ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nomád s foťákem

 

nomadPTAL SE: TOMÁŠ KUBEŠ, FOTO: ANTONÍN KRATOCHVÍL

 

Setkat se s fotografem Antonínem Kratochvílem, je jako setkat se živlem. Život se s ním nemazlil, ovšem on se životem také ne, což je znát i na jeho jadrném slovníku.

 

Je absolutně svůj. Snad i proto se mu podařilo dostat se na vrchol. Fotografoval hvězdy showbyznysu, dokumentoval ty nejkrvavější válečné konflikty. Ještě před rozhovorem si listuje Koktejlem a jakmile spatří článek z míst, která navštívil, hned se mu zablýskají oči. Slyšel jsem, že jste zažil poměrně perné chvilky při focení nosorožců v Angole… Málem mě nosorožec zabil. Fakt? Zrovna jsem se vrátil z války, už nevím z který, a moje žena se vždycky ptá: „Bude to nebezpečný?“ Tak jsem řekl, že nebude, protože je to o nosorožcích, který v Namibii u angolskejch hranic chrání nějaká nadace. A žena říká, že to je dobrý, že to je „sejf“. Hovno. Na týhle mission jsem málem neutekl. Bylo to nebezpečnější, než jsou občanské války? Je to zlomek vteřiny, než tě tím klem nabere. Ale podělal to můj stopař. Nepoznal, odkud jde nosorožec? Myslel, že je všechno o.k. Byli jsme v závětří, takže nás necítili. Nosorožci špatně vidí, ale mají dobrej čich. Bylo to na otevřený planině, stopovali jsme jednoho nosorožce asi dvě hodiny a přibližovali se k němu. Fotím za keříčkem a najednou slyším ránu. Můj stopař Simpson, kterej měl starou kameru a drtil to vedle mě, jenom zařval „Utíkej!“. Takže se i při fotografování přírody člověk může dostat do nebezpečné situace... Zvíře je nebezpečný, protože tomu to nevymluvíš. Když řekneš „I‘m a journalist“, tak to nic neznamená. Číhají tu ale i další nebezpečí. Třeba pytláci. Ti si neberou servítky v ničem. Ti se na tebe vyserou, ti nechtějí zastřelit bílýho muže, měli by z toho jenom problémy. Doba se změnila a novináře střílejí v Somálsku, v Súdánu… Ale to nestřílejí pytláci. I když já jsem jednou dělal příběh o válce proti pytlákům ve Východním Tsavu, parku v Keni. Richard Leakey si tam na konci padesátých let udělal armádu, aby chránil slony, které tam jezdili lovit Somálci. Pytláci zastřelili slony, sebrali kly, ale protože je nemohli všechny pobrat, šli do vesnice a odvedli muže. Ti jim nesli slonovinu a když došli k somálský hranici, tak je pytláci zastřelili. Podařilo se vám pytláky najít? My jsme je stopovali na přelomu 80. a 90. let, létali jsme nad savanou, měli jsme otevřený okna. Mrtvýho slona totiž cítíš. Je to takovej podivnej pach. Pytláci je vždycky přikryli, takže jsi je neviděl ze vzduchu, ale cítil jsi je. Já byl s vojáky v helikoptéře, pytláky jsme dohonili a začali na ně střílet z kulometu. Všichni padli, ale jeden se ještě hýbal. Po zemi se k nim blížili vojáci, kteří mysleli, že jsou všichni pytláci mrtví. Nestačili jsme jim říct, že jeden z nich ještě žije. Bum. A odpráskl jednoho z ochránců.Myslíte, že fotografie z podobných akcí dokážou promluvit k lidem, kteří každý den vidí násilí v televizi? Co je vyburcuje k nějaké reakci? Lidi spíš probudí mrtvej slon, kterej tam leží a nemá kly. Mrtvej člověk už lidi nějak moc nezajímá, pokud mu nedáš jméno. Takže musí mít jméno? Tenhle pytlák jméno a tedy i příběh měl. Našli jeho deníček psaný ve svahilštině. Nechali jsme si to přeložit. Psal tam třeba mamince, že je v Keni, že zastřelil pár slonů, že slonovinu přitáhnou domů a že se budou mít všichni líp. Bylo to takový dojemný. To je ta druhá realita. Když je člověk chudej a doufá, že se změní život jeho rodiny, tak je to těžká volba. Oni se na to dívají z úplně jiného pohledu než my. Dostanete například zadání fotografovat záchranu slonů, ale přivezete příběh pytláka, ukazující druhou stranu problému. Nevznikne tak docela kontraproduktivní materiál? Je to různý. Není na to žádná norma, ale v příběhu se najde nějaká střední cesta, aby to nebylo jednostranný. My, když jezdíme do války, tak jsme na straně spojenců, ale nikdo není na straně těch druhejch. A ti pak nemají takovou sílu hlasu, kterou by mohli mít. Byl jsem ale vždycky ten, kdo se snažil jít na druhou stranu, když to bylo možné. Stalo se vám, že vám vrátili fotografie, kvůli jinému úhlu pohledu?

 

nomad2

 

Fotky ne, ale příběh mi změnili nebo ho tam nedali kompletní. Stává se to hodně často. A v Americe je to ještě horší. Teď třeba jedu do Bosny do Sarajeva a do Tuzly pracovat se ženami, který byly znásilněný nebo jim vzali děti. Už jsem to fotil za války, ale časopis Time mi nedovolil tuhle story dělat, protože jsem muž. Totální diskriminace! A mě to hrozně mrzelo. Po dvaceti letech zavolaly Spojený národy a najaly mě, abych tam prostě jel, tyhle ženy vyhledal a vyfotil. To je zajímavý. Tady asi bude hodně těžké zbourat bariéru mezi mužským a ženským světem… Některý baby o tom nechtějí mluvit. A některý chtějí a ty budu fotografovat. Ale musím je vyfotit způsobem, aby nebyly poznat, protože z toho zážitku mají samozřejmě stigma. Co byste doporučil tomu, kdo chce začít fotografovat? Ať to zkusí. Protože já nemám patent na úspěchy nebo neúspěchy a nemůžu říct dělej to a to. Já můžu jenom říct, že to bude těžký. Není sranda, připrav se na to. A není to hned, musíš hrozně makat. Je to taky o life style, musíš to dělat nonstop, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Nemůže to být prostě jenom práce. Lidé však často vidí jen úspěch. Tak ti nevydržej. Vracíte se někdy na místa, kde jste dělal reportáže, abyste viděl, jak to dopadlo? Ani ne, člověče. Ale neříkám, že nemyslím na to, co jsem zažil a viděl. Do Bosny se teď vracím, tak jsem zvědavej. Ale, kurňa, přesně vím, co tam najdu. Kulky ve zdech budou zaplácaný a přemalovaný. Já nejsem naivní, byl jsem v realitě, kde světlejch momentů moc není. Byl jste někdy v ohrožení života, tedy kromě útoku nosorožce? Když se střílí, tak to samozřejmě slyšíš. V Iráku vedle mě jednou ráno zastavilo vojenský auto, z něj vylezl frajer vočouzenej od střelnýho prachu a řekl mi, vole běž se převlíct, málem jsem tě zastřelil. Měl jsem na sobě černej mundúr a vypadal jako fedaín. Tam jsem si uvědomil, že jsem měl na kahánku. Média často uveřejňují fotografie, které detailně zobrazují oběti či utrpení. Myslíte, že je potřeba ukazovat mrtvoly, nebo že lze účast vzbudit i jinak? Já preferuji to druhé, ale někteří fotografové to neumějí, není to jejich zaměření. Pro mě takovej detail nic neznamená, já to musím dát do větších souvislostí, pak je to mnohem působivější. Důležité je přenést to někam jinam, aby to nebylo zpravodajství, aby to mělo lidský podtext. Je dobrý, když dokážeš vycítit, co se stane. Třeba můj kamarád udělal jednu fotku z války na Balkáně. Srbové vytahovali Chorvaty ke kontrole – stojí tam frajer v černým plášti a oni ho prohlížejí, jestli nemá zbraň. On kouká na fotografy, takovým prosebným způsobem, možná doufá, že mu pomůžou. Srbové pak odhalí kabát a on tam má pistoli. A ty víš, že už je jen otázka času, kdy ho odstřelí. To je ten moment neuvěřitelnýho lidskýho příběhu a silné fotografie. Je to daleko účinnější než fotka, která je jen o faktech. Teď ale nemluvím o žádný fikci. No právě, teď se už dělají i fiktivní fotografie s herci… To znám. I já fotil o dramatizaci příběhu vojáka, bylo to pro dokumentární film, který byl nakonec dost účinný. Nebo jsem takhle dělal iráckou věznici Abu Ghraib. Já to nafotit nemohl, nebyl jsem tam. Ale zdramatizoval jsem to. Je to působivý, ale musíš prezentovat pravdu. Tohle je moje zpracování a lidi to musejí brát tak, jak to je. Nemůžeš o tom lhát. Ovšem někdy právě tohle fotografové lidem neřeknou. Máte nějakou oblíbenou zemi? Já mám rád pouště, tedy písečný pouště. Ty jsou zajímavý. A východní Evropa, ta je vždycky dobrá, tam je ten smrad, ta vůně mýho mládí – nostalgie. Cítíte to i přes velké změny, které se v regionu dějí? To najdeš vždycky, příroda se nemění razantně. Právě třeba příroda tady voní jinak než na jiných místech světa. To je tím složením, tou půdou a tím, co tady roste. Fotky o přírodě jsem taky dělal, šestnáct let jsem zaznamenával problémy jejího ničení. Už o tom vyšla kniha, ale přidám k tomu ještě nějaký nový věci a tak za tři roky tady udělám výstavu. Nepřemýšlel jste o návratu do Česka? Já jsem tam, kde mám rodinu. Mně je to jedno, kde jsem, ale musím se uživit. Teď je těžší vydělat prachy, a proto musím být tam, kde mám práci. Může to být Londýn, nějaká válka nebo cokoliv jiného. Nemůžu zůstat doma a tak rodinu moc nevidím.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group