ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Češka z Bílého domu

 

eliskaPTALA SE: BARBORA SLAVÍKOVÁ LITEROVÁ, FOTO: ARCHIV E. COOLIDGE

Rozhovor s Eliškou Coolidge

Tento rozhovor jsem domlouvala několik měsíců. „První dáma etikety“, jak se jí u nás říká, totiž hojně pendluje mezi Českem a Spojenými státy, jejími oběma domovy. Pracovala pro pět amerických prezidentů, v Bílém domě prožila rovných osmnáct let.

 

V davu ji sotva přehlédnete. Je prototypem dokonalé dámy, připravené hovořit s prezidenty o palčivých politických otázkách, a se stejným šarmem vysvětlovat dětem, jak se správně drží příbor. Učí vrcholové manažery, jak zvládnout pravidla společenského bontonu a stejně tak každého, kdo se přihlásí do jejích veřejných kurzů etikety. Zasazuje se o to, aby právě etiketa byla jedním ze školních předmětů. Pod uhlazenou slupkou ženy připomínající hrdinku z dokonalého světa amerických seriálů se ale ukrývají životní dramata, kdy se na dobré mravy opravdu zapomnělo. Je první dojem, který o sobě uděláme, opravdu tak zásadní? Pokud je pro nás důležité, jak nás vnímají ostatní, pak rozhodně ano. Je to signál, který vysíláme, jakmile vyjdeme ze dveří. Rozhodují první čtyři minuty. Z průzkumu veřejného mínění vzešly tyto pilíře, které nás okamžitě ovlivňují: 50 % tvoří vzhled, 35 % oblékání, 10 % způsoby a pouhých 5 % inteligence. Pokud jdeme žádat o práci nebo kamkoli, kde chceme zapůsobit, doporučuji nepodceňovat sílu prvního dojmu. Těžko zaujmu, když vypadám jako rozestlaná postel. A nežijeme v povrchním světě, kde jsou rozhodující společenské masky a ne naše pravá podstata? Bavíme se o prvním dojmu. Ano, do určité míry je to povrchní, ale pochopitelné. Když půjde žena žádat o místo do banky, která má mít image solidnosti, a přijde s výstřihem a minisukní nebo pán s nevyleštěnýma botama, tak je to špatně, i když budou mít v hlavě znalosti na Nobelovu cenu. Nemůžu být bankéřka a zároveň herečka. Jsou to neslučitelné světy. Vždy je to ale o nás, jak se rozhodneme, kým budeme. Pokud nás v životě svazují kostýmky a kravaty, pokud nechceme respektovat takzvaný společenský dress code, pak si zvolme prostředí, kde na nás nejsou takové požadavky kladeny. Je to otázka svobodné volby. Jak zvládají pravidla bontonu Češi? Dobře i špatně jako všude jinde. Doba je agresivní, tlačí na maximální výkon jedince, což přirozeně vede k sobectví a neohleduplnosti. Přitom společenské způsoby a etiketa jsou prázdné pojmy, když nemají morální základ. Etika tvoří morální základ etikety. Třetí prezident Spojených států Thomas Jefferson (Nick, bývalý manžel Elišky Coolidge, je jeho potomkem v přímé linii) řekl: „Způsoby jsou základem společnosti. Když selžou způsoby, tak selžou zákony a selže ústava naší mladé země. Selhání způsobů je jako vřed, který se vžere do srdce zákonů a ústavy.“ S tím se velmi ztotožňuji. Bylo vám dvacet dva, když jste nastoupila na místo asistentky v Bílém domě. Prezidentem byl zrovna charismatický John F. Kennedy. To je příběh jako z dívčího románu. Jak jste to prožívala? Nijak zvlášť (smích). Mým úkolem bylo dávat dohromady takzvané Kennedy ´s Public Papers neboli prezidentovy projevy, které pronesl v roce 1963. Než mohly vyjít knižně, musely se slohově upravit, což byla moje práce. Až zpětně jsem pochopila, že jsem dělala důležitou věc, zvláště pro historiky, ale tehdy jsem to brala jako nudu. Přes den jsem Kennedymu opravovala stylistiku a večer chodila na kurzy malování. Kennedy měl své kouzlo osobnosti a mocně jím působil zvláště na ženy. Jak jste ho vnímala vy? Respektovala jsem ho jako velkého šéfa, ale neuhranul mě. Šarm ovšem rozhodně měl. Byl vzdělaný, vtipný a svým mládím přinesl Američanům optimismus.

 

eliska2

 

V Bílém domě zavála svěží atmosféra. Geniálně uměl pracovat s médii. Novináři měli story o krásné rodině, která každou neděli chodí do kostela, pro které ochotně ignorovali Kennedyho morální vady. Vytvořili kolem něj jakýsi Camelot, což je příměr, který Američané rádi používají, tedy nereálný, romantický svět. Ke kterým americkým prezidentům jste měla lidsky nejblíže? Určitě to byli Lyndon Johnson a Richard Nixon. Johnson se soustředil hlavně na domácí politiku, zvláště na problémy spojené s chudobou. Pocházel z velmi skromných poměrů a nikdy na to nezapomněl. Vyrůstal na farmě v Texasu a v dětství chodil bos. Vypracoval se sám, od nuly. Stejně tak Nixon, Ford, Carter nebo Clinton. Začínat od nuly, s tím má vaše rodina bohaté zkušenosti. Nejprve vám obrátili život naruby nacisté. Proč zastřelili vašeho dědečka? Protože odmítl vydat České slovo do rukou nacistů. Dědeček, František Hašek, byl nejmladším českým privátním bankéřem a prezidentem československé burzy, svými ideály měl blízko k Masarykovi. Vlastnil jeden z největších podílů akcií Melantrichu, což byl vydavatel nejčtenějšího deníku České slovo. Nacisté chtěli, aby svůj podíl prodal německé Dresdner bank a oni mohli nenápadně manipulovat s jeho čtenáři. Dědeček to několikrát odmítl a po atentátu na Heydricha si pro něj přišli. Tentýž den byl popraven bez soudu na střelnici v Kobylisích. V lednu 1948 váš otec odjel do Washingtonu dojednávat podmínky československo-americké obchodní spolupráce. Jak se vaší rodiny dotkly únorové události? Před naší vilou v Bubenči zastavilo černé auto, sedm mužů vystoupilo a řekli nám, že do dvaceti minut musíme být venku. Do kapsy jsem si strčila jen diamantový křížek od dědečka a stříbrný kartáč ze svých miminkovských dob. Vystěhovali nás do bytu na Letnou. Do dětské paměti se mi vrylo, že jednou nás okradli nacisti, podruhé komunisti. Ptala jsem se babičky, jestli jsou stejní. Tenkrát si do svého deníku napsala, jak to její sedmiletá vnučka dobře trefila. Váš tatínek zůstal prozíravě v Americe a vy jste na jaře 1949 prchala s maminkou a mladším bratrem přes hranice do Německa. Utkvěly vám z toho nějaké vzpomínky? Přes hranice nám pomáhal manželský pár. On byl pohraničník. Měli sehráno, kdy a kam světlomety namíří. Vzpomínám si, že jsme šli kolem hřbitova, viděli stín jakéhosi člověka. Byla tma, pršelo, ten stín za chvíli zmizel... Z Mnichova jsme se přesunuli do Francie, chodila jsem tam do internátní školy a čekala šest měsíců, než mi tatínek vyřídí imigrační dokumenty. Vaše maminka vás ve Francii v těžkých chvílích opustila. Ztratila jste svůj dětský svět, na který jste byla zvyklá, všichni vaši blízcí byli daleko. Vzala si vašeho bratra a se svým budoucím druhým mužem odjela do Anglie. Naučila jste se odpouštět? Je to rána, která se asi nikdy úplně nezahojí, ale naučila jsem se snažit to pochopit. Nedívám se zpátky s hořkostí. Doba byla zlá pro všechny. Maminka byla zvyklá na pohodlí, a to jí tatínek, který si musel znovu budovat v Americe společenské postavení, nemohl nabídnout. Byla to Sophiina volba, která pro ni určitě nebyla lehká. Od našeho rozloučení v Paříži jsme se neviděly osm let. Do New Yorku jste dorazila 12. října 1950, ve stejný den, kdy k amerických břehům připlul Kryštof Kolumbus. Vidíte v tom nějakou osudovou symboliku? Byl to pro mě taky nový svět, nový začátek. Tatínek mi pragmaticky vštěpoval do hlavy, že jako imigrantka se budu muset víc snažit, abych se prosadila. Učili jsme se žít skromně v novém prostředí a byla to moje nejlepší škola života. Osvojila jsem si umění udělat z mála hodně. Pomohla mi opět babička, která k nám prchla z Československa do Ameriky přes bažiny a lesy poté, co ji doma komunisté všechno vzali a odsoudili ke třem měsícům vězení. Dostala jsem od ní tu nejlepší radu, kterou může žena dostat: ve skříni ti stačí jedny černé šaty, k tomu pár doplňků a vybavena slušnými společenskými způsoby, můžeš do jakékoliv společnosti. Váš otec po celou dobu v Americe sledoval vývoj politické situace v Československu a exulantům pomáhal. V roce 1968 přijel do Spojených států Václav Havel. Znáte události kolem tohoto setkání? Pamatuju si, že mi tatínek volal, jestli bych Václava Havla neprovedla po Bílém domě. Přišel jako bohém v džínách a ošoupané kožené bundě, působil ostýchavě. Všichni jsme byli zvědaví na zprávy z Československa, nikoho by ale tehdy nenapadlo, že by se Havel mohl stát prezidentem. Tatínek mu pomohl, umožnil mu setkání s některými senátory a kongresmany. Bohužel v té době měla Amerika svoje starosti, palčivým problémem byla válka ve Vietnamu, byli zastřeleni Martin Luther King a Robert Kennedy, tyto události zastínili srpnové události v Československu. Tatínek se jako český vlastenec a prezident washingtonské pobočky Československé národní rady americké angažoval opravdu významně, aby Československo žilo v myslích Američanů. Bohužel mu za to nikdo nikdy nepoděkoval, s výjimkou Rity Klímové, první polistopadové velvyslankyně v USA. Krásný dopis od ní si nechal zarámovat. Po sametové revoluci se vrátil domů. Bylo to jeho přání, zemřít doma? Ano. Bylo to pro něj emočně silné, chtěl být pohřbený na Šumavě. Vrátili jsme se zpátky ke kořenům. Začínala jsem zase znovu, v Americe se mi rozpadlo manželství, rapidně se zhoršila moje finanční situace, dcera ještě studovala a tatínek byl vážně nemocný. Snažila jsem se zapadnout do společnosti, která získala zpět demokracii, ale na začátku to nebylo vůbec jednoduché, narážela jsem na nedůvěru. Dnes to chápu, padesát let jsem prožila v Americe, ve svobodě a relativním blahobytu. Dilema, kam vlastně patřím, jsem ale nikdy neřešila. Jsem vděčná Čechám, že mi daly život, a Americe, že mě ho nechala žít.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group