ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Kdy ušáci dodupou?

kralici2

TEXT MICHAL DVOŘÁK

Na začátek něco pro chytré hlavy. K Valentýnu jste dostali párek krásných králíčků, které chcete začít chovat.

 

Každý měsíc se jim narodí pár králíčků, který po měsíci dospěje a vrhne další páreček. Ten za měsíc dospěje, vrhne, a tak to jde pořád dál. Králíci neumírají, ani nekončí na pekáči. Kolik králíků se vám bude o příštím Valentýnu prohánět po bytě? Možná vás to překvapí, ale s touto zapeklitou matematickou úlohou (řešení najdete na konci článku) přišel italský učenec Fibonacci už ve 13. století. A králíky si pro svůj příklad nevybral náhodou – jejich až nebezpečná schopnost reprodukce byla už tehdy proslulá. Vždyť také králíci dokázali zpustošit Baleáry natolik, že tam poslal římský císař Augustus vojsko, aby se škůdci zatočilo. Jenomže chytit divokého králíka nebylo ani ve starověku nic jednoduchého, a tak se nakonec museli stěhovat lidé… „Ty potvory se množí jako kobylky,“ říká bývalý králíkář Josef Brůček. „Mně se množili tak rychle, že jsem nestíhal vyrábět nové kotce. A to jsem nepřipouštěl samici hned další den po porodu, jak bývá obvyklé ve velkochovech.“ Josef Brůček je z Prahy, ale králíky choval v rodné vsi na Kokořínsku. V devadesátých letech si chtěl jejich chovem přilepšit, což se mu i dařilo – měl až čtyři sta králíků. Chov tolika zvířat však stojí příliš času, proto je po několika letech rozprodal. Stejně jako mnoho jiných chovatelů.

 

KRÁLÍKA DÍKY VÁLKÁM

Bývaly ale doby, kdy dupalo v každé československé vsi víc králíků než lidí. Kožky zdobily vrata stodol a pečínka voněla z oken nejen o nedělích. Cesta lahodného a nízkotučného masa na prostý český stůl však byla dlouhá a trnitá. Za to, že si dnes pochutnáváme na králíkovi, vlastně můžeme poděkovat válkám. Během té prusko-francouzské v roce 1870 objevili Němci chuť malých ušáků, oblíbených zvířátek francouzských gurmetů. Vojáci pak francouzské know-how o jejich chovu přivezli zpět do vlasti a odtud se brzy rozšířilo i do Rakouska-Uherska. A už v roce 1873 vydává Emanuel A. Meliš knihu s kouzelným názvem Chov králíků, aneb Jak možná skrovným peněžním základem dosíci 500 proc. čistého zisku. Knihu, po jejímž vydání v českých zemích následovala králíkářská horečka. Meliš vypočítává, že vložená zlatka se „pěstiteli“ vrátí už za pár měsíců. Poukazuje také na možnost úžasného odbytu: „Jelikož Francie kupuje 8–10 milionů králičích spratků ročně z ciziny, nedá se upříti, že by při pečlivém chování tento článek naší vlasti značnou částku vynesl.“

 

TO NIKDY NESNÍM!

Chov králíků byla příležitost, kterou si podnikaví Češi nechtěli nechat ujít. První chovatelské spolky před sebou měly obtížný úkol – přesvědčit českou veřejnost, že králičí maso lze pozřít. O „směšném předsudku proti požívání králičího masa“ se zmiňuje i Meliš. Je to zvláštní, ale ještě naši prapradědové by nejspíš králíka nevzali do úst. Možná to pramenilo z prostého strachu před novou zkušeností (Snědli byste například morče? Prý chutná stejně.), možná to bylo tím, že králík se v českých zemích trpěl jako zbytkové zvíře ve chlévech, kde zpracovával to, co spadlo ze žlabu dobytku. Králičí maso přitom bylo v celé jihozápadní Evropě lahůdkou prakticky už od starověku. Milovali ho Římané, kteří králíky chovali v leporáriích, velkých zahradách obehnaných kamennou zdí. Nad jejich největší delikatesou bychom se dnes asi přeci jen pozastavili: Římané zbožňovali laurices – nenarozená mláďata v březích samicích. Později, když se naučili králíky divoké chytat a chovat, tak konzumovali už jen čerstvě narozená mláďata, aby kvůli nim nemuseli zabíjet samici. Na stejné pochoutce si libovali také mniši ve středověkých klášterech – byli to právě oni, kteří se postarali o rozšíření králíků hlavně po Francii a pak i po Evropě. Králíka si mohli dopřávat i v dobách půstu. Chovali je na uzavřených nádvořích, kde se ale králíci rozmnožovali jen obtížně. A tehdy nejspíše nějakého pozorného mnicha napadlo, že uzavře-li zvíře do kotce, zbaví ho strachu a králík se pak množí jedna radost.

 

TREFÍ SE I ŽENY

Zatímco ve francouzských klášterech vyrůstaly první kotce, tak v českých zemích se ve středověku chovali první králíci divocí pěkně postaru – v oplocených pozemcích nebo ještě lépe – na ostrůvcích, kam za nimi nemohla škodná a odkud se nemohli podhrabat. Takový Králičí ostrov byste našli například na rybníku Bezdrev. Lov králíků v těchto „oborách“ byl oblíbenou kratochvílí šlechty. Účastnily se ho i dámy – bylo jich tolik, že nebylo možné se netrefit. Králíkářský středověk u nás trval prakticky až do vydání legendární Melišovy knihy. Ta přinesla českým chovatelům první návod na vystavění králíkáren, seznamy plemen či návody ke krmení. Na Meliše navazuje náš největší popularizátor králikaření Jan V. Kálal, autor knih Racionelní chov králíků ve službách malorolníka či ABC králikáře.

 

DO KAŽDÉHO STAVENÍ

Ovšem k masivnímu rozšíření chovu ušáků v Československu napomohla opět až válka. Králíci byli totiž v protektorátu jedinými zvířaty, která se nezabavovala majitelům. Proto jich byla plná města, každý dvorek a balkon okupovaly jednoduché kotce s vzácným zdrojem masa. Když lidé vytrhali trávu z parků, tak ji o víkendech vozili z venkova. Tehdy jsme začali být králíkům vděční a tehdy také začala naše nesmírná láska k nim. „Během okupace i ,socialistického budování venkova‘ se jednalo skutečně o fenomén,“ říká Petr Pilous z Krajské veterinární správy pro Ústecký kraj. „V těchto dobách představovali králíci jeden z hlavních zdrojů masa pro obyvatele venkova. Nebylo jediného stavení, ve kterém by se nechovali.“ To už městské balkony opět zarostly muškáty a lidé si pro králíky jezdili k rodičům na venkov. Devadesátá léta pak znamenala pro české králíkaření velké změny. Přibývalo faremních chovů, naopak ubývalo tradičních malochovů. „V naší vesnici jsme zbyli tři, přestože králíky byste ještě nedávno našli na každém dvoře,“ vzpomíná Milan Horák z Malíče u Litoměřic.“ Lidé už na chov králíků nemají čas, nebo se jim do toho prostě nechce. Ale maso jim pořád ještě chutná, takže s odbytem svých kousků nemám problém.“ Typickou českou úpravu králíka ochutnal i Emanuel Ridi, šéfkuchař z Itálie, která v konzumaci králíků jasně vede: „Vím, že je tu králík velmi oblíbený. Děláte ho na smetaně, na majoránce, párkrát jsem ho na venkově ochutnal a bylo to úžasné.“ Ve svém pořadu ale české veřejnosti nabídl poněkud netradiční recept – králíka na olivách a rozmarýnu.

 

kralici

 

KDY JSTE HO JEDLI NAPOSLEDY?

Česko skutečně stále zůstává na předních místech ve spotřebě králičího masa, pochutnáváme si na něm však stále méně. Ubývá totiž nejen králíků v malochovech, ale kvůli vyšším cenám krmiva i ve faremních chovech. Přesto se většina české produkce vyváží, nejvíce do Německa a Belgie. Pulty v českých supermarketech pak zaplňují králíci z Číny. „Naděje pro tuzemské drobnochovy ale nadále zůstává. Vzrůstající zájem o ekopotraviny se jistě projeví i v poptávce po králících z drobno- Králičí hop je obdobou koňského parkuru, dráha i překážky jsou však přizpůsobeny králíkům. V Česku se hopu zatím věnuje 35 chovatelů, rozlehlá dráha vyrůstá v Brně na Kraví hoře. chovů, chovaných v dobrých životních podmínkách a krmených přirozenou stravou a nikoliv granulemi. Jejich maso je pak kvalitnější,“ říká Petr Pilous. Králíkaření ale stejně jako cokoliv jiného podléhá trendům – ten současný je ve znamení odklonu od masných plemen k šlechtění exotických druhů. V poslední době je největším hitem zakrslý králík Teddy, oblíbený dárek k narozeninám či za vysvědčení. Je roztomilý, jeho chov je nenáročný a v městském bytě často nahrazuje psa nebo kočku. Děti, které s králíčkem do kapsy vyrůstají, budou možná v budoucnu toto maso odmítat. Ale i kdyby, důležitější je kladný vztah ke zvířatům. V České republice už dávno není králíkaření takovým fenoménem jako kdysi. A ani nebude. Můžeme ale svou poptávkou po kvalitě a svými kvalitními chovy uplatňujícími zásady welfare prosperity zařadit mezi země, kde se králíkům žije krásně.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group