ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Masakr omylem

 

masakrTEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

 

Desátý červen by mohl být hezkým letním dnem. Jsou ale místa, kde by se lidé do tohoto dne raději nikdy neprobudili. Oradour -sur-Glane je jedním z nich.

 

Kdybych nevěděla, kam jedu, tušila bych něco zvláštního už z dálky. Ta kostelní věž byla divná. Tady, v kraji Limousin s jeho středověkými kamennými vesnicemi a zámky, z nichž se mnohé dají srovnávat s těmi na Loiře, se najednou na obzoru zdvihala zvonice jako z 50. let minulého století.

 

NEVINNÉ OBĚTI

My jeli k Oradour-sur-Glane, vesnici, která se stala pro Francii stejně smutným symbolem jako pro Česko Lidice. I tady byla nesmyslně prolita krev. V roce 1936 žilo v celé oblasti Oradouru 1640 obyvatel. Možná by si svůj život dožili celkem poklidně, nebýt 207 běsnících vojáků SS pancéřové divize. Ti uposlechli rozkazu SS-Sturmbannführera Adolfa Diekmanna a během pár hodin povraždili 642 civilistů. Záminkou pro krvelačnou popravu byla údajně zpráva, že francouzský odboj drží v nedalekém Oradour-sur-Vayres důstojníka SS Helmuta Kämpfeho. Byla to tragická náhoda, že se oběťmi stali právě obyvatelé Oradour-sur-Glane. Pedantní Němci totiž udělali chybu a názvy městeček si popletli. Desátého června 1944 nahnali nacisté ženy a děti do kostela, kde je zavřeli, a muže do stodol, aby si z nich udělali živé terče. Svědek, který událost přežil, vypověděl, že jim Němci stříleli na nohy, aby jejich smrt byla pomalejší. Pětici mužů se podařilo uniknout. Na kostel se mezitím snesla kulometná palba. Přežila jediná žena, sedmačtyřicetiletá hospodyně Marguerite Rouffanche. Podařilo se jí uniknout malým oknem v zadní části kostela, zatímco vesnice mizela v plamenech. Od této hrůzné události uplynulo 65 let. Hlavní viníci však nebyli potrestáni, alespoň ne na tomto světě. Adolf Diekmann padl stejně jako většina příslušníků SS, kterým velel. Za ohavnou vyvražďovací akci v Oradouru ho přitom hnali před soud samotní Němci. Diekmann na svou obhajobu uváděl, že k podobným činům běžně docházelo v SSSR. Dnes jsou Oradoury tři. Ten původní se stal muzeem, v němž běhá mráz po zádech. Poválečný mluví o vůli lidí k životu. Moderní je důkazem rozvoje Francie. Na jeho okraji stojí pobočka porcelánky z Limoges, založená v roce 1863. Zdejší samoobsluha změnila majitele, získala nefrancouzsky znějící název Simply a na jednom z regálů má anglický koutek s anglickým zbožím. Francouzi se snad nikdy nenaučí anglicky, ale Angličané Francii zbožňují a přivážejí jí turistické peníze. Spojenectví za války navíc sbližuje. Němce Francie příliš nemiluje a tady v Oradouru bych německy ani nezkoušela mluvit, i když se to stalo tak dávno.

 

HLAVNĚ NEZAPOMENOUT

U starého oradourského hřbitova, který zůstal událostmi roku 1944 nezasažen, stojí památník obětem masakru. V létě 2009 se znovu opravoval. Na hřbitově jsou i opravdu staré náhrobky, ke kterým před 65 lety přibyly stovky provizorních. Několikrát se přestavoval i vchod do areálu. Původní mohutná mříž vedla přímo na hlavní ulici. Od roku 1999 se vchází budovou Centre de la Memorie, památníkem zpola zapuštěným do země, který se snaží multimediálními prostředky připomínat a varovat. Varovat před jakýmikoliv zvěrstvy. Ne náhodou je jedna polovina budovy věnována teroristickému útoku 11. září 2001. Součástí oradurské části expozice je i film z léta roku 1943. Vesnice měla dlouhou historii, byla osídlena již v době neandertálské a ve 20. století byla na svou dobu velice moderní. Po vyasfaltované hlavní silnici jezdila elektřinou poháněná tramvaj, spojující St. Junien a Oradour s dalšími městy. Záběry ukazují smějící se partičku, ženské s kočárkem, milenecký pár, lidi u řeky – přežil někdo z nich? V této části expozice jsou i informace o postupném rozvoji fašistické mašinerie od nástupu Hitlera k moci. Temnou chodbou vycházíme na světlo do tichých ulic bývalého centra vesnice. Je ráno, pod mrakem. Slunce neruší. Nemají rušit ani uzávěrky fotoaparátů, fotografování je v celém areálu zakázáno. Nechápu proč, nikdo toto nařízení stejně nedodržuje. Na prázdné ulici vzpomínám na filmové záběry. Po asfaltu jela tramvaj plná lidí. Tramvaje tady dávno nejezdí, asfalt, koleje a troleje zůstaly. Stejně jako benzinové čerpadlo, i když stojan bylo nutno po 65 letech nepoužívání vyplnit betonem a zpevnit drátem.

 

masakr2

 

ŽELEZNÉ SRDCE

Nacisté nestačili srovnat Oradour se zemí jako Lidice. Po několik dnech se zbylí obyvatelé mohli vrátit a prohledat trosky. Vytáhli své mrtvé. Kraj byl chudý, v domech posbírali, co po jejich příbuzných zbylo. Jako památku i pro svou potřebu. Mnoho toho nezbylo. Hotel, kavárny, řezník, dvě pekárny, praktický lékař, zelinář, prodejna tabáku, co mohlo zbýt po požáru ze zubařské ordinace? Proč osud ušetřil strom před kostelem, když jeho klenbu shodily plameny, které zatavily železné srdce zvonu do zvonoviny změklé žárem? Ne, v holém kostele jsem se vůbec necítila dobře. I když o smilování volající duše 247 žen a 205 dětí, které v chrámu uhořely zaživa, již zcela jistě našly klid a odpluly jinam. Mezitím se areál začal plnit návštěvníky. Ročně jich sem přijde na tři sta tisíc, otevřeno je denně. Chodí a hledají. Co vlastně? Chtějí cítit mírné mrazení v zádech nebo sem opravdu přišli uctít mrtvé? Vesnice byla zakonzervována, stavby hrozící zborcením zpevněny, vstup do domů je zakázán. Jen tabulky informují, že zde byla pekárna (zůstala zachována část pece), zde café (zůstala zadní deska krbu), zde je jedno z míst, kde bylo zmasakrováno tolik a tolik mužů. Kdo se pozorně dívá, objeví železnou postel vrostlou do trávy, na zbytku zdi jsou postavena jádra šicích strojů, vedle opřeno to, co zůstalo z jízdního kola. Nic z toho v podstatě není důležité. Jde jen o jedno – nezapomenout. Na tak strašlivě zprofanovaných slovech „Lidé bděte!“ je v tomto případě přece jen velký kus pravdy.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group