Jsou celebritami, britské království si je hýčká, i když žijí divoce na Gibraltaru. Legenda praví, že dokud tady drzí makakové budou, bude toto území i nadále britské. A tak opice pijí krev Španělům, usilujícím o připojení tohoto strategicky významného místa. Bylo už pozdě odpoledne, když jsme dorazili ke spodní stanici lanovky, která vozí turisty do gibraltarské rezervace Upper Rock. Jak se záhy ukázalo, dnešní den nebyl nejšťastnější. Lanovka už nejela a navíc jsme byli dost utahaní, protože jsme kvůli dlouhé koloně aut nechali náš vůz dobré tři kilometry před hranicí. Navíc taxíkáři za projížďku gibraltarským parkem chtěli nekřesťanské peníze. Cena přibližně kolem třiceti eur za každého z nás, kterou jsme snad už z principu nechtěli platit, pobídla celou skupinu k dosažení vrcholu stůj co stůj.

SMOLNÁ KARTA

Nakročili jsme rázně do prudkého kopce s rozhodnutím dojít do rezervace pěšky. Naše nadšení a odhodlání se však přímo úměrně ztrácelo s přibývající únavou. Bylo ještě dost horko, a tak nápad stopnout nějaké auto, které nás nahoru vyveze, musel přijít dříve či později. I když upřímně řečeno, ve čtyřech jsme v dobrodiní zdejších motoristů ani moc nedoufali. Náhle, jako kouzelný dědeček z pohádky, zastavil na protější straně prošedivělý muž ve starším stříbrném autě a začal na nás anglicky pokřikovat, co to jako zkoušíme. Přeběhl jsem za ním a snažil se mu vysvětlit, co se nám stalo, jakou máme dnes smůlu a že tohle je poslední zoufalý pokus, jak se dostat do rezervace. Na taxík nemáme peníze a lanovky už bohužel nejezdí. „Pěšky je to nahoru alespoň tři hodiny cesty, to nemá cenu,“ vysvětloval. „Přijďte zítra, to se na Upper Rock dostanete v pohodě,“ pravil starý pán a otočil se zpět do auta. Přiznám se, že mé myšlenky směřovaly k trošku jinému řešení, ale i tak jsem poděkoval a vydal se zpátky za kamarády. „A odkud vlastně jste,“ vykřikl na mě z už skoro rozjetého auta. „Z České republiky,“ odvětil jsem a všiml si jak vůz opět zastavil. Chlapík vyskočil ven, dohnal mě a vykřikl: „Praha, Benešov!“ Jeho malá očka se rozzářila: „Já jsem se narodil kousek od Hodonína na jižní Moravě,“ povídá stále ještě anglicky. „No a my jsme z Brna, pěknej kus cesty a opice neuvidíme,“ dodal jsem zklamaně. V tu chvíli jsem ale začínal cítit, jak se naše smolná karta se obrací.

NA RODNOU VLAST SE NEZAPOMÍNÁ

Ukázalo se, že stařík byl oficiálním průvodcem po rezervaci, a tak nás všechny čtyři naložil do svého klimatizovaného vozu a otočil ho zpět. „Jmenuju se Ervin Czasch a narodil jsem se na Moravě. Dlouho jsem tam bohužel nepobyl, ale na rodnou vlast se nezapomíná,“ vysvětloval s úsměvem. „Je mi už jedenaosmdesát. Když jsem byl ještě dítě, přestěhovali jsme se s rodinou do Rakouska, které v roce 1938 obsadili Němci. Po válce jsem žil v různých evropských zemích, ale nakonec jsem se usadil právě tady. Jsem Brit, mám jejich občanství,“ usmál se na nu. Volně žijící zvířata slibovala docela zajímavou zkušenost. Navíc těmhle magotům bezocasým, berberským opům z rodu Macaca sylvanus, nelze upřít, že jsou ve světě známé.

TEĎ NĚCO UVIDÍŠ!

Zastavili jsme, abychom se rozhlédli po zátoce. Místo, kde jsme stáli, se jmenuje Apes´ Den, v překladu bychom řekli opičí doupě. Erwin se posadil na kamennou zídku, usmál se na mě a povídá: „Teď něco uvidíš!“ Už po cestě nám vyprávěl, že všechny místní opice zná osobně, když začal volat do prázdných křovisek, čekal jsem, co se stane. Skoro okamžitě se objevil šéf opičí tlupy a během pár minut k němu přibyly další opice. Jen co Erwina uviděly, začaly se prackami dobývat do kapsy jeho košile. Ukázalo se, že to byla jakási forma samoobsluhy. Do tlamiček si rvaly oříšky, které měl jejich dobrý známý v kapse pravděpodobně pořád. Makakové jsou pěkní neřádi. Dvě opice se začaly prát o oříšek a rvačka se přesunula na cestu. Nevadila jim postupně narůstající fronta aut v obou směrech. „Jsou to místní celebrity, britské království si je hýčká, i když si většinu času jen vybírají blechy z kožíšků. Podle legendy se říká, že dokud budou opice na Gibraltaru, bude tahle strategicky položená skála britskou kolonií,“ vysvětlil starý průvodce a dodal: „Musím je krmit a rozmazlovat, chtěl bych tady zůstat a být pořád Brit.“ A tak čilé opice nejvíce pijí krev Španělům, kteří o připojení Gibraltaru k Andalucíi usilují už desítky let. Makakům se daří dokonce natolik, že se mluvilo o regulaci jejich populace, aby se opice nepřemnožily. V podvečer jsme s kamarády spokojeně stáli na gibraltarské skále a pozorovali zvířecí činohru. Opice byly pro oříšek schopny udělat cokoliv. Vrcholným číslem bylo, když mi vyskočily po zádech na ramena za neustálého zjišťování, kde pro ně mám pamlsky. A tak, až se vydáte na Upper Rock, nezapomeňte – nekrmit! Sám jsem pochopil, že i kdyby jim turisté dávali jen to, co se smí, všechny opice by během pár dní prostě popraskaly.

powered by contentmap

You have no rights to post comments