ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Potomci dávných velikánu

 

velikaniTEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBUŠ

Tádžikistán je jednou z nejvýše položených zemí světa. A také z nejchudších. Ve stínu nejvyšší hory bývalého Sovětského svazu – piku Komunisma – se v poklidném středoasijském tempu snaží lidé vrátit ke své slavné minulosti.

 

Historie tádžického města Chodžent kráčí ruku v ruce se jménem Alexandra Makedonského. Ten se při své výpravě rozhodl na břehu řeky Jaxartes založit jednu ze svých Alexandrií. Dal ji přívlastek Eschaté čili nejvzdálenější. Do starobylého města Chodžent na severozápadu Tádžikistánu to z hranic trvá jen chvilku. Rozhlížím se kolem sebe a na první pohled je mi jasné, že se mi tu bude líbit. Krajina roste do výšky a celý horizont je pokryt různými kopci. Jeden z nich vypadá jako obrovská písečná duna, kterou někdo vzal a přinesl ze Sahary. Další, pro změnu ostrý kamenný štít, je pokrytý sněhem. O Tádžikistánu se říká, že 97 % jeho území pokrývají hory. Jsou naprosto všude. Nalevo, napravo, vepředu i vzadu, jako by chtěly člověka obklíčit a ukázat mu, kdo této zemi ve skutečnosti vládne. Zastavili jsme u hotelu, který jsme si vybrali jako jeden z těch lacinějších. Na první pohled jsme však byli trochu zmatení, protože svou výškou nám připomínal evropské hotely s několika hvězdičkami. Svoji slávu a nejradostnější roky už měl ale dávno za sebou. Nejhezčí na celém hotelu byl výhled. Kochali jsme se pohledem na město Chodžent, sedící pod šedivými kopci, z druhé strany pak na zasněžené vrcholky Turkestánského pohoří, probíjející se jemnou mlhou.

 

TRADIČNÍ PŘIVÍTÁNÍ

Vyrazili jsme do ulic s tím, že si musíme vyměnit místní měnu, tadžické somoni. Lidé nás nasměrovali do ulice, ve které je malý bazar. Směnárny tam sice nejsou žádné, ale jeden z obchodníků vyndal ochotně kalkulačku a vyměnil nám peníze přímo u sebe. Využili jsme příležitosti a hned ochutnali místní cibulové koláče plněné zajímavými zelenými listy. Slunce mezitím pomalu zapadlo za hory, ale ulice byly stále plné lidí. Na první pohled se Tádžici liší od Uzbeků. Jsou jakoby méně otevření, nezdraví se každou chvíli a dokonce nás ani s úžasem nepozorují. V malé čajovně jsem si objednal konvičku zeleného čaje a v klidu si vychutnával jeho vůni mísící se s atmosférou tohoto zapadlého místa. Každou chvilku se u mě někdo zastavil, prohodil pár slov, usmál se a zase se ztratil v přítmí čajovny. Když už Tádžiky trochu poznáte, nezdají se tak zamračení jako na začátku. Nabízení vodky jsem odolával dlouho, ale nakonec jsem zjistil, že se bez ní prostě odejít nedá. Přisedl jsem si k pěti mužům a ti hned nalévali. Prsty jsem naznačil, že chci jen málo na ochutnání, ale rázem jsem dostal dvoudeckovou sklenku. S každým jsem si musel několikrát přiťuknout a podat ruku, jako bychom se už dlouhé roky neviděli. Loučení o něco později pak probíhalo několik minut a provázelo ho další potřásání rukou. Ráno žily ulice čilým ruchem. Hlavní náměstí mezi velkým bazarem a mešitou šejka Massal Ad-Dina bylo plné lidí. Sedl jsem si do stínu staré hrobky a sledoval život okolo. Bleděmodré kopule mešity vypadají sice moderně, ale zato velmi příjemně. Moderní komplex zahrnuje již zmiňovanou mešitu, medresu a pak samotné mauzoleum z roku 1394. K mešitě patří také 21 metrů vysoký minaret, který byl přistavěn až koncem 19. století.

 

SVĚT OBCHODŮ

Panchšanbe, nebo chcete-li v překladu Čtvrteční bazar, je nejhezčím místem celého Chodžentu. Nekončící masa obchodníků a zboží připomíná moře, plné vody žijící vlastním životem. Vlny lidí valících se všemi směry nasvědčují, že za celý den nenastane odliv. Pulty s nabízeným zbožím jsou přehledně rozdělené, takže jak to tu člověk jednou pozná, ví přesně kam jít. Na začátku jsou obchodníci se sladkostmi všech tvarů a barev, ty se po chvíli mění na stánky s ovocem. Na zemi jsou poskládány stovky melounů a za nimi se vrší pulty se zeleninou. Vůbec se nedá mluvit o fádnosti, protože pestré oblečení místních žen činí z bazaru místo, kde ožívají barvy, prolínají se a navzájem míchají do pestré palety. Muži naopak nosí na hlavách tupi (místní název ťubetějky), tradiční čapky, které je zvykem nosit v celé Střední Asii. Na hácích visí kusy masa a odháněči much se téměř nezastaví. Hlavní ulici v bazaru obsadili chlapci s kovovými vozíky. Ti čekají, jestli je někdo nezavolá, že potřebuje odvézt nakoupené zboží nebo naopak dovézt k obchodníkovu stánku. Úzké schody vás pak zavedou do druhého poschodí. Zboží nahoře už není tak zajímavé, protože ho tvoří elektronika a oblečení, ale zato výhled na dolní část nemá chybu, stačí se opřít a pozorovat mraveniště pod sebou. Uprostřed města je velký sovětský pomník připomínající hrůzy války. Sovětská minulost se Chodžentu nedá upřít. Dlouhých 55 let se město jmenovalo Leninabad, čili Leninovo město. Až v roce 1991 se opět vrátilo ke svému původnímu jménu. Město protíná řeka Syrdarja, jedna z dvojice velkých řek Střední Asie. Na první pohled nás překvapilo, jak je čistá. Žádná kalná skvrna nebo barva připomínající bláto, ale modrá, místy až tyrkysová barva. Za řekou stoupá cesta k malému náměstí, kterému dominuje 12 metrů vysoká socha Lenina. Přivezli ji sem z Moskvy a od té doby, co se podobné zbavili v uzbeckém Taškentu, je tato největší Leninovou sochou v regionu. Neméně zajímavým místem je nedaleko stojící starověká Citadela, jejíž základy pocházejí z doby, kdy zemí procházel Alexandr Veliký. Pevnost nedávno prošla rekonstrukcí, aby se co nejvíce podobala té původní. Součástí areálu je i archeologické a historické muzem, zaobírající se dějinami Sogdijské provincie (Sughd) a celého města.

 

ZRÁDNÉ PRŮSMYKY

Pomalu jsme se začali s Chodžentem loučit. Na ulici jsme si sjednali cenu pro cestu džípem do Pendžikentu. Abychom jsme se tam dostali, musíme překonat vysoké průsmyky Turkestánských hor a džíp je na tuto cestu jako stvořený. Batohy jsme přivázali na střechu, přisedly si k nám tři ženy a po chvíli jsme vyrazili. Za Chodžentem se asfaltová cesta jako mávnutím kouzelné hůlky ztratila a v autě nás to najednou házelo ze strany na stranu. Krajina se nám s každým kilometrem zvedala před očima a postupně zmizela městečka i jednotlivé domy. Pískovcové skály se během chvilky změnily na ostré skály ozdobené sněhovou pokrývkou. Cesta se klikatila, stoupala, klesala a pořádně vytřásala. Kola vířila prach a za sebou jsme ho táhli celý oblak. Pohled dolů je jako pohled do prázdna. Nesmírnou hloubku už okusilo nejedno auto. Zub času je pomalu ohlodává a za každým vrakem se skrývá smutný příběh těch, kterým se hory staly osudnými. Nejvyšším bodem cesty je průsmyk Sahristan ve výšce 3378 metrů. Zhluboka vdechujeme čerstvý vzduch a díváme se do hlubokých údolí pod zasněženými horami. Čarovné tádžické hory musejí dostat každého. Všude okolo je sníh. Na některých místech jeho jazyky nebezpečně olizují hrbolatou cestu. O pár kilometrů dál odklízejí lidé sníh z cesty, menší lavina musela spadnout v noci nebo dnes ráno. „Tuhle zimu se na cestě vytvořila kolona aut. Zatímco čekali, až se budou moci pohnout, spadla lavina a smetla je sebou dolů,“ vypráví nám řidič příběh starý pár měsíců. „Zaduněla hora, sníh se hnul a vzal s sebou na věčnost několik aut plných lidí. Do Pendžikentu už nikdy nedorazili. Tohle je jen jeden z příběhů. Tady v Turkestánských horách se podobné příběhy počítají na desítky.“ Za průsmykem začínáme pozvolna klesat krajinou, kterou se klikatí řeka Zeravšan. Několikrát nám zkříží cestu, pozdraví a zas utíká dál. Na mnoha místech ji přetínají mosty pro pěší, tvořené jen z lan a dřevěných latí. Venku se začíná stmívat. Vesničky v horách se pomalu připravují na zasloužený odpočinek. Chlapci ženou z pastvin stáda koz a krav, podél cest kráčejí osli plně naložení stohy slámy. I někteří lidé si naloží slámu na hřbet a opatrně kráčí temnou krajinou. Některé úseky cest pokryli vesničané obilím, které jim projíždějící auta pomáhají vymlátit. Je těžké představit si takovýhle život. Po šesti či sedmi hodinách cesty se před námi konečně objevuje brána, vstup do starobylého města Pendžikentu.

 

velikani2

 

NA HEDVÁBNÉ STEZCE

Hned po rozbřesku jsme se pěšky vydali hledat ruiny starověkého Pendžikentu. Přidal se k nám malý chlapec a každou chvilku chce, abychom ho fotili. Kdysi významné středisko země zvané Sogdiana se postupem času změnilo na beztvarou hromadu hliněných ruin. Zídky dávají tušit základy domů a ulice pokryla vysoká tráva. Skoro nic tu nepřipomíná dobu, kdy se tudy vozilo hedvábí z Číny. Poloha Pendžikentu je však stále nádherná. Okolo celého města se na horizontu vine pás zasněžených štítů Fanských hor. Kdysi na tomto místě stála mešita, ale sovětský režim ji nechal zbourat. Na přilehlém kopci stále leží zbytky starého zoroastriánského pohřebiště společně s poničeným chrámem. Tento šedivý obrázek rozvířilo několik sympatických děvčat v barevných šatech. Jako kdyby do této scenerie ani nepatřila. Za zbytky mešity stojí vstupní brána do bazaru moderního města, které zde vyrostlo. Ztrácíme se mezi lidmi a aspoň na chvíli jsme se stali jejich součástí. V jednom malém obchůdku jsme si vybrali tradiční konvičky na čaj i s neodmyslitelnými miskami. Víme, že až z nich budeme pít doma čaj, vždy si vzpomeneme na tento krásný kus země.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group