ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Islámské námluvy

 

namluvy2TEXT A FOTO: JIŘÍ SLADKÝ

 

Bulharsko bývalo odedávna křižovatkou evropského a asijského ducha. Takové jsou dodnes Rodopy, pohoří téměř orientálního rázu. Směrem k jihovýchodu přibývá Turků, až nakonec tu desítky kilometrů člověk na nikoho jiného nenarazí.

 

Šest století, po která Turci v Bulharsku žijí, dalo vzniknout mnoha legendám. Z východních Rodop pochází jedna taková – pověst o odvážném ovčákovi. S kradeným beranem přeskočil úzkou říční soutěsku a navždy zmizel. Místo něj tu byl náhle most tak odvážně klenutý, jako by ho tam vystavěl ďábel. Dodnes se v tomto místě ladně zvedá přes řeku. Nikdo přesně neví, kdo byl jeho skutečným stavitelem, ale Turci mu neřeknou jinak než Šejtan köprü, Ďáblův most. Most je ve skutečnosti smutným symbolem. Po řece pod ním lodě neplují a kamenný chodník na jeho koruně nikam nevede – končí po pár desítkách metrů v zarostlé divočině. Podobně rozpačitý je osud Turků v postkomunistickém Bulharsku. Alespoň se tomu tak v opuštěné krajině Rodop může zdát. Ale turecké kroky nemíří do neznáma. S tureckou diasporou proniká do země stále intenzivněji islám, k němuž se hlásí už kolem patnácti procent obyvatel. Víra v Alláha zažívá renesanci nejen mezi balkánskými Turky. Islámské zvyky se dodržují, svátky slaví a muslimský oděv přestává být výsadou starých žen. Bez ohledu na tamní chudobu rostou a opravují se mešity i v malých vesnicích. Náborové letáky škol pro imámy visí v téměř každé turecké obci. Mladí Turci, Pomaci (muslimští Bulhaři), ale i Romové tak odcházejí na studia do Turecka, aby se stali vědomě i nevědomky nástrojem skryté, plíživé islamizace. Po období tvrdého národnostního útlaku svých menšin, které vystřídala umírněná politika tolerance, stojí země před dalším zřetelným problémem.

 

KDE ZAČAL BATACKÝ MASAKR

To místo je ryze turecké, jak pravil pohrdlivě opilý Bulhar nad Batakem: „Nova Machala a Fotinovo? Samí Turci a nic než Turci. Žádné štěstí tam nehledejte.“ Nova Machala se nechvalně zapsala do bulharských dějin. Zelené svahy hned za posledními domy znamenaly ideální bitevní pozice. Odtud místní pomacký vůdce s oddílem bašibozuků (muslimská domobrana) zaútočili na Batak. Psal se rok 1876. Nebývalý masakr přinesl tři tisíce bulharských obětí. Evropské veřejné mínění ovšem zareagovalo a přimělo své politiky postavit se proti osmanskému Turecku. Už za dva roky vzniklo Bulharské knížectví a turecké panství nad Balkánem se začalo hroutit. Aby náležitě posílil etnické poměry v této části Rodop, povolal sem osmanský paša turecké osadníky a ti nad vypáleným městem založili novou osadu. Krajina nad řekou Ardou dnes zeje prázdnotou. Když tu po válce Bulhaři začali budovat přehrady, aby využili zdejší rudné bohatství, pramálo se starali, co bude dál. Silnice náhle přeťala vodní hladina a turečtí starousedlíci dostali na vybranou – přestěhovat se anebo zůstat a živořit. Dobytkářské vsi rozseté po svazích a plošinách se začaly vylidňovat. Druhý exodus pustil krajině žilou na konci 80. let. Pád komunismu měl v Bulharsku jednu zvláštnost. Během pár měsíců ztratila republika statisíce obyvatel. Do Turecka zamířily tisíce lidí z měst i z vesnic východních Rodop. Kamenné domky turecké minority vypadají zdálky jako skanzen – okna s bílým lemem, na střechách tmavé pláty břidlice. Zblízka je vidět jen zmar. Postupně padají celé ulice, a byť za shluky domů ještě sem tam zbývají prošlapané cesty, stopy Turků z krajiny nenávratně mizí. Že tu donedávna žili, dokládají často už jen vyschlé kamenné studánky, anebo pro novodobé poutníky zbudované nové – opatřené letopočtem a věnováním donátorů. Díky vděku a sentimentalitě, ale hlavně zásluhou peněz potomků, kteří sem přijíždějí v zánovních autech s tureckou poznávací značkou. Obnovit studnu se zdá být pro turecké mecenáše příležitost, jak vzdát hold svým předkům, rodišti a původní osmanské vlasti. Ale také rodné řeči. Zatímco jinde se po turečtině slehla zem, oslavné nápisy nad zurčícím pramínkem jsou v turecké latince. Komunistická moc totiž měnila po svém jména vsí i jejich obyvatel.

 

MINARETY MEZI RUDOKOPY

„Proč Turci za komunistů odcházeli?“ Na břehu Ardy potkám Osmana, mladého rybáře. Nad odpovědí nemusí přemýšlet. Přijmout jména po Bulharech a křesťanských svatých znamenalo skoro totéž, co vzdát se víry. Přítomnost ale chudobu v Rodopech ještě prohloubila. „Alláh nás trestá a s námi celé Bulharsko,“ zanaříká Osman. „Sotva skončil jeden ‚výlet‘, začal druhý – mnohem delší. Tehdy nás vyháněli komunisti, dnes mafie. Bez peněz nepřežije Turek ani Bulhar. A komu zbyly aspoň nohy, doma nečeká.“ Nejméně padesát tisíc obyvatel odchází každoročně (většinou natrvalo) hledat štěstí na Západ anebo do úspěšnějších bývalých sovětských satelitů. Další stovky tisíc pravidelně pendlují do střední či západní Evropy. Turci na rozdíl od Bulharů míří za prací navíc i do Turecka, kde má mnoho z nich příbuzné. Z měst v Rodopech dennodenně vyjíždí několik autobusů do nejbližších tureckých velkoměst – Istanbulu nebo Bursy. Obživa v chudé zemi je natolik těžká, že to někdy vede k úsměvným a docela absurdním situacím. Tak třeba rybáři prý vykoupili mapy se zákresy nádrží a ke každé se sjíždějí desítky aut s vozíky. Vypadá to, že se živobytí shání všemi způsoby. Sběr lesních plodin, hub, bylin a medu není ekologickou módou, nýbrž nutností. Na každém kroku trčí v Rodopech výkupny lesních plodů, jako u nás sběrny šrotu a zastavárny. Ale ani nejjednodušší forma přivýdělku není bez rizika – i tady vyrostla mafie, která zastrašuje a likviduje drobné sběrače. Rodopy lemují torza bývalých časů. Bohatství rudných krajů bylo vytěženo a po éře barevných kovů nastal čas úpadku. Rudná města, socialistické gorodky podle vzorů Velkého bratra, se přežily už v době svého vzniku. Jako houby vyrážejí mezi oprýskanými paneláky siluety mešit – skoro žádné z nich už nechybí minaret, jehož ostří nezvykle protíná bulharské nebe. Laki je komunisty postavené městečko pro rudokopy. Zbudované v úzkém hlubokém údolí se uprostřed rodopské divočiny skoro ztrácí. Člověk si tu připadá jak ve zvláštním skanzenu, v muzeu pionýrských dob socialismu a nevšední dávka nostalgie na něj padá ze všech zákoutí. Mezi kostkami paneláků a ruinami těžních věží stojí opršelá socha úderníků, havířů s přilbami. Zakouřené kavárny mohou leda snít o zašlé slávě, obchůdky jsou omšelé a poloprázdné, všude pochmurná šeď. Bíle tu září jediná novostavba – rozestavěná mešita se štíhlým minaretem.

 

namluvy

 

SAMI V MEŠITĚ

Ani s mešitou uprostřed sídlišť nevypadá Laki jako typické muslimské sídlo. Asi jako se zdají být naše Karviná či Havířov městy katolíků. Není náhodou, že osvětu Muhammadově víře tu nedělají domácí, ale misionáři. Hasan je syrský Arab, imám a učitel ve škole koránu, která v městečku vznikla až s novou mešitou. Jeho úkol je zřejmý – přivést zdejší muslimy, bývalé rudokopy a dělníky z úpraven k pevné víře. Aby je svolal, zastane tu i práci muezzina. Jeho sytý hlas bez playbacku dlouze zní z amplionu na vršíčku bílého minaretu. V mešitě sedíme skoro sami. Přitom právě městské mešity jsou v Bulharsku pětkrát za den skoro plné. Zatímco v jiném hornickém městě, v Rudozemi na dohled od stále uzavřených řeckých hranic, přijíždějí početní muslimové na modlitbu v zánovních západních vozech, tady si o podobném přepychu mohou nechat jen zdát. „Moc jich na modlitbu nepřijde, ale za dobu, co tu jsem, je vidět pokrok. Asi si musí na mešitu zvyknout,“ říká s úsměvem imám. V Laki žije jen pár Turků, většinu obyvatel tvoří Pomaci – druhá skupina bulharských muslimů, kteří se k islámu dostali až za osmanské éry. Stejně jako Turci, i oni si za komunistů vytrpěli svoje. Přesto byl jejich osud ještě horší. Na rozdíl od Turků neměli kam odejít. Pod rozestavěnou kopulí si prohlédnu Hasanovu knihu o muslimské architektuře. Reprezentativní album domácích mešit, kterou vydal ještě Živkovův aparát jako důkaz tolerance religiozity. Exportní artikl se sotva dostal na pulty. Kdyby dnes vyšla podobná o socialistických časech, Laki se svými paneláky by v ní měly jisté místo. Dnes, když už nefungují parovody, obklopují zchátralé domy hromady dřeva, přístavky, šopky a dřevníky, na malém náměstí zas vyrostly jim podobné kiosky a stánky. Po půlhodině má chlapík v takovém krámu po levné banici jako vymeteno, zbudou mu jen dražší sendviče, na které už místní nezaměstnaní nedosáhnou.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group