ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Konec divochů

 

divosiTEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

 

Pygmejové – dříve národ šikovných lovců a stopařů, dnes kultura těchto nejtajemnějších obyvatel Afriky s přílivem civilizace upadá. Jaká budoucnost čeká přírodní národy?

 

Expedice Srdce Afriky vyrazila zmapovat situaci do nitra pralesa. Patří k jedněm z nejstarších obyvatel, kteří kdy osídlili centrální Afriku, později ale byli novými osadníky zatlačeni dál do hloubi džungle. Tam získali své znalosti o živočišné i rostlinné říši a díky svým obdivuhodným schopnostem se naučili žít dokonale v souladu s přírodou. Ovšem v dnešní době, kdy je tlak civilizace tak silný a kdy i ta poslední mýtina je dostupná družicovým snímkům, je nevyhnutelná otázka: ztratí se toto výjimečné etnikum ve víru moderní civilizace?

 

PRALESNÍ MASNA

Přesouváme se pralesem na motorkách, plně naložení včetně člunu a míříme od kamerunské hranice do Středoafrické republiky. U chatrčí uplácaných z bláta se střechou z listů náš řidič zastavil. Hned z nich vyběhly ženy s vykuchaným makakem a antilopou. Byly to pygmejské ženy, vysoké asi metr dvacet, sice oblečené, ale podle rysů tváře a rozplácnutého nosu typičtí Pygmejové. Tento národ ví o lese takřka vše, někteří se živí jako lovci a u cest, kudy občas někdo projde, prodávají maso z pralesa, které je mezi místními velice oblíbeno. Dokladem toho jsou občasné motorky naložené masem, které vypadá nevábně, ale lidé si ho přesto koupí. Touží po něm. U Pygmejů má každý záruku čerstvosti, a tak by se dalo trefně říct masna u cesty. I náš řidič s mlaskáním koupil antilopu, kterou mi zavěsil na batoh, takže jsem z krvavých skvrn ještě dlouho o téhle lahůdce věděl.

 

GLOBALIZAČNÍ KOLOTOČ

Bayanga na řece Sangha je posledním městečkem v jihozápadním cípu Středoafrické republiky, na hranici národního parku Dzangha – Sangha, na který pak navazují parky v Kongu a Kamerunu. Když jsme byli v této oblasti před třemi lety, byl to tady opravdový ráj. Fascinující pralesy, velká řeka, dovádějící opice viditelné z verandy domu, a také Pygmejové, kterých tu žije poměrně velká populace. Místo je také známo díky muži, který přišel z USA a který žije mezi Pygmeji nepřetržitě už 25 let. Američan Louise Sarno je považován za znalce tohoto etnika. Se svými manželkami a dětmi bydlí v malé vesničce na okraji pralesa. Ještě v roce 2007 tu lidé chodili skoro nazí. Lesní silnice byla doslova zaplavena lovci i ženami, které nosily ve velkých koších čerstvě vykopaný maniok nebo chrastí z lesa. K našemu údivu na této cestě teď nebyla ani noha. Jen občas se okolo nás mihla motorka přetížená pod nákladem ulovené zvěře. Lidé ve vsích už byli převážně oblečeni v moderních sportovních tričkách „FC Barcelona“ a povalovali se jen tak před chýšemi a pokuřovali z krabičky cigaret. Když jsem se dotazoval, proč nejsou v lese a během období dešťů vysedávají doma, dostal jsem jednoduchou odpověď, „vše je vyloveno a my teď máme peněz dost“.

 

HOLLYWOOD V DŽUNGLI

Už před návštěvou Louise mě překvapili místní obchodníci, kteří před jeho vesnicí prodávali předražené banány a výběr vařených jídel. Když jsme spatřili velký kontejner plný potravin a džusů ve skleněných láhvích, nechápali jsme už vůbec nic. Louise s úsměvem prohodil cosi o filmování a na naši prosbu získat průvodce na cestu pralesem zakroutil odmítavě hlavou. „Víš, přijel asi padesátičlenný štáb bělochů z Ameriky, aby na základě mých knih natočil film. Přivezli si všechno, včetně cateringu, balené vody, agregátů a všech možných vymožeností. Natáčeli tu dva měsíce film o životě Pygmejů. Proto jsou všichni teď tak bohatí a líní. Musíte počkat, až všechno utratí,“ na důkaz těchto slov začal labužnicky upíjet miniaturní džus za cenu naší stovky, na který jsem si ještě v civilizaci nedovolil ani pomyslet. Ostatní přísedící muži se věnovali dalším zábavám, a tak to byla pro nás jasná zpráva změny plánů. Tady v Bayanze se život obrátil naruby. Černošští sousedé slouží Pygmejům, ale až jim dojdou prostředky, vystřízlivění bude asi dosti drsné, protože další štáb jen tak brzy nepřijede. Film poběží letos v kinech a má příznačný název „Oki Amerika“.

 

NAROZENI S GPS

Kamerunští Pygmejové z kmene Aka jsou dnes již usedlí občané. Vláda je tvrdými postihy donutila přestat lovit. Odměnou jim je jejich občanský průkaz a občasný přivýdělek u černošských sousedů, ti šťastnější mohou vodit turisty. Pygmejové se vždy těšili na období dešťů, kdy se vydávali na lov. To i celá vesnice odešla na několik dnů až týdnů do hloubi pralesa. V tuto dobu byli nejsvobodnějšími obyvateli na planetě zemi. Lovili, tančili u večerních ohňů, zpívali často až do rána, kdy se vydávali opět po rušné noci na další lov. Když se vraceli zpět na místo své stálé vesnice, tak svůj vyuzený úlovek a mnohé další plody pralesa vyměňovali za potřebné věci i neřesti, kterou představuje pro Pygmeje vždy tabák. Vlastně ani nic dalšího k životu nepotřebují. Vše nezbytné poskytuje les, pokud někdo onemocní, dokážou najít byliny i léčivé kořínky v pralese. Jejich oblečení tradičně byla jen bederní rouška a zbraní pouze luky, oštěpy a praky. Výhodu nabízela dokonalá znalost pralesa, vyvinuté smysly čich i sluch, které my, lidé žijící v civilizaci, dávno již nedokážeme používat, a především jejich vytrvalost. Jejich malý vzrůst je ve spleti křovin a lián naopak velkou výhodou, protože dokážou projít mrštně a rychle za svým cílem. Zajímavý je také jejich vrozený orientační smysl, opravdu mimořádný v místech, kde pod hradbou stromů ani GPS nefunguje. Neznalý člověk by se tu okamžitě zamotal.

 

ODVRÁCENÁ STRANA POKROKU

Uprostřed pralesů na jihovýchodě Kamerunu vzniklo několik malých městeček. Jedním z nich je Mambele, kde také žijí Pygmejové, ale jsou to spíše zubožená stvoření. Muž v cárech jakéhosi saka a roztrhaných šortkách se hned začal dožadovat almužny. Oči mu svítily po alkoholu a jazyk se pletl do proslovu o nutnosti pomáhat. „Tomu nic nedávej, stejně to hned propije,“ upozornil mě jeden z řidičů. Kdysi hrdý lovec je občanem Kamerunu, ale spíše druhořadým. Dokonce i kdyby měl peníze, tak v jediném místním hostinci, kde se prodává levné lahvové pivo, nesmí dovnitř. Pygmejům je určena lavice před vstupem, kam je obsluha nadiriguje. Místní honorace by se cítila uražená, kdyby mezi nimi seděl Pygmej.

 

divosi2

 

JABLKO SVÁRU

Současnost v pralese je trochu jiná. Dřevařské firmy v honbě za vzácnými stromy vybudovaly cesty napříč lesy do takové míry, že přestalo být cokoliv nedostupné. A s nimi přišli také misionáři. Ti ve snaze pomoci lidem často způsobili více škody než užitku. I když jejich myšlenka byla možná vznešená, především jim šlo o obrácení „dětí lesa“ na pravou víru. To se jim dařilo vcelku jednoduše, protože Pygmejové jsou lidé neuvěřitelně přátelští a přijmou cizince okamžitě. Když si přeje cokoliv, jsou ochotni to pro něj udělat, a tak slepě jako ovce chodí do narychlo postavených kostelů, i když s vírou to může být jen naoko. Důvodem je tanec a zpěv, který milují nade vše. Ne všichni jsou ale tak důvěřiví, především starší lovci se brání takové manipulaci a tak uvnitř komunity, která před příchodem misionáře žila v harmonii, dochází k mnoha rozepřím kvůli novému bohu. Misionáři často pravidelné účastníky mší odměňují oblečením, protože lidská stvoření přece nemohou chodit nahá, a také zavádějí systém odměňování včetně očkování i lékařské péče, nebo přidělování potravin. Takže ze soběstačných lidí se stávají závislí. Nebavíme se o minulosti, ale současnosti, za posledních pět let misionáři intenzivně likvidují tradiční kulturu svým úsilím ve víru, spásu a pomoc. Když oslovíte samotné Pygmeje, zjistíte, že ještě nedávno neznali cenu peněz, oni je opravdu nepotřebovali, a také teskní po svých tradicích a bozích. To je dnes zakázaným ovocem, protože by pak lidé mohli s nostalgií vzpomínat na minulost. Sám jsem zažil okamžik, kdy na oslavu mého příjezdu chtěli uspořádat magický tanec „boha Dzingyho“. Místní farář byl tvrdě proti a neváhal mě násilně vyhánět z jeho rajonu od jeho „vlastnictví“, tedy lidí, kteří mne přijali. Pokoušel se mě vystrnadit, proklínal mě a nabízel mi pouze peklo v mé budoucnosti. Ve vsi, kde stojí kostel, někdy i několika odlišných církví, člověk většinou již z tradičního života nic neuvidí. Ještě před časem mezi členy kmene fungovala rovnost, i po lovu byli zvyklí dělit si vše rovným dílem, nebo si vzájemně vypomáhat. To s příchodem misionářů zaniklo, stejně jako vlídnost a chuť řešit rozepře.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group