ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Lovci vraků

vrakyTEXT: MARTIN KRSEK

 

Ranní slunce proniká skrz větve smrků a první paprsky osvětlují místo posledního odpočinku, dá se říct, že jsme na hřbitově, ale toto pohřebiště není určeno lidským bytostem.

 

Ty se jako potápíš, jo? Ptala se kamarádka fotografa Vladimíra Cettla, když jí vyprávěl o svém koníčku, kterým je focení historických vraků. „Wracks hunter“ neboli lovec vraků se ale nemusí za svými objevy jen nořit do mořských hlubin. Úchvatné vraky zanechané lidmi na pospas živlům možná leží i za humny vaší zahrady. Míníme tím staré auto odstavené na zarostlé mezi. I ono může mít mystický rozměr podobně jako potopená fregata obrostlá korálem. S předním českým lovcem vraků Vladimírem Cettlem se vydáváme na exkluzivní lov. Cílem naší výpravy je Belgie, kde leží asi největší hřbitov autoveteránů v Evropě. Nejde o žádnou turistickou atrakci. V kruzích lovců vraků je sice poměrně známým místem, ale není jednoduché ho najít a už vůbec ne navštívit. Tohle unikátní vrakoviště je zapovězené místo! Před námi je cesta dlouhá 900 km. „O tom místě mi vyprávěl známý, který ho navštívil před několika lety. Ukazoval mi pár fotek, vypadalo to neuvěřitelně,“ líčí impuls k výpravě Vladimír Cettl. Problém je, že nemáme jak si předem ověřit, jestli vrakoviště vůbec ještě existuje. Nad takovými místy totiž visí hrozba likvidace ze dne na den. To vraky lodí se mohou cítit pod hladinou bezpečněji. V cíli jsme něco málo po šesté ranní a malá víska poblíž města Arlon ještě spí. Podle instrukcí pátráme po statku, za nímž se má rozprostírat smrkový les s nespecifikovaným počtem historických autovraků. Vstupujeme mezi stromy a dychtivým pohledem pátráme po jakékoli stopě, že se skutečně blížíme za vytouženým objevem. Zprvu není vidět ani kus rezavého plechu. Po pár krocích se však náhle otevírá ohromující pohled. Uprostřed lesa se rozprostírá mýtina, kde stojí namačkána více než stovka zrezivělých aut v několika řadách vedle sebe. Jejich dávný lesk je ten tam. Místo blýskavého laku zbarvuje karoserie rez dohněda se zelenkavými ostrůvky mechu. Nad lidskými výtvory tu už desítky let vládne příroda a pomalu je pohlcuje. Zbytky chromu extravagantní přední masky a sněhobílé pruhy na pneumatikách září v lesní temnotě. Pod kapotou se dodnes ukrývají nadupané šestiválce, jejichž hutný zvuk už nikdy nikdo neuslyší. Obrazy z podobných míst dráždí fantazii. Zprostředkovávají pohled „do záhrobí“, mají až apokalyptický rozměr. Ten výjimečný prožitek vlastně Vladimíra k jeho zvláštnímu koníčku přivedl. Původně k vrakům přistupoval jako klasický renovátor veteránů. Pátral po nich kvůli náhradním dílům. Pak ale pochopil, že ho ty zrezivělé vozy fascinují víc než precizně zrenovovaný veterán. Proto začal vraky fotit. „Ty káry měly kdysi obrovskou hodnotu a najednou tady hnijí. Odžily si svá zlatá léta a v jejich vráskách lze číst historii,“ vysvětluje Vladimír svou fascinaci. „Každý výtvarník ví, že vytvoří zajímavější obraz, když portrétuje starou vrásčitou dámu než krásnou mladou holku. A u aut je to stejné. Vraky nabízejí možnost sledovat v přímém přenosu proces, jakým si příroda bere zpět jednotlivé materiály. Paralela s lidským údělem je tu zřejmá – prach jsi a v prach se obrátíš.“ Při pohledu na záplavu vraků u Arlonu nás napadá otázka, jak tu něco takového vůbec mohlo vzniknout? V době, kdy už i v Česku musí každý majitel staré auto nechat ekologicky zlikvidovat a zaplatit za to. A tady v centru Evropské unie stojí snad dvě stovky vraků v lese. Určitě i tady to někomu muselo vadit, ale dnes představuje tohle vrakoviště spíš unikátní památku než ekologickou hrozbu. Ve vsi se od místních snažíme zjistit jeho historii.

 

vraky2

 

A máme štěstí, zastihli jsme přímo majitele lesa, pana Bernarda. Evidentně není rád, že se o vrakoviště zajímáme, není na tu zvláštní sbírku nijak hrdý. Když mu ale Vladimír ukáže své umělecké fotografie autovraků ulovené v Čechách, rozpovídá se. Vrakoviště před 50 lety založil jeho otec, majitel autoservisu. „Opravoval auta pro americké vojáky z nedaleké letecké základny. Když pak Američani Belgii opouštěli, jejich auta výhodně získal. Místní ale neměli příliš zájem o obrovské limuzíny, chtěli spíš menší auta,“ objasnil historii vzniku hřbitova aut. Tak se do malé belgické vesničky dostaly desítky „amerik“. Stály na poli za statkem a sloužily jako zásobárna dílů. A aby vrakoviště nehyzdilo okolí, osázel ho majitel smrky. Ty dnes tvoří vzrostlý les. Když se ptáme na další osud vrakoviště, odpovídá rozpačitě. Nehodlá auta odvézt do šrotu, ani využít zájmu veřejnosti a zřídit muzeum v přírodě. Vše by prý bylo drahé a komplikované. Upřednostňuje nejjednodušší řešení – nechat vše, jak je. Věří, že příroda vyřeší problém za něj. Už teď je z řady aut jen hromádka rezavého plechu. Času vzdorují jen litinové díly motorů a ozdobné hliníkové lišty. Kdybychom tuhle výpravu za vraky chtěli zopakovat za dalších 50 let, už bychom asi jeden z největších evropských hřbitovů aut nevystopovali.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group