ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Jeď do Pelhřimova...

 

kremace2TEXT: JIŘÍ POKORNÝ

 

ať víš, do čeho jdeš. Říká slavná filmová hláška. Při slově kremace se všichni začneme nejistě ošívat. Napadlo vás ale někdy, že některá krematoria jsou skvosty jako z učebnic pro architekty?

 

Pojďme se bavit o kremacích. Že je to morbidní téma? Nikoliv. Možná jen trošičku. Na péči o mrtvé však není morbidního, naopak. Od dob, kdy se lidé začali sdružovat, vyvstává potřeba postarat se o své mrtvé, ať už z hygienických nebo z náboženských důvodů. Formy obřadů jsou různé, na celém světě však převažují hlavně dva způsoby – pohřeb do země a spalování, tedy kremace. Žeh často používali Řekové v heroickém období, ale plně se rozvinul až ve starém Římě, kde v 1. a 2. století př. n. l. docházelo k budování rozsáhlých kolumbárií, tedy staveb s výklenky pro ukládání uren. S příchodem křesťanství se ale od spalování mrtvých upustilo, protože myšlenka zmrtvýchvstání popela je prostě obtížně přijatelná. Tak se tomu dělo postupně i ve zbytku Evropy. Například Karel Veliký (742–814) pohřeb žehem zakázal pod trestem smrti.

 

MILOVNÍK ŽEHU NÁPRSTEK

Prakticky celý středověk je žeh lidem zapovězený. Samozřejmě s výjimkou upalování kacířů a čarodějnic. S rozrůstáním měst a počtu jejich obyvatel se začíná ozývat osvícenské volání po kremaci jako moderním, hygienickém a ekonomickém způsobu pohřbu. Ve Francii byl v roce 1797 předložen Radě pěti set návrh prvního kremačního zákona, ovšem bez úspěchu. Na území Rakousko- -Uherska vznikl v roce 1885 spolek s příznačným jménem Die Flamme (Plamen), který podnítil i založení podobného spolku v Čechách. Velkým propagátorem žehu byl český vlastenec a národopisec Vojtěch Náprstek, který od roku 1881, kdy se stal pražským radním, opakovaně předkládal návrhy na vybudování krematoria v Praze. Jeho spolupracovníci v čele s městským hygienikem Jindřichem Záhořem zakládají v roce 1899 Společnost pro spalování mrtvol. Přes všechnu snahu jejich i zástupců rakouských měst byla stanoviska c. k. úřadů odmítavá.

 

SPALOVÁNÍ POVOLENO

První krematorium na světě vyrostlo v Miláně v roce 1876. Autorem pece byl německý inženýr Friedrich Siemens. Ke zpopelňování zde dochází pomocí vysoce rozpáleného vzduchu, plameny až do komory nedosahují. V roce 1907 ve světe existovalo již 99 krematorií – Německo jich například mělo dvanáct, Itálie třicet. Někteří mladší členové Společnosti pro spalování mrtvol vyjádřili nespokojenost s pomalým postupem kremační myšlenky v českých zemích, a tak došlo 16. 3. 1909 v Národním domě na Vinohradech ke vzniku sdružení Krematorium – spolek pro spalování mrtvol, do jehož čela se postavil Jaroslav Kvapil, dramaturg Národního divadla. Spolek se zavázal vybírat příspěvky od svých členů, kterým pak z těchto prostředků měl zajistit zpopelnění, ačkoliv byly v té době kremace v Rakousku-Uhersku ještě nezákonné. Po vzniku samostatného Československa konečně spatřuje světlo světa zákon nazývaný podle svého navrhovatele „Lex Kvapil“ a mající prosté znění: Spalování mrtvol povoleno. Na našem území postavil první krematorium Rudolf Bitzan z Drážďan v Liberci, pojmenováno bylo Feuerburg (Ohňový hrad). Přestože bylo dokončeno v roce 1917, tak spalovat se zde mohlo až po přijetí příslušného zákona. Praha si však na místo, kde by se pohřbívalo žehem, musela chvíli počkat. Nejprve došlo k vytvoření prozatímního krematoria při adaptaci obecní kaple na Olšanech (1921). První řádné krematorium v Praze začalo fungovat ve Strašnicích až v roce 1932. Zato druhé pražské krematorium v Motole, které je v provozu od roku 1954, je už svou rozlohou největším v Evropě.

 

DO NITRA PECE

A jak vlastně zpopelnění probíhá? Technologie je podobná původní Siemensově metodě. Potom, když se před pozůstalými zatáhne opona či spustí katafalk, odveze obsluha rakev s pozůstatky k peci předehřáté na teplotu 800 °C. Pec sestává ze dvou komor, původně umístěných nad sebou. První je určena pro spálení těla, ve druhé se dopalují kosterní pozůstatky. Moderní pece samozřejmě řídí počítač, který pomocí kyslíkové sondy kontroluje stav zplodin vznikajících při hoření. Ty jsou odváděny do dopalovací komory, kde se při teplotě 850 °C mění na vodní páry, kysličník uhličitý a stopové množství jiných plynů, takže z komína černý dým opravdu nestoupá. Každé tři roky probíhá podle norem kontrola množství unikajících zplodin. Kremace trvá s ohledem na váhu těla asi sedmdesát minut. Popel po zchladnutí přesype obsluha spolu s několika železnými koulemi do manipulační urny a umístí ho do takzvaného kremulátoru. Po oddělení kovových částí z rakve zbude do urny označené identifikačním štítkem asi tři a půl litru popela.

 

kremace

 

KREMAČNÍ VELMOC

Současné zákony umožňují, aby si lidé urnu s popelem svého blízkého zakopali třeba na zahradě nebo nechali doma na památečním místě. Mohou ji ale také uložit do hrobu, do kolumbária nebo nechat popel obřadně rozsypat na rozptylových loučkách. Zvláštním případem jsou loučky vsypové, kde se popel přesype z urny do předem vyhloubené díry, přikryje se drnem a označí jmenovkou. Dříve bývala poslední část kremace z dnešního pohledu tak trochu ošizená a v popelu se nacházely i větší kusy ostatků, což rozptyl dost znesnadňovalo. Je však možné nechat takový popel ještě přepálit. Dnes u nás prochází žehem celkem 76 procent zesnulých. Jen v motolském krematoriu bylo od jeho uvedení do provozu zpopelněno přes 280 tisíc zesnulých. Řadíme se tím mezi světovou velmoc, spolu s Japonskem a Novým Zélandem. Oproti těmto ostrovním státům, které tak řeší problém s místem pro hroby, se u nás o toto úctyhodné číslo zasloužil hlavně Spolek přátel žehu, který je vlastně jen po roce 1945 přejmenovaným spolkem Krematorium. I postoj katolické církve se stal tolerantnějším, až nakonec přestala žeh odmítat úplně, aby nepřicházela o příležitost promluvit k lidem. Přesto ale probíhá například na jižní Moravě poměrně méně pohřbů žehem než v jiných regionech, kde nežije tolik věřících. Smutné je, že velkou část uren si po zpopelnění nikdo nevyzvedne. Například v pražských krematoriích takto ladem zůstává celá třetina uren. Neměli bychom zapomínat, že vyspělost určité kultury lze posuzovat také podle toho, jak nakládá se svými mrtvými.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group