ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mínojské stopy

 

stopyTEXT A FOTO: MICHAL MAŠEK

Pojďte s námi nahlédnout do tajemství ostrova bájného Mínotaura, poodhrnout závoj historie místních nalezišť a projít se časem do pionýrských dob archeologických objevů.

 

Zjistíte, že minulost může být velice zajímavá. Nechcete-li se na Krétě jen nechat hýčkat sluncem a vlnami Krétského či Lybijského moře, máte spoustu jiných možností. Na ostrově můžete vidět spoustu architektonických pokladů, ať už těch antických, které tu vykopal, nechal zrestaurovat (a v některých případech snad i zfalšovat) sir Arthur Evans, těch, jež tu zanechali Benátčané po čtyřsetleté tolerantní vládě (1212 až 1645) či Turci (1645–1900). V přístavu nejkrásnějšího krétského městečka Chania se můžete kochat třeba pohledem na tureckou janičářskou mešitu či původní benátský maják, za zmínku stojí též molo ze 13. století, které najdeme v přístavu Réthymnonu. Jestli milujete vodotrysky, i v nich máte na Krétě široký výběr. Jednou z prvních starostí kdysi na ostrově vládnoucích Benátčanů bylo zásobování vodou. Tak vyrůstaly fontány, jejichž nejčastější dekorativní prvek představovali lvi či aspoň lví hlavy, korespondující se symbolem Benátské republiky – okřídleným lvem sv. Marka. V Írakleionu je Morosiniho „lví“ fontána z roku 1628, v Réthymnonu Rimondiho fontána, z roku 1629, s lvími hlavami a korintskými sloupy. Třicet kilometrů jižně od Réthymna je městečko Spili s mnoha znaky pravé krétské krásy – impozantní horou čnící nad obcí, úzkými fotogenickými uličkami a konečně i... další benátskou fontánou s devatenácti lvími hlavami, chrlícími vodu ze zásob hory Vorizi...

 

PRINC LILIÍ A DÁMY V MODRÉM

Ale marná sláva, když už budete na Krétě, jednoho dne přijde čas pro návštěvu jedné z nejvýznamnějších řeckých památek, šperku mínojské civilizace, paláce Knóssos. Nebude-li to za toho nejpalčivějšího slunce – budiž. I tak se ve frontě, kterou budete postupovat za poznáním, vyplatí uchovat si v paměti informaci, že v době svého největšího rozkvětu (před nějakými 3500 lety) měl palác údajně „jen“ asi 10 000 obyvatel... A není špatné – při vší úctě k památce samotné a jejímu objeviteli – vědět pár dalších drobností. Především nejspíš to, že mistrovská díla mínojského umění v paláci Knóssos nejsou ve skutečnosti tím, čím se zdají být. Živé fresky, jež kdysi zdobily stěny knósského paláce, dnes představují jednu z hlavních atrakcí archeologického muzea v blízkém hlavním městě ostrova – Írakleionu. Tyto nástěnné malby přitom patří k nejslavnějším ikonám evropské antiky bezpočtukrát reprodukovaným na pohlednicích, plakátech či tričkách. Nádherný mladý princ s květinovou korunou kráčející polem lilií, pět modrých delfínů střežících svůj podmořský svět uprostřed střevlí a ježovek, tři „dámy v modrém“ (nejoblíbenější barva mínojské kultury) s krátce ostříhanými černými kudrnami a gestikulujícíma rukama – jako by je tvůrce zastihl uprostřed vášnivé debaty… Prehistorický svět, jejž malby evokují, je nám svým způsobem vzdálený a zvláštní, současně ale i konejšivě blízký, téměř moderní. A popravdě řečeno, ony ty slavné fresky taky do značné míry moderní jsou. Jak rozpozná snad každý jen trochu bystrý návštěvník muzea v Írakleionu, to, co přežilo z původních maleb, čítá na každé z nich sotva pár čtverečních centimetrů. Zbytek představuje více či méně zjevnou, a taky více či méně imaginativní rekonstrukci, objednanou v první polovině 20. století britským archeologem sirem Arturem Evansem, který vykopal pozůstatky proslulého paláce v Knóssu, razil pojem „mínojská“ kultura či civilizace podle mýtického krále Mínóa a získal za zásluhy šlechtický titul. Skoro by se dalo říci – možná ne zcela přesně – že oč slavnější je ta či ona z fresek dnes, tím méně je autentická. Ví se například, že větší část současné podoby fresky s delfíny dotvořil holandský architekt a restaurátor Piet de Jong, kterého Evans zaměstnával od roku 1920. „Princ lilií“ je zase ranější restaurátorskou prací z roku 1905, provedenou Švýcarem Emilem Gilliéronem. V tomto případě navíc ani není jisté, zda původní fragmenty (malý zlomek hlavy a květinové koruny, nikoli však tvář, část těla a fragment stehna) vůbec pocházejí z jedné a téže nástěnné malby. Záznamy z původních vykopávek naznačují, že zmíněné části byly sice nalezeny ve stejné hlavní oblasti starého paláce, ne však blízko sebe. A navzdory Gilliéronově nejlepší snaze, výsledný „princ,“ jehož královský status koneckonců nedokazuje nic jiného, než tzv. „koruna“, je z anatomického hlediska velmi nepovedený, torzo těla a hlava jsou očividně rozdílně orientovány. Historie „dam v modrém“ je ještě složitější. Tuto fresku nejprve znovu vytvořil rovněž Gilliéron po objevu několika fragmentů počátkem 20. století, „zrestaurovanou“ práci značně poškodilo zemětřesení v roce 1926, ale pak ji znovu zrestauroval Gilliéronův syn. Některé z fragmentů malby, jež se nyní zdají být autentické, jsou tedy vlastně ve skutečnosti jen maketami původních originálů přeživších zemětřesení, jež se samy při přírodní katastrofě ztratily. Není tedy divu, že mladý, tehdy začínající britský spisovatel a satirik Evelyn Waugh se podle svých středomořských cestopisů (Labels, 1930) v írakleionském muzeu shledal „s rušivě moderní sbírkou maleb. Nevyhnete se podezření“, napsal ve svých dojmech z Kréty, „že jejich tvůrce brzdila v zápalu pro akurátní rekonstrukci poněkud nepatřičná náklonnost k obálkám módního časopisu Vogue…“.

 

stopy2

 

BETONOVÝ CHRÁM

Ostatně i příběh celého paláce Knóssos je velmi podobný. Tento robustní, dobře rozpoznatelný objekt se zavalitým červeným sloupovím, ceremoniálními schodišti a „trůnními sály“ je druhou nejnavštěvovanější archeologickou památkou v Řecku, přitahující miliony turistů ročně. A to navzdory skutečnosti, že žádný ze zmíněných sloupů není starobylý, ale všechny jsou naopak výsledkem restaurátorské práce („rekonstituce“ řečeno Evansovým slovníkem) Evansova týmu. Jak s břitkou ironií poznamenává Cathy Gerová v brilantní studii o úloze knósského paláce v kultuře 20. století (Knóssos a proroci modernismu), „palác se těší pochybné cti být jednou z prvních betonem vyztužených budov na ostrově Kréta“. Jistě existuje jen malé ospravedlnění dostavby všech těch detailně provedených horních palácových pater, jež jsou dnes k vidění v areálu Knóssu, stejně jako je pochybné správné umístění fresek, reprodukovaných na nově postavených zdech. Ve většině záznamů z historie mínojské archeologie sklízí proto Evans značnou porci kritiky. Největším problémem polemiky o Evansových vykopávkách zůstává však zřejmě balancování po málo zřetelné hranici mezi restaurováním, přestavbou, replikou a falzifikátem. A někteří odborníci s gustem zdůrazňují, že vlastně neexistuje žádná jasná a nesporná hranice, jež by oddělovala archeologii od kreativity, zahrnující ovšem i tvorbu falzifikátů. Sir Arthur Evans začal vykopávky restaurovat a postupně také dostavovat za pomoci armovaného betonu. Bez ohledu na to, že byl – jak tvrdí některé ironické jazyky kolegů z jeho branže – při oné rekonstrukci zřejmě poněkud příliš zatížen představou Buckinghamského paláce v Londýně, samotné použití betonu chápou archeologové, kteří přišli po Evansovi, jako barbarství. Co tedy této bezpochyby velké, byť kontroverzní osobnosti světové archeologie vlastně připsat ke cti? Nepochybně to, že bez jeho zásahů by hodně vykopávek dávno zmizelo v nenávratnu a miliony návštěvníků by si nemohly udělat představu o obdivuhodné antické civilizaci. A koneckonců v době, kdy sir Artur Evans vykutával na pahorku poblíž Írakleionu svůj sen o dávné kultuře (a snad ho tu víc, tu méně přizpůsoboval své tehdejší současnosti), neexistovaly dosud prakticky žádné konvence ohledně zacházení s památkami ani detailnější znalosti o devastujícím vlivu betonu. Cítíte-li potřebu se po návštěvě impozantního Knóssu znovu očistit krétskou autenticitou, pak se vydejte vzhůru, směrem k náhorní planině Lasithi. Na cestě z přístavu Agios Nikolaos do turisticky oblíbené vesničky Kritsa sotva můžete minout kostelík Panagíatis Kerás, zasvěcený Panně Marii. Máte-li vztah k památkám, ani byste ho minout neměli… Rozměrem nevelká, tvarově však pozoruhodná svatyně na úpatí pahorků východní Kréty je totiž – pokud jde o vnitřní výzdobu – považována za nejvýznamnější památku krétského byzantského umění, navíc prakticky až dosedmdesátých let 20. století skrytou očím lidí – prapůvodně, před stoletími proto, aby tento poklad nepadl do rukou tureckých okupantů. Překvapí vás z vnějšku nekonvečním architektonickým konceptem, uvnitř neočekávanou intimitou a především kouzelnými, dobře zachovanými freskami z období 14.–15. století. Ve stínu cypřišového hájku najdete krom občerstvení i stařenku pracující na tkalcovském stavu. Ten je pro tuto oblast typický. Fotogenická Kritsa, hrající roli snad ve všech bojích za samostatnost ostrova a tím pádem stokrát zničená a znovu vystavěná, spočívá jako sluncem vybělený amfiteátr sevřený olivovými háji na úbočí skalnatého kopce Kastellos. Jedna z nejstarších a zřejmě nejpitoresknějších krétských vesnic vám jistě bude mít co nabídnout. Navzdory nezadržitelnému pronikání současného životního stylu a jeho vymožeností zůstává místem, kde dosud převládá ryze tradiční způsob života spojený s pěstováním zeleniny a ovoce a tvorbou domácích tkalců a krajkářek.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group