ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zpívající bojovníci

 

bengal2TEXT A FOTO: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ

 

Úporné boje za svobodu probíhají v indickém Dárdžilingu. Zdejší Gurkhové se snaží zbavit nadvlády Západního Bengálska. V mnoha armádách světa jsou sice proslulí jako houževnatí válečníci, ale o svou nezávislost bojují bez prolévání krve – plakáty nebo koncerty. Však už se taky jejich boj vleče přes sto let.

 

Sluncem vytopený džíp čeká na cestující ze Siligurí do Dárdžilingu snad věčnost. Krčím se u otevřeného okénka na jediném místě, kde je trochu stín, a trpělivě odmítám jednoho prodavače jablek za druhým. „Madam, jste tu prvně?“ vytrhne mě z apatie postarší chlapík, dobývající se do už tak přeplněného džípu. Na první pohled je to jeden z těch typických Indů střední třídy s roztěkanýma očima za zamlženými brýlemi, pomačkanou košilí a koženým kufříkem. „Dárdžiling se vám bude líbit,“ slibuje, „bývalo to nejkrásnější místo na světě. Teď tu ale všechno upadá, protože nás bengálská vláda zanedbává.“ Jak Západní Bengálsko Dárdžiling zanedbává mám poznat už o pár minut později, když z hlavního tahu odbočíme na cestu do hor. Na silnici výrazně ubývá asfaltu a přibývá děr. Zatímco džíp křižuje serpentiny utopené ve vlhké mlze a za okénkem se vlní čajové plantáže, dozvídám se podrobný životopis onoho obrýleného pána. Ukáže se, že je doktor studovaný v USA, intelektuál a zapálený příznivec Gorkhalandu. „Většina obyvatel dárdžilingského distriktu jsou Gurkhové, kteří nemají s Bengálci nic společného,“ vysvětluje mi, „bojujeme za nezávislost na Západním Bengálsku, chceme vlastní stát v rámci Indie. Když nám vláda dá Gorkhaland, proměníme to tu v nebe na Zemi!“

 

NÁROD ŠERPŮ

Míjíme plantáž za plantáží a podél cest se stále hustěji objevují billboardy s jednoduchým heslem: „Chceme Gorkhaland“. Když se upocený džíp, jehož řidič staví na cigaretu takřka u každého odpočívadla, konečně dostane do Dárdžilingu, je už tma. Doktor Yonzone mi uprostřed chaotického vykládání zavazadel na smogem prosáklou ulici horečně třese rukou a na zítra mě zve k sobě domů na čaj. Dostávám narychlo načmáranou vizitku, na které krom adresy a telefonu nechybí velkým písmem vyvedený titul PhD. Konečně se ze začouzeného centra přesouvám na kopec Observatory Hill, do turistické enklávy města, v níž jsou sice nejdražší hotely, ale zato nejčistší vzduch. Místní náměstí také žije Gorkhalandem. Pódium, dunící pod nohami tanečníků v tradičních krojích, zdobí cedule s již známým sloganem a plac je přeplněný diváky z řad obyvatel města, indických turistů i zahraničních návštěvníků. Hudební vystoupení střídá jakýsi řečník: „Jsme Šerpové, národ z hor! Nejsme jako lidé z nížin, nepatříme k nim!“ Pak se k mikrofonu dostane jedna z indických popových hvězd a obecenstvo rázem ožije. Mladý zpěvák se svíjí před reprobednami, snědými prsty trápí kytarové struny a celé náměstí křičí spolu s ním: „Rock on!“ Boj Gurkhů za vlastní stát je velmi umírněný. Intelektuálové šíří plakáty, tisknou knihy, promlouvají na seminářích, zasílají petice vládě a pořádají kulturní akce, jako je ta v Dárdžilingu, při kterých široké veřejnosti dokazují, že jejich historické a kulturní dědictví nemá s Bengálskem co dělat. Ti radikálnější odmítají platit daně z účtů za elektřinu a telefon současné vládě, nebo mění na espézetkách svých automobilů písmena WB (West Bengal – Západní Bengálsko) za GL (Gorkhaland).

 

KRVELAČNÍ VÁLEČNÍCI

Je až s podivem, že Gurkhové prosazují své myšlenky tak umírněně. Ve světě totiž prosluli jako špičkoví válečníci. Už jen jejich jméno je cítit bojem – odvozuje se od hinduistického svatého válečníka Guru Gorakhnatha, který žil v 8. století. Gurkhové a jejich věrný kukri, velký tradiční zakřivený nůž, naháněli strach protivníkům na válečných polích celého světa. Říká se, že pro vojáka není nic horšího, než se dostat do obležení nepřátelských Gurkhů. Ve válce prý po nocích soutěží, kdo přinese více hlav nepřátel. Britové začali Gurkhů využívat v roce 1815, kdy v bojích na vlastní kůži zjistili, o jak skvělé válečníky jde. Gurkhové pak v četných válkách po celém světě pomáhali utužovat moc impéria. Tito veteráni na sebe upozornili v roce 2008, když před soudem v Londýně obhájili požadavek usadit se ve Velké Británii. Tehdy také svět obletělo rčení: Když muž řekne, že se nebojí smrti, tak buď lže, nebo je Gurkha. Mladí muži z Gorkhalandu k armádě tíhnou dodnes. Důvody jsou ale většinou praktické – služba v britské nebo indické armádě je v chudé zemi vynikajícím zdrojem obživy. A když se mladý Gurkha přeci jen dostane do bojů, v nichž jde o život? Pak se řídí starým heslem: Raději zemřít, než žít jako zbabělec.

 

KRÁLOVNA HOR

Doktor Yonzone bydlí v jednom z domků koloniální éry, postavených na všech úbočích dárdžilingských kopců. Když stoupám strmými uličkami a míjím stavby z pálených cihel s dřevěnými okenními rámy, dveřmi s klepadly a titěrnými věžičkami na střechách, připadám si jako v Anglii. Britská minulost dýchá z každého zákoutí, jen zdi a chodníky jsou o poznání špinavější, zahrady méně zelené a na volných prostranstvích se místo holubů shromažďují opice. Dárdžilingu se přezdívá královna hor. „Dárdžiling má obrovský potenciál díky vodním zdrojům v horách, hospodářským plodinám a také úchvatným výhledům, za nimiž sem jezdí turisti,“ rozplývá se Yonzone nad rodnou krajinou, ale pak se zachmuří: „Jenže bengálská vláda na náš distrikt zapomíná, a tak Gorkhaland není to, čím by mohl být. Však jste to viděla: rozpadající se domy, výmoly na silnicích, žebráci. Chceme vlastní stát s vlastní vládou, vlastní ekonomikou, finančním systémem a policií.“ Zapálený intelektuál má – co se propagace myšlenky na nezávislost týče – velké plány. Do roka chce založit organizaci Dárdžiling Society for Education, Research and Development, která by ve spolupráci se Spojenými státy shromažďovala vzdělance, prováděla výzkumy v severoindickém Himálaji a vzdělávala širokou veřejnost. Sdružení by prý mohlo sídlit přímo v doktorově domě, kde teď žije sám, a který je podle něj na jednoho člověka stejně až příliš velký.

 

GURKHOVÉ VERSUS BENGÁLCI

Yonzone není zdaleka jediný, kdo Gorkhaland aktivně podporuje. Podle dalšího zapáleného intelektuála doktora Wangyala by vytvoření Gorkhalandu nebylo dalším štěpením Indie, ale střízlivým a čestným navrácením toho, co nikdy Bengálsku nepatřilo. Národ Gurkhů totiž nemá s Bengálci pranic společného. „Nesdílíme životní styl, kulturu ani mentalitu. Ba co víc – nesdílíme stejné dějiny, takže nemůžeme mít ani stejnou budoucnost,“ říká Wangyal, „K Bengálsku nás připojili prakticky jen kvůli jednodušší administrativě. Ani hrubá síla, ani laskavé přemlouvání nemůže spojit dva národy s rozdílnými dějinami: Sovětský svaz a Jugoslávie byly příkladem, Gorkhaland bude dalším.“ Historie Dárdžilingu mluví ve prospěch Gurkhů. Jejich národ žil ve zdejších horách dávno před vytvořením Sikkimu, dnes nezávislého indického státu ležícího v těsném sousedství Gorkhalandu, a byl to národ dost silný na to, aby vedl s okolními kmeny četné války. Na přelomu 18. a 19. století Gurkhové bojovali proti Sikkimu, který se tehdy spojil s britskými kolonizátory. Když si nakonec Britové území podrobili, tak v Dárdžilingu vyhlásili samostatný distrikt, na nějž se nevztahovaly žádné předpisy a regule vyhlášené v Bengálsku. Až později byl hornatý kraj nejlepšího čaje na světě pomalu, ale jistě úředně smýkán k bengálským nížinám. Díky mazaným úpravám v legislativě se Dárdžiling dostal pod bengálské právo. Ghurkští intelektuálové se s nadějí obracejí na vzdělance z Bengálska a lichotkami se je snaží nabádat k zamyšlení: „Je ohromující, že přestože jsou bengálští politici vzdělaní, kultivovaní a věrní víře v lidská práva, hanba jim nebrání v udržování Dárdžilingu pod svou nadvládou.“ Bengálci podobná slova slýchají už přes sto let, a přesto se vzniku Gorkhalandu brání. Přitom Kalkata, hlavní město Západního Bengálska, je proslulá jakožto centrum inteligence země. Kalkaťané si potrpí na svou pověst intelektuálů a dokonce si vymysleli rčení, že „co vymyslí Bengálsko dnes, bude zítra dělat celá Indie“.

 

bengal

 

DALŠÍCH STO LET?

Je to čtyřiasedmdesát let od doby, kdy vzniklo Bengálské zákonodárné shromáždění. Od vyhlášení samostatnosti Indie uplynulo dvaašedesát let. Avšak bylo to už v roce 1907, kdy zástupci Gorkhalandu poprvé vyslovili myšlenku na vlastní stát. Jejich petice skončila nezdarem a jediným jejím pozitivním výsledkem bylo to, že se jednotlivé kmeny, žijící v Dárdžilingu a přilehlém okolí, spojily proti nadvládě Bengálska. Ani ony však vždy nedržely za jeden provaz. Roku 1947 se rozhořela debata Gurkhové versus Nepálci, která po desetiletích skončila kompromisem, že lid ponese jméno Gurkha, zatímco jeho jazyk se bude nazývat nepálština. Do poloviny osmdesátých let podali příznivci Gorkhalandu na třicet žádostí o samostatnost. Nejdříve je dostávali Britové, roku 1944 dokonce Mahátma Gándhí, pak bengálská vláda. Dnes se petice objevují i na internetu. O Gorkhalandu se neustále diskutuje a na současné politické scéně má mnoho příznivců nejen z řad místních obyvatel, ale i samotných Bengálců. Ti poukazují na to, že menší indické státy jsou vyvinutější a zpravidla i lépe řízeny. Před volbami roku 2009 slibovala politická strana Bharatiya Janata Party, že pokud vyhraje, osamostatní Gorkhaland od Západního Bengálska jednou provždy. Její kandidáti však získali jediné křeslo z dvaačtyřiceti. A tak je nejspíš osudem Gurkhů nadále bojovat o nezávislost svým sympatickým způsobem – slovem, písmem, tancem a zpěvem. Snad ne na dalších sto let.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group