ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Navoněná mršina

 

mrsinaTEXT A FOTO: JURA NAMAK

Dubaj je na první pohled fantastické místo. Z nejvyšší stavby planety můžete hledět na nejmohutnější fontánu na Zemi nebo na umělé ostrovy ve tvaru palem, které jsou vidět až z vesmíru.

 

Pod zářivou slupkou se však skrývá i řada temnějších stránek. O těch se už nahlas nemluví. Dubaj dělá vše proto, aby přitáhl co nejvíce turistů. Platí drahé spoty v prestižních médiích a vynakládá miliony na svou propagaci. Zároveň však vytváří překážky, nad kterými zůstává rozum stát. Aby mohl Spojené arabské emiráty navštívit turista z Česka, potřebuje vízum. Poplatek za jeho vyřízení patří k nejdražším na světě. Po příletu do země musí kromě tradičních celních a pasových formalit absolvovat i fotografování oční duhovky. Její obraz je zaznamenán do počítačového systému, který vás kdykoliv jednoznačně identifikuje. Je to sice praktika poměrně neobvyklá a cítit nad sebou dohled Velkého bratra není moc příjemné, ale stále je to slabý odvar proti možnosti dostat se do vězení za to, že si dáte před odletem rohlík posypaný mákem. Tu historku jsem slyšel několikrát a moc jsem ji nevěřil. Když jsem však tutéž informaci našel i na zpravodajském serveru BBC, docela mě zamrazilo. O co šlo? O pár zrnek obyčejného máku, objevených před dvěma lety na oblečení švýcarského pasažéra, který přiletěl do Emirátů. Na londýnském letišti posvačil rohlík posypaný mákem a několik zrnek se mu skutálelo na svetr, kde zůstaly zachycené. Citlivé detekční přístroje na dubajském letišti je vyhodnotily jako nedovolenou substanci a Švýcar za ně dostal čtyři roky pobytu za mřížemi. Angličanku Tracy Wilkinson drželi osm týdnů ve vazbě za to, že u ní našli analgetikum s obsahem kodeinu. Jednalo se o jeden z nejběžnějších léků, které se prodávají bez předpisu ve většině evropských lékáren. Lidé z mezinárodní organizace Fair Trials International znají podobných případů celou řadu.

 

ČAJ ZA TŘINÁCT SET

Po návštěvě Dubaje jsem poprvé zatoužil v roce 1999. Potom, co svět obletěly fotografie superluxusního sedmihvězdičkového hotelu Burdž al-Arab, který se stal na dalších deset let ikonou nejznámějšího emirátu. Originální stavba ve tvaru napnuté plachty byla vybudována na umělém ostrově a již od svého vzniku byla ověnčena mnohými superlativy, které ji zajistily dokonalou publicitu a návštěvnost navzdory cenám ubytování začínajícím kolem tisíce dolarů za noc. Na to jsem opravdu neměl a na čumendu nebo na kafe dovnitř nikoho nepouštěli. Teprve o deset let později jsem se dověděl o cenově přijatelné možnosti, jak se do hotelu dostat. Za ekvivalent třinácti set korun českých lze absolvovat afternoon tea, což je brilantní svačina o sedmi chodech, po které se můžete projít po hotelu a obdivovat jeho přednosti. „Za normálních okolností byste na volné místo v restauraci musel čekat několik týdnů, ale teď máme kvůli krizi nižší poptávku, takže volný stůl by se pro vás našel,“ sdělil mi zaměstnanec ochranky, střežící příjezdovou cestu před nezvanými hosty. Ačkoliv je to z pevniny k hotelu pouhých tři sta metrů, nabídl mi odvoz golfovým vozíkem. Poděkoval jsem a vydal jsem se k němu pěšky.

 

NENÍ VŠECHNO ZLATO...

Společnost mi dělal mladík, který na místo dorazil ve stejný okamžik jako já. Představil se jako Johann a tvrdil, že je britský žurnalista, píšící pro místní noviny vydávané v angličtině. „Jeden můj kolega tvrdil, že Dubaj je jenom navoněná mršina. Žil zde už delší dobu, a čím více se dovídal o některých podivuhodných praktikách, tím znechucenější byl. Chtěl o nich mermomocí psát, a nakonec ho vyhodili,“ prozradil mi Johann. Kritizovat se tu nevyplácí. „Dlouho jsem obdivoval šejka al-Maktúma, což je nejvyšší představitel Dubaje, za to, co s tímto městem dokázal,“ pokračoval můj společník. „V podstatě ho vydupal z pouště. Během těch tří let, co jsem tady, jsem se však jako reportér připletl k takovým kauzám, že jsem svůj původní názor změnil. Lákají sem pohádkami o tom, že je to moderní místo, ale pod povrchem je to pořád středověká diktatura.“ Johann mi vypráví o novodobých otrocích z chudých asijských zemí, kteří musejí pracovat v padesátistupňových vedrech, často čekají na výplatu i několik měsíců a někteří vyčerpáním umírají. Dubaj prý vyrostl na dluzích a útlaku. O den později jsem opustil moderní část města a vydal se do čtvrtí, které od sebe odděluje fascinující mořský záliv. Říká se mu Creek a představuje možná nejdůležitější dopravní tepnu města. Je tak dlouhý, že vypadá jako řeka a abyste se dostali z jedné strany na druhou, musíte přejít buď po mostě, nebo přeplout na lodi. A protože mosty jsou tu jenom dva, není důvod proč nenaskočit na nejbližší abru. Tyto tradiční dřevěné loďky, které neustále pen- dlují mezi oběma břehy, představují jednu z největších a nejlevnějších atrakcí. Zatímco denní jízdenka na turistický autobus objíždějící památky stojí v přepočtu kolem tisícovky, za vodní taxi se platí přibližně pětikoruna.

 

DUBAJSKÁ PYRAMIDA

Naskakuji na abru a dávám se do řeči s ostatními pasažéry. Ptám se jich odkud jsou. Po mé pravici sedí drobný Bangladéšan v montérkách, za mnou indický sikh v mohutném turbanu a po mé levici Holanďan v košili a kravatě. Vysvětluje mi, že dubajská společnost připomíná jakousi pyramidu, ve které se navzájem proplétají tři druhy lidí s jednoznačnou hierarchií. Na jejím vrcholu jsou Emiráťané. Je jich méně než pětina, takže ve své vlastní zemi představují minoritu. Mají bezplatné vzdělání na všech stupních škol, neplatí daně, po uzavření sňatku dostávají od státu bezplatně dům a zdarma mají i kvalitní lékařskou péči. Pokud pracují, je to zpravidla ve státních firmách. Většina rodin má vlastní služebnictvo, chůvy a řidiče, žijí si jako v ráji. O stupeň níž jsou Britové, Američané a další cizinci ze Západu, kteří pracují převážně na manažerských postech. Do emirátů si přijeli vydělat. Než naplno propukla krize, docela se jim to dařilo. Na spodu pyramidy jsou statisíce bezejmenných dělníků, kteří většinu moderních zázraků Dubaje vlastnoručně stavěli. Přijeli z Indie, Pákistánu, Filipín a Bangladéše. Žijí a pracují v mizerných podmínkách, takže hlasy mluvící o novodobém otroctví zaznívají stále častěji a hlasitěji. V Dubaji můžete navštívit několik různých světů během jediného dne. Zatímco rodilé Emiráťany potkáte nejčastěji v obchodních domech nebo na velbloudích závodech, lidi ze Západu ve čtvrtích s mrakodrapy nebo hotelech na pobřeží, na indické a pákistánské obchodníky narazíte nejvíce ve staré čtvrti Deira. Její ulice a tržiště voní člověčinou. Nejsou tak nablýskané jako nové části města, ale jejich atmosféra je uvolněná a přirozená. „Víte, jaké je nejrozvinutější indické město?“ oslovil mě jeden z místních. Zavrtěl jsem hlavou. „No přece Dubaj!“ zasmál se hlasitě a pokračoval v pouliční partii šachu se svým pákistánským protějškem. Chvíli jsem pozoroval jejich hru. Zatímco jeden z nich přemýšlel nad příštím tahem, druhý mi prozradil, že ačkoliv ve svých domovinách se tyto dva národy nemají příliš v lásce, tady často táhnou za jeden provaz. „V moderních čtvrtích Dubaje, jako je třeba Džumejra, jsou všichni zalezlí. Emiráťana na ulici potkáš jen výjimečně. Klimatizované interiéry tam opouští málokdo, ale tady u nás to žije ve dne i v noci. Lidí jsou plné ulice!“ A taky restaurace, dodal jsem v duchu. Během následujících dnů jsem jich vystřídal několik a ve všech mi chutnalo. Kvalitní jídlo v těchto lidových stravovnách pořídíte za ekvivalent české stokoruny, a není o moc horší než afternoon tea v hotelu Burdž al-Arab. Indické i pákistánské krámky jsou otevřené dlouho do noci a představují dokonalý kontrast ke sterilním značkovým prodejnám, nacházejícím se o několik kilometrů západněji. Podobně to žije i ve Zlatém súku, což je jedna dlouhá zastřešená ulice s téměř třemi stovkami zlatnických krámků. Leží pět minut chůze od Creeku. Ceny zboží jsou velmi přijatelné a kromě bezpočtu krásných řetízků, náušnic, prstenů a klenotů v nich dostanete i zlaté cihly nebo pruty. Zda je všechno stoprocentně pravé, netuším. V zemi, kde mají umělé ostrovy, umělé sjezdovky a umělou atmosféru skoro pod každou střechou, si nemůžete být jisti ničím.

 

mrsina2

 

KONEC SVĚTA

Vlastnit nemovitost v Dubaji patřilo od počátku devadesátých let k image všech boháčů světa. Když vyrostl první umělý ostrov ve tvaru palmy, po pozemcích a vilách se jen zaprášilo. Začal se stavět další. Každý chtěl superluxusní a supermoderní dům se soukromou pláží u průzračného moře, kde je 360 slunečních dní v roce. Poptávka rostla a Dubaj na ni pružně reagovala exkluzivními nabídkami. Na prodej byly apartmány v jedinečných budovách vysokých několik set metrů, i celé umělé ostrovy. Ceny stoupaly strmě vzhůru. Do nových projektů investovaly horentní sumy banky i jednotlivci a nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace mohla v dohledné době změnit. Pak se náhle růst cen nemovitostí zastavil a ty začaly vlivem hospodářského propadu klesat až o polovinu. Věřitelé developerských společností se dostali do nepříjemné situace. Hodnota majetku, který měl být dán do zástavy za půjčené peníze, se výrazně snížila a poskytnuté úvěry přesáhly hodnotu zástav. Vzniklo nebezpečí, že někteří z věřitelů své pohledávky nikdy neuvidí. Platilo to jak pro banky, tak pro velké stavební firmy nebo jednotlivce, kteří si kupovali dosud nepostavené apartmány. Dubaji začal hrozit bankrot, který by měl citelné následky pro celou sotva se zotavující světovou ekonomiku. Nejmarkantnějším příkladem nedotaženého projektu, při němž se utopilo nejvíce peněz, je souostroví Svět. Pro jeho stavbu se Dubaj rozhodl po obrovském úspěchu prvního z umělých ostrovů ve tvaru palem. Tvoří ho na tři sta kousků pevniny poskládaných tak, že připomínají mapu zeměkoule. Mezi ostrovy, které se nacházejí asi čtyři kilometry od pevninského pobřeží, nebyly plánovány žádné mosty. Jediným způsobem dopravy měly být lodě nebo vrtulníky. Počítalo se s tím, že svá letní sídla si tu vybudují miliardáři a známé osobnosti jako Brad Pitt s Angelinou Jolie nebo Michael Schumacher. Realita je ale taková, že zastavěný je jen jeden jediný ostrůvek, který navíc patří hlavě emirátu. Zbývající ostrovy zejí prázdnotou a není vůbec jisté, jestli na nich někdy něco vyroste. Developerské firmě Nakheel Properties, která má stavbu na starosti, totiž došly peníze. Firma kvůli tomu musela propustit stovky svých zaměstnanců a zastavit veškeré práce. Jeden z nejnákladnějších a nejnáročnějších realitních projektů na Zemi teď vypadá jako nesourodá snůška písečných skvrn, kterou můžete zahlédnout z vyhlídky nejvyšší budovy planety. Pokud ji ovšem zastihnete otevřenou. V Dubaji ne všechno, co bylo otevřeno, otevřené zůstává.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group