ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Chrám voyaerů

 

voyaeriTEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

 

Když se řekne Indie, vybaví si většina z nás asketické svaté muže, kteří se při hledání osvícení zřekli všech světských radovánek. Jenže Indie je zemí paradoxů.

 

Kadžuráho dokazuje, že k vykoupení mohou vést i mnohem příjemnější cesty. Kadžuráho je vlastně díra, ztracená v pustinách středoindického státu Madhjápradéš. Větší, sedmitisícová vesnice leží na cestě odnikud nikam. Od nejbližší železniční stanice je to sem sto dvacet kilometrů, což v Indii obnáší mnohahodinové kodrcání autobusem. Přesto jde o jeden z největší turistických magnetů střední Indie. Zástupy cizinců sem láká bizarní směs náboženství a sexu – přesněji řečeno erotické sochy, pokrývající stěny zdejších chrámů. Kde jinde si můžete veřejně prohlížet pornografické výjevy s omluvou, že vás ve skutečnosti nezajímá sex, ale dějiny výtvarného umění? U vchodu do chrámového komplexu se na vás sesypou zástupy predátorských průvodců. V zoufalé snaze, abyste si najali právě je, se navzájem překřikují a předhánějí. „Kámasútra v kameni, pane! Ukážu vám nejdivočejší sexuální akrobaty! Vím, kde je socha muže souložícího s koněm!“ Pokud jejich služeb využijete, spletou páté přes deváté. Muž v černých brýlích nám s vážnou tváří tvrdil, že je velmistrem erotické jógy. „S její pomocí můžete při souloži ovládat čakry a probudit v sobě Nadvědomí, pane. Naučím vás to – můj kurz stojí jen pět set dolarů!“ I takhle bizarně může v Kadžuráhu vypadat marketingový „výprodej mystického Východu“, o kterém tak vtipně píše indická spisovatelka Gíta Mehta v knize Karma-cola.

 

LEPŠÍ NEŽ PŘEMYSLOVCI

Podle legendy prý v Kadžuráhu na březích čtyřiašedesáti jezer stávalo 85 chrámů. Dnes jich tu zbylo jen 22. Vystavěli je králové dynastie Čandéla v době od 9. do 12. století. Čandélové byli jedním ze šestatřiceti bojovných rádžputských klanů a svůj původ odvozovali od boha měsíce. Dívka Hémvatí, dcera bráhmanského kněze, se podle pověsti v noci koupala nahá v lotosovém jezírku. Měsíční bůh byl tak oslněn její krásou, že na sebe vzal lidskou podobu, sestoupil na zem a pomiloval se s ní. Pak jí slíbil, že mu porodí syna, který se stane velkým králem a postaví spoustu chrámů, aby tak smyl matčin hřích. Tímto synem měl být zakladatel čandélské dynastie Čandravarman (Nannuka). Následovali králové Jašóvarman (asi 925–950), Dhanga (asi 950–1002) a Vidjádhára (asi 1017–29). Jejich říše postupně ovládla skoro celou střední a severní Indii a stala se tak nejdůležitějším impériem raného středověku. Čandélové prosluli jako velcí milovníci umění. Jejich spirituálním centrem bylo právě Kadžuráho. Žili ovšem jinde – především v pevnostech Mahoba, Káliňdžar a Adžajgarh. To je také odpověď na otázku, která vás po příjezdu do Kadžuráha dřív nebo později napadne. Proč tak rozlehlý chrámový komplex stojí uprostřed pustiny? Kde je dávné sídelní město, kde je nedobytné opevnění, strážní věže a rušné bazary? I tak ale spousta záhad zůstává. Vybudování tak obrovských chrámů muselo stát neskutečné množství sil a prostředků. Na stavbě pracovaly desetitisíce dělníků, kameníků a sochařů. Z čeho v pustině žili? Odkud a jak sem dopravovali bloky růžového a žlutého pískovce, vážící až dvacet tun? Nevíme, žádné záznamy se nedochovaly. Na milimetr přesně opracované kameny nejsou spojeny žádnou maltou ani svorníky – drží pohromadě jen svou vlastní vahou. Připomeňme, že v době jejich vzniku vládli v Čechách Přemyslovci, kteří by se na tak grandiózní stavby a tak pokročilou technologii nezmohli ani náhodou.

 

SRDCE ŘÍŠE V PUSTINĚ

Po smrti krále Vidjádháry začala čandélská vláda upadat, mimo jiné i pod tlakem muslimských nájezdníků. Kadžuráho se ale do zapomnění propadalo postupně. Poslední chrámy tu byly vystavěny v první polovině 12. století. Podle zápisků arabského poutníka Ibn Battúty se zde konaly bohoslužby ještě v roce 1335. Zřejmě tomu tak bylo i v následujících staletích, i když Kadžuráho už dávno zmizelo z geopolitické mapy. Muslimským vojskům dillíského sultána Aláuddína Chaldžího, který poslední Čandély definitivně porazil roku 1309, asi nestálo za to se do takové pustiny trmácet. Jen díky tomu nepostihl zdejší chrámy osud jiných hinduistických svatostánků severní Indie, které byly přestavěny na mešity. A jen díky tomu přívrženci Alláha nezničili zdejší „necudné“ sochy, urážející jejich boha. V roce 1838 bylo tohle místo „objeveno“ britskými kolonizátory. Objeveno? Na rozdíl třeba od kambodžského Angkoru nebylo Kadžuráho nikdy ztraceno v džungli a nikdy neupadlo v zapomnění. Obyvatelé okolních vesnic o chrámech dobře věděli.

 

ANI VULGÁRNÍ, ANI OBSCÉNNÍ

Chrámy v Kadžuráhu jsou jedním z nejkrásnějších příkladů středověké chrámové architektury severní Indie. Tzv. nagárský sloh je tu doveden do naprosté dokonalosti (i proto bylo ostatně v roce 1986 Kadžuráho zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO). Příkladem může být asi nejznámější a největší chrám Kandariya Mahadév, což v překladu znamená „Šivova jeskyně“. Vznikl nejspíš v letech 1025–1050, tedy v době, kdy v Čechách panoval kníže Bořivoj. Zdálky vypadá, jako kdyby byl vyřezán z jediného kusu pískovce. Jednatřicet metrů vysokou hlavní věž doplňuje 84 menších věžiček, jejichž stěny zdobí celkem 646 soch. Uvnitř centrální svatyně spatříte Šivův lingam – obrovský mramorový penis, symbolizující božskou plodivou sílu. Všechny chrámy stojí na terasách, které je majestátně zvedají nad okolní terén. Série postupně se zvedajících kamenných věží má symbolizovat mystickou horu Méru, která podle Indů představuje osu fyzického vesmíru a zároveň i spirituálního světa a na které prý žije bůh Brahma. Na první pohled nepoznáte, ve které době který chrám vznikl a komu je zasvěcen. V průběhu dvou staletí zde totiž stavěly nejen šivaisté, višnuisté a další hinduistické sekty, ale i přívrženci džinismu. Formálně lze plastiky v Kadžuráhu rozdělit do několika kategorií. První jsou sochy bohů, které najdete skoro na všech indických chrámech. Další kategorii představují sekulární sochy zachycují scény z každodenního života v době svého vzniku. Na stěnách chrámů spatříte tanečnice, muzikanty, lovecké a bojové scény nebo třeba procesí slonů. Třetí kategorií jsou nebeské nymfy apsary. Podle kunsthistoriků jsou jedním z nejkrásnějších uměleckých zobrazení ženského těla ve světovém umění vůbec. Postoje, prohnutí, křivky a celková dynamika postav apsar jsou estetickým vrcholem, který dosud nebyl překonán. To samé platí i pro čtvrtou kategorii soch – mithuny, tedy páry a skupiny v milostném objetí. Kdosi spočítal, že jich tu je méně než 10 %. I proto je nesmysl označovat Kadžuráho za „erotické chrámy“ nebo snad dokonce „Kámasútru v kameni“. Zobrazení sexuálních poloh není v asijském výtvarném umění výjimečné. Jen namátkou ho najdeme třeba na chrámech v indickém Konáraku a Váránasí nebo na chrámech v nepálském Káthmándú. Kadžuráho je ale zvláštní v tom, že tu výtvarné zpracování erotiky přechází z fyzické do spirituální dimenze. Slavný španělský kunsthistorik José Pijoan ve svých Dějinách umění píše: „Ať jsou pozice zdejších soch sebeodvážnější, nikdy nejsou vulgární nebo obscénní. Jsou spontánní, upřímné, bez falešného studu.“ Pokud se ale na sochy v Kadžuráhu podíváte „nepřipravenýma“ západníma očima, spatříte čirou pornografii. Nejkrkolomnější propletence dvojic, skupinový sex, obcování se zvířaty... Britský vojenský inženýr T. S. Burt (pokládaný za „objevitele“ chrámů) si v roce 1838 zapsal do notesu: „Některé sochy jsou navýsost oplzlé a odpudivé. Staří Indové zřejmě nebyli příliš cudní. Nemohu pochopit, proč něco takového zdobí stěny chrámů, jež byly přece vystavěny z náboženských důvodů...“ Jenže to je právě základní nepochopení. V západní křesťanské tradici je sex interpretován jako protiklad spirituality, respektive jako něco nízkého a hříšného. Na východě mu prostě lidé rozumějí jinak.

 

voyaeri2

 

FUCKING GODS

V Kadžuráhu vzniklo celé město hotelů s vlastním letištěm. Západní výletníci se tu ale nechtějí příliš zdržovat. Na prohlídku chrámů jim stačí den. Nepřijeli se sem přece modlit, ale zhlédnout bizarní erotickou show, kamenný festival sexuálních orgií. Chtějí si vyfotit „fucking gods“, jak mi řekl jeden americký důchodce. Už od pokladny dychtivě vyhlížejí vášní spojená lidská těla a vyptávají se, kde že je ten „orálek po indicku“. „Hned vás k němu zavedu, pane,“ volá průvodce. Bizarní turistická přitažlivost Kadžuráha spočívá v tom, že jde o společensky akceptovatelnou formu veřejné erotiky. Můžete se tu tvářit jako milovníci umění, ale přitom cítit jemné šimrání v klíně.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group