ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Dobře utajená džungle

 

dzungleTEXT A FOTO: DAVID GLADIŠ

Surinam? Co to je? Ještě před půl rokem jsem nevěděl o Surinamu skoro nic. A to bylo samo o sobě dostatečným důvodem k tomu, abychom sbalili pár nejnutnějších věcí a vydali se na cestu do neznáma... Není divu, vždyť Surinam je vlastně pustá země.

 

Přes 90 procent obyvatel žije v hlavním městě Paramaribu a na pobřeží, zatímco vnitrozemí zůstává téměř liduprázdné. Na území větším než Česko a Slovensko tu najdete méně než 600 000 lidí. Jejich osady, rozmístěné podél větších řek, obklopuje fantastický, nedotčený tropický deštný prales. Nejdokonalejší ekosystém, který se vyvíjí již desítky milionů let a jemuž není svou různorodostí a složitostí rovno. Navíc UNESCO označilo centrální Surinam za největší neobydlenou pralesní oblast světa. A právě proto jsme se sem vydali, abychom na nafukovací kanoi spluli přes 200 kilometrů po řece jménem Lucie. Rezervace čtyřmístné cessny u společnosti se sympatickým názvem Gum Air se sice někde ztratila, ale přesto během dvaceti minut odlétáme. Po vzletu si pilot přes čelní sklo vylepí noviny, aby mu slunce nesvítilo do kabiny, a v klidu si čte. My fascinovaně zíráme dolů – letíme stovky kilometrů nad úžasnou tropickou přírodou bez jediné známky lidské aktivity. Dokud jsem to neviděl na vlastní oči, nevěřil jsem, že je takový pohled na světě ještě možný.

 

PIRANÍ SE NEBOJTE

Travnatý airstrip, kde přistáváme, udržují tři přátelští černoši a tvoří tak největší osadu v okruhu dvou set kilometrů. Teprve od nich se přímo na místě dozvídáme, že řeka jde opravdu sjet, a také jaká nebezpečí nás mohou potkat. Piraně prý nevadí, ledaže bychom krváceli, a také kajmani jsou neškodní. Máme ale dávat pozor na velké dravé ryby ayumary, které se bez váhání zakousnou i do člověka. Na písčitých mělčinách pak s oblibou odpočívají trnuchy (ryby podobné rejnokům), jejichž bodnutí se hojí několik měsíců. A ještě jsou tady paúhoři električtí (Electrophorus electricus), jejichž rána dokáže člověka zbavit vědomí. Správci airstripu nám je ochotně ukážou u blízkého přítoku. Ještě nevíme, že správci jsou jediní lidé, které během patnácti dní naší plavby potkáme. Rychle nafukujeme loď a poprvé zabíráme pádly zatím ještě odpočatýma rukama. Během dvou set kilometrů mění Lucie několikrát tvář. Jednou je přes sto metrů širokým líným tokem, jindy její dvoumetrový proud mizí mezi balvany. Říjen a listopad jsou krátkým obdobím relativního sucha, takže peřeje jsou až na výjimky mírné. Hlavně zpočátku často přetahujeme mělčiny, porostlé fialově kvetoucími vodními saláty. Na několik místech se Lucie také větví do mnoha malých, menších a nejmenších ramen. Díky nízkému stavu vody docela snadno nacházíme písečné plážičky ideální pro stan. Jen výjimečně vyháníme kapybaru z malé loučky, kterou proměníme na jednu noc v kemp. Jídelníček občas zpestřujeme chytáním ryb. Většinou ale vytáhneme piraňu – i ta půlmetrová má však příliš kostí a jen trochu masa.

 

RÁJ BEZ LIDÍ

Se západem slunce je nutné se ihned důkladně natřít repelentem a obléci dlouhé rukávy a nohavice. Nejsou to jen komáři, ale také mouchy, mušky, muchničky, vosy, klíšťata, blechy, vši a všemožná další havěť, proti které je veškerá obrana marná. Prokousnou i košili a celtu stanu. Malárie v této oblasti naštěstí není (protože zde nežijí lidé), ale hmyz může přenášet různé parazity a tak stále sleduji, kdy z opuchlých štípanců začnou lézt červi. Okolní prales bují životem. Různé druhy opic vřeští v korunách stromů, nad řekou často přelétávají modrožlutí a červenomodří papoušci ara a u kvetoucích keřů se občas mihne kolibřík. Netopýři se schovávají pod uschlými kmeny přímo nad vodou. Velcí varani zelení se zase sluní na větvích několik metrů vysoko a jakmile připlujeme blíže, mrsknou sebou do vody. Některým to nevyjde a žuchnou na břeh. V písku u řeky vídám často stopy tapírů. Číhaná za rozbřesku u těch jaguářích nepřinesla výsledek. Pozorovat v deštném pralese velká zvířata totiž vyžaduje trpělivost a čas a ten my trávíme hlavně na lodi. Přesto pozorujeme kajmany, kapybary, tapíra plavajícího přes řeku, trnuchy, obrovské říční vydry nebo třeba rodinku nosálů. Velmi zajímavé je hledat zvířata v noci. S dobrou silnou baterkou je najdete snadněji než ve dne, protože oči mnoha nočních tvorů svítí odrazem světla. Z velké dálky tak uvidíte velké oranžové oči kajmana, který k sobě v noci nechá připlout loď na dosah ruky. Pavoučí oči jsou zase modrozelené. A jedné noci po dešti stačilo dvacet minut, abych s baterkou jen v okolí stanu našel deset druhů žab.

 

JAKO NA BEROUNCE

Hned druhý den plavby přichází dramatické zjištění. Naše nafukovací loď je na několika místech děravá, vypouští se a teče do ní. Pro expedici jsme vybrali vynikající, osvědčenou Baraku, avšak kamarád nám zapůjčil dosti opotřebovaný kousek. Doufám, že nechtěně, neboť v případě nepojízdné lodi bychom se ocitli v dosti nebezpečné situaci. Díry odolávají všem pokusům je zalepit a tak nám nezbývá, než zbývajících čtrnáct dní několikrát denně zastavovat, vylévat vodu a dofukovat. Abychom situaci trochu zkomplikovali, pátý den jsme ztratili gumičku od jediné pumpy. Naštěstí se nám ji podařilo nahradit polofunkční slepenou gumovou záplatou. Vzápětí nám uplavala násada na pumpu. Amatéři, jako jsme my, by ve vlastním zájmu neměli opouštět rodné město! Další nehoda přišla až předposlední den. Uchlácholeni dvěma týdny vodácky snadné plavby jsme zapomněli na ostražitost a vpluli bez předchozího průzkumu do velké peřeje. Velká boční vlna otočila loď dnem vzhůru a už jsme plavali nejen my, ale také všechny věci, které jsme už ani nepřivazovali k lodi. Kromě jedné boty jsme všechno důležité našli na březích dále po proudu.

 

dzungle2

 

MÍSTO PIVA VARAN

A pak už přicházejí poslední kilometry a soutok s mohutnou řekou Corentijn. Dle mapy má být na soutoku velká vesnice Santa Lucia. Jsme ale v Surinamu. Santa Lucia je osada jedné rodiny s asi deseti obyvateli. Jsou to ale první lidé, indiáni kmene Tirio, které po dlouhé době vidíme. Ochotně nás vezmou v motorové kanoi do sousedního Amotopa. Zadržujeme dech vzrušením. V Amotopo je přistávací dráha, bude jistě větší než Santa Lucia. Třeba by tam mohl být i obchůdek s pivem a kolou! Amotopo je největší osídlení široko daleko. Má pětatřicet obyvatel. Před deseti lety ho založil indián jménem Antonio. Na popud Gum Airu si vyhlédl pahorek u řeky, vykácel zde prales a přestěhoval se sem s celou rodinou. V osadě pěstují jen minimum zeleniny a kromě psa nemají žádné užitkové zvíře. Zdrojem obživy je lov a sběr. Dobře se tu žije, říká nám Antonio, džungle je plná zvířat a řeka ryb. Na důkaz nám ukazuje zrovna uloveného kajmánka. Nad ohněm se opéká varan a jakýsi pralesní pták. K lovu, včetně ryb, indiáni používají hlavně luk s dlouhými šípy. Když se vyptáváme, tak Antonio nakonec vezme knížku s obrázky všech velkých zvířat Amazonie, listuje v ní stránku po stránce a vysvětluje: „Mravenečník, ten má moc dobré maso. Pásovec není moc chutný, ale je jich hodně. Tyhle opice jsou taky docela dobré. Tapír, toho půjdeme lovit zítra, v noci jsme jednoho u řeky zahlédli.“ Uvažujeme o tom, zda bychom v Amotopu neměli zůstat déle. Stálo by za to sledovat život skutečných pionýrů, bojujících a zároveň koexistujících s nepokořenou přírodou. Ale to už musíme nechat na příště. Na většině míst světa je příroda bohužel na rychlém ústupu a nedotčené ekosystémy mizí závratnou rychlostí. Tady v Surinamu se naštěstí nic takového ještě neděje.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group