ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Opičí hory

 

opice2TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

S vlající zlatou hřívou a vyceněnými tesáky vypadají samci dželad hrozivě. Vyrážejí do boje, aby zahnali protivníka a získali srdce své vyvolené, nebo spíše vyvolených.

 

Když se rvačka přežene, je na svazích Simienských hor zase klid. Ale jak to tak mezi opicemi bývá, dlouho nevydrží. Na hraně srázu vykoukne hnědá hlava. Rozhlédne se a na kámen se vyhoupne mladý samec dželady hnědé. Na rozdíl od dospělých samců nemá ještě hřívu, tak typickou pro tento druh opic, žijících vysoko v horách. Není dlouho sám. Za okamžik se začnou objevovat i ostatní členové tlupy. Samička s mládětem na zádech, pak téměř dvacetikilový samec s výraznými rudými ploškami na prsou. Několik mláďat se pere na hraně propasti, ze které se vám zatočí hlava, jen nakouknete přes okraj. O pár metrů dál vylézá po skalách další rodina. Noc tráví v bezpečí a teple jeskyní v příkrých nepřístupných skalních stěnách. Začínají se krmit v ranním slunci. Z dálky svým zbarvením připomínají trsy uschlé trávy. Jsou jich spousty. Na okamžik se smísí se stádem koz a krav. Celý svah je posetý hnědými tečkami. V období sucha vytvářejí dželady skupiny až několika set jedinců.

 

JÁ TARZAN, TY JANE

Kokrhání kohouta mi trhá sen. Převalím se na záda v dece, ve které přede mnou spalo bůhví kolik lidí. Dírami ve střeše vidím tmavě modrou. Svítá. Není třeba se oblékat. V oblečení, které mám na sobě už třetí den, lezu po horách, jím i spím. Poškrábu si nové bleší štípance na břiše a nazuju své půlboty. U jedné mi včera upadla podrážka, a tak mám trochu „pejračí“ chůzi. Vypucuju si zuby panákem džinu a za hlasitého chrápání nosičů, kuchařů a průvodců tiše opouštím barák patřící komunitě z blízkého údolí. Chenek kemp ještě spí. Jdu pomalu na hranu útesu, který je nejvíc zařízlý do krajiny. Na jeho nejzazší výspě stojí kamenná lavička. Je jich tu kolem kempu několik. Čert ví, kdo je sem do výšky tři tisíce sedm set metrů nad mořem dopravil. Sedám si na ten důkaz lidského všeprznitelství a chvíli poslouchám své vlastní srdce, než se uklidní. Slunce se válí po svazích kolem, líné udělat ten rozhodující krok, kterým vzbudí den v údolí hluboko pode mnou. Panorama Simien Mountains je v tom ranním světle zvláštně růžové. Vracím se do kempu, kterým mezitím procházejí tlupy paviánů dželada. Drze se připojím ke skupině, která žije v jeskyních na útesech přímo pod kempem. Třináctičlenná rodina, vedená jedním dospělým samcem s výhradním právem prvního milovníka celého harému. Dželady stoupají do svahu a já pomalu s nimi. Popojdeme, něco utrhneme, prohrabeme si navzájem srst. S každým takovým posunem jsem jim o kousek blíž. Až najednou sedím uprostřed opičí rodiny, jako bych byl její součástí. Mladá samička sedí asi metr ode mne. Chvíli dělá, že ji zrovna zajímá něco na zemi. Pak se na mě chvíli upřeně podívá, snad s otázkou: „Ty Tarzan?“ Obnaží celou horní čelist s dlouhými špičáky, tak jak to umějí jen dželady. Jakoby v úsměvu. S výrazem „No ty sotva!“, se ke mně točí zády a má kariéra pána opic tak nadobro končí. S prvními kapkami deště rodinu opouštím. Déšť sílí, mění se v liják. Z horské stezky vyhnaní deštěm přicházejí další a další. Místnost je záhy plná zápachu mokrých hadrů. Sedíme těsně jeden vedle druhého. Je tak všem tepleji. Kuchař Joni na plynové bombě vaří večeři. Rychle se stmívá. U vchodu sedí na bobku drobná horalka v promoklém šálu. Má roztomilý pršák a ústa plná drobných zoubků, bílých jako perly. Neustále se směje. Bojuji s pokušením vstát a zeptat se jí: „Ty Jane?“ ale pak si vzpomenu na pobavený výraz dželadí samičky a raději přijímám nabízený plecháček s něčím na zahřátí.

 

STARÝ KOZEL

Zase prší. Sedím na zadní sedačce džípu a klimbám. Je to jediné místo, kde je trochu klid. V baráku komunity není kvůli špatnému počasí k hnutí. Mokré věci, nádobí, zásoby a všemožný bordel, na který si jen vzpomenete. Počasí je od mého příjezdu sem tak příšerné, že ani nemá cenu stavět stan. Stejně by jím za chvíli tekl potok. Na fotografování je jen pár hodin ráno, kdy svítí slunce. Dnes ale prší už od rozednění. Dželady jsem ani nezahlédl. Včera jsem se pokoušel s průvodcem najít endemické kozorožce, další vzácný druh savce, který žije pouze zde. Našli jsme stádo, ale bylo příliš daleko na protějším svahu. Než se nám podařilo přejít údolí, byli pryč. Když si tak pro sebe fňukám v autě, ozve se zaťukání na okýnko auta. „Ibex!“ culí se můj ozbrojený strážce a přehodí starou armádní pušku z jednoho ramene na druhé. Ukazuje prstem na stráň jen několik desítek metrů za kempem. Chvíli mi trvá, než rozeznám velkého samce kozorožce walia v nahnědlé trávě. Blížím se pomalu ke zvířeti, ale to jako by mě ani nevnímalo. Podle rohů se jedná o hodně staré zvíře. Když se dostanu až do vzdálenosti deseti metrů, napadne mě, co by se stalo, kdybych ho naštval. Sedím pár metrů od kozla s úctyhodnými rohy a jediné, co si vybavím, je reklama na limonádu, která končí slovy: „v pohoděěěěě…“ Samec může dosáhnout hmotnosti až sto dvaceti kilogramů a v souboji se svým soupeřem umí své váhy plně využít. Tento samotář ale vypadá, že je na pozornost lidí zvyklý. Pomalu se vzdaluje od kempu, za ním s odstupem já a za mnou můj ozbrojený strážce. Musíme být v tom dešti na pohled dost legrační trojka. Jak se snažím dostat do záběru kozorožce i okolní skály, ani si nevšimnu, že jsem se nevědomky ocitl opět mezi dželadami. Odrostlé mládě sedí na větvi v úrovni mých očí a místo vzácného primáta připomíná spíš vodníka. Z husté hnědé srsti mu tečou čúrky vody. Udělám poslední snímek kozorožce, zbývá jich už jen pár stovek kusů, a sleduji opičí tlupu při návratu do jeskyní. Přestává pršet. Už jen krápe. Dželady jedna za druhou mizejí za hranou útesu. Nahýbám se nad propastí, abych viděl, jak slézají po strmých stěnách skal do svých nočních úkrytů. Ve chvíli, kdy mi na mokré skále uklouzne noha, usoudím, že to pro dnešek stačí. Z posledních opozdilců rozeznávám už jen siluety. Na království dželad padá soumrak.

 

opice

 

KRÁLOVNA AFRICKÉHO ROHU

Když jsem odjížděl z kempu, svítilo sluníčko. Vzduch byl tak čistý, jak je to možné jen po dlouhém dešti. Na cestě pokryté vrstvou bahna uvízl náklaďák. Kolem se motala spousta lidí. Radili, tlačili, vtipkovali nebo jen tak zevlovali. Většinou se usmívali. Snad za to mohlo krásné ráno. Tak jsem tam stál po kotníky v bahně a taky se usmíval. Tahle země mi začala ukazovat svou rozmanitou tvář. Kaktusové ploty, oslíky táhnoucí náklad středem asfaltové silnice, náklaďák plný velbloudů, horala na koni se samopalem ruské výroby na zádech. Horské štíty, rovinu plnou políček, která připomíná Polabí na jaře, náhorní plošiny i savanu Velké příkopové propadliny. Ledové kroupy i žhnoucí slunce. Prach a bláto. Plná kontrastů, hrdá a nepokořená. Tak na mne působila. Etiopie.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group