ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Kde vítr čistí zlato

zlato

TEXT A FOTO: ŠTĚPÁNKA DLOUHÁ, LUKÁŠ CHMÁTAL A ONDŘEJ DLOUHÝ

V roce 2002 obletěla svět fantastická zpráva o objevu ztraceného města Inků. Vypravili jsme se zjistit, jak místo, které skrývala horská džungle přes půl tisíciletí, vypadá dnes. Konečně jsme tady, napadlo náš v okamžiku, kdy nám Roger Quispe Muñoz, náš místní průvodce, hrdě představoval svůj rodný kraj.

 

 

Po roce příprav a pečlivém studiu písemných a mapových podkladů jsme konečně stanuli v peruánském pohoří Vilcabamba. Na místě ležícím na východě bývalé Incké říše, vzdáleném jen necelých 50 km od bájného Machu Picchu. Celá tato oblast je protkána pavučinou kamenných cest, spojujících centra incké civilizace, jako jsou Vitcos nebo Choquequirao. Je až s podivem, že se v oblasti tak intenzivně zkoumané archeology nacházelo místo, o kterém kromě místních domorodců neměl nikdo ani tušení. Po několika dnech pochodu divočinou jsme konečně sestupovali do kaňonu k zatím jen tenkému pramínku Río Yanama, vinoucímu se o tisíc výškových metrů pod námi. Svah kolem byl rozpálený poledním sluncem a prach červené andské půdy se s každým krokem zdvihal a zažíral hluboko do zpocené kůže. Yanama, přítok Apurimacu, jedné ze zdrojnic Amazonky, se s každým metrem hlásil o pojmenování řekou. Z břehu vybíhala široká skalní terasa, vyvýšená nad říční koryto několik desítek metrů a porostlá pohádkovým lesem. Blížíme se k cíli, honilo se nám všem v tichosti hlavou. Stromy porostlé místo listím metrovými závěsy stříbrných tilandsií spíše připomínaly vstup do světa mrtvých než místo, kde kdysi kvetl život. Nedočkavost a vzrušení vyplňovaly každou škvíru naší mysli, neboť jsme stáli před cílem naší cesty. Na pódiu říční terasy leželo incké město Cota Coca.

 

POLÍČKO V RUINÁCH

Cota Cocu představila poprvé světu v roce 2002 výprava badatelů Hugha Thomsona a Garyho Zieglera. Objev tohoto města byl podobně prozaický, jako třeba objev Machu Picchu v roce 1911. Kdo by na pozadí objevu očekával léta strávená studiem archiválií či romantické nálezy indicií, vedoucích neohrožené dobrodruhy ke ztracenému městu, nejspíš by se divil. Zieglera sem totiž jednoduše zavedl místní starousedlík, jehož rodina místo využívá jako sezonní papájové políčko. Už o rok později sem dorazila výprava, která místo vyčistila a podrobně zdokumentovala. S archeology odešel ale i život a dávné město opět zarůstá. Po zdech inckých příbytků se plazí liány a svlačce, pichlavé křoví neproniknutelně uzavírá přístup do města a les si zase bere zpátky to, co mu náleželo po staletí. Když jsme pomalu procházeli ruinami, přišlo nám trochu ironické, že jsme před návštěvou leckterých velkolepých památek dali přednost právě těmto ruinám. Většina zbytků budov je totiž na první pohled snadno zaměnitelná s terénními nerovnostmi a jedinými pozůstatky lidského osídlení jsou zde dosud zachovalé kamenné stěny. Tato mlha pochybností se ale rozplynula, jakmile Cota Coca začala vyprávět své příběhy.

 

PO STOPÁCH UPRCHLÍKŮ

Když Francisco Pizarro vstoupil 16. listopadu 1532 se svou nepočetnou družinou na náměstí v Cajamarce a jednoduchou lstí zajal překvapeného Inku Atahualpu, dějiny Incké říše pro většinu světa skončily. Ne však pro Vilcabambu, která se stala symbolem protišpanělského odboje na dalších čtyřicet let. Vznikl tu státeček ve státě, vedený posledními žijícími členy incké vládnoucí vrstvy, jakýsi ostrov přežívajících tradic a nehasnoucích nadějí. Incká samovláda ve Vilcabambě byla trnem v patě conquistadorů až do roku 1572, kdy byl poslední Inka Tupac Amaru zajat v osadě nesoucí stejné jméno jako celé pohoří. Dnes se tomuto místu přezdívá Espíritu Pampa, Pampa duchů. Po odchodu posledních Inků zůstala zřejmě většina měst ve Vilcabambě vylidněná. Konkrétně o Cota Coce historické zápisy téměř mlčí. Řeka Yanama po čase strhla velký úsek dlážděných inckých cest vedoucích do města. Jediným možným přístupem tak zůstala nepohodlná stezka, po které je třeba sejít a vystoupat zpět bezmála tisíc výškových metrů, a po které také přišli archeologové i naše výprava. Po staletí zřejmě nikdo neměl potřebu prodírat se k řece hustým křovím, a místo upadlo v zapomnění. Až francouzský hrabě de Sartiges, objevitel nedalekého Choquequiraa, ve svých zápiscích z roku 1834 uvádí, že údolí Río Yanama je známé jako Cota Coca, ale ruiny nezmiňuje. Píše, že „je nepravděpodobné, aby někdo toto úzké údolí obýval, neboť je plné nenasytného bodavého hmyzu,“ a že „je zde nemožné dýchat, pít nebo jíst, aniž by člověk nepozřel nebo nevdechl hejna těchto nesnesitelných bytostí“. Údolí začal plíživě zaplňovat stín pod tíhou klesajícího slunce. Nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu, vstříc vrcholu Cerro Victoria. Téměř o dva tisíce metrů výše nás na druhý den čekalo další místo úzce spjaté s osadou Cota Coca. Jeho objevitelé ho pojmenovali Qoriwayrachina neboli „místo, kde vítr očisťuje zlato“. Romantický název nemá ovšem nic společného s chudou historickou realitou. V Qoriwayrachině by člověk marně hledal panovnické paláce, které jsou k vidění třeba na Machu Picchu nebo v Cuzcu, natož pak větrem nablýskané valouny zlata! Přestože zde archeologická výprava Petera Frosta a Garyho Zieglera v roce 2001 zdokumentovala desítky staveb, většinou se jednalo jen o příbytky obyčejných lidí, především rolníků. Našly se tu také ruiny typických obdélníkových domů, sloužících jako sklady potravin, a ohrad pro lamy, poskládaných z všudypřítomných kamenů. Jediným zdrojem bohatství mohly snad být stříbrné doly, které provrtaly horu skrz naskrz. Přestože některé šachty zřejmě ještě pamatují Inckou říši, většina z nich byla vyhloubena až v období kolonialismu, nejmladší dokonce ve dvacátém století. Po důkladném prozkoumání rozvalin na horském úbočí jsme pokračovali dál, směrem k vrcholu hřebenu. S rostoucí nadmořskou výškou zvolna ubývala vlhkost i bujnost horského mlžného lesa. Nahradily je trsy husté trávy prorostlé brusinkovitými keříčky a zahrádkami orchidejí. Mezi polštáři trávy občas vykukovaly drobné, do země zasazené stavby ve tvaru kopulí. Téměř všechny byly probořené nebo zasypané kamením. Byly to hrobky, do kterých Inkové ukládali své mrtvé. Pohřbívali je většinou i s osobními předměty, jako jsou spony na oděvy, korálky a keramické nádobí. V době, kdy město objevili archeologové, už byly hrobky vykradené a pobořené. Zbylo tu jen pár poházených kostí a střepů.

 

NEDOBYTNÁ KRÁSA

Čím výše jsme stoupali vzhůru, tím byl svah prudší, až jsme museli pokračovat po čtyřech, přidržujíce se kořenů a skalních výčnělků. Úplně na vršku se svah přehoupl v nevelkou rovinku se širokým panoramatickým výhledem. Stáli jsme na místě ležícím 3850 metrů nad mořem, na starobylé obřadní plošině, blízko bohům a horským velikánům. V duchu jsme si představovali, jak sem kdysi přicházeli k tradičním obřadům lidé z Qoriwayrachiny i z Cota Cocy, ležící úplně dole v údolí, s lístky koky a jinými obětinami. Němí úžasem jsme sledovali přírodní divadlo plné kontrastů, obklopující nás ze všech stran – s mrazivými masivy šestitisícového Pumasilla i s hlubokými zářezy tropických říčních údolí. Cesta přes údolí tu trvá i po vyšlapané pěšině celý den a je na ní nutné překonat minimálně kilometrový výškový rozdíl. Na severní svahy během období sucha praží slunce tak silně, že i houževnatá andská tráva zežloutne a seschne. V období dešťů se zase stezky na všech svazích proměňují v koryta plná lepivého bahna. Při pohledu na tuto divokou krajinu, ohraničenou nepřekročitelnými řekami jménem Apurimac a Urubamba, člověka vůbec nepřekvapí, že zde poslední Inkové zůstali řadu let v bezpečí.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group