ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zahrada bizardností

 

bizardnosti

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAG. MAXIM)

Nemáte čas studovat bizarní a spletitou čínskou mytologii? V Singapuru je místo, kde se s ní seznámíte za dvě hodiny. Nesmí vám ale chybět cit pro podivnou poetiku kýče.

 

Ostrovní státeček je bouřlivým „tavícím kotlíkem“ Malajců, Indů, Thajců, Indonésanů a dalších národností okolních asijských zemí. Největší „etnickou menšinu“ Singapuru ale představují Číňané, kteří tvoří až tři čtvrtiny populace. První kolonisté ze Říše středu se tu objevili kolem roku 1820. Ze všech koutů Číny sem přišlo za lepším životem několik migračních vln. Dodnes se úplně nepromíchaly, takže tu můžete zaslechnout nejrůznější čínské dialekty. A právě chorobně pracovití Číňané dodávají singapurské ekonomice její proslulou dravost. Až vás přestane bavit průzkum desítek čínských památek, vydejte se za asi nejpodivnější čínskou atrakcí na světě: Zahradou Tygří masti. Představte si plochu několika fotbalových hřišť, na kterých se rozkládá bludiště pagod, altánků, jezírek, umělých jeskyní, teras a zákoutí. Jakýsi šílený umělec sem rozmístil přes tisíc kýčovitě barevných betonových soch, většinou v životní velikosti. Jsou v dynamickém pohybu – bojují spolu, gestikulují, pitvoří se, kroutí se, komusi hrozí nebo se smějí. Pokud ale nejste Číňané, absolutně nechápete, o co tu jde. Stali jste se zajatci neznámých příběhů odlišného světa, do něhož nepatříte a jehož hodnotám nerozumíte. Podobný pocit antropologického cizince asi turisté ze Říše středu zažívají tváří v tvář sochám na pražském Karlově mostě nebo obrazům Mistra Theodorika v kapli sv. Kříže na Karlštejně.

 

MILIONÁŘI S MORÁLKOU

„To, co nosím v hlavě, bude tak výjimečné, že si o tom budou vyprávět celé generace,“ říkal Boon Haw – jeden ze dvou bratrů, kteří pohádkově zbohatli prodejem Tygří masti (viz rámeček). V roce 1935 koupili pozemek s výhledem na moře a v březnu 1937 tu dostavěli rodinnou rezidenci. V zahradě se stovkami jedovatě barevných soch se tyčila stavba ve stylu art deco, která spolykala tehdy neskutečně vysokou sumu jeden milion singapurských dolarů. Italský mramor doplňoval francouzský nábytek. Dům nazývaný Haw Par Villa měl sedm kopulí symbolizujících sedm hvězd. Podle učení feng-šuej to mělo být dobré znamení, prodlužující život jeho obyvatel. Bratři Boon Haw a Boon Par tu ale prožili jen pět let. Hned po okupaci Singapuru v únoru 1942 jim vilu zabavili Japonci, kteří si z ní udělali námořní pozorovatelnu. Boon Par zemřel o dva roky později v Rangúnu. Když se jeho starší bratr po válce vrátil, našel dům těžce poničený. Aby se zbavil mučivých vzpomínek na doby, které se už nikdy nevrátí, přikázal ho zbourat. Dokončení oprav zahrady se ale už nedožil – v roce 1954 na obchodní cestě do Hongkongu podlehl infarktu. Obchodní impérium zdědil jeho synovec Aw Cheng Chye. Rodina firmu vlastnila až do roku 1971, kdy ji další generace rozprodala nadnárodním společnostem. Zahradu Tygří masti pak v roce 1979 získal singapurský turistický úřad. V roce 1990 areál převzala společnost provozující zábavní parky. Zahradu Tygří masti přejmenovala na Dračí svět a vybudovala tu moderní atrakce. Zničila tím genia loci i záměr, se kterým ho Boon Haw kdysi vytvořil. Zahrada pro něj byla místem, kde se singapurští Číňané poučí o své vlastní minulosti a kulturním dědictví. Nechtěl, aby se sem lidi chodili bavit, a jako multimilionář si nepřál, aby sem museli platit vstupné. Sochy a jejich příběhy měly návštěvníkům předávat morální poselství a pozitivní hodnoty. Jenže došlo přesně k tomu, co západní levicoví filozofové tzv. frankfurtské školy nazývali „komodifikací“. Ušlechtilý dar filantropa společnosti byl komerčně transformován ve zboží, jehož jediným smyslem je generovat zisk. „Charismatický jedinec vybudoval ekonomické impérium, které mu umožnilo uskutečnit filantropické sny o pomoci druhým,“ píše singapurská antropoložka Brenda Yeah. "Zahrada Tygří masti odrážela jeho představy o morálce. To už dnes není možné. Doba podnikavých individualistů skončila a nadnárodní kapitál už s morálkou nepracuje.“ Výprodej čínské kulturní tradice povrchním nedělním výletníkům se ale nezdařil – zábavní park Dračí svět skončil se ztrátou třiceti milionů dolarů. V tu chvíli se objevilo nové riziko. V miniaturním ostrovním státečku jsou stavební parcely astronomicky drahé. Developeři proto okamžitě dostali zálusk na pozemek. Pragmatici bez sentimentu tvrdili, že Zahrada Tygří masti je zastaralá a nudná a nejlepší by proto bylo ji zbourat. Singapurská centrála cestovního ruchu se ale v roce 2000 naštěstí rozhodla místo vrátit Boon Hawovu záměru. Vstupné bylo zrušeno, moderní atrakce odstraněny, sochy zrestaurovány. V dubnu 2003 byla zahrada vyhlášena národní kulturní památkou.

 

NÁSTRAHY PAVOUČÍ KRÁLOVNY

V bizarní galerii pod širým nebem můžete bloudit několik hodin a připadat si přitom jako v nějaké patafyzické vizi Hieronyma Bosche. Bozi tu zápasí s démony, nymfy svádějí smrtelníky, světci se modlí a meditují. Na první pohled to celé připomíná nestvůrně metastázovaný dům hrůzy na matějské pouti. Pro diváka s estetickým citem je poetika Zahrady Tygří masti daleko za hranicí kýče. Jenže je to tak nepředstavitelně nevkusné, až je to paradoxně božsky nádherné. „Všechny sochy mají hluboký význam,“ vysvětluje mi student Michael Lee, který si v zahradě přes léto přivydělává jako průvodce. „Učí nás, že máme konat dobro a snažit se být prospěšný všem okolo.“ Výjevy ze starých čínských legend doplňují „moderní“ tragické scény z každodenního života. Opilý karbaník se vrací z hospody a na ulici ho poráží auto. Na moři se potápí loď a na tonoucí námořníky se vrhají žraloci a chobotnice... I když jsou tyhle příběhy zdánlivě banální, i ony mají hluboký etický význam. Doplňují je tabule s poučkami, jako třeba: „Alkohol a karty tě připraví o všechno. Raději proto svůj čas a peníze investuj do pozitivních věcí.“ Michael mi ukazuje muže, který se v bouřícím oceánu veze na hřbetu obrovské želvy: „Při ztroskotání parníku by se byl utopil jako ostatní. Na pomoc mu ale přišla želva, kterou kdysi zachránil. Plyne z toho poučení, že se ke všem živým tvorům máme chovat dobře, protože dobro se nám jednou vrátí.“ Můj průvodce mi vypráví i o soše rybáře Jiang Tai-gonga, který dlouhá léta nemohl nic ulovit. Chytal totiž s háčkem nad hladinou. „Je to klasický čínský příběh o trpělivosti,“ vysvětluje. „Pokud vydržíš čekat dostatečně dlouho, všechno nakonec vždycky dopadne tak, jak jsi chtěl.“ Na všechny sochy tu můžete sahat. Když se například dotknete Konfuciových nohou, prý vám to přinese štěstí u zkoušek. Opodál stojí blahobytně vyhlížející pupkatý buddha Maitréja, kterému se podle jeho širokého úsměvu někdy přezdívá „čínský bůh srandy“. Na Michaelovu radu mu pohladím velké břicho, abych přilákal peníze a prosperitu.

 

bizardnosti2

 

ČÍNSKÝ DISNEYLAND

Obrovitou zubatou tlamou vcházíme do budovy ve tvaru draka, která ukrývá děsivé výjevy z deseti kruhů buddhistického pekla. Krvavě sadistické scény jsou vypracovány do nejmenších detailů, takže se sem prý nedoporučuje brát děti. I tady jde ale o mravní ponaučení. Naše duše prý totiž dostanou přesně to, co jsme si svým životem vysloužili. Číňané na to během staletí vypracovali přesný „jízdní řád“ podle jednotlivých provinění. Únosci budou po smrti uvrženi do jícnu sopky nebo hozeni na strom s noži místo listů. Lupičům budou usekány ruce a nohy a prostitutky skončí v kotli vařící krve. Porušení společenských pravidel je ale podle konfuciánské tradice trestáno přísněji než vražda. Nectíš autority? Po smrti budeš přivázán na rozpálené ocelové pláty a pomalu grilován. Podváděl jsi při zkouškách? Ďáblovi pohůnci ti z břicha vytáhnou střeva. Peklo v Zahradě Tygří masti přitom pamatuje i na moderní prohřešky. Neplatíš daně? Budeš pomalu drcen v kamenném hmoždíři... Zahradu Tygří masti dnes navštíví asi 30 000 lidí měsíčně. Bývá označována za „čínský Disneyland“ a přirovnávána k Neverlandu, soukromému zábavnímu parku Michaela Jacksona. Jde o největší atrakci svého druhu v Asii (podobná, i když mnohem menší uskupení soch najdete snad jen v Hongkongu, v laoském Vientianu a na thajském ostrově Ko Samui). O údržbu zahrady se už od roku 1951 stará Teoh Veoh Seng (72), jehož dědeček prý kdysi sochy pro bratry Awovy vytvářel. „Lidé si už neumějí vážit tradičních hodnot,“ říká mi smutně. „Nějaký vandal nedávno dokonce ulomil Konfuciovi prst.“ Na každého ale jednou dojde. Zatímco bratři Awovi se díky svým zásluhám radují v buddhistickém nebi, vandal po smrti skončí na rozpálených ocelových plátech.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group