ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ptačí máma

 

mamaTEXT: BARBORA LITEROVÁ, FOTO: PETR SLAVÍK

 

Až pojedete malebnou „máchovskou“ krajinou kolem Dubé na Českolipsku, možná narazíte na záchrannou ptačí stanici. Je jednou z mála dotovaných čistě z vlastních zdrojů.

 

Pomoc tady nacházejí opeřenci, kteří byli zraněni, opuštěni nebo jinak utrpěli rukou člověka či přírody. Navíc, tady bydlí Rozárka. Myslím tím snad nejslavnější sovu českých luhů a hájů, známou z vánočního pohádkového evergreenu Tři oříšky pro Popelku. Je jí už třicet osm let a má tady pěkný soví důchod.

 

POPELČINA ROZÁRKA

Duší této záchranné stanice a opravdovou ptačí mámou je Věra Gilová. Vystudovaná šperkařka i veterinární technička se s láskou k dravým ptákům už narodila. „Furt jsem nějaké tahala domů,“ vypráví, zatímco se procházíme pohádkově rozkvetlou zahradou mezi bonsajemi a klecemi pro ptačí klienty. „Rašíde, miláčku…,“ volá konejšivým hlasem na orla skalního, který se začal radostně vrtět. Do té chvíle jsem si myslela, že člověk může mít tak blízký vztah se psem nebo kočkou, ale že by zrovna sokolnicky vycvičený orel, který je schopen ulovit i desetileté dítě, mohl být „domácím mazlíčkem“, to mě překvapilo. Věra, jako by četla mé myšlenky, mě hned opravuje. „Dravý pták není mazel na hraní. Máme k sobě vzájemný respekt. Třeba orel, to je opravdu král oblohy. Kdybyste se o něco podobného pokusila vy, dopadlo by to špatně. Ve svých pařátech má sílu za deset chlapů,“ vysvětluje mi Věra, ale to už je má pozornost namířena jiným směrem. Na Rozárku nebo přesněji řečeno na puštíka obecného. Sedí na trávě na nízkém bidélku a dokonale splývá s okolím. Není těžké ji přehlédnout. Věra Gilová se s Rozárkou poprvé setkala na hradu Kost, kde návštěvníkům předváděla práci s dravci a poznala se zde i s tehdejším majitelem Rozárky. „Tenkrát byla dost nekomunikativní, neměla ráda lidi, měla jsem možnost s ní navázat bližší kontakt a postupně v ní tohle chování odbourávat. No, a tak mi zůstala,“ říká se smíchem Věra. A stejně jako předtím majestátnímu orlovi i Rozárce láskyplně drbe peří. Kdyby sovy uměly příst jako kočky, pak by teď Rozárka určitě vydávala mručivé zvuky. Blízký kontakt, který Věra má s dravými ptáky, mě nepřestává fascinovat. „Je třeba vědět, jakým způsobem se jich dotýkat,“ poučuje mě. „Nesmíte se je snažit drtit svým objetím, jemně čechrejte peří na hlavě okolo zobáku.“ Snažím se držet instrukcí a zdá se, že to není Rozárce proto srsti nebo spíš v jejím případě proti peří. Její stanoviště na zahradě je ale jen dočasné. Rozárka totiž bydlí na balkoně v domě, kde stanice sídlí. „Na noc některé ptáky dávám raději domů, aby po nich nešla třeba liška. Mláďata jsou u mě v ložnici, protože potřebují ještě hodně tepla a blízkého kontaktu.“ Když vidím, že přímo na chodbě Věrčina domu si vlaštovky udělaly hnízdo, už se ničemu nedivím. Ptákům je tady prostě dobře.

 

mama2

 

S DRAVCI V ZÁDECH

Na stanici má domov kolem padesáti opeřenců, než je Věra všechny opečuje a věnuje jim rovnocennou porci lásky, to musí být dost fuška. Zajímá mě tedy, jak vypadá běžný den ptačí mámy. „Vstávám kolem čtvrté ráno a začnu úklidem klecí. Potom naložím dvanáct ptáků a jedu s nimi na besedy, které dělám po školách i školkách. Když se vracíme domů, věnujeme se dalšímu tréninku. Nechám je létat v cizí krajině, aby si zvykli na jiné prostředí. I když jdu na oběd, beru si jednoho ptáka sebou. Jím, zatímco on si pochoduje po opěradle od židle,“ shrnuje Věra svůj denní režim a já si říkám, že její láska k ptactvu musí být opravdu velká. Společné nedělní odpoledne ale zakončujeme jiným rituálem. Necháme létat káňata Harrisova neboli po sokolnicku herýsky. Nevím z jakého důvodu, ale vždycky mě sokolnictví přitahovalo. Dnes budu mít poprvé možnost k tomuto umění přičichnout. Věra nakládá do klecí herýsky s noblesními jmény Murat a Moira. Vyjíždíme k lesu, kde budou mít dost prostoru se proletět. Věrka má potřebné sokolnické „nádobíčko“, tedy dostatečně bytelnou koženou rukavici, aby odolala ostrým drápům a v mošně odměnu v podobě mrtvých kuřat. Zatímco jdeme lesem, nad námi sviští ptačí křídla. Stačí, aby Věra zavolala jejich jména a letí jako na povel. Ticho lesa hned naruší zvonění rolniček, které mají připevněné na svých pařátech. Když naproti mně letí káně Harrisovo, nejistě uhýbám, protože mám pocit, že v té rychlosti, jakou se řítí, uhnout nehodlá. Podezřívám ho, že mu to dělá potěšení, mě takhle děsit. Stačila mi ale jen krátká doba na to, abych pochopila, proč někdo dokáže sokolnictví propadnout. Koukám se po lese, jestli někde náhodou nepadají tři oříšky. Z jednoho bych si chtěla vytáhnout pěknou sokolnickou výbavu a čas, který je téhle královské disciplíně třeba věnovat.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group