ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Soumrak lidojedů

 

lidojedi2

TEXT: MIROSLAV KOZÁK, MICHAL DVOŘÁK, FOTO: RUDOLF ŠVAŘÍČEK/TAMTAMY ČASU

 

 

Kanibalismus. Dnes oblíbené téma thrillerů, dříve běžná součást života v mnoha kulturách. „Poté, co je obětovaný svázán a zaživa upečen, vyjmou jej z pece, odnesou do chrámu a pomalují jeho tvář i tělo černou barvou, aby se podobal živému člověku, který se vyzdobil na slavnost nebo do války.

 

V chrámu je pak nabídnut k usmíření bohů. Nakonec je rozčtvrcen a rozdělen mezi lid.“ Takto popsal v roce 1838 během své mise na Fidži britský reverend David Cargill jeden z kanibalských rituálů místních domorodců. Je to právě Melanésie na jihozápadě Pacifiku, kde se značně rozvinula antropofagie, tedy pojídání člověka člověkem. Na Fidži k tomu docházelo tak často, že Evropané dlouho nazývali celé souostroví Cannibal Islands neboli Kanibalské ostrovy. O „výzkum“ zdejších praktik obstarávání, upravování a konzumace údajně nasládlého lidského masa se nejvíce zasloužili především britští misionáři v čele s reverendem Davidem Cargillem.

 

MRAZIVÁ SVĚDECTVÍ

První misionáři dorazili na Fidži v roce 1835. Postupně se seznamovali s kanibalismem v jeho na kost obnažené formě. Tento jev byl sice už znám i z jiných končin světa, avšak právě na Fidži byl nedílnou součástí každodenního života jeho obyvatel. „Sklon ke kanibalismu existuje u těchto domorodců v těch nejsurovějších formách. Fidžijci nejedí lidské maso kvůli pomstě nebo z nutnosti, ale ze svobodné vůle, prostě jen proto, že jim chutná,“ psal reverend Cragill. Ve svých spisech se také pozastavuje nad tím, že domorodci dávají přednost ženskému masu před mužským a že některé kmeny dokonce nepohrdnou ani týdny starými mrtvolami, vyjmutými z hrobů. To, co se nám dnes může zdát jako zvrácené, bylo u mnoha národů napříč celým světem přirozenou součástí kultury. Ani Evropa se kanibalismu nevyhnula. Lidojedství bylo naprosto běžné u afrických hominidů před dvěma miliony let, ale i u rodu Homo antecessor, který obýval Evropu před osmi sty tisíci lety. Tehdy bylo maso dětí a adolescentů nepřátel vítaným zpestřením jídelníčku v dobách nedostatku. Ale není třeba chodit tak daleko do historie. Nálezy kostí neandertálců, které nesou stopy odsekávání masa, napovídají, že člověk rozumný mohl své konkurenty prostě sníst. A k tomu by došlo před necelými třiceti tisíci lety. „Musíme si uvědomit, že nejbližší člověk byl vždy nejbližším zdrojem potravy,“ říká etnolog Miloslav Stingl, „Mohli jsme sice v kdesi v savaně ulovit žirafu nebo lva, ale člověk z nepřátelského kmene byl možná snazší kořistí.“ Podle Dr. Stingla je také pravděpodobné, že si lidé v různých částech světa lidojedskou fází prošli: „V daleké historii lidstva neexistoval mravní kodex, který by zakazoval zabít bližního svého.“ Zabít nebo jej pozřít. Proč se ale kanibalismus někde provozoval až do konce 20. století?

 

KRÁLOVSTVÍ ZA PRASE

Korowajové, Kombajové, Asmatové, Yaliové, Daniové. To jsou jména nejobávanějších papuánských kmenů, za nimiž si troufali jen ti nejotrlejší misionáři. V roce 1968 zabili a snědli Yaliové dva misionáře, kteří domorodcům pálili jejich fetiše. O šest let později takto skončily čtyři rodiny holandských protestantů. Největšího masakru na bílých vetřelcích se dopustili také Yaliové. Zabili kněze, který obcoval s jejich ženami, a dvanáct misijních pomocníků. Všechny snědli. Rituální konzumace masa bílých nepřátel však byla na Papui jen špičkou ledovce. Pojídání příslušníků cizích kmenů (exokanibalismus) i členů vlastní skupiny či dokonce rodiny (endokanibalismus) bylo naprosto běžné. V některých oblastech Papuy k němu docházelo z prozaických důvodů – kvůli naprostému nedostatku jiného vydatného zdroje bílkovin. Jedinými takto využitelnými savci byli často jen krysy, netopýři a lidé. U lidí šlo jak o „ulovené“ nepřátele, tak i o zemřelé z vlastního kmene. Jednou z nejvzácnějších komodit v celé Papui je proto dodnes prase. To jediné dokáže lidské maso nahradit. U Daniů žijí prasata přímo v chýších se ženami a dětmi, mají tu nejlepší péči a když je potřeba, tak ženy malá selátka i samy nakojí.

 

PRO SÍLU I CHUŤ

V mnoha případech však ani dostatek vepřového nezabránil lidojedským hodům. Příčin k rituálnímu kanibalismu byla celá řada: pokud bojovníci snědli silného nepřítele, přešla na ně jeho moc, pozřením jeho očí pak získal bojovník lepší zrak a pokud snědl pohlavní orgány nepřítele, zvýšila se jeho sexuální potence. Kanibalismus ale mohl být také výrazem pokoření poraženého nepřítele. „Bílí zajatci ze ztroskotané výpravy na ostrov Vanua Levu museli, dříve než byli snědeni, sami sníst kousek vlastního masa,“ píše Miloslav Stingl v knize Ostrovy lidojedů. Často také docházelo k tomu, že mrtvá těla nepřátel čtvrtily ženy, aby byla potupa ještě větší. Samy ženy se ale hodování často vůbec neúčastnily – na lidském mase si na Fidži i na Papui pochutnávali v první řadě náčelníci, válečníci a kouzelníci, kterým připadla k rituálním účelům hlava zabitého. I tady platilo, že čím mocnější byl náčelník, tím více lidí ochutnal. „Jeden náčelník na ostrově Mbau vyhlásil klatbu nad celou vesnicí. Každý rok pak se svými bojovníky zabil jednu rodinu a na místě její chýše vysadil taro. Když taro napřesrok vyrostlo, byl čas na další rodinu. Takto skončila celá vesnice,“ říká Miloslav Stingl. Kolik obětí mohli mít na svědomí ti nejmocnější náčelníci? Stovky. Například náčelník Undre Undre z fidžijské vesnice Raki- Raki si za každého snědeného člověka uschoval kamínek. Když zemřel, zůstalo po něm těchto kamínků 872. Záliba v kanibalismu narostla u některých náčelníků do obludných rozměrů – například jedli lidi svého vlastního kmene tak často, že začala populační křivka klesat. Náčelník jednoho kmene na Viti Levu si své pozdější oběti v izolaci vykrmoval a dokonce je i vyklešťoval, aby měli jemnější maso. A na Gazelím ostrově si zase tamní náčelník zamiloval maso dosud nenarozených dětí, kvůli němuž zabíjel ženy vlastního kmene ve vysokém stupni těhotenství.

 

lidojedi

 

POSLEDNÍ KANIBAL

Endokanibalismus se někdy projevoval způsoby na hranici pochopitelnosti. V dobách hladu některé rodiny sahaly do vlastních řad – jedly své nejstarší děti. „Co je pro člověka víc – mateřský pud, nebo touha přežít? Těžko to může soudit někdo, kdo se nedostal do situace, kdy by umíral hlady. Je ale pravděpodobné, že touha zachovat si vlastní život je přeci jen silnější,“ vysvětluje Miloslav Stingl. Poslední desetiletí ale ukazují, že tou nejmocnější silou je globalizace. Z Fidži se lidojedství vytratilo s příchodem 20. století, z Papuy pak o nějakých osmdesát let později. Misionáři, vliv západní kultury a striktní zákaz kanibalismu ze strany vlády otřásly i tisíciletými tradicemi. Přesto možná rituální kanibalismus ještě někde přežívá. V roce 2006 se objevila zpráva o tom, že Korowajové obvinili šestiletou dívku svého kmene z čarodějnictví a hrozilo, že ji snědí. Na místo vyrazil štáb australské televize Seven Network, který však záhy odvolaly místní úřady. Co se však skutečně odehrává v odlehlých místech Papuy, kam turisté zavítají jen nešťastnou náhodou, lze jen těžko odhadnout…

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group