ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Foťák místo pušky

fotak2

TEXT: JAN SVATOŠ, FOTO: SAFARI MUSEUM KANSAS

To slovo znáte z katalogů. Fotosafari. Nejde ale o výkřik moderní doby. Cestu k němu začali budovat manželé Johnsonovi už na počátku minulého století. Riskovali byste svůj život kvůli vyvolání fotografie? Oni ano.

 

 

V době, kdy se svět teprve probouzel z euforie nad prvním zvukovým celovečerním filmem, jazzový zpěvák, americký cestovatel, fotograf a filmař Martin Johnson už přemýšlel o způsobu přepravy zvukové a filmové aparatury do nejtemnějších koutů Afriky. V sopečnému pohoří Virunga hodlal nafilmovat život horských goril i s kontaktním zvukem. Do té doby znal svět horské gorily jako samostatný živočišný druh pouze čtvrt století a ještě k tomu jen z kreslených obrázků, na nichž byly často vyobrazovány jako krvelačná monstra. „Zachytit hlas goril do filmu je úkolem, nad nímž by ustrnul i sám Sisyfos, kdyby měl tu smůlu a narodil se ve století zvukového filmu,“ napsal si Johnson do deníku. Nakonec první ozvučené filmové záběry z Afriky skutečně přivezl, aby z nich později vznikl slavný film Congorilla.

 

ROMANTIKA U LIDOŽROUTŮ

Když se Martin Johnson v roce 1906 dozvěděl o výpravě spisovatele a dobrodruha Jacka Londona do jižních moří, rozhodl se zúčastnit jeho expedice. Napsal šestistránkový dopis, v němž ho přesvědčoval, že Londonova loď Snark nesmí postrádat kuchaře jeho kvalit. London mladíka přijal, odpluli do Oceánie a stali se z nich přátelé. Martin moc vařit neuměl, zato ale uměl fotografovat a natáčet. A zatímco London si z expedice přivezl podlomené zdraví, Johnson pořídil stovky metrů filmu, tisíce fotografií a začal o expedici přednášet po Spojených státech. Při promítání svých snímků v Kansasu se ve městě Chanute seznámil s mladou zpěvačkou jménem Osa Leighty. Martinovi imponovala její suverenita a vzdor, Ose zase dobrodružná povaha a odvaha mladého cestovatele. Jiskra, která mezi nimi přeskočila, musela být obrovská, protože do týdne vstoupili do manželství. Novomanželé se roku 1917 vydali na Šalamounovy ostrovy a Vanuatu, aby natočili kanibalské kmeny. Výprava ale málem skončila tragédií, před smrtí je zachránila vojenská loď. Myšlenka natočit film se neuskutečnila. Martin chtěl všeho nechat s výčitkami svědomí, že ohrozil život své manželky. Osa ale měla na věc svůj názor: „Natočil jsi snad film, pro který jsme se tam trmáceli?“ Když Martin připustil, že nikoliv, odvětila s ledovým klidem: „Tak pojeďme ještě jednou...“ Vrátili se tam v roce 1919 s ozbrojeným doprovodem, promítačkou a nápadem přehrát domorodému náčelníkovi jeho vlastní filmový obraz. Byla to historicky první experimentální projekce domorodcům, která sklidila úspěch jak mezi „lidožrouty“, tak později ve Spojených státech.

 

ZROZENÍ FOTOGRAFICKÉHO SAFARI

Nebyl to zdaleka jediný úspěch, kterého Johnsonovi na fotografickém a filmovém poli dosáhli. Během své dokumentaristické kariéry podnikli více než osm výprav do vzdálených a tehdy neznámých koutů světa – k lidožroutům do jižních moří, na Borneo a především do Afriky, ve které uskutečnili pět velkých filmařských a fotografických výprav. Jejich práci uznávali odborníci po celém světě – od přírodovědce Carla Akeleyho až po známé osobnosti, jakými byl Ernest Hemingway, George Eastman „Kodak“ či Charlie Chaplin. Ve své fotografické práci Johnsonovi položili základy současné wildlife fotografii a byli průkopníky tzv. fotografického safari – tedy cesty do Afriky ryze za účelem fotografování. V jejich díle můžete vidět Afriku tak, jak už ji dnes neuvidíte. Zachytili stohlavá sloní stáda v keňských močálech, početné skupiny černých nosorožců v severní Keni či břehy řeky Rutshuru „poseté“ obrovskými nilskými krokodýly. Podobně jim svět vděčí za unikátní záznam dialektu kmene Rendillů, jejichž jazyk dnes už neexistuje.

 

BOJ FOTOAPARÁTEM

Po návratu z expedic po Oceánii se cestování stalo jejich životní vášní. Přednášeli a promítali po Spojených státech, aby si vydělali peníze na další výpravu. V roce 1921 se poprvé vydali na cestu do Afriky. Bílí farmáři v té době vybíjeli divoká zvířata po stovkách, aby si rozšířili své pozemky. Do Britské východní Afriky mířili ve velkém také lovci. Jejich cílem bylo lovecké safari a sportovní střelba. Cizinci si najímali zkušené průvodce, s nimiž vyráželi na několikadenní safari za účelem skolení největších kusů divoké zvěře. Přestože tehdy bylo v Keni mnohem více zvířat než nyní, napsal si Martin do svého deníku: „Cílem naší cesty bylo filmovati úplněji než dosud život rychle mizející africké zvěře, aby potomstvo ji mohlo věčně viděti, jak vypadala ve svém posledním a největším útočišti.“ Svůj názor sdílel se svým velkým přítelem Carlem Akeleym, největším americkým zoologem své doby. Díky neuhasínajícímu úsilí tohoto přírodovědce byl v Africe založen Albertův národní park (dnešní NP Virunga), historicky vůbec první chráněné území v Africe.

 

OSA TŘÍMÁ PUŠKU

Pokud si dnes chceme přiblížit divoké zvíře, které setrvává v „nefotografovatelné“ vzdálenosti, zmáčkneme zoom nebo použijeme teleobjektiv s dlouhou ohniskovou vzdáleností. Johnsonovi takové možnosti neměli – nedokonalé teleobjektivy, omezená rychlost závěrky a plachost divokých zvířat před automobily způsobovaly, že zvířata nebylo možné kvalitně vyfotografovat. A pokud se to přece jen podařilo, byly snímky rozmazané vlivem chvějícího se vzduchu. Pomocí experimentů zjistili, že je lepší se k divokým zvířatům přibližovat pěšky a během několika let si vybudovali úspěšnou strategii. Osa zužitkovala sparťanskou výchovu z dětství – s puškou chodila vždy ke zvířatům až „na dostřel“, zatímco Martin fotografoval nebo natáčel. V několika případech se přesvědčil o její střelecké neomylnosti a spolehlivosti. Tento na první pohled rizikový přístup ale otevřel Johnsonovým cestu k filmařskému úspěchu a jejich snímky získaly na atraktivnosti.

 

 

 

FOTOGRAFICKÉ NESNÁZE

Práci prvních dokumentaristů v buši doprovázely dnes již nepochopitelné problémy. Hlavní starostí bylo uchování latentního obrazu, který bylo nutné z důvodu vedra, prachu a vlhka co nejdříve vyvolat. Johnson se v tomto stal brzy mistrem a kromě svitkových filmů vyvolával sám i filmové pásy. Své pracovní podmínky v Africe vylepšil vybudováním temné komory. Když zjistil, že voda dovezená z Nairobi není k vyvolávání vhodná, sestavil důmyslný rezervoár, který schraňoval dešťovou vodu z okolních střech. Zásoby této vody vystačily k vyvolávání fotografií i v období sucha. Fotografický obraz mohla ale ohrozit i mnohem banálnější věc, jako např. roj divokých včel – ten se jednoho dne usídlil v přenosné temné komoře i s nevyvolanými negativy. Byla to slepá ulička – úmorné vedro ohrožovalo budoucí fotografie stejně jako otevření dveří, kterým by dovnitř proniklo světlo. Největším nebezpečím, které na fotografy v Africe číhalo, nebyly šelmy nebo jedovatí hadi, ale fotografování jako takové. Vážné zranění si Martin přivodil při nočním fotografování slonů. Dobové bleskové výboje byly způsobené vzplanutím magneziového prášku. Martin velice často používal fotografické pasti, složené z více než osmi bleskových zařízení. Jedné noci nemohl usnout a při procházce vstoupil omylem přímo mezi blesky. Následky popálenin si nesl do konce života.

 

KŘÍDLA ZOUFALSTVÍ I NADĚJE

Vydat se do méně probádaných částí Afriky znamenalo odpovědnost a zejména soběstačnost. Nejbližší servisní opravna automobilů Willis Knight, které Johnsonovi používali, byla v Londýně a nejkratší cesta k servisní stanici fotoaparátů Kodak vedla přes Atlantik až do amerického Rochesteru. Z důvodu absence lékaře byl Martin také nucen naučit se základní ošetřovatelské úkony. V roce 1932 se Martin s Osou rozhodli zdokumentovat Afriku z ptačí perspektivy. Zakoupili tedy dva obojživelné letouny značky Sikorsky a ze dne na den se naučili pilotovat. Mohli tak podniknout leteckou pouť z Kapského Města do Káhiry, během níž nalétali přes sto tisíc mil. Jako první na světě pořídili letecké snímky hory Kilimandžáro a Mt. Kenya. Martin tragicky zahynul v roce 1937. Osudnou se mu ale nestala divočina. Johnsonovi letěli běžnou linkou Western Air Express ve Spojených státech, jejich Boeing 247 však ve špatném počasí narazil do skály. Martin druhého dne podlehl zraněním, Osa byla upoutána na vozík. Osa se ještě několikrát do Afriky vypravila. Napsala vzpomínkové knihy a stala se autorkou prvního televizního seriálu s přírodní tematikou. Zemřela v roce 1953 na infarkt.

 

fotak

 

RÁJ NA ZEMI

V roce 1961 založila matka v rodném městě své dcery, v kansaském Chanute, Martin & Osa Johnson Safari Museum. Posláním muzea je uchovat fotografický a filmařský odkaz manželů Johnsonových dalším generacím. Do svého afrického deníku si kdysi Martin napsal: „A přece nemůže být šťastnějšího domova nad náš. Nemáme u nás lahůdkářského krámu. A nejbližší telefon je vzdálen pět set mil. Ale máme slunce, smích a květiny po celý rok. V jednom směru jsme králem a královnou svých poddaných. Alespoň takový máme pocit ve svém malém knížectví na vrcholu hory, pod níž leží jezero, jež jsme nazvali Rajským.“ Oba svým životem a skutky naplnili staré antické přísloví, které praví: je dobré nikoli pouze žít, nýbrž dobře žít…

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group