ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Baletky na špendlíku

 

blechy2TEXT: MICHAL DVOŘÁK

 

Kam se poděly bleší cirkusy? Vždyť bývaly doby, kdy jich Evropou brázdily desítky, možná stovky. Na pražské Štvanici stával v polovině 19. století bleší cirkus, kde večer co večer tleskalo nadšené obecenstvo svým hmyzím hvězdám. Poptávka po takovém netradičním spektáklu by jistě byla – kdo by nechtěl vidět blešky zapřažené do kočáru či balancující na hrazdě. Problém je však jinde – nejsou blechy.

 

Ne každá blecha totiž dokáže být špičkovou varietní umělkyní. „Psí nebo kočičí blechy nevynikají takovou silou a výdrží, aby mohly provádět náročné cirkusové kousky jako mohutnější blechy lidské,“ říká Tim Cockerill, britský umělec a sběratel bleších cirkusů. Jenomže zatímco v 19. století byla tato zvířátka běžnou součástí městských i vesnických domovů, tak o sto let později se už z našich životů vytratily. Lidé se začali oddávat hygieně, a tak se dnes stává, že našinec na lidskou blechu nenarazí, jak je rok dlouhý.

 

Z LOŽNICE NA PÓDIUM

Na počátku bleších cirkusů ale nestál tento bezkřídlý parazit, ale záliba člověka v titěrnostech. Slavný přírodovědec 16. století Thomas Muffet se ve svých spisech zmiňuje o řemeslníkovi, který vyrobil řetěz dlouhý jako lidský prst a tenký tak, že jej bylo možné navléci na jedinou blechu. Ta pak při představeních táhla maličký zlatý kočár, precizně vyvedený do všech detailů. Miniatura i blecha slavily u publika velký úspěch – lidé obdivovali jak um řemeslníka, tak i to, že dokázal spoutat nenáviděnou blechu, tehdy věrného spolunocležníka. V následujících stoletích byly více či méně povedené miniatury stále hlavním předmětem podobných pouličních i salonních spektáklů. Umělci je ale představovali s blechami, které jim sloužily pro srovnání asi jako dnes krabička od sirek. Situace se začala měnit s příchodem 19. století. „Popularita představení různých miniatur klesala, lidi už si na ně zvykli. Někdy kolem roku 1830 proto pouliční umělci udělali malý, ale geniální tah – zaměřili se nikoliv na miniatury, ale na blechy samotné. Představovali je jako jedinečně vycvičené blechy,“ vysvětluje Tim Cockerill. Jedním z prvních, kdo svou pozornost soustředil na malé cizopasníky, byl janovský rodák Louis Bertolotto, který vystupoval na londýnské Regent Street. Jeho show se jmenovala Pozoruhodné představení pilných blech a okouzlila lid prostý i vznešený, včetně britské princezny Augusty Sasko-Gothské. Bertolottovy blechy totiž dokázaly kousky skutečně nevídané – dobový plakát sliboval „válečnou loď první třídy kormidlovanou jedinou blechou, čestný souboj dvou blech s meči v rukou a kočár s dámou a gentlemanem tažený blechou“. V dalších letech Bertolotto přidal i bleší polku a vystoupení Dona Quijota a Sancha Panzy – opět v podání blech.

 

JAKO VĚZNI

Co bylo na bleších cirkusech tak přitažlivého? Vždyť šlo o jen stěží zaznamenatelné hemžení cizopasníků, přenášejících nemoci. Musíme si uvědomit, že lidé 19. století strávili celý svůj život většinou tam, kde se narodili, a proto hltali vše, co dýchalo jedinečností. A jedinečné bylo i neoficiální motto cirkusů: Neodejdete od nás s větším počtem blech, než kolik jste si jich přinesli s sebou. Obecenstvo tehdy řešilo tři základní otázky: 1) Jsou to skutečné blechy? 2) Nechytnu od nich nějakou nemoc? 3) Jak je vůbec možné, aby dělaly takové kousky? Na první dvě otázky odpovídá článek o Bertolottově cirkusu v týdeníku Household Worlds, vedeném Charlesem Dickensem: „Představení probíhala v malé Z Mexika pocházejí takzvané pulgas vestidas, oblečené blechy. Vyráběly je prý jeptišky a protože blechy často znázorňují svatebčany, usuzuje se, že šlo o svatební dar. místnosti v Marylebone Street. Když jsem vstoupil, všude byly blechy. Ne méně než 60 blech, uvězněných a odsouzených k tvrdé práci. Každá z nich byla naštěstí spoutána, takže únik a následná hostina na návštěvnících byly nemožné.“

 

blechy

 

BLEŠÍ DRIL

Na třetí otázku, tedy jak se blechy naučí dělat to, co od nich principál žádá, je už obtížnější odpověď. Někteří cvičitelé si blechy vybírali podle toho, k jakým kouskům měly dispozice. Například těžkopádné a velké blechy jsou ideální k pohánění miniaturních kolotočů, z agresivních jedinců jsou prý skvělí tanečníci a blechy s výjimečně silnýma nohama vynikají v žonglování či tažení kočárů. Professor Heckler, který na počátku 20. století provozoval cirkus na newyorském Times Square, doporučoval zavřít blechy do vysoké sklenice a pozorovat jejich snahu dostat se ven. Tehdy se totiž nejlépe projeví jejich talent. V nízké sklenici se zase blechy odnaučí skákat. Pak už jim stačí jen navléknout kolem krku tenký drátek a zapřáhnout ji za kočár nebo ji jednoduchými cirkusovými triky naučit nějaké jiné kejkle. Bertolotto i Heckler se shodovali v tom, že mnohem lepšími cirkusáky jsou bleší samice než samci. Bertolotto k tomu dokonce napsal: „Zastánci ženských práv budou potěšeni tím, že v mém bleším ansámblu mám pouze samice. Shledal jsem totiž samce jako naprosto neschopné, nadmíru paličaté a do jednoho líné.“

 

ARTISTÉ V DOPISE

Talent však musel projevit i sám principál, protože navléknout smyčku na milimetrový krk vyžaduje cvik a nesmírnou trpělivost. Principálové někdy nabízeli lidem z publika, že si to mohou sami vyzkoušet. Komu se to povede, dostane tučnou odměnu. Většinou však majitelé cirkusů své blechy mezi lidi nepouštěli – snadno by mohly přijít k úhoně (blechy) a sehnat a vycvičit nové nebylo jen tak. S postupujícím zájmem o hygienu totiž velkých talentů ubývalo. Kolem roku 1950 platil Professor Testo za tucet blech 6 šilinků, někdy dokonce dva šilinky za jedinou blechu. Professor Len Tomlin vzpomíná, že když vystupoval ve Švédsku, tak si nechával každých 14 dní posílat tyto krvelačné parazity z Mallorky. Blechy však cestovaly už na konci 19. století. Přírodovědec F. T. Buckland zmiňuje impresária, kterému vždy, když vyjížděl se svým představením z Londýna do provincií, manželka posílala týdně nové blechy. Vkládala je do dopisní obálky zabalené v hedvábném papíře. Vždy dbala na to, aby je blechy nezapadly do rohů obálky, kde by je rozpláclo poštovní razítko.

 

ÚTĚK PŘED NAHOTOU

Ani přísun blech lidských z méně civilizovaných zemí však nedokázal odvrátit konec bleších cirkusů. V roce 1957 zavřel Professor Heckler svůj slavný cirkus na newyorském Times Square, protože náměstí zaplnily pornokina a strip bary, které na jeho uměleckou produkci házely špatné světlo. Mohlo by se zdát, že bleším cirkusům definitivně odzvonilo. Naštěstí je ale na celém světě několik nadšenců, kteří věří, že se tuto výjimečnou varietní zábavu podaří zachránit. Naděje vkládají například do nových technologií (mikrorobotika, pyrotechnika, 3D projekce), díky nimž by se mohl probudit zájem o bleší cirkus i ve 21. století. Já si však myslím, že pokud se tato představení dostanou opět na výsluní, bude to z jiného důvodu. Děti i dospělí většinou zbožňují, když se zvířata chovají jako lidé. A to jde blechám dokonale. Nakonec – živí se přeci naší krví.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group