ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Reportáž z pekla

 

peklo2TEXT A FOTO: MARKÉTA KUTILOVÁ, ORGANIZACE ČLOVĚK V TÍSNI

Port-au-Prince, pátý den po zemětřesení. Život jakoby se tu zastavil. Čas od času mě přes nos praští nasládlá vůně tlejících mrtvol. Všude jen cedule s nápisy SOS Help...

 

Jen jedno místo je stále ještě plné naděje – „Karibský supermarket” – poslední místo, kde jsou pod troskami ještě živí lidé, kteří ve chvíli katastrofy byli na nákupu. Stovky zákazníků zůstaly uvězněny v jeho troskách – většina z nich zřejmě navždy. Ani téměř po týdnu však nezmizela naděje, že pod vrstvami zborceného betonu někteří z nich stále přežívají. „To, že je to zasypalo v supermarketu s potravinami, jim zachránilo život – mají zatím dost vody i potravin,“ doufá Andreas, jeden z desítek lidí, kteří sledují práci záchranářů. Zdaleka totiž ještě není vyhráno – několikapatrová budova nad zasypanými lidmi utvořila neprostupný krunýř. Američtí záchranáři už přivezli na místo psy, bagry a jeřáb. „Odhadujeme, že dole může být až 65 živých lidí,“ prohlašoval v neděli večer Paul, jeden ze psovodů. Od té doby se podařilo vyprostit nejméně pět lidí. Týden potom naděje umřela. Vláda oficiálně vyhlásila konec záchranných prací. „Je to skandál, že to vzdali. Pořád ještě někde mohou být živí. Dokud neuvidím mrtvolu svého syna, budu věřit, že žije,“ doufá Blaze. „Nechápal jsem, proč moje auto najednou tančí, pak mi to došlo. Zemětřesení! Těch pár minut bylo nejdelších v mém životě,“ říká Ricardo, člen Haitského olympijského výboru. „Zastavil jsem auto, a pak už jen čekal a myslel na svoji ženu a děti. Chtěl jsem hned za nimi, jenže kolem jsem slyšel nářek a volání o pomoc. Vyskočil jsem z auta a začal nakládat zraněné.“ V Ricardově autě to podivně páchne. Krev vpitá do zadních sedadel po sobě zanechala velká tmavá kola. Celou noc ze 12. na 13. ledna v něm převážel zraněné. „Jeden ze studentů mi tu vykrvácel. Jezdil jsem s pěti těžce raněnými. Nemocnice, které nespadly, byly však přeplněné.“ Nakonec se mu podařilo zraněné umístit do nemocnice na kraji města. O kus dál viděl muže, jak divoce mává rukama: „Pomoc, moji rodiče jsou tam dole.“ Ricardo vyskočil a začal hrabat holýma rukama. Teprve v šest ráno, na smrt unavený a žíznivý, se dostal za rodinou, která byla naštěstí v pořádku. „Už dávno předtím, než se to stalo, jsem dal celé mojí rodině školení o zemětřesení.“ Ricardo, jako člen Haitského olympijského výboru měl totiž přístup k vládním dokumentům a informacím. „O to víc se ve mně teď vaří krev, když vím, že vláda neřekla lidem, že Port-au-Prince je ve vysoce seismicky aktivní oblasti. Měli lidi informovat o tom, jak se mají zachovat, pokud k zemětřesení dojde. Počet obětí mohl být daleko menší. Nemuselo dojít k panice.“

 

JEDEN OSTROV, DVA SVĚTY

Tento malý stát na ostrově Hispaniole, o který se dělí s Dominikánskou republikou, sužuje jedna přírodní katastrofa za druhou – hurikány, povodně, sesuvy půdy a nyní zemětřesení. Rozdíl mezi Haiti a Dominikánskou republikou – vyspělou, fungující a vyhlášenou turistickou destinací, je propastný. I přesto, že Haiti získalo nezávislost na svých francouzských kolonizátorech už před 200 lety, nedokázalo se nikdy propracovat ke stabilitě a prosperitě. Například USA ale uznaly Haiti jako nezávislý stát až před 60 lety. Dnes je Haiti každým dnem stále více pod kontrolou americké armády, která nejdřív převzala kontrolu letiště a nyní už začíná stavět svoje tábory daleko od hlavního města. U břehů kotví několik amerických lodí a mladí kluci asistují humanitárním organizacím při distribuci pomoci a hlídají sklady. To, co se cizincům jeví jako počátek americké okupace, samotným Haiťanům zatím nevadí. „Naše vláda je totálně zkorumpovaná, a pokud nejsme schopni si nastolit pořádek sami, ať to udělá někdo jiný. A je mi jedno kdo, já se prostě chci mít dobře. Chci doma koukat na televizi, jezdit autem, chci aby moje děti chodily do kvalitní školy,“ zdůrazňuje Michael z nejpostiženější oblasti Leogane. Petit Goave – 15 kilometrů od epicentra, přímo na břehu moře. Vypadá to zde podobně jako v oblastech postižených před několika lety vlnou tsunami. Jenže zatímco při tsunami se voda po pár stech metrech zastavila, tak vlna zemětřesení zasáhla i malé vesničky v horách. „V mnoha z nich ještě nikdo ani nebyl, nemáme informace, jak to tam vypadá. Na lidi v horách se zatím zapomíná,“ říká Simon Bourat z organizace CHF. Největšími masovými hroby se bezesporu staly školy. Z 15 000 jich spadla celá polovina. „Tady je pohřbeno přes 600 studentů a učitelů,“ ukazuje na obří hromadu sutin Junior, jeden z přeživších členů učitelského sboru lycea Dahomey. Zbytky škol jsou první na seznamu pro bagry a náklaďáky, které už začaly odvážet sutiny pryč za město. Lžíce bagrů je nabírají i se zbytky lidských těl.

 

peklo

 

TVÁŘÍ V TVÁŘ SIROTKŮM A VDOVÁM

Děti v celém Port-au-Prince už měsíc nechodí do školy. I to je jeden z důvodů, proč pro ně společnost Člověk v tísni začala otevírat volnočasová centra. S tím souvisí i identifikace dětí, které zůstaly po zemětřesení samy. Sedíme s překladatelem v tmavé místnosti a sleduje nás 24 párů velkých hnědých očí. Šťastnější sirotci žijí s příbuznými, ostatní sami. Třeba sedmiletá Rozálie: „Spím se sestrou a bráškou v kempu na Place de la Paix. Udělali jsme si přístřešek z toho, co jsme našli. Když mám hlad, chodím po kempu a říkám paním, které vaří, jestli by mi trochu daly,“ říká tichým hláskem. Vysvětluji dětem, že naší prioritou je pomoc při hledání příbuzných. „Ale já žádné nemám, jsem úplně sám, už pět let,“ konstatuje nejostřílenější kluk ze všech – patnáctiletý Johnny. Už nyní bylo potvrzeno několik případů ilegálního odvozu těchto dětí ze země. „Na Haiti byl obchod s dětmi velký problém už před zemětřesením, teď v tom zmatku je to však doslova živná půda,“ podotýká Ayda z UNICEF. Člověk v tísni byl jednou z prvních organizací, které se okamžitě zapojily do identifikace osamělých dětí. V kempu Boliman sedí na zemi mladá vdova, její pravá noha končí nad kolenem. „Spadla mi na ni traverza, museli mi ji amputovat. Mám pět dětí,“ vypráví pětatřicetiletá Marissila. Jinak než o berlích chodit nemůže, navíc s sebou všude musí nosit malého Ríšu. „Nemůžu jako ostatní stát několik hodin ve frontě na pytel rýže. Nemám sílu jít se o ty věci poprat, čekám, kdo mi co dá a co seženou děti,“ říká a ukazuje na pahýl nohy, který začíná hnisat. I na takové těžké sociální případy se nyní začínáme zaměřovat. Týden po zemětřesení dorazil do hlavního města i tým šesti zdravotníků z Česka. „Nejčastěji operujeme otevřené zlomeniny. Mnoho lidí se totiž ještě nedočkalo zdravotní péče a celou tu dobu na ni čekají v bolestech. Pro některé už je bohužel pozdě a různé části končetin nezbývá než amputovat.” Chirurg Filip Frölich začal týden po zemětřesení pracovat v polní nemocnici Miamské univerzity. „Operoval jsem i malého chlapce, kterému z hnisajícího obličeje lezli červi.“ S těmi se potýká i druhá skupina českých zdravotníků, pracující přímo v táborech. „Každým dnem přibývají případy začervení ze špatné vody a nedostatečné hygieny,“ říká šéfka týmu Jerry Dreslerová. Den za dnem se do ulic města vrací život, otevírají se obchody, restaurace, občas už někdo i zpívá i tančí. Jak ale říkají sami Haiťané – duše města je nenávratně zničena.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group