová. Ta odkázala část pozůstalosti po manželovi Heleně Šťastné, jejich tehdejší spolucestovatelce, a druhou část obdržely Stanislavovy neteře. Rodina i Helena Šťastná měly pochopení pro badatelskou činnost prasynovce Miroslava. Ten oslovil nejen Náprstkovo muzeum, kde jsou v depozitáři předměty z afrických cest, ale kontaktoval i archiv mladoboleslavské automobilky, aby se o cestách svého prastrýce dozvěděl co nejvíce. Z iniciativy Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně byly o Stanislavu Škulinovi a o jeho pobytu v Africe v letech 1946 až 1952 uspořádány dvě výstavy. Základem první výstavy Černý kontinent (2002) se stal soubor fotografií z poslední Škulinovy výpravy, několik stovek pohlednic ateliéru Pegas, výstřižky a články Stanislava, korespondence a kresby. To vše věnovala muzeu Helena Šťastná, která pak expozici také navštívila. Tyto předměty se staly součástí sbírky fondů českých cestovatelů, uložených v Archivu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda v Muzeu Jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Druhá výstava se konala v roce 2008 a připomenula 100. výročí narození Stanislava Škuliny.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group