ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Asfaltová armáda

 

asfalt2TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAG. MAXIM)

 

Budovatelé himálajských silnic svádějí na střeše světa každodenní bitvy s přírodou. Válečná rétorika je rozhodně na místě – cestáři jsou totiž předsunutou linií strategických plánů generálů tří sousedních horských velmocí. Zdálky ta scéna připomínala peklo.

 

Náš džíp poskakoval po silničce z pákistánského Skardu na vysokohorské pláně Deosai. V průzračně čistém himálajském vzduchu se v dálce zjevil zlověstný oblak černého kouře. Když jsme přijeli blíž, vystoupily z něj temné postavy v hadrech pokrytých tlustou vrstvou prachu. Z očouzených tváří jim svítily přátelské úsměvy. „Dejte si s námi čaj, pane!“ volá muž, z jehož obličeje vidím jen oči. Ústa a nos kryje šála, kterou pokrývají černé kapky. Někde se už slévají v malé asfaltové krápníčky. O chvíli později už sedíme kolem benzinového vařiče a pijeme čaj s mlékem. Všichni dělníci labužnicky potahují z cigaret. Kuřácká pauza je pro ně paradoxně zdravější než samotná práce. Jak asi vypadají jejich plíce, nasáklé asfaltovými výpary? Temná tekutina bublá v sudu opodál a její páchnoucí kouř je skoro nesnesitelný. Práce na „zdravém horském vzduchu“ vypadá jinak. Do bočního údolí se od tábora cestářů táhne nekonečný rezavějící had mířící až k obzoru. Stovky, tisíce, desetitisíce sudů! Připomenou mi vtip, ve kterém velitel nechá nastoupit nováčky a zařve: „Kdo umí vařit, krok vpřed!“ Vystoupí deset vojáků. „Kdo umí vařit ve velkých hrncích, další krok vpřed!“ Vystoupí tři vojáci. „A kdo umí vařit v opravdu hodně velkých kotlích, další krok vpřed!“ Vystoupí jediný voják. „Co umíte vařit?“ ptá se velitel. „Asfalt.“ Když polední pauza skončí, kdosi zapne rachotící stroj, v jehož útrobách se rozehřátý asfalt mísí se štěrkem. Horkou směs muži vylévají do koleček, se kterými horečně běhají sem a tam. Pár desítek metrů opodál pár umouněnců směs rozhrnuje na kamenitý povrch cesty, který předtím udusaly těžké stroje. Tuhnoucí hmotu pak další očouzené postavy polévají z konví asfaltem rozehřátým tak, že stříká jako voda. Podobné obrázky spatříte v celém himálajském regionu, od severního Pákistánu přes Indii a Nepál až po Sikkim a Bhútán. Připomínají něco mezi industriálním peklem z knih Charlese Dickense, Sekorovou Knížkou Ferdy Mravence a postapokalyptickou sci-fi Mad Max. Čas od času sice na silnicích potkáte i bagry, ale pracuje se tu hlavně rukama. Nejdůležitějšími nástroji himálajských cestářů je krumpáč a motyka. A kladivo. Podél silnic sedávají ženy, které celé dny roztloukají menší kameny na štěrk. Na jejich zádech spí kojenci v plachetkách. Když je hromada dost vysoká, vymění roztloukačka kladivo za ošatku a začne štěrk transportovat opodál, kde její manžel právě vaří asfalt. JIZVY HOR Himálajské silnice bývají někdy vzletně nazývány „highway“. Místo dálnic ale připomínají špatně udržované okresky. Jsou jako jizvy, které se příroda pokouší zacelit. Neustále je zasypává lavinami a podemílá horskými říčkami. Kdyby se lidé s přírodou přestali rvát, silnice za pár let prostě zmizí. Jako kdyby tu nikdy nebyly. Jarní tání a letní monzunové deště často odplaví do údolí celé kilometry cest. Povrch vozovky každých pár kilometrů přerušují závaly kamení a bahna s námahou odstraňované buldozery, aby na jejich místa za pár dnů spadly další. V indickém Šrínagaru jsem takhle jednou zůstal neplánovaně trčet celý týden. A aby toho nebylo málo, čas od času ochromí provoz stávka. V Sikkimu jsem kdysi po prázdné horské silnici ušel během pár dnů přes sto kilometrů. Od kláštera ke klášteru, pěkně po svých po liduprázdné asfaltce, ze které politické třenice vyhnaly auta... Horské silnice zdobí poetické mravoučné nápisy, balancující na hraně kýče a banality. „Rychlost vzrušuje, ale taky zabíjí,“ varují. „Nedaruj krev silnici, ale krevní bance,“ radí. „Lepší přijet pozdě než nikdy.“ Většina himálajských řidičů je ale ignoruje a jezdí „co to dá“. Jejich největším nepřítelem jsou suťová pole, která uvede do pohybu i sebemenší déšť. Když zasypou silnici, musejí nastoupit buldozery. „Dálnice“ se po jejich zásahu mění v kamenitou cestu širokou jen dva tři metry, pod kterou hluboko dole bouří kalný toky řeky. Autobus nebo džíp projíždí kritické místo krokem. Křečovitě se držíte sedačky, zíráte do stometrové propasti a v duchu si říkáte: „Utrhne se to? Neutrhne se to?“ Čas od času vám vrak vozidla kdesi dole ve vlnách připomene, že s někým se to prostě utrhne. Zhruba od října do dubna uzavře himálajské silnice sníh. Když na podzim začne chumelit, pokoušejí se cestáři své trasy udržet průjezdné tak dlouho, jak jen to jde. S několika metry sněhu si ale nakonec neporadí ani obří sněžné frézy. Jakmile na jaře sníh začne tát, z obou konců silnice proti sobě vyrazí armády dělníků. Největším problémem je zprůjezdnit vysokohorská sedla. Před lety jsem si v dubnu v indickém Keylongu stopnul náklaďák, který mířil ke „sněžné linii“ v sedle Baralača La (4890 m n. m.). Místo bylo jen na korbě. Po chvíli jsem zjistil, že dalšími asi pěti muži sedíme na bednách s dynamitem. „Led udělá bum! bum!,“ gestikulovali a smáli se.

 

asfalt

 

LEHKÁ HOLKA

Zatímco v Pákistánu buduje strategické horské silnice přímo armáda, v sousední Indii je staví zvláštní civilní firma The Border Roads Organisation (BRO). Její muži jsou ale vlastně také vojáci – svádějí nekonečnou válku s přírodou. Je to sysifovský boj. Co lidé na jednom místě opraví, to na jiném místě příroda zničí. Cestáři jsou často sezonní dělníci z teplých nížin, kteří na jaře opustí rodiny, aby jim na podzim přinesli trochu víc peněz. Žijí přímo na silnici ve stanech, které posunují od závalu k závalu. V horách bojují s výškovou nemocí, omrzlinami, úrazy, stresem a osamělostí. „Nejvyšší počet úmrtí v indické armádě není v dělostřeleckých jednotkách na žhavé hranici s Pákistánem, ale mezi budovateli vysokohorských silnic,“ napsal letos na jaře v britských Financial Times James Lamont. „Nejdéle po pěti letech musejí být nahrazeni čerstvými silami. A neplatí to jen pro lidi – dokonce i stroje v těchto krutých podmínkách vydrží jen třetinu své normální životnosti...“ „Vojáci cest“ usnadňují obyvatelům odlehlých oblastí život. Přinášejí jim ekonomický rozvoj, obchody, elektřinu, civilizaci... Zrychlují a mění jejich životy. Cesta ze Skardu do Gilgitu dřív karavaně trvala pět dnů. Po dokončení silnice v roce 1985 ji dnes zvládnete za pět hodin. Je to dobře, nebo špatně? Posuzovat to západníma očima je nesmysl. Zánik jedinečnosti? Zničení tradice? Zkuste se na to zeptat domorodce, který se potřebuje co nejrychleji dostat k lékaři. Pro turistu jsou nové silnice požehnáním, protože mu umožní dostat se bez vlastní námahy a přičinění kamkoli. Stačí jen nasednout do autobusu. Poutník je ale rád nemá – vyhánějí ze světa pomalé putování s rancem na zádech. Neměla by na světě zůstat místa, kam se dá dojít jen po dvou zdravých nohou a zaplatit za to námahou a vyčerpáním?

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group