ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nás to neporazí

 

neporaziTEXT A FOTO: ANDRÉ VLTCHEK

 

Zděšení z katastrofy na Haiti ještě nedoznělo, když svět obletěla zpráva o dalším strašném zemětřesení, tentokrát v Chile. To bylo dlouho mým domovem, a proto jsem okamžitě přerušil svou práci v Keni a snažil jsem se dostat na místa, která jsem měl tolik rád.

 

Bylo 27. února 2010, dva týdny předtím, než se moci chopil nový chilský prezident Sebastián Piñera. Přesně ve 3,34 ráno zemi zasáhlo jedno z nejmohutnějších zemětřesení v historii lidstva. Jeho síla odpovídala 8,8 stupně Richterovy škály a po něm následovalo tsunami na jižním pobřeží země – obludná sedmimetrová vlna, jež srovnala se zemí městečko Iloca a velkou část historického přístavu Constitución. V okolí města Curicó se mnozí domnívali, že přišel konec světa. Obrovská stará katedrála se zřítila a v troskách zahynulo několik lidí. Zřítilo se také kolem osmdesáti procent starých budov v Curicó, jednom z nejkrásnějších měst v Chile. Následovalo čtyřicet osm hodin chaosu. Značná část chilského pobřeží byla odříznuta od světa a v prvních hodinách po tragédii se odhadovalo, že katastrofa zmařila desítky tisíc životů. Chile bylo v šoku. Stovky zahraničních novinářů se začaly sjíždět do země přes Andy (letiště v Santiagu bylo první dny mimo provoz), aby svým čtenářům naservírovaly příběhy plné krve, utrpení a beznaděje.

 

NAVRÁCENÁ KOŘIST

Jenže Chile je svérázná země. Po prvních hodinách šoku, kdy byla paralyzována jak vláda, tak armáda a v podstatě celý národ, se lidé postavili na nohy a bez velkých gest se dali do práce. Během čtyřiadvaceti hodin mělo hlavní město Santiago opět zajištěnou elektrickou energii i pitnou vodu. Záhy bylo v provozu všech pět linek metra a chilské vzdušné síly poslaly na pobřeží a na jih země desítky letadel a helikoptér s pomocí i s odborníky, kteří měli odhadnout parametry přírodního neštěstí. Jižní čtyřproudá dálnice, spojující Santiago s městem Puerto Montt, byla v provozu již dva dny po tragédii, s provizorními mosty na několika místech. Dosluhující prezidentka Michelle Bacheletová poslala do postižených oblastí armádu a ve městě Concepción, kde se během prvních dnů drancovaly obchody s jídlem a elektronikou, byl vyhlášen výjimečný stav. To, co následovalo, bylo opět ve zcela chilském duchu – když si občané Concepciónu uvědomili, že se jim od vlády dostane pomoci, tak stovky elektrických spotřebičů do vyrabovaných obchodů vrátili. Rozbitou ulici jen týden po neštěstí lemovaly ledničky a pračky, které obyvatelé města přinesli zpět.

 

SANTIAGO PŘEŽILO

Do Chile jsem se hnal cestou necestou. Přes Nairobi, Johannesburg, Buenos Aires a Mendozu a pak autem a autobusem přes Andy do Santiaga. Byl jsem připraven na nejhorší. Vysoko v horách v budově celnice se ale situace zdála být zcela normální. Již na hranici se však rozdávaly letáčky, které obsahovaly informaci o tom, kde se lidem může dostat bezplatné zdravotní či psychologické pomoci. V Santiagu na mě čekali mí přátelé, chilští architekti. Hned první den jsme navštívili nový bytový komplex, který se zlomil v několika místech, ale nepadl úplně (ve čtvrti Maipo), a letiště, jehož hlavní odbavovací terminál utrpěl strukturální škodu a kde byli cestující rychle a efektivně odbavováni ve velkém provizorním stanu na parkovišti. Jinak ale město vyhlíželo zcela normálně. Epicentrum mocného zemětřesení (8,8 stupně Richterovy škály) bylo pouhých tři sta dvacet kilometrů od Santiaga. V tureckém Izmitu zabilo zemětřesení o síle 7,6 stupně v roce 1999 přes sedmnáct tisíc lidi. Na Haiti si zemětřesení o síle 7 stupňů vyžádalo více než 230 tisíc obětí. V Chile se celková ztráta na životech (zemětřesení a tsunami) odhaduje na sedm set osob. „Kontrasty mezi důsledky zemětřesení v Chile a na Haiti nám znovu připomínají, že budovy a nikoliv zemětřesení zabíjejí lidi,” potvrzuje geolog Jian Lin z oceánografického ústavu ve Woods Hole.

 

PŘIPRAVENÍ VÍTĚZÍ

Chilská architektka Alia Sacca neměla sebemenších pochybností o tom, že kvalita staveb zachránila desítky, možná stovky tisíc životů: „Chile trpí největším počtem zemětřesení na světě. Proto jsou tu stavební normy i kvalita staveb na velmi vysoké úrovni. Cena nových budov je tu také až o čtyřicet procent vyšší než v jiných částech světa.” Stojíme před bytovkou, která byla těžce poškozena ve čtvrti Maipo a Alia rozhazuje rukama: „Podívej se, v ideální situaci by žádná budova neměla padnout, ať už je zemětřesení sebesilnější. V Chile byly některé novostavby těžce poškozeny. Žijeme však v reálném světě, nikoliv ve snu. A všichni víme, že daleko slabší zemětřesení v jiných zemích dokáže proměnit celé čtvrti, dokonce celá města v prach.” Jak to, že Chile dokázalo zabránit obrovským ztrátám na životech? Mnoho zahraničních odborníků se nakonec shodlo na jednom: Chile nejspíš dokázalo za poslední léta vybudovat nejlepší infrastrukturu na západní polokouli, ačkoli do této části světa patří i tak bohaté země, jako jsou Spojené státy a Kanada. Šéfredaktor listu Le Monde Diplomatique Chile, Victor Hugo de la Fuente, situaci shrnul ve své kavárně ve středu Santiaga: „Ať už patříme kamkoliv na škále politického spektra, na jednom se tu shodneme asi všichni: po pádu Pinochetovy vlády v Chile prakticky není korupce. To se promítá do kvality novostaveb – včetně těch, které se budují pro chudé. Co se tu postaví, prostě stojí, bez ohledu na zemětřesení.”

 

NEVZDÁME SE!

Chilané jsou zvyklí na solidaritu ze strany své vlády. V době pohrom se tu nemluví o dobročinnosti, nýbrž o právech občanů na rychlou pomoc, rekonstrukci a kompenzaci. Každý krok nového pravicového prezidenta Sebastiána Piñery bude proto pozorován jako pod lupou. Nostalgie po socialistické vládě ale s každým dnem roste. Především na jihu země, v oblastech nejblíže epicentru zemětřesení, funguje sociální systém dosud dobře. Ve městě Curicó se přestěhovala celá radnice do velkého provizorního stanu a před očima občanů pracovala do pozdních večerních hodin – radní, sekretářky, techničtí odborníci. Policie na všech rozích města poskytovala informace a uklidňovala vystresované lidi. Téměř celé historické jádro města bylo zničeno, ale již několik dní po zemětřesení mělo Curicó elektrickou energii, pitnou vodu, zdravotní péči a kanalizaci. Necelé tři týdny po pohromě bylo celé město v pohybu; ze všech stran byl slyšet řev motorů. Bagry, buldozery a jeřáby demolovaly domy, které se již nedaly zachránit. Lidé se ale katastrofě postavili čelem. Ženy se procházely po dosud rozbitých ulicích Curicó ve svých nejlepších šatech, často na vysokých podpatcích – což bylo jakousi revoltou proti zkáze a beznaději. Téměř všechny staré páry se držely za ruce. „Curicó se nevzdá!” hlásaly plakáty na rozích města. Maria Rodriguez stála se svým manželem před domem, kde strávila celý svůj život a jehož zbytky právě buldozer rovnal se zemí. Marii obklopovali sousedé, kteří jí přišli dodat síly a nabídnout pomoc a podporu, ale ona stála vzpřímeně: „Teď není čas na slzy,” vysvětlila. „Naše město je v troskách. Musíme se všichni spojit a znovu vybudovat naše nádherné Curicó. Teprve potom bude čas na vzpomínky, na smutek a na pláč.” Následuje krátká pauza, neboť jedna ze stěn domu zrovna padla pod tlakem drapáku bagru. „Můj syn je teď na pobřeží – ve městě Constitución. Řekla jsem mu, nemusíš mít o nás obavy, my se o sebe postaráme. Běž a pomoz lidem tam, kde je zkáza a utrpení ještě horší než tady. Teď tam vozí pitnou vodu, ve dne v noci.” Zastavil jsem na ulici starý pár a zeptal se, jak v sobě Chilané nalezli tolik odvahy a síly. Žena se na mě usmála: „Tady v Chile se většinou žije naplno. Rádi tu zpíváme, pijeme víno, tančíme. Ale když nás postihne tragédie, sjednotíme se a navzájem si pomáháme. V Chile teď není nikdo sám. Každý život má velkou cenu. Nikoho tu nenecháme padnout.”

 

ZÁZRAK V ILOCE

Sto kilometrů na západ se musím legitimovat novinářskými a jinými průkazy, aby mě nechali projet. Kolem mého auta projíždějí těžké vojenské transportéry, kamiony s plynovými bombami, náklaďáky. Právě tady, na pobřeží, dosáhla zkáza monumentálních rozměrů. Krásné rybářské a turistické městečko Iloca zmizelo z povrchu země, smeteno obrovskou sedmimetrovou vlnou tsunami. Šedesát kilometrů odtud leží historické město a důležitý přístav Constitución. Je téměř celé v troskách. Tsunami bylo tak silné, že vlny odhodily velké lodě na střechy domů a těžké kamiony a bagry pak desítky metrů do vnitrozemí. Právě zde bylo také nejvíc obětí na životech. Na nábřeží Constituciónu bylo mnoho domů úplně smeteno. Teď tu jsou jen dřevěné tabulky se jmény rodin, kterým pozemek patří. A vzkazy jako: „Carmen, přežili jsme. Hledali jsme tě dva dny, dceruško. Jsme teď u tvé babičky v Talca. Ihned tam jeď, pokud si to přečteš.” Nikdo neví, kde a kdy tu začít s rekonstrukcí. Historické jádro města je v ruinách, ale odborníci nyní kalkulují, zda existuje možnost střed města rekonstruovat i za cenu desítek milionů dolarů. Armáda a policie pracuje ve dne v noci s lopatami, kladivy a vrtačkami, aby alespoň dočasně opravila poničené domky místních lidí. Téměř všechna auta, která potkávám na pobřeží, mají za zadním sklem karton s nápisem Fuerza, Chile! (Sílu, Chile!) a před vjezdem do Ilocy, která prakticky již neexistuje, visí silnější nápis: Viva Chile, mierda! (Ať žije Chile, do prdele!). V Iloce však nezahynul jediný člověk. Hned po zemětřesení totiž na pobřeží vysedával s místními rybáři mladý policista. Několik minut po tom, co se země mohutně otřásla, jeden z rybářů na adresu moře prohodil: „Voda zní nějak divně!” Po chvíli váhání se policista vrhl do ulic, zmobilizoval hasiče, policii, vše, co mělo hlásné trouby a zahájil evakuaci. Několik okamžiků potom, kdy byli všichni občané na kopcích a v bezpečí, srovnala obrovská vlna městečko se zemí.

 

neporazi2

 

ČEKÁNÍ NA CHYBU

Chile je poznamenáno ztrátami a bolestí, ale přežilo. Přežilo to, co se mohlo stát jednou z nejotřesnějších přírodních katastrof století. Žádná jiná země na světě by se nejspíš nedokázala postavit na nohy tak rychle a s takovým elánem. Ale Chilané jsou zvyklí žít s mohutnou a často s brutální přírodou. Země je obklopena velehorami, Tichým oceánem, pouští na severu a ledovci na jihu. Lidé musejí čelit zemětřesením, tsunami, lavinám a několikatýdenním dešťům. Bez solidarity a bez pracovní morálky se tu nedá přežít. Pro nového prezidenta Piñeru nyní nastane ta nejtěžší zkouška. Pokud pravice učiní jedinou zásadní chybu, je možné, že prezident nevydrží do konce svého čtyřletého období. Chilané nevolili pravici více než půl století a mnozí teď tvrdí, že ji ani nyní ve skutečnosti nevolili – jen byli oklamáni populistickou reklamou mediálního magnáta. Diego Lopez je jedním z právníků bývalé vlády. Mluví o nebezpečí, které zemi hrozí ze strany Piñery. „Chile má nejnižší zahraniční dluh v Latinské Americe. Rekonstrukce bude stát 30 miliard dolarů. Piñera se asi rozhodne pro zahraniční půjčky, což bude v rozporu se zájmy země. Mnozí členové nové vlády totiž vlastní velké stavební firmy. Zisky z rekonstrukce půjdou do jejich kapes, zatímco splácet půjčky budou chilští občané.” Po dvaceti letech „kapitalismu s lidskou tváří“ nebude většina Chilanů ochotna přijmout tvrdý tržní režim. Oči milionů lidí se teď upírají k prezidentskému paláci La Moneda. A pohledy to nejsou nijak přátelské. Jediná velká chyba ze strany prezidenta – a Chile se proti němu postaví se stejnou vervou, s jakou čelilo přírodní zkáze.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group